MickeyStuma

V roce 1960 proběhla v Československu II. celostátní spartakiáda, což bylo hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, celkově pojaté také jako slavnost. A protože se skutečně jednalo o ohromnou událost, bylo nemyslitelné, aby o tom nebyl natočen, samozřejmě v rámci agitace, hraný film. A vznikly dokonce rovnou dva. Svazácký, hudební a zamilovaný ´Valčík pro milion´ (1960) a tento, který je dětský a to s pětiletými dětmi. Příběh si všímá především Honzíka, který si přeje být na spartakiádě cvičencem, ale  jednoduché to zrovna nemá. Příběh značně jednoduchý, tudíž pro dětské diváky, pro které je snímek určen, srozumitelný. O to víc zamrzí samotný závěr, kde jsou použity přímé záběry průvodu cvičenců jdoucí Václavským náměstím v Praze. Tady již z toho vyvěrá hořká pachuť propagandy. Nutno podotknout, že je totéž i u druhého již svazáckého filmu, výše zmíněného. Děti vydávají herecký výkon takřka jako profesionálové. Tady rozhodně klobouk dolů. Zásluha je to jistě především Štěpánky Haničincové, která byla v této době manželkou režiséra tohoto snímku Jana Valáška st. Zahrála si tu učitelku s dětmi nacvičující spartakiádní číslo. Jak víme, Pohádková Štěpánka, jak se jí říkávalo, to s dětmi uměla. Agitka v tomto filmovém počin tedy jasná, ale z dnešního pohledu už ne tak závratná. Prostě je to film své doby o své době a nic jiného v tom není potřeba hledat.

V roce 1960 proběhla v Československu II. celostátní spartakiáda, což bylo hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, celkově pojaté také jako ohromná slavnost spojená hudbou a tancem, kdy si každý cvičenec přál dostat se do Prahy na Strahov. A protože se skutečně jednalo o ohromnou událost, bylo nemyslitelné, aby o tom nebyl natočen, samozřejmě v rámci agitace, hraný film. A vznikly dokonce rovnou dva. Ryze dětský ´Kouzelný den´ (1960) a tento, pro změnu pojednávající o svazácích. Snímek, v obrazovém formátu technologie Cinemascope, plný hudby, úsměvů, typických lumpáren a hlavně nějaké té romance, což je hlavní dějová linka. Ano, od prvních minut tu jde především o lásku a když si vezmeme celý koncept snímku jako takového, lze jej pojmout něco jako předfilm daleko slavnějšího filmového počinu ´Starci na chmelu´(1964). Patřičná ideologie je daná, naivita zrovna tak, ale celkově se nedá říct, že by byl snímek nějak špatný. Je to jen obyčejný zamilovaný příběh jazzového trumpetisty a tanečnice, který má kupodivu romantickou šablonu, jaká se dnes hojně v romantických filmech používá. Pražské prostranství s krásnými scenériemi a spartakiádní atmosféra už slouží jen jako kulisa. Dnes je historicky nejzajímavější scéna z Karlova mostu, po kterém, jak lze vidět, ještě jezdí auta. Kazí to jen samotný závěr, kdy jsou použity přímé záběry průvodu cvičenců jdoucí Václavským náměstím v Praze. Tady již z toho vyvěrá hořká pachuť propagandy. Nutno podotknout, že je totéž i u druhého již dětského filmu, výše zmíněného.

´Bojte se muže, který křičí hlasitěji než William Wallace a zabije více Angličanů, než Johanka z Arku!´  Holandská kinematografie přinesla na světlo boží v podstatě plně námořní válečný snímek z dob 17. století, nad kterým musel i samotný Hollywood zblednout závistí. Takový tanec lodních děl a mohutný let třísek z lodí po zásahu tady snad ještě nebyl. Filmová pocta geniálnímu admirálovi, známého pod jménem Michiel de Ruyter, který měl svými činy zásadní význam pro budoucnost Nizozemska v době, kdy bylo dosti sužováno. Pro Nizozemí byl v podstatě to samé, co pro českou zem Jan Žižka. Snímek ve dvou a půlhodinové stopáži, kdy není jediného nudného místa. Alespoň tedy pro fanoušky dobových lodí a námořních bitev. U tohoto snímku si všeho užijí dosytosti. Už na samém začátku je divákům ukázáno, co přesně je čeká. A opravdu je na co se dívat. Několik desítek se vzájemně ostřelujících lodí, spousta kouře, dřevěných třísek, do boje rozjařených námořníků a krve. Po snímku ´Černá kniha´ (2006) se jedná o druhý nizozemský nejdražší film, na kterém je to skutečně vidět. Tři lodě ve skutečné velikosti byly vyrobeny pro detailní záběry, jinak se jedná o dokonalé CGI. Natáčelo se na skutečných místech v Nizozemí a Belgii, takže vše vypadá hodně realisticky. Režisér Roel Reiné dokonce údajně použil styl Michaela Baye, což znamená mohutné exploze, zpomalené záběry, efektní orchestrální hudbu, emoční scény s rodinou a dramatické scény politických intrik. Zkrátka vše, co vytváří efektivní podívanou se vším všudy od začátku do konce. A to se skutečně podařilo. Právě o bitvy tu jde především, takže politikaření a takříc životopisná etuda admirála je v podstatě jen jako dějový doplněk. Moc toho není, ale zase je řečeno vše podstatné. Dialogové scény jsou časově přítomny tak akorát, takže nenudí a pořád se něco děje. Co k tomu víc dodat. Snad už jen to, že se jedná o naprosto úžasnou podívanou, jaká tady zaze dlouho nebude. Co se tedy týče tohoto filmového eposu, klobouk dolů.

