filmfanouch

Seriál Semestr, následně filmy Domestik a BANGER. Všechno jsou to projekty, které snadno dokázaly, že by mohl Adam Sedlák patřit mezi nejzajímavější české filmaře současnosti. Inspirací mu dosud byla nejen tvorba Nicolase Windinga Refna a bratrů Safdieových, jeho projekty zvládají být svou realističnosti velmi nepříjemné , jsou ovšem především progresivní. Jeho projektům nechybí energie, výrazná kreativita a nádech jedinečnosti v rámci českého rybníčku. Po Semestru Sedlákův 2. seriál s názvem Adikts poté pracuje nejen po vzoru BANGERU. s tématikou drog, ale přiznaně také se schématem superhrdinského žánru.   V tomto ohledu má Adikts blíže spíše k (Sedlákově velmi oblíbenému) Vyvolenému od M. Nighta Shyamalana nežli k moderním komiksovkám ze stáje Marvel a DC Comics. Sám Sedlák Adikts označil za seriál pro mladou generaci s vážným tématem, ale s odlehčeností. Na seriálu se poté podílela také Česká policie a Česká asociace pojišťoven, kdy je zdánlivě zcela zřejmé, že by chtěl seriál fungovat jako osvětová reklama na protidrogovou prevenci. Ambice tak seriálu rozhodně nechybí, komplikací spojenou se závislostí na drogách poté ostatně prozkoumal už jeho BANGER. Tvůrčí pověst poté jistě nemá seriál Adikts potenciál Sedlákovi nějak pošramotit. Přesto by možná bylo lepší nečekat od jeho seriálové novinky vyložené zázraky.   BANGER. byl v podstatě sondou do života tiktokové generace, která nepostrádala várku audiovizuálních nápadů a výtečnou kombinaci humoru a vážnějších momentů. Sám Sedlák přislíbil, že jím též napsaná novinka bude mít odlehčený nádech, vrací se navíc osvědčený tým z Domestika a BANGERU. Kameraman Dušan Husár, střihač Šimon Hájek i skladatel Oliver Torr. I tentokrát výsledný seriál nepostrádá mnoho výrazných kamerových i střihových hrátek, na poměry průměrné české seriálové tvorby i tentokrát výsledek působí velmi progresivně a nejednoho věrného diváka České televize jistě překvapí, že něco takového vůbec vzniklo u veřejnoprávní televize (a dobře jim tak!). Jen jak BANGER. mohl pro jednoho být velmi milé překvapení, Adikts dost možná očekávání mohou nabudit až příliš vysoko. A není zaručené, že dojde k adekvátní satisfakci.     Dle Sedlákova příslibu seriál skutečně pracuje s nádechem superhrdinského žánru, člověk by ovšem rozhodně neměl čekat ani další Misfits nebo The Boys. Vizuál je i tentokrát výrazně moderní, po BANGERU. jistě půjde díky lákavému tématu o něco, co půjde snadno prodat mladé generaci. Jen by se po vzoru BANGERU. rozhodně nemělo očekávat, že výsledek způsobí nějakou výraznější osvětu. Jde rozhodně o svěží seriál, který nepostrádá příznaky žánrového experimentu, snadno může působit jako nějaký komentář k problematice spojené s drogovou závislostí. Dost možná proto zamrzí scénář, který je dost možná povrchnější, než by bylo zdrávo.   Adikts brousí kolem mnoha syžetů. Psychologické drama, černá komedie, nadpřirozený thriller. Sedlák nepřišel o cit pro černý humor, v rámci iVysílání poté seriál rozhodně zvládne zaujmout způsobem, který donutí diváka si dát všech 6 epizod v jednom kuse (díky 30 minutové délce epizod výsledek vlastně působí jako lehce přes tři hodiny dlouhý film). Nechybí tak postupná gradace, nějaké to vyústění i Miko Žbirka. Výsledek poté rozhodně není tak brutální protidrogovou agitkou jako Trainspotting nebo Requiem za sen. Především i proto, že náhlé propadnutí drogové závislosti vlastně není tak realistické a seriál díky tomu ztrácí na intenzitě a hloubce. Především proto, že by člověk po zmíněném Domestikovi a BANGERU. čekal větší emocionální nálož, ta se ovšem ve výsledku bohužel nedostaví.   