Douglas

V případě KDO CHCE ZABÍT JESSII? je tře mít na vědomí, že nejde o žádné pokus o splynutí filmu a komiksu - a vlastně ani nejde o komiksový film, protože pronikání komiksové estetiky je spíše uměleckým nástrojem než cílem. Komiks je Macourka a Vorlíka (podobně jako ve srovnatelné době pro Jiřího Brdečku nebo Oldřicha Lipského) jen další z výzev k blbnutí s možnostmi filmového vyprávění i stylu. Výzvou, která je mnohem promyšlenější a chytřejší, než by se dalo z praštěného námětu vyvozovat - a celá tahle "alternativní vlna" strukturně modernistických filmů bez modernistických ambicí si do budoucna zaslouží detailní prozkoumání. Tak či onak, pokud by vás zajímala analýza filmu KDO CHCE ZABÍT JESSII, můžete ji najít třeba tady (nebo v uhlazenější podobě od strany 129 v ROZBORU FILMU). Dodnes zatraceně působivý film... a to i proto, že Miloš Macourek byl prostě génius, ať už jeho scénáře režíroval Lipský nebo Vorlíček.

Ideálním způsobem, jak se nezbláznit z nekonečných spekulací o pandemii, je zavřít se na celý den s filmem, na který máte zrovna náladu - a napsat jeho analýzu. Třeba s relativně málo diskutovanou bondovkou DECH ŽIVOTA, která má přitom překvapivě členité vyprávění a jednu psychologicky i herecky nečekaně komplexní scénu, kterou bychom v předchozích bondovkách sedmdesátých a osmdesátých let hledali marně: Uhýbání pohledem, dvojí vědění a komplexnost vyprávění: poznámky k bondovce DECH ŽIVOTA (The Living Daylights, 1987).

U KONCE SVĚTA se k předcházejícím dvěma kouskům tria Wright-Pegg-Frost váže podobně jako pozdní filmy bratří Marxů k těm dřívějším. V řadě aspektů je jistě slabší, ale pořád jsou to oni a pořád je výsledek o tolik provokativnější, odvážnější a nevypočitatelnější než u většiny dalších soudobých filmů, že za lístek do kina prostě stojí. Moji analytickou kritiku z doby premiéry najdete tady.

Na MRTVÉ A ŽIVÉ aka REBECCE je pro mě pozoruhodné, jak je vlastně z dnešního pohledu úplně jiná, než pravděpodobně byla tehdy. Tehdy šlo primárně o Selznickův film, o "nehitchcockovské" melodrama, o veskrze romantický příběh s pohádkovým základem. Hitchcock ten film tak moc neměl rád, že si o mnoho let později v ROZHOVORECH s Truffautem ani správně nepamatoval, o čem byl. Ovšem z dnešního pohledu jde o se vším všudy hitchcockovský film, do něhož se jeho způsoby snímání prostoru i lidských tváří, práce s pohyby kamery i precizně načasovými střihy během rozhovorů, stejně jako thrillerový motiv vyděrače a zesilovaného napětí promítly mnohem významněji, než si byl sám vědom a než bylo možno v té době rozpoznat. Dnešní sledování filmu optikou hitchcockovských schémat do značné míry potlačuje aplikaci interpretačních schémat dobových. Klíčovým se stává labyrintický prostor domu a nevyzpytatelnost jednání všech postav kolem naivní hrdinky (která rozhodně nezmoudří, jen nahradí jednu naivní víru jinou). Romantické interpretační schéma je zatlačováno do pozadí schématy thrillerovými, jak nás naučily pozdější filmy jako PODEZŘENÍ (1941), ANI STÍN PODEZŘENÍ (1943), POCHYBNÁ ŽENA (1946), VRAŽDA NA OBJEDNÁVKU (1954) či PSYCHO (1960). Navíc je film precizně rytmizován, každou půlhodinu přichází posun v perspektivě - a poslední půlhodina po klíčovém odhalení je pak "čistým" hitchcockovským thrillerem, ve kterém se na jedné straně musíme ptát, nakolik je Olivierova postava vlastně upřímná a nakolik všemi kolem sebe manipuluje, a na druhé straně cítíme hluboký odpor i zneklidnění stran vyděrače a jeho metod. Ano, původní Selznickova REBECCA je pro většinu diváků již mrtvá, zatímco ta druhá Hitchcockova REBECCA je dodnes živá a svěží - ačkoli by to zřejmě nejvíce překvapilo právě Alfreda Hitchcocka.

