Klajnik

Pustil jsem si to na doporučení Kamila Fily, který je však podstatně vděčnějším divákem než já. Objektivně filmu nutno přiznat mnohé formální kvality, ale emocionálně ani intelektuálně mě vůbec nezaujalo. Někteří tvrdí, že tenhle bizarní film skvěle střídá žánry a že když je vtipný, tak se smějete a když je smutný, tak pláčete. V mém případě to na úrodnou půdu nepadlo nikdy. Nepřišlo mi to vtipné ani smutné. Považuju to za bezpředmětnou slátaninu, která má jistou formální úroveň, ale v člověku mého typu nevyvolá nic, protože má nefunkční vyprávěcí strukturu. Příběh začíná únosem jakého ředitele nějaké farmaceutické firmy. Únosce ho nazývá mimozemšťanem, chce spojení na jeho vládce z galaxie Andromeda a zjevně je šílený. Dále se ve dvou liniích řeší detektivní pátrání a motiv/minulost onoho únosce. Ukáže se, že je to psychotik, který žije v bludu, protože ho celý život týrali a že farmaceutická společnost otrávila jeho matku, která teď leží v kómatu. Problém tkví v tom, že ve mně film nevzbudil zájem o žádnou postavu - proto mi bylo jedno, co se jim v minulosti stalo a jak se situace v přítomnosti vyvrbí. Příběhy, které žene kupředu záhada mě většinou nebaví, páč mi většinou nedají důvod být do dění zainteresovaný. Ideálně chci být s postavami na stejné vlně, chci prožívat to co ony nebo být do jejich činění aspoň intelektuálně zainteresovaný, ale příběhy, jež táhne odkrývání záhady, nejsou kvůli struktuře schopny tyto záležitosti náležitě naplnit. Kdyby to bylo vyprávěno lineárně a já měl první půlku filmy možnost prožívat s protagonistou jeho smutný životní osud a rozklad příčetnosti, tak bych s ním snad i sympatizoval, než kdybych se to dozvěděl v druhé půlce filmu v rámci nějaké krátké montáže. V druhé půlce by autor mohl testovat, do jaké míry jsme ochotni za únosce orodovat i přes jeho "vedlejší škody" a současně prohlubovat odpor k bezpáteřnímu řediteli. Pokud by to bylo dobře odvyprávěné, tak by toto morální dilema mohlo být přeneseno na postavu detektiva, který si není jist, jak se k situaci postavit - kdo je ve skutečnosti viník a kdo oběť. Místo toho film začne únosem a pak film mystifikuje, aby udržel záhadu. Ředitel se občas snaží utéci, detektivové se snaží pátrat a únosce se snaží vyzískat setkání s mimozemšťany. Nic z toho mě ovšem nezajímalo. Ředitel toho únosce nakonec oblbne a takřka přepere (poslední ránu však únosci zasadí detektiv, který přijde právě včas), ale finální rozuzlení nakonec propadne frašce, když se divákovi ukáže, že mimozemšťani z Andromedy opravdu dělají nějaké testy na lidech, unesený je pávě tím jejich vládcem a planetu nechá terminovat, protože shledá lidský druh marným.

Instantní klasika a ultimátní body horror. Už jenom na tom, jak film začíná a čím končí, ty první a poslední záběry, značí, jak skvěle vystavěný a vypointovaný to je. Málokdy se to vidí, film, kterej by byl takhle audiovizuálně působivej a současně konceptuálně vyváženej. Vůbec se nedivím, že to vyhrálo cenu za nejlepší scénář. Nejde totiž jenom o nějaké blbnutí s maskama, protože ten film reálně o něčem vypráví! Témata příběhu jsou stárnutí, respektive o neschopnost stárnout, kult krásy i to, že tělo máme jenom jedno, objektivizace v showbyznysu i nedostatek sebekontroly či sebepřijetí. Tato témata jsme sice již mohli vidět jinde, ale ne v takovém efektním a dobře vybalancovaném mixu. Zde jsou navíc koncipovaná v subžánru, který je pro ně prakticky stvořený. Prvky body horroru má každý zombie film, ale dosud byly nejvýraznějšími přírůstky Moucha a Věc, kde se s těly dějí různé věci, ale významově to přeci jen není moc hluboké. Proto si myslím, že Substance je ultimátní tělesnej horor, jelikož je kolem té tělesnosti dokonale ovinutý - vyprávěním i stylem. V mnoha momentech jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo zvracet a to říkám jako někdo, kdo viděl podstatně horší věci, jenže tenhle film nese vysokou formální úroveň, takže se mu na diváka daří silně působit! Já rovněž hodinu před projekcí nahodil LSD, což taky jistě napomohlo mým ambivalentním pocitům. Nejnechutnější pasáže každopádně nejsou ty, kde se groteskně deformuje tělo, nýbrž ty, v nichž mladá verze vráží injekci do páteře své staré verze, aby z ní vysála životodárnou mízu anebo ty, v nichž žere nebo chčije ředitel televize, což je jeden z nejnechutnějších chlapů, kterého jsem ve filmu kdy měl to štěstí spatřit. Znovu tedy říkám, že různé projevy těla, jeho zneužívání nebo deformace hrají ve filmu velkou roli! Motivem příběhu je totiž něco, co je známé z pohádek a mýtů, kdy ďábel nebo gin splní někomu přání, které však má háček anebo si dotyčný neudrží odstup a podlehne svému pokušení, což se mu taky stane osudným. V Substanci ovšem nevystupuje žádná magická bytost, ale ona látka, po níž dojde k dělení buněk, je lidem dána na doporučení někoho dalšího a protagonistka po tom šáhne poté, co jí je řečeno, že je už stará, že sex-appeal se po padesátce vytratí, že televize potřebuje mladou krev. Jakmile ze sebe ovšem vydělí své mladší já, tak se její problémy teprve plně projeví. Obsazení je dokonalé; Margaret Qualley je hot a pro Demi Moore je tohle něco jako pro Frasera byla Velryba.

