k212

Tenhle film je opravdu hnus, stejně jako je hnusný však oplývá velkou dávkou černého humoru (zpočátku), avšak -a to je nespíš důležité-ono má to dvouhodinové acidové řádění nějaký smysl. Tedy pokud považuji posledních deset minut autorova monologu za smysluplný. Je to óda na acidový věk? Nejspíš ne. Nebo snad dospělý vhled do kyselinových let? Také ne. Nebo satira? Snad sonda do halucinačně-drogového šílenství? Všechno a přece nic. Strach a hnus v Las Vegas není tendenční film, spíše je to takový vizuálně podmanivý dokument o dvou věčně zfetovaných looserech, který je občas černohumorně vtipný, ale víceméně mrazivě nepříjemný. A Terry Gilliam je přesně typ režiséra, ke kterému tato látka pasuje na 100%. Teď už jen čekám, kdo se směle pustí do další kultovní non-fiction bible The Electric Kool-Aid Acid Test (Kyselinovej test). Tedy, když už přišel na řadu Hunter S. Thompson, tak by se mohl dočkat i Tom Wolfe.

Úspěšná a flirtující třicítka automaticky neznamená oblíbená, dobrá nebo dokonce čestná. No jistě, morální ponaučení to má, milé děti. Také nesmíte být zlí na své kamarády a rozhodně nevěřte prohnaným blondýnkám... V rámci komedií průměr, v měřítku filmové tvorby lehký podprůměr. Film sehlává všude tam, kde takové komedie padají - u předvídatelného scénáře se špatným romantickým koncem. Co naopak potěší je snažící se Jennifer Garner, která předvádí exhbici na pomezí zfetované a psychicky labilní třicítky (to kdyby divák nevěděl, co je toho příčinou) říznuté mentalitou pubertálně-naivní třinácky (to když balí v baru mladé kluky a zve si na pařby puberťačky) a mega pohodář Mark Ruffalo. Občas se zasmějete crazy vtipům, občas vtipy sklouznou do hutnější polohy (vyznění je lehce pedofilní...), občas jsou trochu trapné... Ale celkově je to nevyvážené. 50% tedy **1/2.

Anna znova na scéně a tentokrát je středem jejího zájmu chlap ( minule honila vraha své milenky v Něžném vrahovi). Respektive mladíček Marcus, co svoji přízeň nerovnoměrně dělí mezi postaršího pána (v gay-klubech a kasínech), starou psychoanalytičku (na pohovce v její ordinaci) a mezi ní - tedy o pár let starší bisexuální policistku. Annu sbalí v domnění, že je to lehká děva, jelikož se s přirozeností umí pohybovat v živné půdě, z níž vzešla její i jeho existence - tedy v bordelech a klubech na okraji společnosti, půdě, která jeho nesmírně fascinuje a ona ji považuje za normální. Ano, je to osudné pouto. Nutno podotknou, že Marcus ve všech třech svých "známostech" nejspíš vidí a hledá svou nikdy nepoznanou matku... Tím končí výčet všech těch psycho-blábolů, kterými "Vražedný odpočet" (ten český překlad je velmi-velmi vtipný) oplývá v hojné míře. A dostáváme se ke stěžejnímu momentu a tím je vražda onoho starého pána + některých dalších a pátrání po matce. To je nejspíš hlavní linie, na kterou je nabalena co nejvíce "zajímavá" -rozuměj šokantní- omáčka (výše uvedená). Ještěže Anna má dva zábavné a (všeho)schopné kolegy, kteří se jí pletou do řemesla - to je další linie, pro pořádek, a má být nejspíš vtipná. Málokdy se mi "poštěstí" vidět o víkendu dva německé televizní filmy, se stejnými hrdiny (sice v opačném chronologickém pořádí a na jiných programech, ale kupodivu se stejným dabingem). Už jsem se lekla, že jde o seriál, hm, ale ani to by nebylo špatné. Mohli by ho pouštět ve škole místo přednášky na téma tolence k minoritám, v tom by jistý edukativní význam možná měl, tedy pokud nevyhraněná sexuální orientace může být považována za minoritu, což v mých očích sice není, ale buďme dostatečně voln(k)omyšlenkářští. Nebo nedostatečně úchylní a perverzní ... samozřejmě, že za tím účelem se na tyhle braky dívám, protože mě na nich přitahují ty extrémně položené charaktery. Ale to je asi tak všechno.