Pozoruhodné dílo, které s neobvyklou důsledností posouvá perspektivu. Nejdříve dominuje perspektiva ředitelky jako instituce: ve škole, v rodině - kdy její chování sledujeme spíše z vnějších pozic, revoltujících studentů či dcery žijící s výrazně starším mužem. Odtud se nicméně posouvá k perspektivě ředitelky jako člověka. Podobně soustavný posun pak posuzujeme i na osách "od přítomnosti k minulosti" či "od objektivního k subjektivnímu". To je působivě demonstrováno zejména finálním odhalováním klíčové události v minulosti, jež se děje nejdříve tím nejobjektivnějším způsobem, kdy je hrdince samotné její traumatická válečná zkušenost reprodukována průvodkyní po výstavě - a následně ji naopak zažijeme z jejího úhlu pohledu, ve vysoce subjektivizovaných záběrech. Střet mezi reprezentací hlavní postavy jako politické instituce, rodinné instituce a soukromé osoby, když se navracíme k opakujícím se situačním vzorcům vždy s posunutou perspektivou, mi kompozičně připomněl o rok mladší český STUD (1967). Je ale třeba přiznat, že tam je trajektorie napojování se na protagonistu opačná a Pánek je nám čím dál méně sympatický (podobně jako Ludva v ještě mladším UCHU, 1970), zatímco v KŘÍDLECH se s postupujícími minutami dostáváme hrdince pod kůži a zprvu komisní, chladná žena se před námi odhaluje jako mnohem křehčí a psychologicky komplexnější postava.

Stručně řečeno, SKLENĚNÝ v řadě ohledů pokračuje v tom, v čem před dvaceti lety začal VYVOLENÝ. Nabízí se reinterpretace komiksových mýtů v souvislostech norem skutečného světa, která je na jedné straně stylisticky excentrická a na druhé strasně nepřináší očekávaná vyústění a potěšení, ba naopak staví na zklamávání a dekonstrukci. Tato zklamání jsou o to palčivější, že nejde o zklamání čtenářů komiksových sešitů jako v roce 2000, nýbrž o zklamání filmových diváků, kteří již mají superhrdinská schémata dokonale zažitá, aniž by kdy museli nějaký komiksový sešit otevřít. K filmu SKLENĚNÝ jsem se s bezmála ročním odstupem rozsáhleji rozepsal v poslední části své cinefilní bilance za uplynulým rokem. Dobře rozumím tomu, proč SKLENĚNÝ tolik lidí naštval, ale jsem M. Night Shyamalanovi hluboce vděčen za to, že měl tu odvahu (či si zachoval stabilní míru narcistní zaslepenosti), aby jej v této podobě realizoval, notabene v roce premiéry AVENGERS: ENDGAME. :)

Jeden z těch filmů, které jsem se naučil mít skutečně rád až poté, co mě požádali o jejich formální analýzu - a ony se přede mnou postupně vyjevovaly coby mnohem komplexnější a obdivuhodnější, než jsem si dříve myslel. Výsledný rozbor "Působení protisil" si můžete přečíst tady.

Česká pohádka HODINÁŘŮV UČEŇ (2019) je vskutku pozoruhodný film už tím, že dokázal dovést do extrému antické schéma, kdy všechny hlavní lidské postavy nejenže neprojdou vývojem, ale zůstávají až na plnění konkrétních úkolů nebývale pasivní - zatímco jejich kroky víceméně plně řídí hra/sázka postav nadpřirozených, případně pes! (Jedinou výjimkou je hrdinčina hladovka, ale i to je vlastně způsob řešení zadaného úkolu... pro změnu víceméně tím psem. :)) ___ To není coby východisko neobvyklé schéma, viz PRINC A VEČERNICE, S ČERTY NEJSOU ŽERTY či NESMRTELNÁ TETA, z hlediska hlavní postavy takhle funguje i většina verzí POPELKY. Vlastně je to tradice rozvíjena od antiky, kde lidské osudy řídily rozmary bohů... Nikde se v jeho celkové aplikaci a dovedení do důsledku podle mě (co jsem viděl) nedošlo v českém filmu tak daleko jako tady. ___ Nejde přitom o chybu a tu pozoruhodnost nemyslím jako sarkasmus, film tento koncept - Jitka Rudolfová byla obklopena dětmi, tak jsem se nemohl zeptat, jak moc vědomé to bylo - s postupným vývojem osnovy (ne postav) důmyslnými způsoby ozvláštňuje: (1) Za prvé mění aplikovaná inovativní schémata (včetně spirálového!), jimiž hrdina prochází na svém podivném kvestu za hodinkami, jež varují před smrtí. (2) Za druhé od pětadvacáté minuty intenzivně využívá sebepodporující síly vyprávění celého filmu v křížovém střihu, kdy se obě prostorově oddělené linie dění vzájemně umocňují - jedna soustavně rozvíjená, druhá epizodická. ___ Vezmeme-li navíc v potaz flashbacky, sny, příběh v příběhu, montáže, poctivě se vším všudy filmařsky realizovaný model záchrany na poslední chvíli a hru s funkcemi určitých postupů (světlo, široké objektivy, inscenování figur v rámu, zvukové efekty), navzdory určité repetitivnosti je HODINÁŘŮV UČEŇ vlastně mnohem chytřejší film, než by se na první pohled zdálo - a to zdánlivé popření základních dramaturgických pouček je na tom pro mě osobně nejvíc fascinující.