Naprosté nepochopení předlohy. Rupert Sanders zadaptoval něco, co vůbec nepochopil, čímž nejspíš zazdil svou kariéru. Autor předlohy tím komiksem vyjádřil svou bolest a neschopnost se vypořádat se zbytečnou smrtí své snoubenky, kterou srazil opilý řidič. Protagonista jeho příběhu ji nemůže přivést zpět, ale "něco" ho drží mezi světem živých a mrtvých a on se tak mstí těm, kdo mají s jeho bolestí, protože autor se chtěl pomstil a jeho dílo je snaha tyto emoce ventilovat nedestruktivním způsobem. V této pochcané adaptaci však protagonista může přivést svou milou zpět, protože ten, kdo ji zabil, má smlouvu s ďáblem, čímž narušuje rovnováhu a protagonista svou milou může přivést zpět, když onu rovnováhu opět nastolí tím, že ho zabije. Osobně nevidím důvod, proč přidávat další motivace a dělat s tematizace jistého lidského pocitu takovouhle vrtkavou slátaninu. Tvůrci očividně nechtěli adaptovat Vránu, ale přesto to z nějakého důvodu udělali (prachy; nevydělalo to ani půlku toho, kolik to stálo)... Za touhle adaptací Vrány je celkově debilní vize, protože ten film míří na dvě odlišné skupiny diváků: Na jednu stranu tvůrci jdou naproti fanouškům Johna Wicka a jemu podobným akčním filmům a sem tam naservírujou krvavý mayhem, jenže na druhou stranu to působí, jakoby to bylo esteticky ušito na míru mladym emo holkám nebo obecně fanouškům Lil Peepa (kterého protagonista připomíná), kterej ale umřel v roce 2017 a mam pocit že se autorsky vyčerpal dřív než se mu povedlo se předávkovat a jeho young-emo-tattooed-high-depressed-outcast styl zas poměrně rychle přestal být trendy. V původní Vráně nedostal vztah protagonisty s jeho milou moc prostoru a příběh začíná jeho zmrtvýchvstáním a na společné chvíle s milou se odkazuje jen útržkovitě - přesto však působí vyváženěji a funkčněji. Tato Vrána dává jejich vztahu více prostoru a protagonistovo zmrtvýchvstání se odehraje až ve 40 minutě. Pokud by tvůrci dokázali dobře prodat étos lásky a jejich vzájemnou chemii, tak by divák měl pocítit nelibost nad tím, že o to přišly postavy i on a zrovna tak jako protagonista by si přál zúčtování mstou. Prakticky bylo třeba jen pochytit klíčové rysy tohoto klasického revenge story narativu, aby to vyprávění náležitě psychologicky fungovalo. Mně to ale bylo celé dost volné. Postavy ve mně nic nevyvolaly, žádnou zvláštní chemie jsem mezi nimi jsem nezpozoroval a jejich vzájemné scény jsem si nijak neužíval. Dalo by se tedy říct, že jsem se těšil na to, až jeho milá umře, protože jsem věděl, že bude následovat něco, co mě bude bavit více. A ano, linie pomsty nabízí pár krvavých momentů a nějaké dobré killy, ale vzhledem k tomu, že jsem na protagonistu nebyl citově napojen, protože mi tvůrci v prvních 30 minutách nedokázali prodat onen vztah, tak pro mě scény výkony msty byly jen akční atrakcí bez jakékoliv citové náplně. A tahle atrakce už je taky docela okoukaná po všech těch letech wick-a-like akčňáků. Rupertovi Sandersovi se to prostě vždycky povede nějak posrat. Navzdory nějakým technickým kvalitám nikdy nenaplní očekávání.

