Psychor

She Who Must Burn lze považovat za snímek pro opravdové hororové fajnšmekry, takže si na základě zdejšího hodnocení můžete sami udělat obrázek o tom, kdo již do srdce hororového žánru alespoň částečně pronikl a kdo se naopak stále plácá na jeho povrchu bez ohledu na množství zhlédnutých hororů. Téměř osmdesátiletý Larry Kent odvedl na pozici režiséra i scénáristy vskutku vynikající práci a je mi velkou záhadou, z jakého důvodu zde v databázi stále nemá vlastní profil? Určitě se nejedná o nějakého utajeného tvůrce, kterého bych díky své velké hororové odbornosti mohl znát pouze já sám. She Who Must Burn sází na mírně pomalejší tempo a plusové body získává zejména za trojici různorodých postav náboženských fanatiků, kteří ve výsledku vytvářejí znepokojeníhodný triumvirát pološílených monster. Skvělé herecké výkony pak činí jejich mentální stav zcela uvěřitelným. Na klidu duše divákovi jistě nepřidá ani rezervovaná reakce strážců pořádku, díky čemuž tak mají fanatici ve městě do jisté míry volné pole působnosti. Uděluji čtyři hvězdy a doporučuji každému, kdo se nebojí trochu náročnějšího hororu.

Horory s tematikou démonické posedlosti cíleně vyhledávám bez ohledu na úroveň daného zpracování, a tak asi nikoho nemůže překvapit, že jsem jich coby největší hororový expert na csfd.cz viděl více než všichni zdejší hodnotící dohromady. Většina z těchto hororů je ráda za jednu hvězdičku, jelikož kvantita výrazně převyšuje kvalitu. Possession Experiment naštěstí není tím případem a zejména v první polovině stopáže se mu dokonce podaří navodit solidní hororovou atmosféru plnou jemného mrazení v zádech. Vzhledem ke své hororové odbornosti nebudu zakrývat, že mi byl Brandonův původ naprosto zřejmý prakticky od úvodního intra. Přesto nelze scénář označit za zcela předvídatelný, jelikož obyčejný hororový divák bude bezpochyby setrvávat v nevědomosti až do okamžiku, kdy se mu odkryjí další indicie. Na druhou polovinu snímku bych však nejraději zapomněl, jelikož se zde zásadním způsobem rozšíří okruh postav, jež jsou bohužel ztvárněny prostřednictvím nevalných hereckých výkonů. Uškodí i přítomnost prkenných dialogů a to zejména v situacích, které by pro postavy měly být emocionálně vypjaté, čímž se z hororu vytrácí aspekt uvěřitelnosti. Samotný závěr, v kterém člen SWAT jednotky přemýšlí, jestli vystřelit na osobu s nožem, která bezprostředně ohrožuje život jiné, už raději ani nebudu komentovat. Possession Experiment nastoupil ve velkém stylu, ale do cíle s vypětím všech sil doklopýtal na třech slabších hvězdách.

Post-apo snímky patří k mým oblíbeným. Jakožto zdejší odborník na žánr horor jsem pochopitelně nadšen, když objevím zrovna ten, který se zároveň řadí mezi horory. Postapokalyptická společnost mě však fascinuje sama o sobě, a proto v případě nápaditého scénáře a působivého zpracování netrvám na hororové orientaci daného filmu. Jenže Pandorica příliš důvodů ke chvále nenabízí. Kostýmy, masky a kamera jsou sice na výborné úrovni, a tak členové kmene Varosha zaujmou postapokalyptickým DIY outfitem. Postavy Bohů, které vzezřením tak trochu připomínají mimozemského Predátora, zase mohou nahnat hrůzu svou monumentalitou. A přestože se děj snímku odehrává převážně v noci, divák není po vizuální stránce polapen její temnotou. Na druhé straně tempo příběhu v některých chvílích vázne a Pandorica tak diváka dostatečně nevtáhne. Z hlediska obsahu vlastně sledujeme modifikovanou verzi Tolkienova Lord of the Rings a výpravu za zničením Pandořiny skříňky. Postavy však neprochází žádným vývojem a scénář tak začne trpět repetitivností scén, kde dochází k věčnému konfliktu mezi postavou lačnící po otevření skříňky a tou, která zamýšlí vytrvat v daném poslání až do konce, což s sebou v závěru přináší i mírnou porci nudy. Snímku Pandorica tedy ve výsledku nemohu udělit více než dvě hvězdy.