To, co se stane v moment, kdy ústřední postavy vzít ústřední drogy, působí ze začátku vlastně věrohodně. Dostaví se nějaká ta forma euforie, zdánlivé vypaření problémů a náhlý nástup emocionální pohody. Seriál v tomto ohledu jasně prezentuje, jak je vlastně snadné do drogové závislosti spadnout a zvládá chvílemi evokovat i seriálový hit Euforie. Největším problémem Adikts je tak konfrontace mezi zdánlivou realitou a nevyhnutelnými sci-fi prvky, které pobízejí k tomu, že se Adikts zdánlivě neodehrávají v realistickém světě. Nádech té pravé protidrogové prevence proto chybí, nabízí se vlastně dost argumentů, proč by učitelé Občanské výchovy měli na svých hodinách preferovat jiná audiovizuální díla, která by k problématice řekla mnohem více bez várky stopořených penisů.   Pořád je to audiovizuálně hravé, má to několik zajímavých nápadů, rozhodně to není hloupé a kdejaký filmový či seriálový český projekt by za takovou energii vraždil. Jen je možná škoda, že Adikts přišlo až po BANGERU., v kontrastu s s ním je Adikts do jisté míry tak trochu zklamáním, kdy zamrzí, že se Sedlák rovnou nevydal tématicky jiným směrem (kromě filmu o mladých politicích je jeho vysněným projektem také duchovní nástupce filmu Mandragora o mladých prostitutech). Nadávat Adikts do BANGER. 2.0 možná není úplně fér, přeci jen jde ovšem chtě nechtě o mladšího bratříčka, který postrádá suverénnost svého předchůdce. Tentokrát totiž nejde o tak funkční realistickou sondu, ale skutečně spíše o takový menší experiment. Ne experiment, který dopadl vyloženě katastrofálně, přesto experiment, který má své mouchy. Kterému přeci jen v jistých bodech dochází šťáva, nemile překvapivě chvílemi i větší odvaha a ten nápor energie a nápadů, který šlo v kinech zažít na podzim 2022, prostě tentokrát chybí.   Víra v Adama Sedláka tak určitě není nějak výrazně nalomena, je ovšem snadné doufat, že už již snad k tématice drog řekl vše podstatné. A že se v dalším projektu skutečně vydá spíše do vod korupční politiky nebo obchodu s bílým masem. Těch důvodů těšit se na další Sedlákovu tvorbu je za celých 6 epizod Adikts pořád více nežli dost. A když už, minimálně závan svěžestí se Sedlákově seriálové novince rozhodně vyčítat nedá....

Matthew Vaughn rozhodně nenatočil další Kingsmany. Argylle: Tajný agent sice nepředstavuje na rozdíl od Kingsmanů svět, který by působil dvakrát zajímavě a zdánlivě by stál za další prozkoumání, přesto potěší, že Vaughn ke startu své další potencionální špionážní franšízy přistoupil zcela jinak. Výsledek tak možná nemile překvapí ty, kteří dostanou něco, co trailer zdánlivě nesliboval. Výsledku ovšem nechybí ambice, které do velké míry Vaughn zvládne naplnit a to i přes fakt, že chvílemi nejsou na místě. Přesto potěší, že jde pořád o hračičku, která si umí vyhrát s atrakcemi, zároveň nosně pracovat s herci, schopně dávkovat i nějakou formu emocí (twist!), projevit, že by jeho muzikál mohl mít energii a především dodat povedený blockbuster. Vaughn dějiny nepřepsal, přesto natočil v jistém ohledu svěží špionážní podívanou....

