filmfanouch

Díky kameramanovi Alwinu H. Küchlerovi se na to celé vlastně celé kouká příjemně. Neil Burger servíruje neurážející řemeslo, Daisy Ridley dokazuje, že má herecký potenciál, pořád tak trochu nedoceněný Ben Mendelsohn servíruje další působivý výkon a je na celém filmu tím nejlepším. Zbytek filmu je ovšem ukázkou nevyužitého potenciálu, prezentací toho, že neskrývá dvakrát mnoho zajímavého. Mix psychologického dramatu a survival thrilleru tak dohromady moc dvakrát nefunguje, přesto výsledek skutečně dvakrát neurazí....

Je těžké dnes vyděsit hororového diváka. Hororový žánr od prvopočátků v podobě Kabinetu doktora Caligariho Roberta Winea, Nosferatu od F. W. Murnaua či prvních filmů s monstry ze stáje Universalu ušel dlouhý kus cesty, za tu dobu ovšem existuje také spousty hororových milníků. Jenom málokterý film v historii hororového žánru předcházela pověst skandální podívané a při málokterém hororu se v kinech omdlévalo v tak hojném počtu. William Friedkin dal v roce 1973 skrze svého Vymítače ďábla hororový nestárnoucí klenot, kdy by se dodnes mělo spousty hororů od tohoto výrazného zářezu učit. Především ohledně budování atmosféry, pochopení toho v čem se skrývá největší síla hororového žánru i toho, jak může horor zůstat i po 5 dekádách zásadní. V období konečné fáze kariéry Alfreda Hitchcocka a pár let po Rosemary má děťátko Romana Polanskiho nadělil Friedkin sice ne první vymítačský horor, rozhodně ovšem významný milník tohoto subžánru, který inspiroval mnoho příživníků i více či méně ambiciózních inspirovaných projektů (a že jich kvalitních v součtu víceméně bylo po čertech málo).  Šokující film hned nedělá dobrý film, Vymítač ďábla ovšem zvládl být obojím. Momenty jako je masturbace krucifixem, otočení hlavy o 360 stupňů, pavoučí chůze či samotné finále zvládají výtečným způsobem fungovat dodnes, především ovšem vykonávat husinu. Friedkin nenatočil brak, natočil horor, který posbíral 10 nominací na Oscara (šlo o první horor, který bojoval o Oscara v kategorii Nejlepší film) a zvládl proměnit alespoň nominace za nejlepší adaptovaný scénář od samotného autora předlohy Williama Petera Blattyho a mix zvuku. Mimo Friedkina za režii se ostatně oscarových nominací za své výkony dočkali Ellen Burstyn, Jason Miller i tehdy 14-letá Linda Blair za ztvárnění posedlé Regan. Právě Regan posedlá démonem Pazuzu patří mezi ty nejvíce ikonické hororové strašáky, kdy tehdy 14-leté holčičky šel skutečný strach a jednalo se o jistou castingovou trefu. Friedkin ostatně Blair tehdy vybral proto, že nešlo o prvoplánově roztomilé dítě. A právě ve výsledku díky tomuto faktu zvládla Regan působit přirozeně děsivým způsobem. Význam Vymítače ďábla pro hororový žánr zůstává nezpochybněn. Málokterý nástupce doháněl diváky k křiku, opouštění sálů, zvracení či omdlévání. Jde o ukázku toho, jak ze zdánlivě trivalního námětu vytřískat možné maximum. Nejen prací s postavami (otec Karas v podání Jasona Millera s výtečným charakterním obloukem), ale například prací kameramana Owen Roizman, který děsivou atmosféru zvládnul prodat vizuálem. Vymítač ďábla díky tomu není unavující film, který by zvládl diváka dohánět k únavě před tím, než konečně dojde k titulnímu vymítání. Udrží si po celou dobu diváckou pozornost, ústřední hudební motiv Jack Nitzscheho patří mezi nejvíce ikonické hororové hudební motivy, dodnes zcela jistě patří mezi nejstrašidelnější/nejfunkčnější horory v historii kinematografie. Po letech ostatně zrají i diskuze o tom, zda ďábelské síly v nějaké formě skutečně existují a nebo lze všechny podivné případy, které zavání posednutím ďáblem, vysvětlit nějakým racionálnějším způsobem. Diskuze o existenci posednutí ďáblem je neodmyslitelně spjatá s vírou v boha, kdy všechny ateisty spíše svádí k tomu hledat přízemnější odůvodnění případů lidí, jejichž činy neodpovídají chování z tohoto světa. Očima ateisty by tak reálná Regan bylo problémové/psychicky narušené dítě, která veškeré činy páchá z vlastního rozumu, jakákoliv představa vyšší existence by okamžitě byla zapovězena. I proto dokázal nejspíš Vymítač ďábla u diváků tolik rezonovat a po dobu 44 let být nejvýdělečnějším hororovým filmem všech dob. Byl totiž v nejednom ohledu provokativní a podceňoval k novým úvahám. Byla by tak skutečně chyba označit tento nadpřirozený horor za pouhou snůšku fantasmagorií bez větší hloubky.  Už natáčení ostatně čítalo několik komplikací a film byl díky své tématice označen při realizaci za prokletý. Vznikl ovšem jeden z nejzásadnějších hororových filmů, kterému se málokdo v podžánru vymítačských filmů zvládl rovnat. Již nedávno jsme se ostatně přesvědčili o tom, že snaha kráčet ve stopách tohohle Friedkinova magnum opusu, nemusí dopadnout dvakrát dobře. Mrk mrk Davide Gordone Greene!

