nash.

Trhlé, zběsilé, zábavné, a i když to není žádný ultimátní klenot, přece je to zábavnější než Tajný život mazlíčků, kterým to dělalo předskokana.

Až na pár vtípků a úsměvných postřehů nakumulovaných v úvodní části, to vypadá jako technicky sice zdařilá, ale po tvůrčí stránce hodně odfláknutá rutina, postrádajíc originální nápady. Vše, co se tu objeví, už bylo k vidění jinde a lépe, navíc je to slepeno do zápletky tak ohrané, že už snad nemůže bavit vůbec nikoho. Historka je nesmyslná dokonce i na tento typ filmu a humor, který to všechno mohl zachránit, bohužel nahradila afektovaná hysterie, předváděná zcela nezajímavou skvadrou víceméně anonymních plyšáků.

Byla to odvážná alegorie o návštěvě zpoza železné opony? Nebo levičácká agitka o Velké říjnové Temské revoluci? Kdo ví. Každopádně je to svým způsobem až bizarní, a dnes především nechtěně komická sci-fi s papundeklovými kulisami, hloupoučkým scénářem, hostujícím tanečním souborem Ein Kessel Buntes, který se vnutí do každé druhé scény, a navrch s prkennými hereckými kreacemi, které nezachrání ani stínový striptýzový taneček Jany Brejchové. Ovšem, pokud si pamatuju, jako malý kluk jsem to žral.

Takový cyničtější, drsnější a ujetější Forrest Gump, který nás učí, že život se má brát takový jaký je a moc o něm nepřemýšlet. Občas běží mnohem svižněji než Forrest, místy však narazí na mělčinu, kudy se jen s námahou brodí. Einsteinův bratr nemá chybu, stejně jako řada dalších bizarních setkání. Některé fóry dokonale uzemní a rozesmějí, jiné mě ovšem zcela minuly. Pobavil jsem se, ovšem nemyslím, že bych někdy pocítil potřebu dát si repete.

Kamera, střih, hudba, to vše už během prvních minut dává jasně najevo, že tohle je francouzský film. Se všemi svými klady, ale bohužel také zápory. Přes poněkud disharmonický střih je to poklidná, pro někoho možná až utahaná a nezajímavá koláž banálních osudů, které mají sdělit, že v Paříži žijí lidé, kteří všichni mají nějaké ty trable. Nejčastěji srdeční. Někteří doslova, jiní v přeneseném smyslu toho slova, což znamená že milují někoho kdo je nemiluje, jsou milování někým koho nemilují, nebo naopak nejsou milováni i když by chtěli nebo nemilují a tváří se, že nechtějí, byť v koutku srdce vlastně chtějí. A i když je to tak v každém koutu světa, tak Paříž je Paříž a tam je to vždycky něco extra. Je to chápavě lidské, pomalé, poklidné a občas až melancholické, na druhou stranu to bohužel nedrží tak pohromadě jak asi mělo. Některé postavy jsou odbyté, některé naznačené motivy se cestou ztrácejí (bohužel ty nejslibnější), místy je to poněkud křečovité, a taky uspěchané, protože na pořádné vykreslení není čas ani prostor. Některé scény a motivy jsou zcela zbytečné a postradatelné (například celá ta podivná a zdlouhavá exkurze po skladech, která je ve výsledku o ničem), jiné pro změnu nedotažené a přestože by zasloužily mnohem víc prostoru nedostanou ho, takže působí jako zahozená a promarněné šance. Přes všechny zápory ovšem nakonec lehce nadprůměrné, zejména pro milovnáky Paříže a specifik francouzské kinematografie.

Jean Gabin sice jako vždy hraje Gabina, ale v případě Valjeana jde o dokonalou symbiózu. Také všechny ostatní figury tu fungují mnohem lépe než třeba v Hosseinově, dle mého, nepříliš povedené verzi. Ať už je to Eponina, jejíž osud i tady zůstává tou nejsilnější a nejpůsobivější částí příběhu, Gavroche nebo úlisný Thenardier, kterého Bourvil podává tak dokonalým způsobem, že přehrává možná i Gabina a ty části filmu, ve kterých se objeví, si zcela po thénardierovsku krade pro sebe. Totéž co pro figury, platí i pro většinu důležitých scén. Ve své filmové zkratce jsou na rozdíl od Hosseinovy verze přehledné, emotivní, věrnější předloze a ve všech ohledech fungující.