Avatar: Legenda o Aangovi je vnímán jako jeden z nejoblíbenějších animovaných seriálů nejen 21. století, ale také jako projekt, který představil jeden z nejzajímavějších fantasy světů za poslední dekády. Ze světa Avatar: The Last Airbender se stala populární franšíza, původní seriál se dočkal tři sérií a pokračování v podobě seriálu Legenda Korry, mluví se o dalším seriálu a dojde minimálně na tři celovečerní filmy, které známý svět rozšíří. A s tímto světem se někteří pokusili pracovat v hraném médiu. Pro výraznou většinu byla bohužel filmová adaptace v režii M. Night Shyamalana horkou sprchou, která rychle zazdila jakékoliv šance na realizaci zbytku filmové trilogie. Jenže bylo jasné, že se někdo časem pokusí o reparát. Ani ne rok po globálním úspěchu hraného One Piece tak u Netflixu vzniká další hraná adaptace populárního animovaného seriálu. A vzniká něco, co už teď některé fandy původního seriálu výrazně dvakrát nepotěšilo. Nicméně.... Nikdy není příliš jednoduché přenášet něco, co funguje v animovaném médiu, do hrané podoby. Svět animace má ostatně víceméně neomezená pravidla a předvádí akce, které by v hraném médiu jen tak možné nebyly (stačí si vzpomenout na schopnosti Džina v Aladinovi z roku 1992). Když se někdo většinou snaží převést, něco co funguje v rámci animovaného seriálu a snaží se přitom maximálně dodržet nějakou stylizaci a vizuální podobu, je nutné k tomu přistupovat citlivě, aby výsledek neevokoval přinejlepším snaživý cosplay. Tvůrci hraného One Piece tyto úskalí jistě velmi dobře znají, výsledek byl poté všeobecně přijat pozitivně. Hraný Avatar: Legenda o Aangovi se ovšem vždy musl vydat trochu jinou cestou. Především krapet dospělejší cestou. Opět nutně neplatí, že je původní Avatar: Legenda o Aangovi seriálem pouze pro dětské diváky. Na to pracuje s několika komplexními tématy - válka, genocida, kolonizace, diskriminace pohlaví a filozofické úvahy nad smyslem existence. Pořád je to ovšem do velké míry seriál pro děti, který sázel sem tam na groteskní humor a především stylizaci, bylo ovšem jisté, že se hraný seriál musí vydat jinou cestou. Za pochodu mu nechybí humor a nejedno vtipné pomrkávání na původní seriál (zelí!), přeci jen ovšem k látce přistupuje krapet vyspěleji a nepostrádá několik stěžejních ingrediencí, které původní seriál udělaly tou ikonickou záležitostí, kterou je pro mnohé dnes. 1. série hraného seriálu je adaptací 1. série animovaného seriálu, která nese označení Kniha první: Voda. Voda má celkem 20 epizod, Netflix jich přitom realizoval pouze 8. Výsledkem je tak fakt, že se na některé detaily z 1. série animovaného seriálu nedochází, několik původních epizod 1. série animáku je vměstnáno do sebe a dojde navíc i k čerpání z navazujících dvou sérií Země a Oheň. Dává to smysl, protože tvůrci přesně vědí, kterým směrem bude cesta seriálu směřovat a jak do sebe jednotlivé elementy původního seriálu přesně zapadají. S tím to pochopitelně obnáší i výraznou várku dramaturgických zásahů. Některé jsou cestou k lepšímu (humor z původního seriálu by sem jednoduše nepasoval), někdy k horšímu (Bumi!).  Na hrané Legendě o Aangovi pracoval tým 4 režisérů, kdy každý z nich stal za dvojicí epizod - Michael Goi, Jabbar Raisani, Roseanne Liang a Jet Wilkinson. Tato čtveřice dohromady vytvořila fajn pokus o něco, co by mělo skutečně evokovat ten milovaný svět, který původní Legenda o Aangovi představila. Mínus pochopitelně spočívá v tom, že animace pořád nevyhnutelně svádí k větším možnostem v rámci kreativity. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že minimálně několikrát se ukazuje, že tvůrci hraného seriálu umí dost možná i krapet více porozumět postavám respektive zvládají budovat příběh v novém kabátu tak, aby uspokojivě budoval právě ty silné vztahy z původního seriálu. Je tak nutná dokonalá chemie tří hlavních postav (o tom jistě ví své Wilkinson skrze režii seriálu Percy Jackson a Olympané), je důležité smyslupně pracovat s postavou Sokky v podání Iana Ousleyho, která musí ubrat na svém prapůvodním sexismu a přesto skrze něj budovat arch o úctě k ženskému pohlaví, především je ovšem nutné budovat vzájemný vztah dvou nejlepších postav původního seriálu - Zuka a jeho strýce Iroha. Národ ohně je už ve 20 minut dlouhé expozici prvního dílu zobrazen jako výrazné zlo, síla původního seriálu ovšem pořád tkví též v tom, že se na svět tohoto národa dívá pohledem, který není nutně černobílý. Daniel Dae Kim, který zde hraje hlavního záporáka Ozaie, ostatně prohlásil, že se svou roli rozhodl nepojmout jako Imperátora, ale mnohem tragičtějšího Dartha Vadera. Kim dělá radost, už pouhou dikcí zvládá evokovat Marka Hamilla (když už jsme u těch Star Wars), který Ozaie namluvil v původním seriálu. Když už je