MickeyStuma

Byla unesena anglická královna. Zapomeňte však na Jamese Bonda. M k jejímu nalezení z politických důvodů požádá tajnou službu francouzskou, která na vyřešení případu pověří rovnou čtyři své nejlepší agenty. Les Charlots se po svých předchozích mušketýrských eskapádách ´Čtyři sluhové a čtyři mušketýři´ (1974) a ´Čtyři sluhové a kardinál´ (1974) pustili do další parodie a tím jsou bondovky. A jak se na takovou parodii sluší a patří, je do příběhu začleněno i spousta scén z dalších nejrůznějších filmů. Na to, jak je film starý, dokáže vůbec všechny ještě dnešní divák rozpoznat? Snímek je opět plný nejrůznějších gagů, zparodovaná je i bondovská úvodní znělka, a k tomu sem tam nějaká ta automobilová honička, po kterých zůstane tak ohromná hromada pokroucených plechů, že i pozdější německý seriál ´Kobra 11´ (1996-2021) bledl závistí. Les Charlots opět v pozici, v jaké je známe. Spousta komický situací a ztřeštěností a k tomu několik velmi efektivních kaskadérských scén, na kterých si dal záležet bývalý filmový kaskadér Yvan Chiffre, pro kterého to zároveň byla režisérská prvotina.  Bohužel však, ostatně jako u každé parodie, zub času zahlodal a z dobrého nápadu dnes zůstaly jen omšelé skopičiny. Po tolika letech od natočení už působí značně dětinsky a zbrkle. Že je vývoj děje nesourodý, což znamená, že se zmatkovitě přeskakuje z jedné scény do druhé, je na parodii zcela normální jev. Ovšem co se týče filmové tvorby les Charlots, naopak se spíše jedná o zmírnění jejich eskapád. Ve svých prvních filmech si zavyváděli daleko více. Je to snímek již diskutabilní ohledně svých kvalit, ale když už je to parodie, dá se zodpovědně prohlásit, že později vznikly daleko horší. Pokud je tu přemíra trapnosti, svým způsobem je to dobře, neboť i trapnost v takovémto podání má z určitého hlediska své kouzlo.

8. srpna 1963 se stala historicky nejznámější vlaková loupeš 20. století. Patnáct mužů přepadlo poštovní vlak na trase Glasgow - Londýn a ukořistila dohromady 2,6 milionů liber. A právě o tom vypráví tento snímek. Avšak pozor, velice volně, takže hledat v příběhu nějaká fakta je předem zbytečné. Jedná se o jeden z několika filmových zpracování, z nichž asi nejlepší je západoněmecká třídílná minisérie ´Velká vlaková loupež´ (1966), která je natočena takřka v dokumentárním stylu. Tato britská filmová verze se zajímá výhradně průběhu událostí, takže o charakterech daných jednotlivců se moc nedozvíme. Děj příběhu ale zase není až tak špatný. Spíše naopak. Filmové dílo je, jak se dnes říká, dílem staré školy, takže má počáteční navnadění na to, co se dá asi tak očekávat, nádhernou a  dobře uchopitelnou plynulost příprav, provedení a snahy policie o dopadení. Velká část děje je prezentována pouze obrazově, čímž se vytváří důraznost probíhajícího procesu loupeže. Závěr snímku je klíčový pro režiséra Petera Yase, neboť je zde přítomná automobilová honička, která ho inspirovala ke stvoření dodnes té nejslavnější své doby a to ve snímku natočeném rok po tomto ´Bullitův případ´ (1967). Dramatizace sice dost  pokulhává, ale i tak má vývoj děje schopnost zaujmout. Byť se tedy nejedná o zcela věrnou rekonstrukci skutečného případu, jako filmová zajímavost má své renomé, které filmový zážitek přivodí.

