JASON_X

Že je celý film natočený ve studiu s digitálními kulisami, a působí tedy hodně "televizně", by mi ani moc nevadilo, po vizuální stránce se mi jeví zajímavým a místy i tak nějak "comicsově" pohledným. Že válka v roce 2707 vypadá jako první světová, ve které se bojuje bajonety v zákopech a létá parními vznášedly jako v nějaké Verneovce, mi přijde mile bizarní a fantaskní. Že mutanti se nejlépe kráglují mečem, je cool. Že je celý děj poněkud strohý, by se dalo vydržet (i když ubrat něco málo na stopáži by spíš prospělo než uškodilo). Že je navíc trochu přihlouplý... no to se přece u podobných filmů očekává. Ale že nějaké omezené prase při akčních scénách psychoticky třese kamerou, aby to bylo jako jó akční a napínavý, tak to je na vraždu. Pomalou a sadistickou.

Kdysi začátkem devadesátých moje první setkání s Jarmuschem i Buscemim, takže mám k tomuhle brilantnímu minimalistickému filmu takový trochu sentimentální vztah. Soubor tří povídek z Memphisu v Tennessee spojených dohromady jedním hotelem, hlasem v rádiu a jedním výstřelem. Nejlepší je podle mne hned první epizoda "Far from Yokohama" o dvojici naprosto výborných japonských teenagerů na cestě napříč Amerikou po stopách Elvise a dalších podobných pamětihodností. Miluju z téhle části každou sekundu. Ve filmu také excelují třeba Screamin' Jay Hawkins nebo Steve Buscemi, skvělá je i Římanka s chlupatým podpažím, hotelový bellboy a vlastně všechny ostatní postavy a postavičky... Ale nihilistický Džun a diblíkovitá Micuko jsou nepřekonatelní.

Příspěvek k postapokalyptické zombie kinematografii na francouzský nízkorozpočtový způsob. Začátek filmu mě nijak nenadchl, naopak - herci mi nepřišli příliš sympatičtí (především negroidní vojanda s gorilím xichtem) (SPOILER: díky bohům ne nadlouho), scény působily poloamatérsky a ruční kamera už nemohla být o mnoho horší. Poté, co se ústřední dvojice nakvartýruje do jakéhosi opuštěného obřího betonového alpského střediska (vězeňské sanatorium pro obzvlášť nebezpečné choromyslné? nestvůrný hotel pro maniodepresivní masochisty?), se rozehraje celkem pohledné komorní a psychologizující zombie drama, zpestřené mnoha příjemně nechutnými výjevy. Ale bohužel konec je naprosto průměrný, nenápaditý, plný klišé, no a ke kameře se radši ani nechci více vyjadřovat, protože bych jinak nemohl dát ani to průměrné hodnocení.

Na "pouhý" TV film (nebo vlastně TV dvojfilm) je Sword of Gideon velice zdařilý. A až do chvíle, než jsem viděl slavnější Špílbergův remake Munich (2005), jsem ani moc nedumal nad tím, že mohl být natočený ještě o hodně lépe. Ale i tak dávám aspoň čtyři - byl zkrátka první. A jeho vojensky chladnokrevný Avner (Steven Bauer) se mi zdál mnohem realističtější a uvěřitelnější, než Špílbergův agent-citlivka Eric Bana.

Velice zajímavý a výborně řemeslně provedený špionážní epos, remake také zdařilého levnějšího televizního filmu Sword of Gideon z osmdesátých let. Tahle nová verze se mi líbila víc, protože je výpravnější, pohlednější, propracovanější, novější... Špílberg se naštěstí držel jakž takž při zemi se svým obvyklým středoproudovým klišé a pathosem a namísto toho se soustředil na fakta. Příběh čtyř obřezaných spravedlivých mušketýrů z Mosadu, kteří likvidují obřezané vrahounské šmejdy z OOP, je vskutku znamenitá a vděčná látka na filmový scénář. A podle nějakých dostupných stručných historických pramenů lze usuzovat, že ve skutečnosti všechno proběhlo zhruba tak, jak film ukazuje. Tedy samozřejmě jen rámcově, ne do detailů. Pravdivou perličkou je však třeba účast mladého Ehuda Baraka (budoucího izraelského premiéra) v akci elitního komanda izraelské armády, který v dámských šatech, paruce a zmalovaný jako štětka řádil v třiasedmdesátém po Bejrútu s otlumičovaným kvérem a poslal osobně pár Filištínských přímo k Alláhovi. Umíte si někdo představit, že by třeba nějaký náš Nečas nebo Sobotka nebo podobný kašpar měli koule na něco takového? Nejpůsobivější scéna filmu je ovšem ta holandská, s triem cyklistů s židovsky důmyslně a záludně vytuněnými hustilkami. (Jen si Špílberg ovšem neodpustil trapné klišé, kterak agenti stojící tváří v tvář vlámské asasínce ty svoje hustilky pomalu nabíjejí - něměli by je snad nabité už předem?)