ovšem nutné poukazovat na tragické charaktery ve světě ohně, jsou tu Zuko v podání Dallase Liua a Iroh v podání Paula Sun-Hyunga Lee. Dvě nejnosnější postavy původního seriálu jsou nejvýraznější charaktery i v tomto provedení, výkon Leeho je poté po herecké stránce ten nejsilnější. Pouhými gesty totiž zvládá podat truchlení svého Iroha, který v Zukovi vidí svého syna a nevahá nad ním držet ochranou ruku. Motivace Zuka poté zvládá seriál podávat ještě zajímavěji, jeden z nejzajímavějších antihrdinů má tak v podání Liue rozevřen potenciál pro budoucna. Casting ústřední trojice poté nějak zvlášť nepřekáží, i když se o nikom z nich nedá říci, že by podával ten nejvýraznější výkon. Na tu jsou tu jiní (André Sogliuzzo je jako Bumi úmyslně doveden k podobě Bumiho ze seriálu a je to úsměvné). Právě díky nejrůznějším pomrkáváním ke stylizaci původního seriálu zůstává výsledek zábavný, stejně tak je skutečně za pochodu vidět dospělejší přístup. Tempo je chvílemi neukázněné, je to ovšem pořád neduh toho, že má hraný seriál oproti animované předloze zredukovaný počet epizod. A dramaturgický výsledek by díky tomu mohl rozhodně dopadnout mnohem hůř. Seriál má působivou choreografii akčních scén, zvládá scény, které zobrazují schopnosti ústředních postav, realizovat v zajímavě a vizuálně uspokojivé podobě, je vidět, že se moc nešetřilo a třeba město Omashu vypadá skvěle. Tvůrcům nechybí kreativita, ústupky, které mají v kontrastu s předlohou smysl, například představení Azuly v podání Elizabeth Yu je provedeno na jedničku, protože nový úvod této postavy naprosto sedí k její nevyzpytatelné povaze a ukazuje, že s ní Yu do budoucna nebude mít problém. Smysl ostatně rázem dává i postupné zapojování flashbacků, které vždy mají nějaký smysl, upevňuji témata animované předlohy i hrané adaptace - přátelství a lásku. Z hraného seriálu dýchá ten komplexní svět, který není vůbec černobílý, za pochodu se vykupuje mnoho hříchů, které nadělala adaptace M. Night Shyamalana (pokud je tedy skutečně po specifické publikum tak těžké je překousnout), přesto se dost možná nikdy úplně nevyjeví pocit, že by se měl kdykoliv představit zajímavější svět, než ten, který může dodat již známá animovaná podoba. Hrané médium má totiž pořád své hranice respektive hranice fantazie. Hraný seriál Avatar: Legenda o Aangovi se tak může jevit jako ideální kompromis. V mnoha ohledech se tu zachovává věrnost k původní předloze, paradoxně projekt opustili tvůrci původního seriálu, Michael Dante DiMartino a Bryan Konietzko, kvůli faktu, že se chtěli více vzdálit od původního seriálu, kdy Netflix preferoval věrnou adaptaci. Ta poté ostatně dorazí, skutečně se v závěru uzavírá 1. kniha Vody a zároveň je finále s princeznou Yue tak emocionálně silné, jak by mělo být (Amber Midthunder je po Predátor: Kořist oficiálně výrazný herecký objev). Daří se hranému seriálu přitom napodobit kouzlo původního seriálu? V jistém ohledu pořád jen tak napůl. Do velké míry šlo ovšem pořád tak trochu o předem prohranou soutěž. Hraný seriál nicméně zvládá vykoupit pochybnosti, které vybudovala filmová adaptace M. Night Shyamalana. Svět, ve kterém Aang kráčí vstříc svému osudu, může bez větších problémů fungovat i v hraném médiu, na to jde pořád o svět více nežli dostatečně zajímavý. Tvůrci se s obtížným úkolem poprali se ctí a výsledkem je minimálně fajn start seriálu. Ne bezchybný, který by chvílemi neevokoval pocit, že by měl svět Avatara snad ožít až v podobě chystaných celovečerních animáků a údajně i dalšího seriálu. Zároveň v něm je ovšem dostatek kompromisů dramaturgických ústupků a zároveň tvůrčích invencí, že výsledek funguje. A to někdy tak nějak stačí. I díky velké sledovanosti je tak jisté, že se tento seriál ještě vrátí. A adaptace knih Země a Oheň by díky 1. sérii alespoň nemusela brutálně bolet. Původní Avatar: Legenda o Aangovi je již tak kultovní záležitost, že pro mnohé budou pokusy o to převést kouzlo původní animované pecky do hrané podoby jistým trnem v oku. Animovaný seriál přitom nejde vnímat jako absolutní výhru, přesto v mnoha ohledech zároveň o slušně odehraný zápas, kde do velké míry rozhoduje skóre na body. A pozitivních se jich za celých 8 epizod najde více nežli dost. Nechybí přitom úlomky, které stojí za vylepšení, tvůrci se ovšem minimálně slušně porvali s výzvou a zvládli si obhájit fakt, že by mělo dojít minimálně na dodělání dvou zbylých knih (a v případě pokračujícího úspěchu nejspíš nevyhnutelně i na hranou Legendu Korry). Tvůrčí tým s Albertem Kimem si u nejednoho vybudoval zvědavost. Nyní si jistě u některých vybudoval pozornost....   PS: Když už něco nutně vyčítat filmové adaptaci M. Night Shyamalana, mělo by to být zacházení s Appou a Momou. This show is giving my boys justice!

