waits

At přemýšlím, jak přemýšlim, nemůžu hodnotit. Z filmařského hlediska nikterak nad průměr (slabé tři), z hlediska historického pohledu film svádí k veselému pochechtávání (zvrhlých pět?), ale nějak k tomu nedošlo. Tahle agitka je totiž až příliž nenávistná a karikatura Bati je trochu přes čáru ("dělníci se mají střílet"', továrník je fašista, posílající NSDAP marky a podporujcí Hitlera, v Rusku není hlad a "lidé tam žijí radostně", syn továrníka se opilecky svěřuje: Špatná bota? To je nejlepší kšeft", po smrti otce se posupně chechtá "Ted já jsem tu šéf" atd.). Navíc, jak se někde kolektivně tleská u Gottwaldova "..jednou zatočíme my s vámi tak, jako ruští bolševici zatočili s carem, Kerenským a buržoazií!", tak je mi vždycky špatně po těle. Nebo debata komunisty s propuštěným pracovníkem: "Zabít takového šéfa. Ale jdi, Andresi, Zabiješ šéfa, ten má syna. Zabiješ syna, ten má švagra...Kolik je takových šéfů? Hrstka. A my máme kvůli nim chcípnout?" Ona to zas taková legrace není (kolik se má dát za vyloženě zlou agitku?). Vejražka a Besser jsou jak postavy z černobílého komiksu, včetně úderných sentencí, jen ty jejich výstupy a gesta přemalovat do stripů. Uff.

Je k vidění větší nářez? Greengrass diváka v první minutě vtáhne, válcuje a po 110 minutách vykopne ven. Zoomování, houpání ruční kamery, rychlé střihy do nervní Powellovy hudby - to vše už je na hraně snesitelnosti, ale právě ještě na ní. Greengrass ždíme adrenalín z každé, i statické, scény a výsledkem je téměř nepřetržitě vyostřená jízda, kde se navzájem loví cvičení lovci tohoto století.. Prvnímu a duhému Bournovi jsem dal také pět, ale tenhle díl je za pět a půl. Pro mě jeden z nejlepších, ne-li nejlepší akční film vůbec.

To jsem neměl dělat, pouštět si film jen dva dny po přečtení Krakauerovy předlohy, jedno z toho jsem měl vynechat, zážizek by byl intenzivnější. John Krakauer se proslavil knihou Into Thin Air, ve které popisuje skupinový pokus slézt Mount Everest a který skočil smrtí devíti horolezců. Krakauer vrcholu Everstu dosáhl a dokázal sejít ve vichřici zpátky do základního tábora. Četl jsem papperback na tracku kolem Annapurny a hodně na mě zapůsobila. Into The Wild zdaleka nenabízí tak hutnou atmosféru, příběh samotný o mladické vzpouře a hledání smyslu života je poměrně triviální, Christopher/Alex je v porovnání s horolezci (nebo třeba s Arolem Ralstonem ze 127 hodin) málo připravený amatér. Přesto mě dokázal Krakauer (vlastně Alex:)) oslovit, až mě to jako zabezpečeného konzervativce ve střední věku překvapilo. V tom příběhu je totiž touha, kterou znám z mládí taky, touha po volnosti, osamělosti, sebepoznání a navíc dovedená dál, než jsem se kdy odvážil a která získala moje sympatie (i když mnohé Alexovy lidské prvky mi nesedí). Krakauer o Alexovi píše: "..obdivoval u Tolstého..že se vzdal života, který mu poskytoval bohatství a výsady..začal napodobovat jeho askezi a morální přísnost" a dále "někteří čtenáři vyjádřili svůj nesmírný obdiv za jeho odvahu a vznešené ideály, jiní hřímali, že to byl lehkomyslný pitomec, excentrik a narcista" , sám se také s Alexem srovnává:"..byl jsem nezkušený mladík, který omylem pokládal afekt za pochopení vnitřní podstaty věcí a jednal podle zkratové logiky". Výborné jsou vložené historky o podobných osudech solitérů v divoké přírodě. A proč že píšu o knize a ne o filmu? Protože mi už nic dalšího nad rámec knihy nepřinesl, kromě nádherných záběrů přírody a výtečné hudby Eddieho Veddera. Ale je možné, že při opačném postupu bych dnes totéž napsal o knize...Za sebe můžu říct, že kniha, klip Hard Sun, což je v podstatě zhuštěný trailer k filmu a soundtrack, který si pouštím dokola mi přinesly prvotřídní zážitek.

