ledzepfan

Z hlediska smysluplnosti jednotlivých scén je to sice ptákovina, ale ten bodysnatcherovský koncept má v sobě něco tak instinktivně nepříjemného, že pokud to netočí úplný diletant, tak se to vždycky aspoň na ty tři rudé vytáhne. Jasně, viděl jsem to v už asi osmi různých variantách, ale pořád mě to baví.. ty náznaky v pozadí, odhalování, paranoia, frustrace, postupná izolace a většinou depkoidní konec.. To se neomrzí.

Animace toporná.. Scénář působí jako by to psal třináctiletý fanda který neumí napsat příběh, ale musí tam narvat všechny batzáporáky aby to bylo asi cool-nebo co.. Hlášky nefungujou.. Chemie mezi postavama nefunguje... Prostě průser..

Hovnajs přehypovaný Černobyl.. Překvapením a seriálovou událostí roku je pro mě Euphoria! Strhující, dechberoucí, srdcervoucí.. Takhle si mě kolem prstu omotali onehdá snad jen The Leftovers... Nevím z které planety Sam Levinson spadnul, ale je to neskutečnej řemeslník a empatik. S naprostou lehkostí a přehledem zvládá technicky složité scény a stejně snadno vykresluje ten křehký spletenec emocí a vztahů dnešních středoškoláků.... Už Assasination Nation napovědělo, že je to v tomhle směru neskutečnej talent.. a Euphoria dokazuje, že to nebyla žádá haluz a štěstí začátečníka..spíš naopak..

Taková poctivá, svižná a dokonce i napínavá buddy-kriminálka. Chemie funguje. Není to překombinované. Není to korejsky hystericky melodramatické... Spokojenost.

Jak se mi Titáni líbili a těším se na pokračování, Doom patrol mě víceméně nadchnul, tak tohle je dost průser.. Ten seriál jakoby nevěděl čím chce být a jak udělat ten svět funkčním.. Pár monotónních lokací, monotóoní až otravná hudba, herecky je to mimoidní (hlavně Abby byla tím svím afektovaným projevem naprosto na zabití).. Příběh se rozvíjí pooomalu a přitom je to ve výsledku naprosto banální a stokrát viděná story...... Tohle prostě ne..

Tohle mi nevím jak docela dlouho unikalo.. A je to paráda.. Bakerovy bílé slaďárny sice nejsou můj šálek jazzové trumpety, ale ten jeho příběh a životem ošlehanej xicht je prostě něco co mě dokáže zaujmout.. Film je neuvěřitelně šťastně namixovanej. Hawke sice mačká písty poněkud mimo a nechápu jak s tím nátiskem co předvádí chce loudit z trubky smysluplný zvuk ( ale toho si všimne jen trumpeťák), ve všech ostatních ohledech však odvádí perfektní výkon a vlastně si asi nevybavím kdy v mých očích zahrál něco lépe. Trumpeta zde není fetišizovaná (což je občas nešvar trumpeťáckých filmů). Příběh je odvyprávěný nápaditě a vcelku vrstevnatě. Je zde hromada vedlejších ale důležitých motivů (Bakerův komplex z Davise. Vztah s otcem...)které z filmu dělají psychologicky uvěřitelný celek. atd atd... Má trumpeťáckofilmová srdcovka je Dingo a Miles Ahead je pro svou uvolněnost a technickou připravenost Cheadleho na druhém místě.. ale jak to tak vidím, tak třetí příčku obsadí Born to be Blue..

Díky těm rozumným cca jen šesti minutám je to poměrně zajímavá, spekulativní hra o možných posledních momentech CH. Bakera.... Pravděpodobně jen pro lidi co tuší kdo Baker byl..

Popravdě vlastně nevím jestli by ten film jakkoliv fungoval bez toho kotěte. Asi to není špatná komedie, ale ten malej Keanu by udělal minimálně trojhvězdičkovej film i z tříhodinového dokumentu o schnutí šutru po dešti (jakože kdyby se tam občas kolem toho šutru prošel).

DCčko se -v patolízalské snaze zavděčit se mainstreamu, který rozhodně nechce koukat na superhrdiny s přesahem-snaží nabarvit marvelovskýma pastelkama.. a hádejte co... Je to přesně tak jednorázové, zapomenutelné a v zásadě zbytečné jako drtivá většina Avengerovského universa... Začátek jsem protrpěl pač to celé bylo uvedeno jaksi nepřesvědčivě, zkratkovitě a přiblble.. Potom přišla cca čtvrtina filmu (okolo objevování schopností atd..) která parádně funguje jako zábava (překvápko je i to, že hlavního hrdinu divák vnímá skutečně jako jeden charakter, přestože se herecky projevuje v těch dvou tak odlišných rovinách). Zbytek můvíčka je pak už jen vztahová šablona, generický záporák a k smrti nudná a přetažená akce.. Neurazilo mě to, ale za týden nebudu vědět, že jsem to viděl a ani mi to nevadí..

Z tohodle jsem upřímně nadšený. Je něco mezi hraným filmem a dokumentem a je to natočené s lehkostí, zručností, dynamikou a vtipem.. Mozaika mikrosvěta (víceméně se nehneme z jedné čtvrti města) barvitých charakterů, hravých rytmů a sociálních nesnází v místech odkud koření celej svět... Přes celkový nadhled a veskrze pozitivní vyznění filmu však divák cítí, že idyla se nekoná.., že tady lidi přežívají jen díky obrovské energii a vynalézavosti.. Je asi vhodné připomenout, že od devadesátých let je Demokratická republika Kongo (tenkrát ještě Zair) v nepřetržitém a značně nepřehledném válečném konfliktu (sám se sebou a ozbrojenými jednotkami ze sousedních zemí), který si do dnešních dní vyžádal údajně už cca neuvěřitelných 7miliónů mrtvých + statisíce brutálně znásilněných a zmrzačených.... Přes to všechno, Kishasha Kids není fantasy fikce. Holt, kontinent kontrastů.