Reinaldo Marcus Green splnil svůj účel. Se svolením rodiny Boba Marleyho natočil jeho audiovizuální pomník, který nepostrádá jeho písně, především ovšem strasti spojené nejen s bojem za mír v zřejmě nejstěžejnější části jeho kariéry. Green umí řemeslo a přesně proto výslednému filmu nechybí. Přesto v součtu jde o zaměnitelný biopic, ne o výjimečný a doslova strhující biopic, který by dokázal jít více pod dřeň svému titulnímu hrdinovi. Takových filmů přeci jen v posledních letech vzniká jako v šafránu, Bob Marley: One Love se k nim poté nemá ani zdaleka šanci přiblížit. A nepomáhá k tomu ani správně energický výkon Kingsleyho Ben-Adira, který je skutečně tím, co zvládá výsledný dojem táhnout nahoru....

Jan Prušinovský má pověst tvůrce, který nedělá nekonečné seriály. Okresní přebor se dočkal pouze filmového prequelu, jeho další seriály Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST! poté 2. sérii nedostaly. A pak přišlo Dobré ráno, Brno! I když synopse závěru 8. epizody lákala na definitivní konec Dobrého rána, konec byl nakonec tak otevřený, že ani dlouho netrvalo, než byla potvrzena 2. série. Prušinovský tak zdánlivě porušil své pravidlo, zrovna v případě Dobré ráno, Brno! se ovšem snadno mohl jevit pocit, že je potenciál ještě bohatý a na 1. sérii se může krásně navázat. Nevymstila se ovšem přeci jen Prušinovskému sázka na to v seriálu pokračovat? Do velké míry se výrazně navazuje na to, co fungovalo minule. V prostředí brněnské pobočky České televize se odvíjejí příběhy na pomezí mezi poctou a výsměchem České televizi, kde se Prušinovskému přesto daří postavy nějak budovat a přes všechny jejich bizarní činy a bizarní události divákovi snadno k jeho postavám nějak vyšlapat cestičku. Při realizaci filmu Grand Prix se poté Prušinkovskému nevyhnula spolupráce se Štěpánem Kozubem, který je mimo jiné proslulý svými povídkami o snaze vnímat trapno jako disciplínu, pokoušet hranice humoru. Prušinovský hranice jistě pokouší i tady, pořád ovšem platí staré pravidlo o tom, že „sto lidí má sto chutí.“ Ani tentokrát nechybí pár známých tváří, které se nebojí si ze sebe udělat srandu. K takovému Václavu Marhoulovi může člověk přistupovat různými pohledy, jeho cameo role v 1. díle 2. série je ovšem dost možná nejzábavnější za celou sérii. Marhoul, který si neumí dávat pozor na prsty, jeho stav šílenství začíná imitovat Jacka Torrance z Osvícení, točí poté krásné, hodnotné, širokoúhlé, černobílé, nevýdělečné, ale umělecké filmy! Nechybí odkazování na neslavnou kauzu Marhoul vs. zaměstnanci Barrandova, rýpnutí si do finanční tísně spojené s povýšeností uměleckých režisérů i vyústění oné pointy s prstíky. Někoho takhle sázka na humor jednoduše mine, jiné nikoliv. To stejné platí i o případech, kdy si 2. série utahuje z bulváru, možná až příliš experimentálních divadel (Daniela Špinar je skvělá!) i ohledně toho, jak moc se může zkomplikovat takový den otevřených dveří. Za pochodu se totiž dokazuje, že potenciál skutečně vyčerpán nebyl a nápadů by mohlo být pořád dost. Prosadí se ostatně i básník Šmarda v podání Vojtěcha Hrabáka, kdy jeho nová dočasná úloha režiséra poukazuje na dnešní pohled nad tím, jak televize přichází o mladé diváky a je nutné těmto mladším divákům jít tak trochu naproti. 