radektejkal

Zápasník z NDR, Jacob vann Öppen, který sotva zapře svůj skandinávský původ se chystá na svůj (sou)boj, v němž chce říct své "poslední slovo", manifestovat svoji stížnost na stav světa a svoji úlohu v něm. Jeho impresário, sympatický Princ Orsini, svůj italský původ nezapírá, jen jej chce od tohoto zápasu odradit, protože je zkušený a "ví", jak takový zápas dopadne. Těhotná Adriana ví také své, chce 1000 dolarů pro vítěze, aby mohla uspořádat svojí svatbu s El Turco. Ten jediný neví nic, je slepý mezi jednookými... Buen día para luchar (contra molinos de viento).

Komedie (obecně je nemám moc rád), která mě docela pobavila. Všechny postavy mi přišly pro Ameriku signifikantní, ať už naturální či naturalizované, jejich interakce byly zábavné, a vlastně i poučné. A navíc to byli lidé, které známe víc a lépe než české VIP politiky.

Žánry se mění v čase, dřív by to byl horror, potom scifi, pak pouhá skutečnost; dnes asyriated, zítra czeciated- i když na oko už tak vypadá, Corona-Vir, ještě není Korona-Sir, dosud nikoho neznásilnil... Byt jako pevnost, dobytná... pro kohokoli. Odstřelovače, rabovače, bombardovače, zvenku. Zevnitř zobrazeno velice decentně, obvykle to bývá horší. Orientální matriarchát už mnoho zachránil, ale mnoho také poslal k čertu.

Nemohl jsem se hned dostat do rytmu, snad to bylo tou nehostinou krajinou, snad dobou, nedávnou a již nekonečně vzdálenou, snad. Angelopoulosův film však byl dost dlouhý na to, abych se do rytmu dostal. - Řecko pro mě - už jako kluka - neznamenal jen výklad starých mýtů a bájí, ale také vysvětlení, co tu dělá Martha a Tena Elefteriadu. Nevím, zda se řecká občanská válka (s tou ruskou je ve filmu spjatá, řadí na třetí místo evropských občanských válek minulého století, ale její krutost je pro občanské války typická - tehdejší Československo přijalo na 12 tisíc migrantů (uprchlíků jiného typu než dnes, před kterými se tak zuřivě bráníme). Angelopoulosova "vodní sonáta" (voda a hudba) se obejde bez drastických scén, aby vyvolala účinek ještě drastičtější: osamocení jedné osoby, kterou jsme všichni.

Antická tragedie, jak jinak než z Řecka. Dvě myšlenky se mi přitom neustále vracely: písnička Georgese Moustakiho "Ma liberté" ("Ma liberté / Longtemps je t'ai gardée / Comme une perle rare/...") a filmy Alaina Tannera. Charakterově perfektně zvládnuté! A dramaticky neméně! Až příběh vyšumí a tváře herců se rozplynou, Stellina vášeň (tj. její touha po svobodě, byť především eroticky motivovaná) bude působit nejdéle. Poznámka: Přesto je Stella sympatická (mně a možná i vám), jednak nejspíš svojí rozhodností a nezvratným přesvědčením (s pevností víry), ale nejspíš také svojí ne-promiskuitou: začátky a konce jejích vztahů jsou zřetellně oddělené, i když snad jen bodem, úsečkou, překrývající se přímkou - dle schématu: nová známost - ukončení staré známosti - navázání nové známosti - úpadek nové známosti atd.

Flimů o rockových kapelách, většinou ve virtuální podobě, nebo jedné z možných, která se nestala, valem roste. Nyní zde máme novou vlnu (samozřejmě se starým obsahem) z pohledu ruských mladíků. Jejich životní příběhy se ztrácejí pod vrstvou hudby (vyzdvihl bych "message" od Blondie", ale vybral bych si jinou citaci, nikoli "You can call me any day or night", ale "Emotions come, I don't know why, Cover up love's alibi"), která tu hraje prim a mládež se jí ve svých tužbách, částečně aktivně a částečně pasivně, přizpůsobuje.

Mistrná "komedie" v celku i detailech, až na to, že to bylo tak nebo nějak tak. Aneb jak říkali poručíci Bejček a Hájek z blanenského STB: "Nejdříve budeme jednat ve věci Petra Ciblulky, potom Dušana Skály a nakonec ve vaší vlastní." - ale to byla jiná doba, to už se nestřílelo ani nezavíralo na dobu neurčitou. Na druhé straně: nenáročná inscenace, která si dělá nárok na "znamení doby".

Jsem rád, že jsem první Warmerdamův film viděl jako poslední. Jinak bych již možná tolik neviděl... Abel je silné jméno a připadlo mi, že ho nelze použít bez konotace k biblickému tématu (nomen omen), ale nic takového jsem tu nenašel. A tak už jen dodám, že tahle warmerdamská polívka je dosud příliš řídká, je jí třeba přesytit, aby z ní něco mohlo vykrystalizovat (Alexovi van Warmerdamovi se to nakonec přece jen podaří!)

Malle má četnou produkci, nepříliš všk vyrovnanou. "Milou" je tak něco uprostřed. Satira na "kapitalistický" způsob života (opuletní jídlo, nadstatndardní bydlení, erotické zábavy z nudy), a to na pozadí smrti (?) matky a květnové pseudo-revoluce. Jak to či onak, naše malá společnost to nezvládá; smrt matky je jen prachem v soukolí, které je třeba rozebrat a pak si rozebrat mezi sebou, a revoluce stále jen strašidlem, které obchází Evropou. Pozn 1.: Většinou po komentáři přidám ještě jednu hvězdu, tady ji mám chuť ubrat. Pozn 2.: Trochu mi to připomělo buňuelovské satiry, ale raději jsem na to hned zapomněl.

Mimořádně dobře natočený film, jenže Jean Genet, s ním jsou potíže - už od narození (jeho). Přijmout jeho svět, to je jako přijmout právní, ekonomický a sexuální chaos v jednom. Říkáte, ale, co když má pravdu. Ano, co když.... Co když je to o lásce (na příkladu povídky "Horror"): láska ženy k doktorovi, láska ženy k leproidnímu doktorovi, láska leproidiního doktora k ženě, láska leproidního doktora k leproidní ženě - existuje ještě nějaká?.... Myslím, že vcítit se do tohoto filmu a přitom trvale nepociťovat přítomnost Jeana Geneta, je velmi obtížné. Protože ji pociťuji, přidávám ještě jednu hvězdu.