Film má 160 minut a sestává ze tří povídek, z nichž všechny jsou poněkud bizarní, ale na můj vkus málo prokreslené na to, abych mě vtáhl do prožívání těch postav a málo vyjeté na to, abych se výsostně bavil jen tím bizárem. Je pro mě docela náročné si napříč příběhy najít nějaký společný motiv, který by je svázal a činil tak tento film tematicky ucelený a dal mu nějakou výpovědní hodnotu - kterou podle mě ani moc nemá, což je v poho. Nepotřebuju, aby film nesl poselství, když to vynahrazuje mírou zábavnosti. Jenže já se u tohoto zas až tak nebavil, protože ten film nechce být co možná nejzábavnější/nejhumornější. Kdyby chtěl, byl by snad jasnější a utrženější, jako jsou třeba mother!, Men, Lighthouse, Beau is Afraid nebo právě Poor Things. Jenže z kolaborace mezi Lanthimosem a Filippou vždycky vzejde takový jemnější, serióznější a kontrolovanější bizár. Tento počin je navíc poměrně dost tajemný, mystifikační a hraje s divákem jistou hru. Když sledujeme film, snažíme se v něm zorientovat, rozlousknout ho, načež se nám utváří i očekávání toho, co bude následovat. Vyprávěč podává jisté indicie, jejichž konzistence umožňuje divákovi tvořit si hypotézy a následně se ho snaží překvapit. Kamil Fila v podcastu Hodný, Zlý a Kritický správně podotkl, že indicie by měly být vhodně mířené i konzistentní, nikoli náhodné či rozporuplné, protože pak není příliš možné se v tom zorientovat a na základě očekávání si vytvářet hypotézy, které pak mohou být ve vhodný moment převráceny. Takových překvapení by nemělo být příliš, aby to nepůsobilo předimenzovaně a nastavovaně. Takto se hraje psychologická hra s divákem, v níž se udržuje pozornost, natahuje napětí a překvapuje. Kinds of Kindness však nechává diváka tápat, protože indicií není dost a překvapení je snad až příliš. Divák opravdu musí rezignovat na to, že to dokonale dešifruje a umět si to užít takové, jaké to je. V tomhle je to podle mě podobné třeba 2001: Vesmírné Odysei nebo některým filmům od Davida Lynche, kde rovněž není příliš možné vytáhnout nějakou jasnou a jednotící linku, která tomu všemu dá dokonalý smysl. Tyhle filmy mají uhranou něčím jiným, ale v KoK jsem si tohle jiné nenašel, protože ten film pro mě není dost audiovizuálně stimulující. Proto jsem se neustále snažil dát tomu nějaký smysl, ačkoliv když člověk nad filmem při sledování moc přemýšlí, tak si ho toliko neužívá, protože do něj není ponořen. Tohlecto dešifrování a úvahy samozřejmě jsou jistým druhem potěšení, které nám umění nabízí, ale je to jistá nadstavba a pokud to moc řešíme během sledování, tak nejsme dokonale "v tom". Když třeba sleduju film, kterej mě nebaví, tak do něj nejsem vnořen a bavím se spíš tím, že přemýšlím nad tím, proč na mě nefunguje. Jak už jsem předznamenal, tak mě tento film vyloženě nestrhl a tvůrci s diváky hrají jistou škodolibou hru. Ačkoliv se mi nepodařilo film dostatečně uchopit, tak ta snaha tříbí diváka! Vidíme, že tento film se jmenuje Druhy Laskavosti a ta laskavost je v jednotlivých příbězích přítomná v nějaké zvrácené nebo nakyslé podobě. Spíše lze mluvit o zneužívání moci, o kontrole někoho nebo něčeho nad někým a hledat v tom laskavost je poněkud cynické a žádá si to jistou mentální gymnastiku.  Můžeme mluvit o laskavosti u ženy, která trpí násilnické chování svého muže a ještě ho chrání před problémy? Do jisté míry asi ano, ale spíše mluvíme o něčem nezdravém, o nějaké slabosti nebo závislosti.                    1. povídka / Smrt R.M.F.: Mužův život řídí a ovládá nějakej starej manipulátor, kterej po něm chce, aby zabil jiného muže - jistého R.M.F., který na začátku příběhu přinesl manipulátorovi peníze a manipulátor později sdělí, že onen člověk chce Nezjistíme však, proč se stal protagonista vůbec takto závislý. Nezjistíme, kdo je onen manipulátor a proč investuje energii do toho, aby jiné lidi ovládal. Nezjistíme, proč měl protagonista pro manipulátora zabít toho druhého člověka. Víme jen, že protagonista svůj život podřizuje onomu manipulátorovi a že když neuposlechne, tak ho manipulátor vystrnadí ze svého života, což protagonista emocionálně nezvládá, protože dosud na něm byl zavislý, a tak se nyní snaží k manipulátorovi opět najít cestu. Zjistí, že manipulátor ovládá život i jiné ženy, která se pokusila onoho R.M.F. též srazit autem, ale jenom ho zmrzačila a přivedla jeho i sebe do nemocnice. Protagonista toho R.M.F. nakonec vyveze z nemocnice a zabije ho tak, že ho několikrát přejede na parkovišti. Manipulátor ho tedy v závěru opět přijme a sděluje, že vždy věděl, že se na něj může spolehnout.        