Jedné noci zástupce šerifa přiveze do nemocnice zraněného muže a netrvá dlouho a začnou se tam dít věci vskutku podivné. Krásná filmová vzpomínka na sedmdesátá a hlavně osmdesátá léta, kdy vzniklo přehršel takovýchto hororových snímků právě odehrávající se v nějaké budově, ať šlo o cokoliv. Nemocnice, policejní stanice, obchodní centrum, prostě kdekoliv. Scénáristé a režiséři v jedné osobě Jeremy Gillespie a Steven Kostanski jakoby tímto svým počinem oné době vzdali holt. Už na začátku máme motiv ze snímku ´Přepadení 13. okrsku (1976). Ano, je to scéna příchodu do nemocnice, před kterou okamžitě někdo stojí v hábitech a netrvá dlouho a začne útok. Ve vzpomínaném snímku se jedná o příchod na policejní stanici s vězni, před kterým okamžitě stojí ozbrojení chlapi, kteří zaútočí. A můžeme pokračovat dál. Máme tu motivy ze snímků ´Vládce temnot´ (1987), Re-Animátor (1985), Hellraiser (1987), snad i ´Dům u hřbitova´ (1981), a mnoho dalších. Přívětivé na celém tomto projektu také je, že se použila stará triková škola, takže masky, kulisy a vizuální efekty byly vytvořeny bez současného CGI. Ano, skutečný latex a umělá krev. Tohle prostě v dnešní době nejde jen tak okecat, to se prostě musí vidět. Scénáristicky sice krapet vyzněl dějový guláš, ale atmosféra je tak hustá a obzvlášť v druhé polovině příběhu děsivá, že se může někdo přistihnout, jak si během sledování kouše nehty. A to je samozřejmě vývoj děje předvídatelný. ´Nicota´ je tedy přívětivý krvavý a vcelku i sympatický hororový počin vzpomínající na hororové klasiky režisérů od Carpentera přes Bakera až po Fulciho.

Intriky, podvody, zrady a hlavně bitvy. To slibuje ve své době nejdražší velkofilm španělské filmografie lákající především na Vigga Mortensena v hlavní roli. Po výpravné stránce není co vytknout, zato po té scenáristické to již přechází do ouvej. Kapitán Alatriste, jinak čtenáři přezdívaný jako španělský mušketýr, je několikadílná knižní série, kterou má na svědomí literární autor Arturo Pérez-Reverte a prvních pět knižních dílů bylo zpracováno do tohoto dvou a půlhodinového filmu. Ano, celkem pět knih, což je docela scenáristický majstrštyk. Jednoduše řečeno, příběh začíná v roce 1623, dále pojednávající takřka třicet dalších let osudů kapitána Alatrista, který je postavou španělského zlatého věku, opírajíc se o autentické postavy, jako je třeba španělský spisovatel Francisco de Quevedo nebo hrabě Duque de Olivares. Dále prochází mezi dobře známými intrikami Svaté inkvizice, královskými sekretáři a dalšími několika nejrůznějšími podivnými a zlověstnými postavami. Podle historiků se jedná o zdařilou reprodukci španělského období, kdy bylo světovou velmocí. No, dejme tomu. Ale jak to dopadlo z vytvořeným dějem? Vcelku rozporuplně. Zpracovat do jednoho pět knih je prostě moc a je to ve výsledku znát. Několik scén vyznívá dojmem nedomyšlenosti, takže události buď postrádají logiku, nebo vytváří dojem, jakoby něco určitého postrádalo. Nebo prostě obojího. Jako celek má dějový vývoj docela nevyrovnané tempo. Chvíli se to loudá, chvíli zase uhání, čímž z toho chvílemi číší uvolněnost, chvílemi zase patřičnou radikálností, což způsobuje nemalou nevyrovnanost v aspektu děje. Hlavní postavě, tedy kapitánovi Alatristovi, se tak vytrácí důležitá hloubka osobnosti. Jako epos dějové dost ztrácí, ale jinak v rámci atmosféry, vzniklé především velkou výpravou, zase naopak má co nabídnout. Snaha španělských tvůrců tedy znatelná. Ale jo. I přes scenáristické vady se snímek dá považovat za velkolepý. Jen asi předem raději všech těch pět knih nečíst.