Dokument o kterém jsem několik dnů po sobě přemýšlel. Primární absurdní informace o Treadwellovi (tak dlouho se kamarádil s medvědy, až ho jeden sežral a on si to stihnul ještě natočit) slibující morbidní zábavu ještě přes shlédnutím se změnila na posmutnělou úvahu po shlédnutí. Herzog mohl klidně film krátit, chvílemi se opakuje a nudí, někteří zpovídaní jsou zbyteční, ale i tak se mu povedlo představit Treadwella jako člověka, který se vymyká průměru a několikrát divákovi předložil skutečné silné momenty. Treadwell je naivní i odvážný, dokáže se projevit jako slaboch, je zcela určitě trochu blázen se spoustou duševních problémů, je nadšenec, neodpovědný, vnitřně rozervaný, bezelstný i paranoidní (pohled na Tredwella se zhoršuje s postupujícími minutami dokumentu), ale hlavně je to chlapík hledající štěstí a smysl života. A na chvíli ho zřejmě našel. Materiál pro psychology (divoká nebezpečná příroda jako záchrana před alkoholem), milovníky přírody (i když akčních záběrů medvědů není ve snímku zas tam moc) a osobitých dokumentů.

Umí někdo natočit líp film z kategorie "úplná blbina, ale fakt jsem se zasmál" než Stiller/Wilson/Ferrell? Zábavných scének je ve filmu dost (za všechny Vesmírná odysea), exaltovaná tupost obou modelů vydrží bavit až do konce, cameo role (viz popisek filmu) do tomuhle filmu vyloženě sednou. A navíc, ta bohulibá Škola Deeka Zoolandera pro děti, co neumějí moc číst..!

Ideální film pro klaustrofobiky a začínající jeskynáře! Atmosféra je vskutku vyvedená, jeskynní obyvatelé nechutní, bojové scény vyostřené. Škoda nedotaženého scénáře a zaměnitelných necharismatických hrdinek (snad s výjimkou Juno). Dialogy jsou čistá vata, ale ještě víc mi vadily skokové změny chování postav. A střih bych uvítal méně častý, aby se vyhorocené scény nepotácely v temném chaosu. Osobně jsem se moc nebál, jeskyně mi nevadí, ale věřím, že pro někoho múže být tenhle film silný zážitek. Tři hvězdy, ale jestli někdo váhá, jestli s tímhle filmem ztrácet čas, tak jo, leckterý horrorový fanda to jistě ocení na čtyři. K vidění je i stejně zbytečná smrt jako v nedávno viděném norském Mrtvém sněhu.

Výtečný příběh, výjimečná animace, film, který člověka naplní nedefinovatelným pocitem, který dobře popsal v komentáři berg.12. Jo, filmová duše, ta tam je. Jeden z mála dětských filmů, které jsem pořídil domů, protože tenhle film jsem dětem chtěl pustit. Podle tržeb jsem byl jedním z mála u nás, což mi bylo upřímně líto.

Miyazakiho příběhy jsou okouzlující. Jsou vystavěné jinak než jsou naše evropské pohádky, přesto jsou i pro nás srozumitelné a blízké a nesou podobná poselství a životní vzorce (na rozdíl od arabských, ale třeba i gronských nebo romských pohádek, postavených na jiném chápání světa). Však jsme podle Huntingtona ve stejné civilizační skupině. Zámek v oblacích má jediný nedostatek, a to ten, že oproti Cestě do fantazie neudrží snový pocit až do konce, je příliš dlouhý a ke konci mu dochází dech. Dospělý divák to ale snad vydrží a odměnou mu bude magická první hodina s krásně prokreslenými detaily, dobře rozjetým příběhem a Howlovým domem, který vypadá jako propracovanější varianta malůvek Terryho Gilliama. Za povšimnutí stojí jak nezvykle Miyazaki kreslí, střih a střídání obrazů jsou často jako z hraného filmu, žádné rychlé střihy nebo neustálé střídání celků s polocelky, ale pomalá hra s detailem a vynalézavé, pro děj zdánlivě zbytečné náhledy. Ty ale vytvářejí atmosféru.. Dodávám, že ve jeho filmech není žádné postrkování, poskakování, pády na zem, pitvoření, nikdo na diváka nemrká, že přišel vtip, necituje se popkuptura. Jak osvěžujíicí!

Děti tenhle snímek nepoblázní, ale ani nezkazí. Poučení, slušná animace, dojemný závěr a občasný žertík spolu s českým dabingem ospravedlní strávený čas u (v mém případě) obrazovky. A děti byly celou dobu zticha, no nepustte to!

Málokdo dovede domíchat do poměrně slušného horroru zábavné prvky tak, aby se navzájem oba přístupy nemlátily, ale doplnovaly. I když pravda, zábavné prvky jsou zábavnými hlavně v horrorovém slova smyslu a pobaví se hlavně ten, komu přijde směšné, když musí nechutná stařena přerušit svůj vražedný útok, protože hledá svoje oslintané zuby a když se pak následně vrhne oslintávat obět i bez nich. Přitom horrorová linka je sice neinvenční, ale nosná a kdyby zústalo u ní a chopil se jí někdo z Dálného východu, mohla by to být slušná japonská duchařina, včetně žánrového standardu, tedy osudu, který bez milosti drtí nevinou obět (nebo aspon neadekvátně trestanou obět, aspon tak to vidím). Raimi spoléhá hlavně na lekací scény a na jednoduché, ale působivé triky (stíny, hýbající se závěsy, mouchy, zvuky). No, kdo má rád Evildead, nebude zklamán. Lepší horrorové tři.