Útěkový film, avšak neobvykle z druhé strany barikády. Jedná se o britský zajatecký tábor někde ve Skotsku a vězni jsou němečtí váleční zajatci. A svým způsobem se to dá považovat jako odpověď či jako rovnostrannost na slavný snímek ´Velký útěk´ (1963). Scénář byl zpracován na základě knihy ´The Bowmanville Break´ literárního autora Sidneyho Shelleyho, pro film samozřejmě s patřičnými změnami. Celý příběh je svou koncepcí hodně rychle předvídatelný, takže o nějaké dějové překvapení nelze narazit. Prostě je to celé dle známé útěkové šablony, takže po divácké stránce se jen čeká, kdy jaká scéna přijde. Jelikož jsou zajatci němečtí námořníci z ponorky, škoda, že není divák obeznámen, kde je Britové vlastně lapili. Dějová linka se veze až v přílišné jednoduchosti, takže se dá považovat za poměrně slabý. Vzpoury vězňů zakrývající vykopávání tunelu, příjezd kapitána Jacka Connora aby zjednal pořádek, útěk a následný hon vězňů. Nic víc, nic míň. Možná je ale již divák rozmazlen kvalitou předchozích únikových filmů, neboť třeba o něco pozdější snímek ´Vítězství´ (1981) je daleko horší. Takže zase až tak moc by být zatracován také nemusel. A snímků o zajateckých táborech s německými vězni zase tolik není, takže už z tohoto směru budí jistou zvědavost. A tak je opravdu škoda, že nenaplní dané očekávání.

Cesta pomsty sicilské zneuctěné ženy. Dostat sicilskou ženu do postele a utéct se prostě nevyplácí. Nejen Francouzi, ale i Italové uměli vyprodukovat skvělé nestárnoucí komedie a tento je jeden z nich. V hlavní roli Monica Vitti, která do své role dala snad i to, co neměla. Bravurní herecký výkon je zárukou plnohodnotné zábavy od začátku až do konce. Někdo snímek označuje jako feministický manifest vtipkující o tom, jak může prostředí změnit netoleranci a předsudky. No, to už je věc názoru. Divácky přitažlivý je už vzhled postavy Assunty Patanè, právě v podání Monicy Vitti, která okamžitě zaujímá komediální postoj ve vážném tónu velmi rychlým prologem pokračující odvážným nadšením, v podstatě zesměšňující sicilský smysl pro čest, a až groteskní etudou a satirických výzev. Carlo Giuffrè v roli onoho hříšníka Vincenza Macalusa už je v podstatě jen jako doplněk a nahrávač. Snímek je napěchovaný scénami, které by fungovaly i samostatně. Třeba ostrý telefonický hovor mezi Assuntou a Vincenzem, kdy je Assunta coby služka v anglické rodině, která zrovna pořádá večírek. Ano, hovor je bez servítků veden před zraky společnosti, která vše doplňuje typickým anglickým humorem. Tečkou za vším je pak příchod muže ve skotském kroji, což Assunta nezná a podle toho zareaguje. Snímek má rychlý spád, dialogovou kulometnou salvu, strukturovaný dějový chaos a především sérii brilantně vtipných scén nabírající satirickou sílu hlavně vlivem kulturního rozdílu mezi Sicílií a Spojeným královstvím v období šedesátých let. Ne, tento snímek ani po tolika letech nezklame.

Šokující, naprosto reálný a ve svém jádru hodně varující snímek, tentokrát od britských tvůrců televize BBC. Tentokrát proto, že pouhý rok předtím byl na stejné téma v USA uveden snímek ´Den poté´ (1983). Ano, oba tyto snímky mají jedno společné. Vyhrocení konfliktu mezi USA a SSSR do takové míry, že dojde k odpálení jaderných hlavic a jak si lidstvo počíná po jaderných výbuších. Byť celý koncept Britové v podstatě pojali stejně, pro alespoň nějakou odlišnost vsadili více na dokumentární dojem, při kterém pro reálnější dokreslení použili skutečné hrůzné záběry. A můžeme jen hádat odkud. Rozdíl je také důvod vzrůstajícího konfliktu. Zatímco v ´Den poté´ bylo použito fiktivní obsazení Západního Německa armádou Sovětského svazu, v tomto snímku je reálný konflikt v Íránu a vize, kam by to mohlo až dojít. Takže opět byl zmáčknut červený knoflík, jen se nedozvíme kým. Konflikty mezi Amerikou a Ruskem zřejmě nikdy neskončí, takže nelze jinak, než dát zákonem, jak ´Den poté´, tak i tento snímek, všem politikům světa povinnost sledovat každý rok pro poučení, co mohou způsobit. Děj příběhu se veze ve vyprávění obyčejného života nejrůznějších lidí, které jsou doplňovány zpravodajskými informacemi politického vývoje vztahů mezi USA a SSSR. Děj je tak rozdělen na dvě poloviny. Na život před výbuchem a na život po výbuchu. A vize je to opět hrozivá. Polodokumentární styl vyprávění je nemalým přínosem k autentičnosti daných skutků, které nestárne a co si budeme povídat, je plně platný i v dnešní době. Jen se postupně mění místo politického konfliktu mezi USA a Ruskem, k čemuž se nově přidává EU. Jestli je snímek lepší tento nebo ´Den poté´ je otázkou. Každý má sice své, ale oba budí hrůzu stejně dokonale.