1. série po celou dobu ukazuje, jak Dobré ráno, Brno! funguje pod taktovkou zahořklého a především zastaralého tvůrce, nástup Šmardy rázem zvládá dost možná poukazovat k tomu, kde je zakopaný pes a jak by mohla invence v budoucnu snadno pomoci televizím ve zlepšení sledovanosti u podvyživených cílových skupin. Je to pořád Prušinovský a chytrých myšlenek a někdy i sofistikovaných vtipů rozhodně není jako šafránu. Přeci jen je to ovšem pořád někdy zároveň až příliš nezřízené a dramaturgicky oproti 1. sérii táhne 2. sérii dolů především větší prostor pro Johanu v podání Beáty Hrnčiříkové (tahle postava si žádnou razantní výměnou neprošla) a fakt, že nedojde zrovna k podobně slušně vybudovanému vyvrcholení. Přeci jen se tu ovšem pořád nějak rozvíjí postavy a ty se navíc dle příslibů ze závěrečných titulků (a díky zdánlivému popření myšlenek na Dobré ráno, Brno! III) dočkávají nějakého uspokojivého konce, podobně jako v epilogu seriálu Okresní přebor.  Seriál si pořád utahuje z televizního průmyslu (líná dramaturgyně, vymahači od poškozené techniky, Slávek tentokrát opět dodržuje hygienické normy!), zvládá těžit ze speciálních hostů (Dana Morávková je ve své roli neskutečně zábavná) a přitom pořád do velké míry zůstává absurdním. Zuzana Zlatohláková a Jan Kolařík jsou i tentokrát nejvýraznějšími členy hlavního obsazení, ve finále vlastně potěší i větší prostor pro ředitele Plíhala, protože Dušan Hřebíček si svou roli zvládá očividně vychutnávat. Celým seriálem se tak line nádech satiry, nadsázky a někdy černého humoru, v závěru jen skutečně může vyskočit dojem, že nedochází k zacyklení nějakých motivů. Některé z nich (Slávek konečně zasune, Radka dostane životní šanci, Mirek zdánlivě prozře) jde ovšem snadno vydedukovat z drobných náznaků, finále s představením od NEkomunistky Špinar tak zvládá přeci jen do jisté míry fungovat jako to ideální vyvrcholení. Jestli totiž seriál Dobré ráno, Brno! světu opravdu něco dal, závěr 2. série potvrdí, že to většinu času byla one woman show Zlatohlávkové. Prušinovský své pravidlo zdánlivě porušil a přesto není důvod se kvůli tomu věšet. 2. série Dobré ráno, Brno! slabší momenty vykupuje těmi silnějšími, Prušinovskému a spoluscenáristovi Tomáši Holečkovi za pochodu nápady nedocházejí a už jenom za toho Marhoula je snadné mít od 1. epizody úsměv od ucha k uchu. Na druhou stranu je dobře, že vyvrcholení 2. série zdánlivě zapírá jakoukoliv možnost realizace 3. série a jasně naznačuje, že Prušinovský příště půjde o dům dál. Ani 2. série Dobré ráno, Brno! ovšem nezvládla poničit jistotu, že jakákoliv jeho další filmová či seriálová novinka bude jistě opět vyhlíženou záležitostí. I když Prušinovský i tentokrát k oběma sériím seriálu přistoupil krapet jinak, zvládl utvrdit, že kvality jsou vždy tak nějak na místě. Nutno doufat, že jeho studnice nápadů ještě nevyschla, nad filutovstvím některých vtipů v 2. sérii Dobré ráno, Brno! totiž pořád zůstává rozum stát....

Pavle, už se na to vyser, do prdele!

Denis Villeneuve dodal druhou půlku adaptace komplexní předlohy, ve které si zároveň ponechává otevřená vrátka pro adaptaci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu předlohu a především jeho vizi, servíruje příběh tragického antihrdiny, která má blíže nežli k Luku Skywalkerovi spíše k Michaelu Corleonovi, na cestě pomsty poté jasně poukazuje na nebezpečí, které může přinášet osoba se statusem mesiáše a nevyzpytatelnost náboženství. I druhá Duna Denise Villeneuvea je audiovizuálním skvostem, Denis Villeneuve skrze ní utvrzuje status vizionáře. Villeneuve už je za půlkou a do pár let by skutečně mohl dodat závěr jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob. Málokdy se přeci jen po výstupu z kina v hlavě splývají slova jako dokonalost a jeho synonyma. Už na samém startu roku Villeneuve nadělil kandidáta na filmovou událost roku....