Kraťas, ve kterém si jedno studio více než nápadně honí triko... ale honí si ho zcela po právu!

Přání skrze různou formou pomrknutí a příjemných závěrečných titulků rozhodně vyvolá chuť oprášit vzpomínky na ty nejmilovanější klasiky ze stáje Walt Disney Animation Studios, rozhodně ovšem nehrozí, že by se samotné stalo zásadním milníkem tohoto legendárního animačního studia. Sladká tečka ke 100. narozeninám Walt Disney Animation se tudíž nekoná, jako neurážející animák ovšem obstojí a rozhodně nedonutí k tomu nad budoucností Walt Disney Animation Studios zlomit hůl. Bude se na počátku dalších 100 let dařit Walt Disney Animation lépe? I podle samotného filmu jsou přání potřeba....

Ridley Scott ani tentokrát nenatočil film, který by se měl pouštět ve školách, protože je 100% historicky přesný. Natočil ovšem strhující epický velkofilm o Francii, armádě, ale především lásce. Ridley Scott si možná mnohé svou dekonstrukcí Bonaparteho znepřátelí, výsledek ovšem vyvolává tak silný proud emocí, že si Scott své kroky dokáže obhájit. 85-letý nenápadný a přesto výtečný vypravěč ani tentokrát nešel nikomu naproti, výsledek je poté strhující takovým způsobem, že snadno vyvolá naději, že to s Gladiátorem 2 za rok dopadne dobře. Scotta totiž tvůrčí elán očividně pořád neopouští....