Je pro mě vlastně záhada, jak mohl Oldřich Kmínek roku 1933 natočit ony dvě obskurní pohádky právě tímto těžko uvěřitelným způsobem. Podíváme-li se totiž na Kmínkovu práci v širších souvislostech od konce desátých let, jeho filmy sice bývaly vždycky fascinujícím způsobem diletantské a entuziastické zároveň, ale nikdy TAK zhůvěřile špatné i okouzlující jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA - a právě SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ. ___ Chápu, že neměl podmínky pro mix zvuku, že měl problémy s natáčením ve zvoleném prostředí, interiér "chaloupky" pod kusem skalního masivu musel nechat na naší fantazii a že představitelé trpaslíků byli i na jeho poměry dost slabými herci (zejména upovídaná Dáďa Kmínková, již její tatínek pro zjevnou rodičovskou zaslepenost rád obsazoval a jejíž přerývaná dikce i pod mohutným plnovousem neztrácí na nezaměnitelnosti). ___ Ale dokonce i Oldřich Kmínek si musel být vědom toho, jak směšné a repetitivní jsou jednotlivé dialogy, sebeuvědomělé královniny komentáře vlastních akcí, jednotlivé posuny v zápletce, ubíjející naplnění pohádkového schématu trojího opakování a hlavně inscenování mnohých hereckých akcí v podivné vzdálenosti i úhlech (zřejmě motivováno tím, abychom hercům neviděli na ústa). ___ "Úderný" hudební motiv jak z amerického béčkového hororu 50. let, zlomyslnost práskačského zrcadla (předchůdce pozdější sojky), nekrofilní princovy tendence (jenž musel být podle všeho dost zklamaný, když se mu Sněhurku omylem podařilo probudit) i závěrečný královnin hysterický záchvat (aby to mělo vůbec nějaký konec) každopádně přispívají k tomu, že má podobně jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA potenciál zkultovnět. ___ Byť tedy s Michalem ne zcela souhlasím v tom, že je SNĚHURKA lepší film, protože PERNÍKOVÁ CHALOUPKA je navzdory "tarrovským" nekonečným záběrům (ty tady najdeme taky) a srovnateně nekonečným baletním sekvencím pořád o dost akčnější i bizarnější film, už kvůli interakci dvou různorodě neschopných dětských herců v hlavních rolích, herecky exaltované ježibabě s plyšovým kocourem, interiérům, rekvizitám, kauzálním deadlinům a celkově dramatičtější konstrukci, o níž si SNĚHURKA může nechat jen zdát. ;)

I tentokrát jsem se v Pordenone na Le Giornate del Cinema Muto dočkal zřejmě nejlepšího filmu, co jsem - alespoň prozatím - letos viděl. ___ Je jím žalostně neznámý, ale vpravdě strhující francouzský němý film GARDIENS DE PHARE (1929), nelineárně vyprávěné drama o dvou strážcích majáku, k nimž se během několikatýdenní služby nikdo nemůže dostat - a my postupně zjišťujeme, že jednomu z nich se děje cosi velmi ošklivého. Ačkoli lze film zařadit do tehdy již odeznívajícího impresionistického hnutí, jeho největší síla není ve filmařské práci se subjektivitou, ale právě v kvalitách precizně vystavěného vyprávění s minimem mezititulků. ___ Jean Grémillon pracuje s opakováním a variováním několika narartivních motivů, sekvencí záběrů a kamerových postupů, jejichž význam nám v plné děsivosti dochází až zpětně... a vyvrcholení je navíc gradováno hned ve třech vzájemně se umocňujících liniích dění. Mistrovské dílo - přičemž jsme měli štěstí i na mistrovskou hudbu, kombinující klavír a smyčce. Jestli ovšem ta japonská kopie je nejlepší dostupnou verzí, hned tak se nějakého reprezentativního vydání STRÁŽCI MAJÁKU nedočkají. ___ Poznámka pod čarou: Pozoruhodné je, že tentýž rok Jean Epstein natočil v jistých rysech podobný FINIS TERRAE. Zatímco však Epstein sledoval v překvapivé míře dokumentární cíle, film Jeana Grémillona (podle scénáře Jacquese Feydera) je spíše impresionistickou interpretací schématu "vlčího muže", které se třeba do hollywoodského filmu dostalo až o půl dekády později.