Režijní prvotina úspěšného scénáristy Davida Ayra, který se do svého dalšího scenáristického díla patřičně opřel. Přináší příběh veterána z války v Perském zálivu trpícího posttraumatickou stresovou poruchou, který doslova a do písmene působí jako časovaná bomba. Potlouká se se svým kamarádem z dětství, v Mexiku má přítelkyni, kterou bych rád dostal do USA, a chce k policii. Ta ho však odmítá, což duševně nepobere a začne řádit jak utržený ze řetězu. Frustrace, nenávist, násilí. Taková je jeho reakce na různá odmítnutí v atmosférickém thrilleru plného nejrůznějších šokujících okamžiků. Neustále eskalující šílenství, za nejrůznějších situací a vzniklých problémů, dokážou ovládnout tak, že se z toho prostě nijak nejde vymanit. Morální temnota se zdánlivou nepřemožitelností s člověkem dokáže zamávat a to bez ohledu na fakt, že chce být ve skutečnosti na straně zákona a živit se tak. Těžký úděl dobrodruha, jak by se to také  mohlo jinak nazvat. Snímek má plnou perspektivu diváka obeznámit se stavem dané věci. Lze to pochopit i odsoudit zároveň. Christian Bale předvedl brilantní herecký výkon, který lze považovat za dechberoucí. Poutavá první polovina příběhu cíleně přejde do daleko zlověstnější roviny v polovině  druhé a skutečně se začnou dít věci. A to takové, že není možné, aby divák předem nepředpověděl, jak to nakonec celé dopadne. Směr k danému cíli je jasný a neodvratitelný. Temný thriller o člověku má veškerou přesvědčivost, kterou Christian Bale navíc povýšil. David Ayra měl rozhodně v jeho angažování do hlavní role šťastnou ruku. Bez Christiana by z toho určitě zůstal jen běžný průměr.

Pokračování neodolatelná romantické komedie plného života, přirozeného lidského přístupu a krásných dialogů. Snímek opět rozjařeně prezentuje lehkou dramatičnost osudových propletenců plných vášně, tentokrát však ve znamení až chorobné žárlivosti. Humor je naprosto lidský a co si budeme povídat, na vesnický život, kde sleduje jeden druhého a patřičně to komentuje, je ve svém smyslu i reálný. Takříc ´růžový neorealismus´ poukazuje na chudý vesnický život v celé své kráse. Co postava, to ucelený charakter a každý má co říct, aniž by vzbuzoval sebeklam. Každý žije jak umí a dává do toho všechno. Ony dialogy a veškeré hlášky vytvářejí až komedii situační, ale upřímnou a pro filmové diváky osvěžující. Situační humor je tentokrát dokonce o dost výraznější. Sociální aspekt chudoby v nějaké izolované vesnici někde v pohoří je v tomto případě stále druhořadý. I nadále  kvete přátelství, láska a radost ze života. Zkrátka, i ten druhý  film pohladí, pobaví a vytvoří neodolatelný  divácký zážitek.

V Harlemu má soukromý detektiv John Shaft osvobodit unesenou dceru šéfa gangu a to bez ohledu na ztráty, čímž omšele uvízne mezi frontami války gangů. Shaft je ale stejně odolný jako mafie. Máme tu afroamerického hrdinu bez bázně a hany, který má svým charakterem nemálo společné s Jamesem Bondem. Je to sympaťák, kterému žádná žena neodolá. A to dokonce bez ohledu na rasu. Psala se sedmdesátá léta, kdy hollywoodská kinematografie dostála zásadní změny. Do řad filmových hrdinů se zařadili i afroamerické postavy a John Shaft je jeden z nich. Tento dramatický thriller svá sedmdesátá léta nedokáže upřít. Daná atmosféra je prostě neoddiskutovatelná. Stejně tak i hlavní hrdina, který je společensky inteligentní, statečný, čestný, vytrvalý, zvědavý, kreativní a má nadhled. Příběh je svým způsobem jednoduchý a ničím nepřekvapující, neb snímky o hledání unesené dívky tu byly i před tímto. Jenomže jeden zásadní rozdíl tu je a tím je afroameričan v popředí diváckého zájmu. Dnes nic neobvyklého, ale v době uvedení snímku si na to diváci museli chtě nechtě zvyknout, neb to dříve nebylo. Otázka rasismu je samozřejmě pošťuchována i tady. Krásná scéna, ve které běloch říká černochovi při srovnávání jeho kůže s černou tužkou, že není zas až tak černý, aby černoch následně porovnal bělocha s bílým hrníčkem s poznámkou, že ani on není dostatečně bílý. Na dnešní dobu již není snímek dostatečně akční a napínavý, ale i tak se jedná o jeden z nejlepších z řad tzv. blaxploitation filmů. Richard Roundtree, pro kterého to dokonce byla filmová prvotina, dal do postavy Shafta ohromnou lidskost a sympatie, čímž si diváky plně získal, takže nic nebránilo natočit další jeho etudy.