2. povídka / R.M.F. Létá: Policejní důstojník truchlí nad zmizením své manželky, mořské bioložky, která zmizela na moři. Ukáže se však, že byla zachráněna ve vrtulníku pilotovaném R.M.F. Polda však postupně nabývá ke své navrátivší ženě nedůvěru, protože se nevešla do svých starých bot a nepamatovala si jeho nejoblíbenější song. Začne ji považovat za nějakou falešnou kopii, nejí jídlo, které mu připravila, obviní ji, že schovala jeho mobil a poté, co mu řekne, že je těhotná, hrozí jí, že ji nechá zatknout, když neodejde. Později obviní řidičku nějakého auta při kontrole, že má jeho ztracený mobil a střelí do ruky jejího přítele, jehož krvavou ránu pak začne olizovat. Když manželčin otec řekne své dceři, že vždycky věděl, že je s jejím mužem něco v nepořádku, tak ho fackou zastaví a sdělí, že se tehdy ztracená na ostrově naučila, že je lepší záviset na něčem, co je pořád k dispozici, než záviset na něčem, co každý den brzo ráno dojde. Manželka se nyní stará o svého muže, suspendovaného policistu, který si k jídlu poručí její prst s květákem. Žena tak učiní. Později polda tvrdí psychologovi, že jeho žena je šílená, že se sama bije. Žena u lékaře tvrdí, že ji bije manžel, ale že za to nemůže, protože bere prášky, po nichž je agresivní. Pak muž požaduje játra, protože prsty mu nechutnaly. Žena si tedy vyřízne játra a zemře. Muž ji najde a pak otevře dveře od domu a vpustí do domu svou "pravou" ženu, s níž se začne mazlit a líbat, zatím co jeho "jiná" žena je mrtvá ve vedlejší místnosti.        3. povídka / R.M.F. Jí sendvič: Žena je součástí sexuálního kultu. Pokud se v tomto kultu někdo dopustí kontaminace/nevěry, tak je buď vyhoštěn anebo může podstoupit očistný rituál v sauně, pro vypocení toxinů, což ovšem nutně nemusí fungovat. Protagonistka má pro tento kult hledat ženu, která má schopnost oživovat mrtvé - tato žena by měla být jedním z dvojčat, z nichž druhé je mrtvé. Jednoho dne k ní v bistru přijde žena, která tvrdí, že její dvojče je tou, kterou hledá. Protagonistka však říká, že jedním z požadavků je, aby druhé dvojče bylo mrtvé. Ta se tedy později zabije a protagonista navštíví její sestru-veterinářku, která zázračně uzdravuje. Následně ji omámí, unese a otestuje její schopnost na mrtvole muže v márnici. Položí na něj její ruku a on obživne. Jedná se o muže R.M.F., který byl protagonistou první povídky zabit, a který v posledním záběru jí sendvič. Protagonistka tedy naloží zázračnou ženu do auta a rychle se vrací ke kultu, z níž ji vyrazili, protože ji k sobě v průběhu dění zlákal její odcizený muž, který jí taky omámil a znásilnil. Není to explicitně řečeno, ale je možné, že tento její odcizený muž ji i ve vztahu zneužíval a tak od něj utekla ke kultu. Kdo ví. Protagonistka se každopádně při rychlé jízdě rozptýlí, nabourá a zabije onu ženu, která umí léčit rány a přivádět k životu mrtvé.                                     ZÁVĚR: Povídky tedy kromě moci ve smyslu kontroli a laskavosti volně spojuje postava R.M.F., o níž ale takřka nic nevíme a která v příbězích hraje jen okrajovou roli. V první povídce má být zabit a dokonce za to zaplatí. Ve druhé jakožto pilot najde a zachrání ztracenou ženu z ostrova a ve třetí je zázračně oživen a na konci jí sendvič. Mnohem radši bych na celovečerák roztáhnutou třeba tu druhou povídku. Výslednou podobu tohoto povídkového snímku totiž považuji za narativně nejasnou, neprokreslenou a poněkud samoúčelnou či nastavovanou. Mně to může připadat nedopečené a bezpředmětné, ale autoři by mohli tvrdit, že jdou proti proudu, že s divákem hrajou skrze svůé příběhy jistou hru na kočku a na myš a že jistá nesmyslnost byla jejich uměleckým cílem. Já tu hru sice jsem ochotný hrát, i když si myslím, že je to předem prohraný boj, že vyhrát nemůžu, ale vím, že anti-intelektuálně orientovaní lidi nejsou ochotní se v takových (i podstatně uchopitelnějších) filmech nimrat a odstřelí je jako slátaninu. Mám rád absurdno či metaironii, ale tohle je na můj vkus uzemněné a klidné. Jakoby Yorgos Lanthimos věděl, že už nějaké jméno má a že mu to sežereme. Na jeho předchozí film, (poměrně dobře uchopitelné) Chudáčky, se podle mě moc nechytá jak po stránce vyprávění tak formy. Chudáčky považuji za ucelenější i zábavnější (otázka je, jestli cílem každého filmového díla je být ucelený, uchopitelný a zábavný), ale taky za audiovizuálně více atraktivní film, což není dáno jen tím fantaskním a barevným světem, nýbrž i tím, jak si tvůrci vyhráli se scénografií. Kinds od Kindness oproti tomu působí poněkud monotónně, jednoduše, nepříliš zajímavě. Za takřka 3h času podle mě vyloženě nestojí, ačkoliv je to furt zajímavější než třeba ezo-detektivka Longlegs nebo lesbické krimi "drama" Love Lies Bleeding.

Příběh o klukovi, kterej chtěl vydělat velký prachy a tak se připrdelil k velkýmu zvířeti v byznysu, Gordonovi Gekovi (Michael Dougles), kterej ho tlačit do neetických a ilegálních praktik obchodu. Chvilku to trvá, ale protagonista se nakonec vzpamatuje a uvědomí si, že ho jeho chamtivý mentor využívá, tak se vzpamatuje a postaví se mu. Tohle narativní schéma je docela ohrané, ale na rozdíl třeba od takového Ďáblova Advokáta pro mě nebylo nijak výrazně ozvláštněné. Snad teda jen co se týká prostředí, v němž se odehrává, ale co se týče sondy do života finančníků, akcionářů a makléřů, tak se vždy 100x radši podívám na Vlka z Wall Street, což je podstatně více strhující dílo, ale nejpodobnější je Wall Street asi filmu Maximální limit/Two for the Money. V roce 87 to mohlo fungovat podstatně lépe, ale film toho nenabízí tolik, abych z něj bylo důvod býti nadšený ještě dnes.

