Seabeast

Do prkenné ohrady, ale takové zklamání jsem vůbec nečekal. Naprosto skvostně rozehraný úvod, který dokáže poutavě nalákat na film se v průběhu rozsype jak domeček postavený z karet. Celou dobu je krásně cítit osmdesátková nálada s čímž koresponduje obraz, chování charakterů, snímání kamerou, hudba a další prvky. Ale příběh ztroskotává na totálně zmršeném scénáři, který se sice snaží první hodinu a něco vybudovat atmosféru, ale naprosto bez kýženého efektu. A jakmile na nějaké to peklíčko konečně dojde, tak ani z tohoto pohledu se nejedná o žádné terno. Čekání je vážně nelidské, protože se opravdu víc jak hodinu (!) nic neděje. Dost jsem litoval, že s tak silným potenciálem se nedokázalo patřičně naložit a Dům ďábla působí šíleně nedotaženě a bohužel většinu času dost nezáživně.

Mega surreální art, který ochotně vstřebá jen pár jedinců! Ale i mezi nimi se jistě najdou tací, co budou vytýkat plno naznačených věcí a nerozvrstvené myšlenky. Ostatním bude Za černou duhou připadat jako nesnesitelně dlouhý experiment. Debut neznáméno Panose Cosmatose je vskutku podivuhodná audio-vizuální rozkoš, která sice má svůj příběh, ale nehraje hlavní roli. Nepřipadal mi ani zas tak chladně odtažitý, protože v něm jisté paralely a interpretace lze zahlédnout. Je pravda, že některé pasáže mohou být trochu nezáživné, ale pak tu byly zase ty, ze kterých jsem totálně ztratil dech a nebyl jsem schopný vpustit jedinou myšlenku (viz třeba přesně ta v polovině!). Opravdu film pro hardcore fandy bizarností, které ocení jen hrstka.

Nevypadalo to celou dobu marně, ale v konečném důsledku mi zase přišlo, že údajný "mistr žánru giallo" předhodil další průměrný a ne tolik oslňující snímek. Krom jeho debutového gialla Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru a fantasy hororové atmosférické mňamce Suspiria mě teda nechává jeho režisérský um zcela chladným. Nemůžu si pomoci, ale Dario Argento mi připadá jako přeceňovaný režisér. Jsem moc zvědavý na další snímky, ale scenáristická složka je právě důvodem mých rozpaků, zkrátka na ni Argento hodně dlabe. Stejně jako v Tmavě červené mi opět připadalo, že hudební doprovod Děsu v opeře vůbec nedává smysl a neodpovídá napětí scény. I když je pravda, že to je pro žánr příznačný prvek, ale subjektivní pocit je holt pocit. Viděl jsem i jiné gialla, kde mě to takhle do uší vůbec nebilo. Abych ale tomuto kousku nekřivdil, tak se tu našlo několik opravdu zvláštních momentů jako třeba ten, kdy je hlavní svázaná hrdinka s přilepenými jehlicemi na spodních víčkách nucena přihlížet mordovačce svých známých a nemůže kvůli riziku píchnutí riskovat mrknutí. To samé kamera, nasvícení a výprava je prvotřídní. Nejvíc ale příběhu škodí až mučivě nastavovaný závěr, kdy už jsem nervózně začínal koukat na hodinky. To by se prostě při sledování stávat nemělo. Mno ještě uvidíme pane Argento.

Loni v Marienbadu je naprostý unikát a přelomová záležitost v historii kinematografie. Alain Resnais nabourává veškeré filmové konvence a originálně vytváří mrazivou obrazovou koláž, kterou jsem v podobném provedení ještě neviděl a na snímek z roku 1961 hlavně vůbec nečekal. I přesto se k filmu nehodlám "patolízalsky" postavit a bezmyšlenkovitě ho adorovat. Obrazově a zvukově je bez diskuze poutavý, ale obsahově se jedná o šíleně repetitivní omáčku, která mě velmi rychle přestala bavit a zajímat, resp. bohužel jsem ani nezvládl dokoukat. Zbožňuji babrání se v detailech a hledání symbolismu, ale Loni v Marienbadu mi silně nesedlo a po prvotním nadšení se brzo dostavila ubíjející nuda. Poeticky pojatá narace mi přišla velmi plytká, nezáživná a nic neřešící. A že to měl být záměr? To se na mě nezlobte, ale k čemu je fascinace bez načrtnutého prostoru pro fantazírování? Ale nikoliv jasně vyložené karty, to přece od artovek není vždy třeba. Totálně povrchní pseudointelektuální záležitost, která se tváří jakože ne.