Moudrost čínských mudrců, knedlíčky, pandy, kudlanka, humor, svižné tempo, hlášky. Stále to tam je. A stále to u mě funguje na výbornou i když to není tak dobré jako dvojka, a tak originální jako jednička. I tak je to akčnější než Velká čínská zeď, svižnější a zábavnější než většina animáků v přilehlém i vzdáleném okolí a navíc až po okraj naplněné tím dokonale romantizujícím pohledem na Čínu, její tradice i historii.

Začáním mít pocit, že Bídníci jsou kniha, která je jako film nezfilmovatelná (snad jen jako televizní seriál) a tato verze patří rozhodně k těm slabším. První díl se ještě poměrně drží, a nechybí tu dokonce několik působivých momentů, třeba montáž chátrající Fantiny podkreslený Thénardierovými dopisy, ale v tom druhém už Hossein zcela podleh iluzi, že je umělec, a proměnil Bídníky v bizarně megapatetickou karikaturu Hugova románu. Navíc značně nesourodou. Chvíli se pokouší o syrově realistické pojetí, ale pak ho nabourá rádoby uměleckou stylizací. Sbližování Maria a Cosetty coby sled statických fotografií jaro-léto-podzim-zima, jakoby celý rok stáli a hleděli si na zahradě do očí? Doslova parodií je pak scéna boje na barikádě, kde se všichni chovají jako nemyslící náměsíčníci, to vše navíc ve zpomaléném záběru a podkresleno bombastickým orchestrem, aby jó vyniklo, jak moc je to patetické. Jeden z nejdojemnějších momentů románu - oběť Eponiny - v té grotesce zcela zaniká. Vrcholem je pak rádoby umělecké ztvárnění Valjeanovy osamělé smrti. Pokud bych neznal předlohu, a nevěděl o co opravdu jde, přišlo by mi jednání řady postav zcela nelogické až nemyslné, Valjeanem počínaje, Javertem konče. Z řady výrazných románových postav jsou tu navíc jen bezvýznamní statisté, ať už je to Cosetta nebo třeba Gavroche. To Hossein příliš nezvládl. A to nemluvím dalších kiksech. Když už realisticky navleče chudinu do rozedraných hadrů, ušpiní je tak, jakoby poslední voda, kterou viděli, byla ta plodová, a pečlivě rozcuchá každý vlas, působí pak jako pěst na oko jejich bělostné ošetřované zuby. Bídníci jsou předloha tak silná, že úplně špatný film z ní prostě vzniknout nemůže, Hosseinova verze však rozhodně patří k těm méně povedeným.

Zatím nejslabší z předlistopadových seriálů, které jsem zkusil. Rozvláčné unylé nic, bez pořádné zápletky, bez alespoň minimálního vývoje či posunu postav, mezi nimiž je téměř nemožné najít jedinou, která by byla sympatická, věrohodná nebo alespoň zajímavá. Nuda, kde jedinou zábavou je tak možná lov mladičkých budoucích hereckých hvězd v epizodních rolích, třeba Ivana Trojana nebo Yvety Blanarovičové.

„Už jsi ostříhal ty túje?“ Už jsem nevěřil, že mohu z kina odejít nadšený z českého filmu. Stalo se. Dokonce mám pocit, že v kině už jsem se dlouho tak moc nebavil a od srdce nezasmál. Je to svižné, milé i hořké, vtipné i smutné, plné hlášek, skvělých dialogů, komických momentů i okamžiků k zamyšlení či diskusi. A všechno to funguje na výbornou. Navíc je to geniálně pojaté tak, že to lze označit za šovinistický film proti ženám i jako feministický film proti mužům. V obou směrech funguje, je jízlivě prostořeký, přitom však nikdy není zlý nebo nepřátelský. Čemuž napomáhá i nadhled, který většině českých filmů zcela chybí. Výtečné je nejen duo Bartoška–Balzerová, ale i další dvě dvojice. Konečně český film, ke kterému se určitě ještě vrátím. "On se chlap s alzhaimrem a bez zase tak moc neliší."