Některé obrazy jsou úchvatné - obzvlášť v kombinaci s tou hudbou. Na první pohled je zřejné, že je to jeden z těch "velkých" filmů (podobně jako třeba Bondarčukova Vojna a Mír, Sedm Samurajů, Doktor Živago, Ben-Hur, Tenkrát v Americe, Tanec s Vlky, Apokalypsa nebo Zabijáci Rozkvetlého Měsíce...). Ovšem to, že je film rozmáchlý, drahý, dlouhý, nabízí nějaké krásné obrazy, velké davové scény a je natáčen na lokacích, ještě neznamená, že je dokonalý. Určitě to ale stačilo na to, abych tím byl první 2h docela zaujat. Další dvě hodiny ale nenaplnili příslib a scénáristicky mi to přijde poněkud rozkmodrcané a nevybroušené. Problém taky je, že jsem docela zmlsaný. Všechny výše zmíněné filmy a mnoho dalších jsem již viděl. Začátkem tohohle roku vyšla kupříkladu druhá část Duny, přičemž Villeneuveova adaptace má s Lawrencem mnoho vztyčných ploch (běloch přijde do pouště, v níž se seznámí s tamními lidmi, které pod sebou spojí a pak vede vojenský odboj, během něhož ztrácí sám sebe). Ač stále nevyšla adaptace Duny, která by mě uspokojila, tak mě to furt strhává víc jak Lawrence, kterého jsem si dal ve 4k na velké telce - a i přes ten jeho rozmach stále ocením spíše komorní film, který však je scénáristicky, tematicky, psychologicky propracovanější... Zmínění Zabijáci Rozkvetlého Měsíce jsou třeba jednak podstatně živějším filmem a psychologicky prokreslenější a uvěřitelnější. Vím, že Lawrence je dnes již víc jak 60 let starý, ale já vím, že by tam klidně mohla být nějaká scorseseovská (nebo občano-kaneovská) střihová montáž na tehdejší blízkovýchodní poměry a východní druhoválečnou frontu. Myslím, že by to film oživilo, protože David Lean bývá příliš statický a utahaný. Občas jsem se ptal, proč do nějaké scény neprostřihal close-upy na tváře, proč to neni víc dynamické, víc dravé... Sice se to netočilo ve studiu, ale ten starej Hollywood tam jde ještě dost znát. Minimálně jako protiargument k těm mnou žádaným dravým montážím na ty či ony dobové poměry mě napadá, že tenhle film nevypráví toliko o historické době, do níž je zasazen, nýbrž o postavě Lawrence. Ostatně už na začátku, poté co protagonista zemře, vzbuzuje film u diváků otázku nad tím, jaký byl vlastně člověk < Podobně jako v případě Občana Kanea. Onen argument je samozřejmě chabý, páč to že je centrovaný na postavu Lawrence neznamená, že by nemohl zdařileji pojímat dobu a poměry, do nichž hlavní aktér vstoupil a s nimiž pohnul. Naopak je to žádoucí!                Teď k samotnému protagonistovi a jeho psychologickému prokreslení a jeho příběhové arše: V úvodu je nám řečeno, že Lawrence je vzdělanec a idealista, kteří věří v sílu mysli/vůle nad možnosti těla. Právě on je britskou armádou vyslán do Arábie, kde má vyhodnotit možnosti vzpoury prince Faisala proti Turkům, kteří se spřáhli s Němci. Jako idealista chce spojit rozhádané arabské kmeny a dát jim Arábii. Britové chtějí, aby Faisal ustoupil, aby mohli zásobovat a podpořit jeho muže. Lawrence by měl v tomto vypomoci, ale odejde kousek do pouště, kde usilovně přemýšlí, až vyrukuje s tím, že přejdou poušť a zaútočí na přístav Aquabu, z něhož by Arabové mohli být zásobováni. Arabští beduíni sice nejdřív tvrdí, že je to šílenství, že je to nemožné, ale Lawrence, který je v poušti chvilku, ví lépe, protože celou noc přemýšlel a protože věří. Budiž. Arabové tedy naloží velbloudy vodou a vydaj se na cestu, během níž si všimnou, že nějaký soukmenovec asi usnul nebo omdlel a spadl z velblouda, který je teď bez jezdce. Lawrence se pro něj hodlá vrátit, ačkoliv je mu řečeno, že je to jistá sebevražda. Lawrence to ale dokázal - nejen, že přešel poušť, ale dokonce zachránil i onoho opožděnce. Na mě by působilo podstatně lépe, kdyby mu Arab řekl, že přejít pouště je velmi riskantní namísto toho, že je to nemožné a později, že by mohl umřít namísto toho, že zajisté umře. Vzhledem k retrospektivnímu vyprávění přeci víme, že to Lawrence tento pochod přežije. I kdyby ne, tak bychom alespoň tušili, že čtyřhodinový film jménem Lawrence z Arábie nenechá protagonistu umřít v první hodině. Postavy tedy přešli vyprahlou poušť a snad ani nikdo neumřel, takže do bylo dost dobře možné. Před útokem na Aqabu jeden muž z jednoho arabského kmene zabije jiného Araba z jiného kmene a Lawrence se jakožto nestraník rozhodne vykonat popravu, aby udržel klid mezi muži. Oním viníkem však je jak na potvoru ten opozdilec, kterého se Lawrence vydal zachránit a kterého taky zachránil. Lawrence, který se nám zprvu profiluje jako muž, který nesnáší zbytečné krveprolití, nyní se sebezapřením a nešikovně vystřílí do viníka zásobník a pak dobyde přístav. Později britskému generálovi vypráví, co dokázal a že chce pryč, protože něco na tom zabíjení se mu nelíbilo - nelíbilo se mu to, že se mu na tom přeci jen něco líbilo. Problémem je, že