Until the Light Takes Us je formálně, ale hlavně obsahově hodně dobře zpracovaný hudební dokument o nechvalně proslulém norském black metalu. Jestli se i k vám dostaly zprávy jak na počátku 90. let tito "satanisté" v rámci svého přesvědčení v norsku začali zapalovat jeden kostel za druhým, zabíjeli se mezi sebou a hudebně se prezentovaly jakousi nestravitelnou směsí plnou démonického skřehotání, tak jste na správné adrese. Nutno podotknout, že jsem teď trochu nadsadil a pokud se trochu o danou tématiku zajímáte, tak postupně poodhalíte, jak to skutečně je a jak jsou někdy informace podávané přes masmédia zcestná a lživá. No, i když ono se v dnešní době, ale i v historii nejedná o žádnou novinku. Tím jsem ale mluvil pouze v obecnosti, protože zapalování kostelů a vraždy mezi členy blackmetalových skupin jako zločiny nelze ospravedlňovat. Z dokumentu ale zjistíte, co k tomu dotyčné vedlo a ač je sice satanismus s black metalem silně spjat, tak na něm paradoxně vůbec nebyl založen. Z pohledu druhé strany mince existují dokonce kapely, které hudebními prvky a žánrově také spadají do "black metalu", ale mají křesťansky laděné texty o Bohu. Neméně zajímavý fakt je ten, že byl také black metal původně hodně undergroundově laděné podhoubí, které dodnes nabylo neuvěřitelné popularity a už se o čistě okrajové záležitosti nedá zcela hovořit. Pojetí Until the Light Takes Us mě velice nadchlo a nejedná se striktně o dokument pro fanoušky tohoto metalového subžánru. Doteď by jste ale mohli těchto subžánrů napočítat desítky! Jinak každý si z toho může odnést to své a tvůrci se nestaví na jednu nebo druhou stranu, pouze prezentují vše kolem vzniku scény a vnáší trochu světla do průběhu událostí. Plný počet a to bez debat!

Bláznivá a lehce bizarní podívaná od bratrů Coenů ve vynikajicích hereckém tandemu Johna Turturra a Johna Goodmana. Nevýhoda je, že na druhé shlédnutí je Barton Fink už ne tolik zábavným a jedná se o takovou kvalitnější jednohubku. Příběh o židovském scénáristovi, který se potýká s tvůrčí krizí při nedostatku nápadů a je v toužebném očekávání "políbení múzou", vychází ze skutečného autorského bloku, kterým si bratři Coenovi prošli. Ač je film prodchnut mnoha zajímavými prvky a detaily, tak i přesto stále platí, co jsem zmínil v úvodu. Troufl bych si říci, že je to kvůli příběhovému minimalismu, který sice k uťápnutému Bartonovi sedí, ale nerozvíjí tolik tajemnou atmosféru. I ta nabývá v některých scénách působivých rozměrů, ale z tohoto ohledu se jedná o trochu nevyužitý potenciál. Ale i tak je Coenovská poetika velmi originální, nevšední a něčím perverzně přitažlivá.

Totální animovaný nářez!!! Hned titulkový úvod s před natočenou Chevrolet Corvette, přetavenou do "animace" a létající napříč vesmírem, mě naplnila očekáváním, že půjde o královskou zábavu a bylo tomu skutečně tak! Heavy metal je bláznivě ujeté povídkové animované sci-fi, které hudebně doprovází takové kapely jako Black Sabbath, Nazareth, Journey, Blue Öyster Cult, Cheap Trick, Grand Funk Railroad a další, čímž se tento biják stává ještě více atraktivnější a získává jakýsi punc nadsazenosti. On je vlastně celý odlehčeně pojat a je prošpikovaný jak černým humorem, lascivní sexualitou, tak i pekelnými bizáry, ale v rámci mezí. Hodně vzdáleně se to blíží novějšímu animáku pro dospělé od Roba Zombieho, a to The Haunted World of El Superbeasto, jen se nejedná o tak nudnou, rozpačitou a šílenou ultradebilitu, kterou naservíroval pan Robík Zombíků. Jak bývá u povídkových filmů zvykem, tak i zde je jedna s funkcí propojovacího lepidla ze které se odráží celý příběh a která nás po celou dobu doprovází. Měl jsem možnost vidět dabovanou verzi a ač upřednostňuji titulky, tak se zde jedná o povedený případ, který ve mě dokázal vyvolat některými vtipnými scénami bouřlivý smích. Z Heavy metalu jsem byl nadšený jak ďas! Hell yeah!!! \m/