Na scéně se objevuje "kontroverzní" policistka Anna, dcera bývalé prostitutky, praktikující bisexuálka, která momentálně vyšetřuje smrt své milenky, prostitutky, jejíž pasák- pardon bytný- je natolik prozíravý, že v lehkém domě nainstaloval šmírácké kamery. Zde končí výčet rádoby kontroverzí a německého televizního volnomyšlenkářství, které nám říká : podívejte, jak jsme ke společnosti tolerantní. Děj pak už jen sklouzne ke krásnému výletu na lodi s něžným úchylákem, který své "životní ženské lásky" (jistě uhádnete, že jednou z nich je i naše hrdinka), střelí při vyvrcholení do hlavy, což je jistojistě dáno bigotní katolickou výchovou v útlém věku. Podotýkám, že onomu fešnému vrahovi jsem neskutečně fandila a těšila se, jak dostane hlavní hrdinku na lopatky (nebo ona jeho, to je jedno:-). JJ má závislost na německých televizních bracích se u mě začíná povážlivě rozvíjet... A navíc tento majstrštyk má i volné pokračování jménem Vražedný odpočet, takže zajisté chápete, že tomu se odolat nedá.

Bones nepřinášejí nic nového do televizní zábavy, odpovídají současnému trendu krimi-sérií, tzn. hi-tech provedení a s moderní vědou v popředí (tady soudní antropologie). Naštěstí to není dokonalost pusta lidského faktoru. Na diváka je totiž aplikován křesťansko-americký model společnosti. Proč? Inu protože do popředí se nám hrne rodina a víra. Booth je vlastně takový chrabrý a čestný kovboj, občas lehce rozervaný (to když mu ve výkonu spravedlnosti brání nějaký byrokratický šiml nebo má dilema volby mezi nejbližšími). Prostě a jasně správňák, po kterém každá ráda skočí. Svoji existenci opírá hlavně o víru jak v Boha tak v rodinu. I přes výše řečené mu ovšem nedělá potíže se chovat lidsky se všemi možnými slabostmi a nedostatky, takže s jistotou střídá v posteli své dvě ex, rád popíjí v baru atd. Oproti tomu Brennenová je mírně řečeno nesocializovaná a nadlidská díky své totální víře ve vědu. Její jednání je leckdy šokující, neboť říká pravdu obnaženou na dřeň bez ohledu na to komu a v jakém rozpoložení. Trochu problém. Zprvu netvárný materiál -zahleděný do své inteligence- aka Kůstka se dostává pod lidský vliv svého parťáka a rovněž asi buditele do říše normálního života. A jak seriálový čas plyne tak divák nabývá nefalšovaného pocitu, že hlavní hrdinka je polidšťováná, že lehce přetavuje své hodnoty. Její "vysvoboditel" je na stranu druhou neustále ujišťován, že věda může sloužit lepšímu dobru a není určená jen kroužku ujetých magorů. No a koneckonců přichází očekávání, kdy si oba hlavní hrdinové padnou do náručí, což se samožřejmě se stoupajícím počtem dílů stává častěji a častěji, ale nikdy ne doopravdy. Kosti nejsou typickým CSI seriálem, už jen pro svůj druhý celkem spletitý plán, dokonce se ani neberou tak vážně. Právě díky konfrontaci vědy a lidství nastává řada absurdně vtipných až černohumorných situací, obzvlášť ve chvíli, kdy má Kůstka proslovy ohledně lásky, sexu a víry v Boha. No a jako třešnička na dortu - Stephen Fry coby psycholog Gordon Gordon v druhé polovině druhé série. Těchto pár dílů stojí za shlédnutí, protože patří asi k tomu nejlepšímu, co Kosti můžou nabídnout. BTW časem vlastně diváka vůbec nezajímá, co v tomhle seriálu řeší za případ, ale vyloženě se těší na brutální průpovídky a slovní přestřelky, jj starý dobrý osvědčený mustr a-lá Moonlighting. 70%

Inu pokud divák bere děj v Aliasu s patřičným nadhledem a dokáže se odprostit od nějaké té logiky (chi chi chi) a přijme fakt, že s větším číslem epizody před očima se žánr transformuje směrem ke sci-fi, může se i bavit. Myslím, že na pole televizní zábavy vnesl Alias -svého času- svěží, avšak lehce staromilský, vánek (Rusko ach to Rusko). Je dynamický, akční, občas zábavný, někdy smutný, má sympatické hrdiny a charismatické záporáky, navíc je natočen velmi zručně a nápaditě. Nejspíš je mi o to sympatičtější, že scenáristé nesahají po inspiraci v současnosti a netahají do něj nějaká poučná témata typu islámský terorismus. 1. série lehce naznačuje, že je jen rozjezdem pro daleko košatější děj - 70%. 2. série : pár zvratů, hodně dobrého děje, fajn vedlejší postavy a hodně dynamiky k tomu - 80%. 3 série - no vlastně je to všechno pořád o tom stejném, Sydney řeší problémy s láskou, Sydney řeší rodinné vztahy, Syndey a Rambaldi, a mezi tím vším stačí zlikvidovat mrtě záporáků. Nicméně tohle všechno je ozvláštněno a okořeněno přítomností hereckých i režisérských es ve vedlejších rolích, to je ten důvod, proč lze nad dějem Aliasu s velkomyslností přivřít oči. No a také díky neustále se lepšící režii, která úměrně stoupá s počtem sérií - 70%. 4. série = vysoká kvalita zpracování (třeba 3 díl je snad to nejlepší, co tenhle seriál doposud na poli filmařiny mohl nabídnout), dějově totálně o ničem, pojící linie nulová, progrese neznatelná, poslední 4 díly to sice lehce zachraňují, ale i tak je to podprůměr. APO sucks! 50%. 5. série - skvělý nástup, znatelný a zajímavý vývoj postav, orientace na tým a vedlejší postavy, plno zvratů, míň akce, ale o to víc zajímavého děje, konec očekáváný, ale přesto potěšující - 80%. Všech pět sérií dohromady 70%.