Sláva Marvel Cinematic Universe sice upadá, počet chystaných projektů to ovšem rozhodně v následujících letech prozatím neomezí. I proto zněl sympaticky nápad na založení značky Marvel Spotlight, která měla spoléhat na individuálnější projekty, které nemají mít širší vliv na hlavní MCU a více stát na postavách a jejich rozvoji. Seriál Echo je v podstatě prvním seriálovým spin-offem MCU, kdy vychází ze seriálu Hawkeye. Hluchá Alaqua Cox po představení v seriálu Hawkeye dostala vlastní seriál, který mohl přislíbit nejen návrat Wilsona Fiska/Kingpina nebo drobný náskok Daredevila. Echo rozhodně není dokonalý projekt, dost možná ovšem přichází pro MCU v ten pravý moment.   Maya Lopez není hrdinka. Má k ním docela daleko, kdy je minimálně první tři epizody snadnější Echo označit za antihrdinku. Její seriál má poté nejblíž k Marvel seriálům od Netflixu, kdy je to poznat především v první epizodě, kdy hned dojde na fyzickou akci. Nejen akční scény chvílemi pracují s faktem, že je hlavní hrdinka hluchá a neslyší svět kolem sebe, režisérky Sydney Freeland (epizody 1-2, 4-5) a Catrion McKenzie (epizoda 3) poté zvládají, aby měly akční scény ten správný náboj. Jen je dost možná nevyhnutelné, že konfrontace s Daredevilem nastaví hranice až příliš vysoko a do konce seriálu se již na ní navázat nedokáže.   V sázce vlastně tentokrát není tolik. Vendeta, snaha o záchranu rodiny a napojení na její dědictví. Vlastně to jde ovšem ruku v ruce s tím, co by projekty Marvel Spotlight měly představovat. V po-titulkové scéně závěrečné epizody tak sice dojde k náznaku něčeho, co určitě bude mít nějakou větší dohru, Echo ovšem působí uzavřeným dojmem a její komornost jí hraje do karet. Skutečně se tu jde především přes postavy a dialogy, kdy je sice těžké kvůli emocionálně většinu času chladné hlavní hrdince v jistých momentech dojít k těm správným emocím, i ty si ovšem nakonec k divákovi cestu mohou najít snadno. Především v závěrečné konfrontaci, která se vydá směrem, který nutně nepotřebuje výrazné násilí či velkolepou akci.   Po seriálu Hawkeye se vlastně dost možná těžko dalo říci, zda si zrovna postava Echo zaslouží vlastní seriál, dokáže si ho ovšem obhájit. Alaqua Cox je totiž i přes svůj handicap (kromě hluchoty jí také byla amputovaná noha podobně jako její postavě) ve své roli výtečná a člověk jí ty emoce věří i v moment, kdy může sázet pouze na své grimasy a emocionální projevy znakovou řečí. První epizoda ostatně do velké míry sází na flashbacky ze seriálu Hawkeye, právě některé momenty ze seriálu Hawkeye poté rázem mají větší emocionální hodnotu.   Echo dodává Wilsonu Fiskovi/Kingpinovi spravedlnost. Ne všichni se na tom mohou shodnout, někteří budou zpochybňovat, že se skutečně jedná o toho Kingpina ze seriálového Daredevila, celé to tam ovšem je. Už v původním seriálovém Daredevilovi byl Kingpin komplexní záporák, je jím i v Echo nejen díky opět výtečnému Vincentu D'Onofriovi, který zcela jistě patří mezi nejlepší castingy v historii komiksového žánru. Kingpin se projevuje jako emocionálně manipulativní záporák, kterému ovšem v některých momentech nechybí paralely s Thanosem. I zde se objevuje komplikovaný vztah s víceméně adoptivní dcerou. Kingpin je chlapík, který někomu v uličce rozmlátí obličej, aby se následně snažil nepoškodit dětskou duši, i když do velké míry marně. Seriál nějak pracuje s původem samotného Kingpina a finále díky tomu skutečně emocionálně funguje, především proto, že se potvrzuje, že Kingpin není černobílé zlo, kdy to jistě ukáže i chystaný Daredevil: Born Again.   Echo je do velké míry seriál o sebepoznání, kdy si postava prochází nějakým vývojem a zvládá se přitom vyhnout vyloženému superhrdinskému fetiši. Některé neduhy MCU jsou pořád znát (tak trochu zbytečné postavy na odlehčení se stávají výraznějším trnem v oku), přesto Echo zvládá působit něčím svěže. Nejen díky faktu, že start prvních tří epizod (především první a druhé) patří mezi jedny z nejlepších pasáží, které se v MCU za jeho již bohatou historii objevily.   