nevidím, odkud tahle přichází, ale najednou nám je řečeno, že takový je stav a že s tím máme počítat. Já na to ale nepřistoupím, pokud nevidím linku. Kdyby Lawrence zabil někoho, s nímž by byl na nože, tak bych třeba chápal, že z jeho usmrcení měl pocit nějaké satisfakce. Kdyby se během vykonávání popravy pousmál, tak bych dostal indícii, že je trošku patologickej - že si třeba užívá nadřazenou pozici moci nebo výjimečný status. Jenže v rámci Leanovy vize mi to prostě nezapadá do sebe. Tyhlety narativní a psychologická spojení vyžadují jistej jemnocit a pokud ho autor nemá, tak to působí, jakoby se některé části puzzle do sebe snažil zaklínit silou. Ten film je psychologicky ambiciózní, ale dle mého docela dře a nesedí. Každopádně od tohoto momentu Lawrence zažívá krizi identity a dále se film věnuje jeho úpadku, přičemž do této doby se věnoval vzestupu. Po přestávce začíná druhá půlka filmu, která představuje amerického reportéra a fotografa. Který hledá "mýtického" hrdinu, aby skrze něj válku představil domácímu publiku za velkou louží. V jeho přítomnosti nám film Lawrence vyobrazuje jako bojovníka, který přepadá nepřátelské vlaky a takřka nemůže zemřít. Vzhledem k tomu, jak Lawrancovi vzrosto sebevědomí, tak chce zaútočit na Turky ovládané město Derra pouze s hrstkou mužů. Než tak ale hodlá učinit, tak si chce město obhlídnout v přestrojení. Je však částečně odhalen pro své modré oči a zmrskán jako dezertér a následně zachráněn z ulice, na níž byl vyklopen. V důsledku toho si uvědomí, že je jako každý jiný muž - že jeho vůle má limity, které udává tělo. Znovu chce opustit Arábii, ale když se na britském velitelství v Káhiře dozví o dohodě mezi Británií a Francií, jež by si rády po válce rozdělili Arábii, tak se rozhodne vrátit a dát tamním lidem svobodu. Nyní však působí jinak - míň oduševněle, víc prázdně a nedostupně. Také si za britské peníze najmul nějaké žoldáky-hrdlořezy jako bodyguardy, protože se již necítí nezranitelně. Na cestě do Damašku však narazí na Turky zmasakrovanou arabskou vesnici a může si vybrat Damašek nebo krveprolití. Alespoň tak nám to chce film prezentovat. Krveprolití už bylo napácháno pobitím arabské vesnice a další krveprolití nezpůsobí, že by do Damašku stejně nedošli. Lawrence však rázně nerozhodne - naopak zůstane pasivní. Čeká. Nějaký Arab se z vlastní vůle rozjede na koni proti Turkům, kteří ho postřílí dřív, než se k nim dostane. To vyburcuje ostatní a ke krveprolití dojde. Jednak mi to opět přijde divné a druhak tenhle film divákovi nikdy žádné krveprolití pořádně neukáže, protože to by tehdy bylo skandální... Každopádně lze aspoň říci, že Lawrence v tomto bodě již není milostivý. Naopak se neštítí zabíjet, dokáže být krutý a krvelačný. Pokud se ovšem po předchozích událostech tak bojí o vlastní bezpečí, tak nechápu, co ho najednou vede vyjet na koni proti nepřátelům s puškami. Opět se nechytam. Opět mi to nesedí. Závěr filmu se odehrává v Damašku, kde však Lawrence nesvede žádný zázrak. Arabské kmeny nejsou schopny náležitě spolupracovat a západní země získávají nadvládu. Lawrence opouští poušť s tím, že se do ní už nechci nikdy vrátit, jenže si tu poušť nese v sobě. Poušť ho změnila, přetvořila a stala se jeho identitou. Takový je tedy příběh Lawrence z Arábie. Takový to byl tedy člověk.                  < Konceptuálně to zní fakt dobře, ale já se nevezl. Ten film na mě nefunguje, protože mi ve zmíněných klíčových bodech příběhu docela nezapadne do sebe. Tohle není ten případ, kdy si nějaký hnidopich zbytečně znemožňuje užít si působivý film. Samotný vypravěč mi znemožňuje užít si tento ambiciózní příběh se zajímavým tématem, protože nebyl schopen ho dost dobře odvyprávět - je nekonzistentní a umělej. V poslední řadě ještě dodám, že si mě filmy často získají skrze své postavy a jejich vzájemné interakce. Proto mám radši živelného Tarantina než technicistního Nolana. Proto se k tomuto filmu již nejspíš nevrátím. Nejen, že na mě nefungovala protagonistova psychologicky laděná příběhová archa, ale on mě ani nebavil jako postava. Nikdy mě nerozesmál, nenaštval ani nedojal. A nejen on. Žádná z postav! Lean natočil takřka 4h film a nedokázal vzbudit můj emocionální zájem byť jen o jednu postavu. To je značný neúspěch! Možná právě to je ten Spielbergem jmenovaný "zázrak filmu", jenže asi spíš ne, když právě takový zázrak vyvede 90% filmů.      Lawrence kupříkladu část filmu putuje s dvěma arabskými sirotky, takovými kluky, s nimiž zřejmě naváže jistý vztah, ale my do toho vůbec nevidíme, takže když o ně přijde, tak nám to může být jedno. Ten první navíc zemře dost debilně; Uvízne v tekutém písku a je tažen dolu. Lawrence mu hodí látku. Kluk se chytne a drží se, dokud nerozhodí rukama jako by byl ve vší teatrálnosti zasažen kulkou a pak nezmizí pod povrch...