Syrový a neradostný nízkorozpočťák z ulic dolního Manhattanu o náhle vypuknuvší děsivé virové epidemii. Ta se lavinovitě a nezadržitelně šíří, protože nakažení lidé mají jedno neovladatelně silné puzení - pokousat a sežrat co nejvíc dalších lidí. Nákazu mají na svědomí krysy, jejichž kousnutím se na člověka přenesl záhadný virus který nejenže způsobuje agresivní kanibalismus, ale navíc i nakaženým lidem roztomile mění xichtíky na jakési "krysolidi". Film je velmi povedený, se skvělou realistickou atmosférou, s dobrou výpravou a věrohodnými interiéry, s dobrými neznámými herci, ale bohužel trpí jednou vážnou chorobou, kterou trpí skoro všechny dnešní podobné filmy, a tou je naprosto příšerná ruční kamera. Pro některé citlivější jedince, mající v oblibě pomalé a klidné záběry (jako jsem třeba já), jsou některé scény téměř nekoukatelné. Z toho důvodu dávám jen průměrné hodnocení, i když film by si objektivně zasloužil minimálně o jednu hvězdu víc. Ale tohle je jediný způsob, jak můžu protestovat proti soudobému kameramanskému debilismu.

Námět velmi dobrý - odpočinkové psychothrillerové béčko jedna báseň. Ale scénář už podstatně horší - pokud má thriller fungovat jako thriller, nesmí se všechny jeho postavy chovat tak extrémně pitomě. Pak už to totiž není thriller, ale pitomost. A nechtějte po mě, abych všechny nelogičnosti a pitomosti v jednání postav jmenoval, bylo jich zatraceně hodně. A okamžik, kdy maminka svléká a připravuje těžce zraněnému synáčkovi ke znásilnění jeho první děvče, byl nejen pitomý, ale i tak nějak... nezdravý, incestně nechutný. A propos maminka - pěstěná a udržovaná buržoazní panička Rebecca De Mornay se na roli psychopatky a sociopatky z "bílé chátry" příliš nehodila, i když svou roli zahrála celkem dobře. Ale jisté relaxační kvality filmu přiznávám, jedná se o vcelku dobrý večerníček na dvě na tři zkouknutí. S trochu propracovanějším (pozměněným) scénářem a s kvalitnější prací kamery však mohl být výsledek o třídu lepší.

Celovečerák v tomhle stylu i duchu by se mi moc moc líbil...

Americká varianta Jamese Bonda měří něco málo přes metr šedesát a bude jí bezmála padesát, je to scientolog, ještě větší metrosexuál než šašek 007 Brosnan a jmenuje se Tom... totiž Hunt. Ethan Hunt. Ten nejdřív vymlátí celou ruskou věznici i s bachaři, pak vyhodí do luftu Kreml, načež pochopitelně opět hrozí jaderná válka s Ruskem, kterou se ovšem díky bohu podaří odvrátit. No a ovšemže bude i jedna malá zmínka o zlých Srbech. Hollywoodští scénáristé akčních filmů jsou asi lobotomizovaní retardi. A nebo to celé byla taková odlehčená poloparodie, která mě ovšem vůbec neoslovila. Třetí hvězda za zajímavý nápad s optickým klamem při "návštěvě" Kremlu a za vizuálně zajímavé záběry z Dubaje, kde Tom... totiž Hunt leze jako Spiderman po mrakodrapu Burdž Chalífa. A potěšil mě Jeremy Renner. Jinak šablonovitá a bezduchá pitomost, navíc notně zprasená "humornými" vsuvkami (Simon Pegg). Proti tomuhle jsou i bondovky s Brosnanem prvotřídní a napínavé majstrštyky.

Nejkrásnější ekologická agitka, jakou jsem kdy viděl. Zdůrazňuju, že těch mých pět hvězd je za obraz, ne za zvuk. Tedy přesněji ne za 'slovo', protože hudba byla taky nádherná. Nádherná hudba k nádherným, fascinujícím a zajímavým výškovým záběrům naší matičky Země doplněná o zpočátku poměrně plytký, postupně však zajímavý (i když hodně jednobarevný) komentář. Nedalo mi to, abych tenhle film v duchu trochu neporovnával s mou oblíbenou Barakou, která si vystačila beze slov a jejíž poselství mě oslovilo mnohem víc. Home také začíná úchvatnými obrazy přírody, také do nich postupně vnáší všelijaký nelad, neklid, až ošklivost a beznaděj (i když z výšky jsou esteticky krásné i ty záběry skládek a asfaltových písků a já nevím čeho všeho ještě). Ale tam, kde Baraka na konci nabídla jako východisko z civilizačních chorob duchovní útěchu (historie - tradice - víra - idealismus - odpoutání se od tohoto světa představ a klamu - vše je pomíjivé - my, celá naše planeta a všechno živé i neživé na ní, Slunce, vesmír...), tam Home nabádá ke vzdělávání malých černoušků, k šetření s vodou, k ekologickým elektrárnám a nepřímo i k vegetariánství (kdyby se na pastvinách pro dobytek pěstovalo obilí a jiné plodiny, nasytily by tyto mnohem víc lidí, než maso z onoho dobytka). Samozřejmě s tím souhlasím, také jsem svého času hodně nepříjemně prožíval a pociťoval plundrování a mrzačení naší rodné planety. Ale jako fatalistovi, který se na svět i na život snaží nahlížet s odstupem, jako pozorovatel, nepřipoutaně, rezervovaně, stoicky, je mi mnohem bližší idealistické vyznění Baraky, než praktické a angažované závěry Home.