-bad-mad-wolf-

Kingova kniha, na jejíž motivy film vznikl, se (jak už bohužel bývá u Kinga zvykem) utápí v přeplácaném závěru, který ve své "fantasy" velkolepostí vyznívá trapně, ba až infantilně (nehledě na odhadnutelnost hlavní dějové linky). Přitom do té doby šlo o výrazně nadprůměrný psychologický thriller. Kubrick rozumně řekl NE všemu viditelnému nadpřirozenému balastu kolem a rozehrál skvostnou psychologickou hru, kde nadpřirozené zlo zůstává dlouho pouze předmětem spekulací. V hlavní roli osamělost, ponorková nemoc a mrazivé horské prostředí. Jsou halucinace malého Dannyho vážně jen výplodem jeho fantazie? S hotelem viditelně nebude vše v úplném pořádku, ale jak lze odhadnout hranici mezi šílenstvím a skutečným zlem, tam někde číhajícím? Jack se mění v nepříčetného psychopata a Danny vidí víc, než by chtěl. Tvůrci zdatně míchají samotný děj s matoucími scénami halucinací a samotný závěr proti knize velice chutně upravili, samozřejmě k lepšímu. Jack Nicholson Jacka Torrance nehraje, on se Jackem Torrancem stává. V celkovém součtu, i přesto, že mi z knihy chyběla keřová zvířata nebo Dannyho "boj" s požárním přístrojem, poráží přístup filmařů ten Kingův na hlavu.

Déjà vu je údajně chyba v Matrixu a pokud chcete zjistit, jak veliký průšvih to je, pusťte si Trávníkáře 2. Nemůžu za to, dali ho zdarma k DVD s prvním dílem. Za tu cenu nestály oba filmy ani dohromady. Nenapadá mě nic, snad jen jediné - tenhle film je kretén.

Je čas vyndat bezbolestnou! Fascinace džunglí, fascinace vytuněným zlem z kosmu, fascinace Arnoldem ve vrcholné formě. Jeden z typických osmdesátkových kultů, který stále nabízí fascinující atmosféru mystického a krvelačného zla, ukrývajícího se tam někde ve stromech. Skvělý soundtrack, skvělá atmosféra.

Pokud existuje kniha a film, respektive film natočený podle knihy, bývá obvykle v nevýhodě dílo, které se do kontaktu s člověkem dostane až druhé v pořadí. Pokud je tím druhým film, končí nezřídkakdy s nálepkou "kniha je lepší", protože si čtenář na její motivy vysní vlastní reálie a ty filmové se s nimi nevyhnutelně (s nějakou tou občasnou vyjímkou, že) rozcházejí. Pokud se druhou stane kniha, není už zážitek kvůli znalosti děje tak velký, nemluvě o slabých podnětech pro fantazii, která si na příslušná místa automaticky dosazuje tváře a scény z filmu. Filmová Zelená míle se mi i přes pořádnou porci sentimentu líbila moc, ale její kvality v mých očích mírně opadly po přečtení knihy. Ta si totiž přes obdobný sentimentální nános dokázala uchovat více syrovosti a působivosti, navíc má podstatně bohatší, výřečnější závěr a já při dalším vidění Darabontova snímku zjišťoval, že mi to všechno hrozně chybí. Možná i proto, že se jinak předlohy tak věrně drží...

Ryzí béčko, který si v jistých drobných kruzích vydobylo bezmála kultovní status. Z béčkový rutiny občas vykoukne svěží moment nebo áčkovej atribut, v paměti uvízne roztomilá osada vězeňských správňasů a potěší místama křečovitý přehrávání jak ve filmu z padesátých let. Blbost, pro kterou mam slabost.

Krásná ukázka toho, jak prakticky z ničeho udělat bombu a ještě s ní třísknout diváka po čumáku. Pád do tmy nepřínáší nic nového, neboří ultimátně standarty a ani se o nic takového nesnaží. Jedinečný je však ve svém přístupu, který těží maximum z absolutní přirozenosti. V jeskyni je tma, že? Správně. Takže žádné nasvícené pozadí, žádné tmavé filtry, žádné tlumené osvětlení. Vidíme buď to, co vidí světla našich hrdinek, nebo nevidíme nic. Máme vytvářet falešné naděje, drasticky natahovat úmrtí postav a podobně? Ne. Potvory drásají psychiku i dámské tělesné schránky na kusy a životy ubejvaj. V jeskyních, zvláště v těch neprozkoumaných, je nebezpečno, že? Ano, zlomené kosti nejsou vyjímkou. Vypjaté situace přinášejí vypjaté psychologické stavy a řešení, není tomu tak? Ano, ano, ano. Pád do tmy převelice šikovně představí několik brutálních, přímých a vypjatých momentů, kdy jsou příšery v pozadí a válčí mezi sebou jen vyhrocené nervy holčin. A taky je pravda, že je lepší jedna pořádná lekačka, než deset laciných, no ne? Tvůrci to se šokingem rozhodně umí. Parádní věc.

Emmerich je monstrózofil k pohledání. Kolosální destrukce a vtipné momenty jsou víceméně to jediné, co kdy uměl. Godzilla je stejně blbá od začátku až do konce (myslíte, že byste přeslechli stometrovou věc, když vám probíhá za zády?), herci spadají do kategorie guma a dějové schéma je prachsprostá kopírka o třídu lepšího Dne nezávislosti - rychlý nástup neznámého objektu gigantické velikosti, invaze, demolice, první pokusy o boj... a stejně jako ve Dni nezávislosti v době nečinnosti gigantických talířů nastoupily roje emzáckých stíhaček, tak i tady Godzillu dočasně zastupují smečky jejích mláďat. Roztomilé. Monstrozita filmu se dotkla také stopáže filmu, která je hrubě přetažená. Kladem zůstávají triky, něco vtipných okamžiků a závěrečná honička. Jen ta poslední scéna filmu má naivně béčkový kukuč a je až strašidelně sprostá.

Nuke 'em! Humor ve stylu populárních sitcomů, slušné triky, neustálá demolice, Will Smith kopající do omráčeného mimozemšťana, americký prezident ve stíhačce. Že to nejde dohromady? Den nezávislosti svítí v Emmerichově filmografii právě díky šikovně namixovaným blockbuster trademarkům a výborně obsazeným rolím. A co se týká monstrozity, byl mistr demolice opravdu silně při chuti.... zábava, které je poněkud nefér vyčítat debilitu.

Brilantně natočená romance. Velkofilm v pravém slova smyslu, extrakt toho nejlepšího z pojmu mainstream. Pouze tehdy, kdy se divák dokáže oprostit od potřeby myšlenkového masírování mozku, od touhy po ojedinělých formách a třeskutých tvůrčích experimentech, jedině tehdy může s oněmělým úžasem sledovat tenhle úkaz, vzniknuvší v kontextu s prvotním účelem filmu - bavit a ohromovat, ohromovat a bavit. Není nutná katarze, stačí úcta a ohromení z řemeslně až absurdně dokonalého díla. BRAVO!

Jedna hvězda za americké město v gotickém kabátku. Jedna za Brandona Leeho. Jedna za temnokrásné fragmenty, jakými jsou například Ericův návrat na místo činu, brokovnice plná prstenů nebo poprava v přístavu s následným zapalováním vrány. Jedna za nestárnoucí příběh pomsty. Jedna za to, že jsem tam někde uvnitř taky zmalovaná mánička, co miluje gotický smutný obrázky. A když tak zrovna koukám z okna... vážně nemůže pršet pořád?