Amatérská sračka, která je navíc utahaná a nudná. Ten film prostě nenabízí žádné audiovizuální kvality, díky nimž bych si ho mohl užít. Konceptuálně by to přitom fungovat mohlo, protože já mám rád body horror,  ale tohle je příliš nudné, příliš amatérské, blbě zahrané a plné laciných výjevů. Co se hnusu týká, tak já už viděl takový věci, že tohle se mnou nic nedělá.

Ačkoliv se Cameron vydal jiným směrem (military sci-fi), protože věděl, že specifické kvality jedničky by byly těžko znovudosažitelné, tak tvůrci trojky udělali opět krok zpět a konceptuálně se přiblížili opět jedničce - ačkoliv je pravda, že každej díl ságy je vyvražďovačka ve více či méně uzavřenym prostoru. Trojka však přichází s dostatečně zajímavou proměnnou onoho uzavřeného prostředí, které však nebylo náležitě využito. Tentokrát se dění odehrává ve věznice plné sexuálních deviantů, kteří již dlouho neviděli ženy, což by konceptuálně mohlo být zajímavé, kdyby to bylo víc úchylné, kdyby holčička z dvojky nebyla hned na začátku prohlášena za mrtvou (což je k té postavě poněkud neuctivé) a tvůrci se takto nepřipravily o možnost tematizovat, kdo je větší zrůda - jestli nelidskej vetřelec nebo ti lidé, kteří by se v průběhu filmu mohli pokusit znásilnit jak Ripleyovou tak onu holčičku. Kdyby to bylo takhle temné, úchylné a utržené ze řetězu, tak by se mi to líbilo. Bylo by to pro mě dostatečně výrazné a dokážu si představit, že by z toho šel vykřesat zajímavej díl. Myslím, že by to nějaký úspěch urvat mohlo. Jenže trojka je taková nedopečená a nemasná neslaná. Tvůrčí neshody udělaly své. Když po letech vzpomínám na různé díly z vetřelčí ságy, tak z trojky si toho vybavuji nejméně.

Tenhle film je nastřelenej jako jeho postavy. A tak to má být! Styl podléhá obsahu. Když jsem ho však viděl někdy v sedmnácti, tak jsem ho ani zdaleka nedocenil. Naprosto jsem si nevzpomínal, jak dobře je výrazově zpracovanej - jakej má střih, tempo, kameru a tak... Nejspíš mě tehdy nezaujal, protože mi přišel o ničem a ona je pravda, že v něm "jenom" přejetý protagonista vozí různé vyjeté postavy sem a tam po městě a řeší jejich naléhavé problémy typu musíme dokoupit suroviny, mojí holce se přiotrávil pes nebo odvez tuhle dávku dealerovi. Jenže o tom to celé je! Ten film je velmi komický, protože všechny jeho postavy a situace, které postavy řeší, jsou natolik vyjeté a bizarní, že trochu zastiňují to pravé tragické poselství filmu. Tedy to, že takový život k ničemu nevede. Postavy ve své přejetosti sice furt něco řeší a zdá se jim, že toho mají nad hlavu až příliš, až si vlastně neuvědomují, že se svým životem nedělaj nic a je jen otázkou času, než jim to jejich nic spadne na hlavu. Ten film tedy přeci jen o něčem vypráví a jako sonda do života smažek v early 2000 to funguje skvěle. Pro fanoušky Trainspottingu povinnost. Takový Requiem za Sen nebo Leaving Las Vegas však lépe tematizují celou tu tragiku. Tenhle film je z nich všech možná nejzábavnější. Zvláštní, že se mu (minimálně na českém trhu) z výše jmenovaných filmů dostalo nejméně pozornosti. Stačí se podívat na počty ohodnocení; Requiem i Trainspotting mají 60 tisíc ohodnocení a poměrně nedivácké a depresivní LLV má furt o 5 tisíc více ohodnocení než Spun.