Cože?!? Tahle nová Tarantinovka že měla bezmála tři hodiny? To mě ani zbla nenapadlo! Osm hrozných je ve své podstatě pojata velmi "divadelně" a jako takovou krvavější a brutálnější divadelní hru bych si ji dobře dovedl představit. Jenže to co jsem spatřil fungovalo moc dobře jako film! Neuvěřitelně napsaný scénář, kde v dialozích není žádná vata, takže musíte dávat bedlivý pozor. Dále výborně rozvrstvené postavy, které perfektně zapadají do skládačky. Tarantino zraje jak víno a dle mě se bez diskuze jedná o jeden z jeho majstrštychů! Že je pro někoho první část moc ukecaná než se začne něco vůbec dít? Tak to mi příjde jako opravdu zcestný argument, protože bez ní by logicky druhá část pozbývala veškerého smyslu. Není zde vůbec hluchého místa a všechny prvky šlapou jako švýcarské hodinky. Ač se děj odehrává prakticky jen v kočáře a drtivou většinu času v jedné krčmě, tak paradoxně vůbec nepůsobí natahovaně jako třeba konec u Nespoutaného Djanga. Podobně jako debutový zásek Gauneři je i Osm hrozných postaveno na rafinovaném scénáři místo bleskurychlé našlapané akci. A toho si cením vždycky o dost víc. No tedy, kovbojský klóbrc mám dole maestro Tarantino!

Pane Fulci, byl jsem fakt v napjatém očekávání, protože hned úvodní scéna s lynčováním jednoho nebožáka v domě byla výborným vtahovákem do příběhu. Ten je ale poměrně rychle degradován a stává se tak plytkým, nezáživným a neuvěřitelně nudným, že se Brána do záhrobí stává otravnou podívanou k dočumkání. Opravdu ztráta času, jen jediná věc, která stojí za zmínku jsou naprosto luxusní gore efekty, kterých tu je požehnaně. A jedná se občas o pěkně bizarní situace ze kterých někomu "lehce" hrkne. Zařazení ve Video Nasties seznamu je spíš k podivu, protože se o nic tak bouřlivě šokujícího nejedná. Slabý kousek.

Bez váhání dávám max a není to kvůli tomu, že bych byl pouze Jacksonův horlivý fanda a pětil kvůli jeho genialitě. Odkaz Michaela Jacksona je nesmrtelný a bez diskuze bude nadále přetrvávat, o tom není pochyb. Případ Michael Jackson's This Is It je ale nutno brát ne jako hudební dokument, který by měl výpovědní hodnotu o jeho osobě a jeho díle. Pokud máte takové očekávání, tak se ho radši vystříhejte a zaujměte zcela jiný otevřený postoj. Jedná se spíš o fascinující nakouknutí do zákulisí a fáze přípravných zkoušek na velkolepé světové tour, kterého se bohužel mistr nedožil. Pro mě jako aktivního hudebníka a milovníka hudby se jednalo o pastvu pro oči a nedokázal jsem se odtrhnout od obrazovky. Sám jsem se přistihl, jak moje tělo rytmicky reaguje na zvuky linoucí se z nástrojů ven. Michael Jackson energií a charismatem vyřazoval permanentně a jestli někomu přišlo že nezvládá s tím jak vynechává při zkouškách slova, tak je na omylu, protože záměrně jel na půl plynu a takhle při zkouškách to ani není potřeba. Na koncertě by se opřel naplno a je moc veliká škoda, že po té dřině na tour, na které se podílel celý neuvěřitelný Jacksonův ansámbl, už nikdy tohoto krále popu neuvidíme. Bylo i moc sympatické s jakou obrovskou pokorou Michael se všemi komunikoval a oni taktéž s ním. Takže i to jeho nitro a osobnost zde vedle tuny skvělé muziky trochu poznáte v jiné rovině.