Běžná cesta autem odněkud někam, dokud se neobjeví nějaký šílenec ohrožující život. Odkaz snímku Stevena Spielberga ' Duel' (1971) stále žije a stále inspiruje filmové tvůrce ke vzniku podobných příběhů napříč nejrůznějších situací. Hned na začátku je ukázáno oč se jedná a poté se rozjede příběh začínající typickou situací na dálnici, jakou určitě zažil leckdo. Protože totožnost psychopata známe, nedá se nepřipomenout také třeba snímek 'Stopař' (1986). Hororový road movie o čtyřčlenné rodině jedoucí za prarodiči, které začne ohrožovat postarší člověk odhodlaný zaútočit postřikem na krysy má veškeré předpoklady dramaticky podráždit divácké smysly.  I když snímek vyznívá spíše televizním dojmem, filmaři skutečně odvedli kus poctivé práce. Z jedné strany to vypadá jako obyčejný rodinný film, z druhé strany děsivý thriller. Děj příběhu se nějak netáhne a jde stále strmě k věci. Dokud se dějství odehrává na silnici, je to skutečně jízda. Změna však nastává ke konci filmu, kdy se drama ze silnice přesouvá do obytného domu. Na scénu se tak dostanou i zmínění prarodiče, což už vypadá, jakoby se v tu ránu jednalo o zcela jiný film. Ten je i tak vzrušující, neboť dokáže diváka zatlačit do sedačky v očekávání, co všechno z toho ještě vzejde. Děti křičí hrůzou, matka je také vyděšená, avšak snaží se nepříjemnou situaci nějak řešit a otec od rodiny, který je v podstatě příčinou nesváru s pronásledovatelem, každou chvíli dělá další neuvážená rozhodnutí. Po žánrové stránce je snímek tedy uspokojivý. Vývoj děje odsýpá, nezdržuje zbytečnostmi a zanechává filmový zážitek, i když je to vlivem známé dějové šablony skutečně všechno předvídatelné.

Santa Claus z opačné strany barikády, na kterého je potřeba dát si setsakramentský pozor. Vánoční televizní horor o chlapíkovi, který měl v dětství, ostatně jako každý, své představy o Santu Clausovi, avšak když se jednou na něj tajně o štědré noci díval, uviděl něco, co ho silně traumatizovalo a prostě mu z toho, jednoduše lidově řečeno, v hlavě jeblo. Námět na pořádný slasher, avšak to by se právě nesmělo jednat o televizní produkci. Zklamání z tohoto počinu je snad větší, než počáteční nadšení lecjakého hororového fanouška. Po dějové stránce se jedná především o portrét duševně narušeného muže, ve kterém se v první polovině všeho dějství nejeden divák sám utluče nudou. Po překlenutí poloviny příběhu si však už konečně obléká kostým Santa Clause a začne etuda jeho posedlosti. Zvrácenosti v čase vánoc daného jednotlivce je tedy učiněno za dost, ale pro svou přílišnou pomalost a výrazným psychologickým aspektům nijak zvlášť nenadchne. Dlouho není jasné, jestli se skutečně jedná o horor, nebo jen o nepovedený psychologický film. Motiv příběhu není špatný, jen je špatně zrealizovaný. Kdo je od srdce dobrý, povede se mu dobře. Kdo je však špatný, povede se mu špatně. A o to se tento Santa osobně postará. Kam však až zajde? Zabiják sice je ve své akci dostat intenzivní, ale obětí není tolik, jak by se na řádný slasher patřilo a slušelo. Ono je tady vůbec hodně věcí, které prostě nefungují, jsou zbytečné a nemají patřičný tah na branku. Ne, tento film dokáže akorát tak zkazit filmovou hororovou vánoční chuť.