Film, který svou obsahovou bezpředmětností a formální průměrností, divákovi nenabízí nic. Nabízí ale práci pár lidem a roli pro režisérovu dcerušku. První půlku filmu, se protagonista sériový vrah snaží utéci z koncertu, na nějž vzal svou dceru a který obklíčili benga, protože dostali tip, že tam tento hledaný bude. Sledujeme tedy takového ptáčka snažícího se utéci z klece. Ten ptáček však není ptáčkem, ale spíš tygrem. Konceptuálně by to fungovat mohlo jakýs takýs žánrový film, pokud by bylo chytře vymyšlené. Divák by mohl obdivovat protagonistovu vynalézavost. Shyamalan však není sofistikovaný a nemá na to takovejhle koncept náležitě vystavět. Nechá svého protagonistu zkusit různé východy, střechu a nakonec se vetře ke koncertující zpěvačce a nechá se vyvést backstagem. V průběhu je to párkrát dost naivní a vyumělkované. Ta hra prostě není dost zajímavá. Není to ani trochu audiovizuálně stimulující (oproti třeba takovému Killerovi), protože to celé vypadá tak průměrně a nezajímavě, jak jen může. Druhou půlku filmu už tedy protagonista je mimo past, ale právě tehdy se mu začne hroutit život, protože ho přechytračí unesená zpěvačka, přijde o eso v rukávu v podobě potencionální oběti, skrze kterou zpěvačku vydíral, znovu se ji pokusí unést, ale znovu to nevyjde. Vrátí se tedy domů a chce zabít manželku, protože mu dojde, že to na něj celé narafičila ono. Znovu ho přechytračí, dá mu uspávadlo do koláče a pak do domu vtrhnou benga, kteří ho nezastřelí ani tehdy, kdy vtlačí palce jednomu z nich do očí. Nakonec ho odvádí v poutech, jenže mu dovolí postavit dceřino kolo, jež se válelo na zahradě a v posledních momentech filmu vidíme, jak se mu podařilo odemknout pouta pomocí drátu, který vzal z kola dceřina kola. Za celou dobu jsem nepřišel na to, co by mě na tom filmu mělo zaujmout. U některých filmů je top formální stránka, u některých to je příběh, u některých svět, v němž se příběh odehrává nebo akce. U jiných jsou to postavy. Past by měla stát na konceptu, stylu a postavě protagonisty. Koncept však nemá dostatečně strhující provedení. K průměrnosti toho, jak tahle srágora vypadá, jsem se již vyjadřoval a co se postavy týká... Josh Harnett není úplný dřevo, ale nijak zvlášť mě nebavil, což je ovšem i tím, co má napsaný ve scénáři. Jeho postava není takřka vůbec psychologizovaná, takže se dozvíme jen to, že ho matka v dětství asi týrala, což je dost vágní, ale budiž. Vzhledem k tomu, že o sobě referuje jako o monstru a jako sériový vrah rozřezává lidi na kusy, tak se nám moc nepředvede. Buď někoho strčí ze schodů, aby otestoval pohotovost policajtů anebo nasadí tvář sympaťáka a vyzíská si informaci, ačkoliv se mi těžko věří tomu, že by mu ji dotyčný takhle dal anebo nějak magicky pozná, komu se vetřít do přízně (strýci zpěvačky, jenž stojí v crowdu), aby se dostal do backstage. Vzhledem k tomu, v jakém konceptu postava operuje, tak bych ho nechal být mnohem vynalézavějším a úlisnějším. To je ovšem scénáristicky náročnejší. Napsat jak se chytrý člověk snaží dostat z chytré pasti je těžké. Shyamalan však na toto vyloženě neaspiruje a spíš spoléhá na to, že mu diváci leccos prominou. Není vlastně jasné, co nám chce předvádět. Klidně by mohl protagonistu pojmout jako dementa, který si dosud myslel, jak je chytrý, ale teď, když cítí, jak se kolem něj stahuje smyčka a jak mu dochází čas a možnosti, tak se u něj čím dál tím víc projevuje jeho destruktivní nátura. Pokud by to mělo dobré dialogy, mohlo by být zábavné sledovat, jaké divadlo hraje na ty které osoby. Pokud by koncept měl náležité dějové provedení, tak by mohlo být zajímavé sledovat, jak testuje prostředí a zabezpečení perimetru. V průběhu děje by autor mohl kriticky komentovat společnost debilních fanynek (nebo kdyby byl pastí obchoďák namísto koncertu, tak by takto mohl kritizovat americký konzum). Prostor pro to je a film by tak nabízel další motivy. Navíc by to mohlo složit příběhu, protože divák by mohl orodovat za protagonistu-vraha, pokud každý, s nímž se v daném prostoru setká, byl debilní. Ani by nebylo třeba jeho stav obhajovat nějakým týráním v dětství. Šlo by říct, že ve světě, kde je každý tak povrchní, naivní a stupidní, nezbývá, než vést pro klid v duši válku proti všem. Dotážu tady od stolu vymyslet podstatně zajímavější materiál než filmař, který má 30 let praxe a podle toho hodnotím. Uživatelé, kteří tomuhle dávají 2/5 nebo víc, jsou buď zbytečně vstřícní anebo nemají moc představu o tom, jak dobrý film vypadá. Taky si všímám, že mnohým vyhovuje, když je film průměrnej, vyprázdněnej a přihlouplej, protože si od nich nežádá tolik pozornosti a přemýšlení a necítí se u něj blbě z důvodu frustrace nad neschopností náležitě uchopit dílo. Snad by se dalo říci, že je taktické plodit průměrné filmy. Kdo nemíří vysoko, toho nezlomí pád? Že by Shyamalan právě tohle poučení vyextrahoval během své kariéry? Teď mě omluvte, jdu si vytisknout jeho fotku a budu ji následující minuty posvěcovat svými flusanci...