Trochu problematické je kombinování zdánlivě realistické a přízemnější MCU záležitosti, která ovšem přeci jen od počátku nadhazuje nadpřirozené prvky. Kombinace realistické záležitosti kráčející ve stopách Daredevila je tak narušena právě výkyvy nějakých schopností, které jsou v rodině hlavní postavy předávané po generace. Ty schopnosti nakonec mají nějakou smysluplnou roli pro vyvrcholení příběhu, přeci jen ovšem naruší ten realističtější a vyloženě brutálnější nádech, kdy je znát, že za seriálem stojí Marion Dayre, jedna ze scenáristek Volejte Saulovi. Seriál alespoň uctivě pracuje s odkazem Choctawského kmene, srovnatelně jako se s odkazem domorodých obyvatel Ameriky dařilo pracovat ve 2. sérii Co kdyby...?   Seriál má nakonec pouze pět epizod místo původních šesti plánovaných, čas proto není nafukovací a zamrzí, že chvílemi se seriál příliš zadrhává na místě, kdy se někdy dá snadno zamyslet nad tím, že šlo daný čas v rámci nějaké epizody obsáhnout snadno smysluplnějším způsobem, především proto, že čtvrtá a pátá epizoda rázem působí dojmem, že se do nich musí vejít jen nejvíce, především v porovnání s předchozími dvěma epizodami. Minimálně jedna zrušená epizoda navíc by dost možná neublížila. Akce je alespoň skutečně brutální, choreografie propracovaná, jen jí v součtu všech 5 epizod vlastně není zase tolik. Nevadí to právě díky faktu, že seriál spíše kupředu skutečně ženou zmíněné postavy a dialogy, vzájemné vztahy mezi postavami a motivy o síle rodiny, která může mít mnoho podob.   Echo je tak v součtu fajn startem nové podkategorie MCU projektů známé jako Marvel Spotlight, která ještě může předvést mnoho zajímavého a předvést další podobně svěží projekty. Svěžest pochopitelně nutně neznamená dokonalost a much by se na Echo našlo dost. V součtu jde ovšem nejen o fajn svěží závan, ale především o spin-off, který dává smysl....

Seriáloví Gentlemani jsou úkazem toho, jak má fungovat seriál, který vychází z filmové předlohy. Guy Ritchie a jeho tým nenadělil pouze rozředěnou variaci na jeho filmové Gentlemany,  naopak dodal pozoruhodný seriálový tvar, který sleduje přežívání protagonisty ve světě plném nebezpečných postav, intrik a násilí. A tohle přežívání člověka prostě občas semele. Theo James po herecké stránce mile překvapil, Daniel Ings si poté nejeden moment krade pro sebe. Zdánlivě epizodické vyprávění poté vede k výtečně vybudovanému finále. Člověk chce po konci snadno více a to i přes  fakt, že tu tentokrát není Mickey Pearson nebo Coach. Tak třeba příště. Málokterý seriál si za poslední dobu tak moc říkal o 2. sérii....

Karlos Vémola nejednou přišel, viděl a někdy k tomu i vyhrál. Povedlo se mu to v jeho dokumentu? Vlastně moc ne. Na to je jeho dokument i přes zdánlivou snahu příliš neupřímný, nevyhnutelně krapet strojený a díky povaze titulního Karlose jednoduše afektovaný. Michal Samir, Šimon Šafránek a především střihač Šimon Hájek zvládají filmu dodat řemeslné kvality, kdy tak Karlos neurazí jako zaměnitelný medailonek o významném zápasníkovi. Pro svou cílovku se jedná o jasnou trefu do černého, zbytek snad ani nemá důvod kino navštívit. Vzhledem k faktu, že dle statistik v zájmu MMA pomalu dohání i takový hokej se nejspíš tvůrci návštěvnosti obávat nemusí a to i přes fakt, že to celé možná v jistých očích může nabídnout další nemilý pohled na naší společnost. Karlos sice v rámci svého dokumentu prohrál, přesto nejde o brutální knockout, kdy by došlo na lámání končetin nebo krvavé oči. Jde spíše o takovou porážku na body, kdy se rozhodně nejedná o naprostou katastrofu a pro mnohé vlastně v jistém ohledu až o milé překvapení. Nejde o film, který by trpěl tím, že je vyloženě špatný. Jde spíše o film, který se zabývá tak tvrdým oříškem jako je Karlos Vémola, že je následně nevyhnutelně obtížné tento ořech rozlousknout....