Film založený v podstatě na deklamovaném monologu hlavního hrdiny, kterým převážně komentuje všechny ex-přítelkyně a vyjadřuje svoje postoje a názory na ně, děj stojící z velké části na hudbě a věčné diskuzi o ní, rozhodně nepatří mezi přístupná dílka. Dle mého názoru je velmi těžké si najít k tomuto filmu cestičku, stejně jako k jemnému a netypickému humoru Nicka Hornbyho, jehož román byl předobrazem pro High fidelity. Někoho možná film nenadchne, protože pojednává o provařeném tématu, navíc je ona pomyslná cesta komplikována zvláštní formou (a ve chvíli, kdy začne hrdina mluvit do kamery, o to víc), nicméně po chvilce naslouchání (po hudební i slovní stránce - to zdůrazňuji), možná divák přijde na to, že se dívá na něco neobyčejně ojedinělého. Ale to jsem tak nějak zjistila až po tom, co doběhly závěrečné titulky. Možná je to tím, že mám ráda hudbu všeobecně, i přestože v tomto filmu jsem se víceméně nechytala, možná je to závěrem, který mi byl nadmíru sympatický a rozzářil mi obličej v úsměv. Možná...

Mám ráda divadelní hry ( i když je spíše čtu), mám ráda záznamy divadelních představení a mám také v oblibě filmy vznikající dle nich, protože tak nemusím do divadla... :-) Ne teď vážně. 24. den jde do extrémů, nejenže je to doslovný filmový přepis, ale zrežíroval si ho sám autor a režisér divadelního představení. Takže díru do zaoceánských kin určitě tento minimalistický projekt neudělal. Stejně jako příliš neoslovil mě. Neumím přesně detekovat, kde všude to skřípe, zda ve hře samotné nebo v obou hlavních představitelích (bez milosti přiznávám, že právě díky nim jsem se k 24. dnu dostala). Ale nějak jsem zjistila, že mě tak v polovině "představení" přestalo zajímat jak to skončí, čímž nechci říci, že by bylo záměrem této hry ukázat nějaké super dechberoucí finále, to rozhodně ne. Beztak má divák jen dvě možnosti. Spíš je problém v rozvláčné až nezáživné režii, která si občas odskočí do modrého flashbackového videoklipu, který není moc(vůbec) důležitý, a který mě osobně rušil v divadelním prožitku. Námět by byl fajn, i myšlenka by se našla. Prostě a jednoduše zajímavý dramatik a divadelní režisér nemusí zákonitě být dobrým režisérem filmovým, což myslím u 24. dne sedí.

Rufus Sewell, Paul Bettany, Laura Fraser... britský herecký výkvět v takovémto filmu?! Nechápu, skutečně. Hnusná polévka uvařená z rádoby vtipného nápadu dát středověku punc součanosti --- moderními písněmi, tanečky, postoji. Ne, toto tu už bylo a v daleko lepším provedení. I přes hereckou trojku uvedenou výše, jejichž přítomnost trčí nad ostatním herecko-ozdobným potenciálem, nemohu dát více než **, A možná je to až moc. Protože -ač jsem se snažila jak to šlo- žádnou nadsázku a lehkost, která by mě rozesmála nebo nadchla, jsem v tomto skoro nudném a bezdušném filmu nenašla.

Pohodový filmeček, který se chvílemi kvalitou svého technického zpracování a netradičními reáliemi lehce vzdaluje pojetí evropského filmu (a rovněž toho německého, že?!) Til Schweiger není jen záporák a přicmrdující vedlejšák v amerických filmech, je to i zručný režisér a docela zajímavý herec. Alespoň v tomto filmu mě zaujal, společně se svojí hereckou partnerkou tvoří nesourodou dvojici - chvílemi komickou, chvílemi sentimentální. Nejspíš díky všem těmto aspektům jsem si Naboso - i přes notnou dávku klišoidní kašičky- oblíbila.