Prezident USA, největšího policejního státu světa, hodlá zabránit vzniku policejního státu? Ehm. Už několikrát jsem se nad hloupostí scénáře rozpačitě pousmál, ale tuhle epizodu musel bezpochyby vytvořit sám americký ministr propagandy. Bezvýznamné plus za to, že Jack Bauer je konečně zpět.

Režisér Lee má za sebou celovečerní hororový debut a já ho z pozice zdejšího hororového experta rozhodně nehodlám zatracovat. Ba naopak. Když na sobě bude usilovně pracovat, může v hororovém žánru uspět, jelikož potenciál k růstu u něho rozhodně vidím. Pro svůj následující snímek si však musí sehnat opravdové herce, kteří nepovažují afektovanost za přednost, a scénář raději přenechat někomu o poznání schopnějšímu, jenž skupinu dlouholetých přátel nedegraduje na obyčejné jednorozměrné roboty zbavené jakékoliv vztahové chemie. U drtivé většiny hororů by tyto zásadní nedostatky předznamenávaly odpadové hodnocení, avšak Evil in Us přesto dokáže atmosfericky zaujmout do takové míry, že ode mě obdrží celé dvě hvězdy.

Stalo se přesně to, co jsem jako zdejší hororový expert očekával. Po odchodu Ricka Jacobsona, jenž dokázal do seriálu jako jediný ze všech protlačit alespoň náznak hororové atmosféry, se nyní Ash vs Evil Dead proměnil v hloupoučkou taškařici plnou fekálního humoru.

Hororový divák se již přesvědčil, že od Sandbergových kraťasů nelze čekat žádné zázraky, ale zde se jednalo přímo o čiré čtrnáctivteřinové zoufalství zbavené jakékoliv myšlenky. Nelze ohodnotit jinak než odpadem.

Stokrát viděný námět a špatný herecký výkon Lotty Losten za doprovodu neuspokojivě budované atmosféry. Přestože má snímek pouhé tři minuty, v závěru již začíná diváka nudit. Laciné finále pak zaostřilo kameru na odpad. Jakožto zdejší hororový expert nemohu doporučit ke zhlédnutí.

Ani sám Sandberg zřejmě nevěděl, co chce tímto kraťasem vlastně povědět. Bylo jeho záměrem diváka pobavit? Či snad dokonce postrašit? Nejspíše se jedná o další sázku na metodu pokus-omyl. Něco natočím a uvidím, jak to bude na diváka působit. Udělím jednu hvězdu za snahu.

Těžko se mi komentuje obsah pytlíku na zvracení. Znáte ten pocit, kdy je vám trapně za samotné postavy, které se vás 88 minut snaží zaujmout svým záchodovým ostrovtipem a vy při tom máte v rámci pudu sebezáchovy chuť zakřičet: "Proboha, už dost!"? Tak tady si ho užijete do sytosti. Chápu, že snímek Yoga Hosers je primárně určen pro mentálně zaostalé třináctileté slečny, které budou hýkat nadšením nad všudypřítomnou prostoduchostí. Avšak režisér Smith zapojil do snímku i hororové prvky a tím si chtě nechtě zároveň vysloužil pozornost hororového publika. Jestliže slintáte hororovým blahem při pohledu na dvě otravné teenky, které za doprovodu poprockové hudby pomocí svých košťat likvidují nacistické CGI klobásy, jste tu správně. Každý opravdový fanoušek hororu, neřkuli přímo hororový expert jako já, by však režisérovi tuto slátaninu bezpochyby nejraději omlátil o hlavu.