“Život může být tak jednoduchý. Úleva - nepříjemnost. A rozhodnutí, co z toho použiji příště, záleží na Vás. Takže… Přemýšlejte! Řekněte mi… Je to bezpečné?”Při dnešním pohledu se to může zdát již podivné, ale tento snímek jednou určitou scénou v době uvedení tak vyděsil diváky, že se mnozí báli jít k zubaři. Filmová adaptace románu literárního autora Williama Goldmana ´Marathon Man´ vypráví o studentovi historie neustále trénujícího na maraton, který je jednoho dne náhle zapleten do nebezpečné hry mezi nacistickými a americkými agenty. Jedná se o napínavý příběh plný překvapujících zvratů se sympatickým hrdinou, kterému se jednoho dne naprosto obrátí život naruby a donutí ho dělat věci, kterých by jinak v životě snad ani nebyl schopen. Filmové zpracování slibuje přímočarou jednoduchost ve vývoji děje a to bez zbytečných vedlejších motivů. Svým způsobem se celý koncept příběhu jeví jako zadostiučinění s nacistickými pohlaváry uprchlých do jihoamerických zemí. První polovina snímku je pomalejší a v dnešní rychlé době může od sledování odradit, ale byla by to škoda nemalá. V druhé půlce se to patřičně rozjede a to až do skutečně napínavého finále. Jsou tu sice některé scény krapet křečovité, ale to lze mimořádně přehlédnout. Zásadní je hrozivá scéna mučení, ve které nacistický zubař vrtá hlavního hrdinu do zdravých zubů, neboť je to více bolestivé, za stále opakující otázky: ´Je to bezpečné?´ Tohle se do paměti prostě vryje. I když pravda, v dnešní době jak u koho. Každopádně při cestě k zubaři nechť si každý zkusí si tu otázku neustále opakovat. Následně se ukáže jestli na té hrůze něco je. Onen nacista se každopádně tímto stal na dlouhou dobu nejděsivějším záporákem filmového plátna. Hlavně nezapomenout, na bolesti zubů jedině hřebíčkový olej.

Válečný snímek je sice ve znamení hvězd, jakými jsou např. Frank Sinatra, Steve McQueen, Charles Bronson či italka Gina Lollobrigida, pro kterou se jednalo o hollywoodskou prvotinu, ale je v podstatě příkladnou ukázkou faktu, že i tak se nemusí jednat o fenomenální film. Námět o výcviku několika obyvatel Barmy pro boj s Japonci sice není nezajímavý, ale děj příběhu je značně jednoduchý a svou romantizující vložkou spíše krapet nudící. Lze si všimnou, že ani tento snímek se neobešel bez scény večírku bohaté smetánky, který se ve své době používal snad v každém žánru. Nic proti ničemu, nakonec proč ne, ale zrovna tady to jasně dává najevo nedokonalost scénáře, neboť bez této scény by byl snímek o hodně kratší. Mnohé aspekty postav v jejich charakteru a dějové pozice nebyly využity do hloubky své podstaty, čímž jejich přítomnost spíše vyznívá jen jako nutná přítomnost do počtu. Že byla romantická etuda svěřena zrovna Sinatrovi nijak nepřekvapí, ale přítomnost Giny Lollobrigidy vcelku ano. Jak bylo výše zmíněno, jednalo se o její první hollywoodský film, avšak že se zrovna jedná o tento se tento skutek nejeví jako zrovna šťastný nápad. Na válečný film v pozici civilní ženy je v centru dění až moc často, což dané pojetí spíše kazí. A to právě v onom romantismu. Ze snímku to vytváří značnou obyčejnost, která nenadchne a má nemalou potíž po divácké stránce oslovit. Stopáž dvě hodiny? To je div, že se to vůbec podařilo takto natáhnout.