Jihokorejská gangsterka, která svou atmosférou prostě nezklame. Ve vězení se gangster a infiltrovaný tajný policista stanou přáteli. Po propuštění se střemhlav vrhnou do víru podsvětí, avšak kupodivu každý jiným směrem, což zapříčiní vzrůstající vzájemnou nedůvěru. Především je třeba upozornit, že se nejedná o lecjaké akční rošambo, ale o atmosféricky dramatický thriller, ve které je nejzajímavější spíše až druhá polovina dějství, kde nechybí ani pro někoho překvapující, pro někoho šokující, finále, které je na asijskou kinematografii zcela typické. Dobře napsané dialogy, nápaditě zrealizované scény a překvapivé dějové zvraty. Jak už název snímku napovídá, celé je to nelítostné, obzvlášť co se lidských osudů týče. Ať se stane, co se stane, vše souvisí se vším a vše má své následky. Příběh má svou sílu a to i přesto, že některé scény jsou značně pomalé, což znamená, že pro diváky očekávající spíše zábavu značně nudící. Je to příběh zvláštní, avšak patřičně temný, násilný, i svým způsobem omšele zábavný. Příběh o tajném policistovi mezi gangstery, u kterého policie ztratí jistotu a neví, jestli ještě pracuje pro ně, nebo už je na straně gangsterů, se nevidí často.

Snímek o paranormálním jevu natočeném na základě knihy Franka De Felitta, kterému v kinech ve stejné době konkuroval slavnější, v podstatě námětově obdobný snímek, používající dokonce i stejnou dějovou šablonu, ´Poltergeist´ (1982). Tento film sice není tak popcornový a vizuální efektový, jako zmíněný konkurenční, ale zato je o dost psychologičtější a výrazně děsivější. Hlavní postavou je Carla, která je v noci ve své ložnici náhle napadena a znásilněna. Pro každou ženu hrůzný zážitek. Avšak tento je daleko hrůznější, neboť agresor není vidět. Znásilnění je vždy citlivé téma a to i ve filmové oblasti napříč žánry, ve kterých je hranice toho, co je samoúčelné, rychle překročeno a může tak zanechat nepříjemnou pachuť. Ano, začátek příběhu o nevysvětlitelných jevech je v podstatě stejný, jako ve zmíněném snímku ´Poltergeist´ (1982). Jenomže netrvá dlouho a atmosféra se mění v psychologické drama plného pochybností nad danými skutky, hrůzy a obav z každé noci. Opravdu se to stalo a nebo se jedná jen o děsivé sny? Carla neměla jednoduchý život. Stresující životní podmínky, traumatická minulost, složitý vztah s muži, proto žije jako svobodná matka. Podle psychiatra si tak logicky jen představuje nereálné události a silně vyvolává masovou hysterii. Takhle se to ještě stále jeví jako silný psychologický příběh, dokud neobvyklým událostem není svědkem i Carly dospívající syn a do věci se nevloží vědci. V tuto chvíli se vše mění v obyčejný paranormální horor. Temná a nejistá atmosféra se pevně drží po celou, kupodivu, dvouhodinovou stopáž, která dává vývoji děje potřebný čas. Jedná se o hru šílenství a reality z pohledu jak nevěřícího psychiatra, tak i naopak věřících vědců odhodlaných se podívat problematice, jak se říká, na zoubek. Skutečně se nejedná o paranormální zábavu, jako u konkurenčního Poltergeistu, ale o temné psychologické šílenství, které si po vizuální stránce vystačilo pouze  nezbytným minimalismem. Proto asi není tak známý.

Další maskovaný hrdina v řadě, kterého chudý lid vítá a ti bohatí se ho chtějí za každou cenu zbavit. Železný opičák se hodně srovnává s Robinem Hoodem či Zorrem a není divu. Společného toho mají více než dost. Zoufalá a nespravedlivá země, kde moc přebrala vládní korupce, potřebuje někoho, kdo, v tomto případě, ve stínu noci bojuje za spravedlivé zájmy chudých a utlačovaných. Nikdo neví kdo to je a odkud přichází, avšak jeho hrdinské činy z něj vytvořily legendu. Celé to má typický asijský šmrnc i se svými, jednoduše ironicky označenými, opičárnami, které doplňuje výborná choreografie bojových umění v akčních sekvencích. Avšak jednu bohapustou škodlivost to přesto má a tím je používání závěsných lan během natáčení. I přes rychlý akční střih, vytvářející patřičný švih, nelze nepřehlédnout naprostou nerealističnost pohybů po výskocích či pádech. Něco takového prostě daným scénám hodně podkopává nohy. Každopádně, příběh obsahuje, kromě výše zmíněné vládní korupce, také krásné ženy, šaolinské mnichy, spoustu akčních scén, ve kterých dominují ty na střechách, pojmenovávání bojových stylů, atd. A když se k tomu přidá groteskní humor, což jsou právě ty výše zmíněné opičárny, a nějakou tu dramatizaci, fanoušci tzv. wuxie si přijdou na své. Takže tajemný maskovaný hrdina, který bohatým bere a chudým dává, na asijský způsob. To nelze neshlédnout.