Dave Filoni by měl být za správných okolností tou nejprověřenější osobou v oblasti Star Wars, zaučoval se přeci jen u samotného George Lucase, který v 70. letech kombinací Flashe Gordona, filmy Akiry Kurosawy, Metropolis, románem Duna či nacistickým Německem vytvořil svět předaleké galaxie. Po práci na seriálu Avatar: Poslední vládce větrů se Filoni vydal právě cestou předaleké galaxie. Stojí za dvěma animovanými seriály - Star Wars: Klonové války a Star Wars: Povstalci. Ani jeden z těchto seriálů nezačínal zrovna s obří formou přijetí (Klonovým válkám ublížil především průměrný pilotní celovečerní film), Star Wars: Povstalci si ovšem každou sérií zlepšoval reputaci, Klonové války se poté staly jedním z nejoblíbenějších projektů ze světa předaleké galaxie. Kromě dalších animovaných seriálů jako Star Wars: Resistance, Star Wars: Špatná várka nebo Příběhy Jediů se poté Filoni podílí i na hrané formě, kdy spolu s Jonem Favreauem dali dohromady seriály Mandalorian nebo Boba Fett: Zákon podsvětí. Nyní se poté vlastního seriálu dočkala postava, která je velmi známá právě z Filoniho animovaných projektů - Ashoka Tano. Dave Filoni (1. a 5. epizoda), Steph Green (2. a 3. epizoda), Peter Ramsey (4. epizoda), Jennifer Getzinger (6. epizoda), Geeta Vasant Patel (7. epizoda) a Rick Famuyiwa (8. epizoda) jako režiséři dali dohromady seriál který jde snadno označit za esenciální Star Wars projekt. Celý seriál napsal sám Filoni a ukazuje, že je právě on tou prověřenou osobou, která by měla převzít otěže nad celým světem Star Wars. Filoni nejen rozumí zavedeným konceptům, ale snaží se je i tak trochu rozšířit. Dojde tak na nové definování pravidel užívání Síly, nové senzibily se sílou, kteří nutně nespadají pod Jedie ani Sithy, zároveň na čerpání ze zavedené mytologie. Největším palivem ovšem zůstává fakt, že je ze seriálu Ahsoka cítit esence Star Wars, zároveň se ovšem vesmír rozšiřuje a na předalekou galaxii se již nikdy nepůjde dívat stejně. Na jednu stranu mnozí Filonimu vyčítají, že si v podstatě natočil hrané pokračování Star Wars: Povstalci, Ahsoka ovšem může perfektně fungovat i v případě, že jeho diváci o postavách jako Ezra Bridger nebo Thrawn slyší zcela poprvé. Rosario Dawson je po drobných výskytech v seriálech Mandalorian a Boba Fett: Zákon podsvětí oficiálně ryzí castingovou trefou, především se skutečně ukazuje cesta, kterou Ahsoka od Klonových válek ušla, to nejen skrze sázku na drobné vize a návraty právě do období, které Ahsoku navedlo na její cestu. Filoni chytře těží z minulosti, zavedeného kánonu a pomalu vytahuje trumfy z románové trilogie od Timothyho Zahna, která se odkoupením Star Wars studiem Disney ztratila v sekci legendy a není tak kánonická k hlavní kontinuitě. Filoni ovšem jakoby všem pohoršeným pomalu naznačoval, že prvky z této trilogie budou více a více výrazné, stopy jde ostatně najít nejen v přítomnosti Thrawna, ale i jiných postav. Ray Stevenson nikdy nebyl hvězda, byl ovšem tou známou tváří, kterou mohl kdekdo snadno poznat. Je přitom smutné, že právě nedávno zesnulý Stevenson dal do role Baylana Scolla neskutečnou duši a rázem se jedná o jednu z nejvíce zajímavě narýsovaných postav od dob, kdy se Star Wars stalo majetkem studia Disney. Jde o postavu s nezměrným potenciálem, který zcela jistě bude ještě nějak nakousnut, zamrzí ovšem, že Stevenson již u toho nebude. A především zamrzí fakt, že všeobecné uznání za ztvárnění tak zajímavého záporáka ze všech stran nemohl Stevenson zaregistrovat sám. Lars Mikkelsen se po namluvení Thrawna v seriálu Star Wars: Povstalci vrací jako inteligetní Chiss v hrané podobě a je naprosto perfektní, kdy se ukazuje, že právě Thrawn bez problémů utáhne pozici hlavního zla Mando-Verse. Jeho ledový klid, projevovaná úcta k vlastním nepřátelům i podání jeho inteligence. To vše Mikkelsen zvládá, přitom všem ovšem jenom naznačí potenciál, kterého je Thrawn schopen. Thrawn ze zmíněné trilogie Timothyho Zahna ještě vyloženě na talíři není, Ahsoka ovšem rozhodně naznačí jeho potenciál. Virtuální studio Volume bude ještě pořád mnoho lidí strašit ve snech, v případě seriálu Ahsoka to ovšem vypadá, že jde Volume použit užitečně, Ahsoka tak přes pozici seriálu působí velkolepě, to jistě i přes fakt, že by jí větší rozpočet tak trochu přeci jen slušel (především v rámci flashbackových výprav do Klonových válek). Ústřední charakter mají nějaký základní charakter, především 5. epizoda je poté zcela jasný fan service, který ovšem má své opodstatnění a funguje nejen díky vysněné konfrontaci Ahsoky Tano a Anakina Skywalkera v podání Haydena Christensena v hrané podobě.  Jakmile dojde na souboje světelných mečů, připomenou ty nejlepší souboje ze seriálu Klonové války a ukazují, že Filoni má i na tohle ideální předpoklady. Jakmile poté první dvě epizody jsou teprve rozjezdem, od třetí epizody se z Ahsoky stane ryzí Star Wars, které se vrací k prvopočátkům (inspiraci Kurosawou není tak těžké hledat), zároveň ovšem skutečně dochází k úvahám a potencionálním směrům, které mohou Star Wars navždy změnit (nejen díky faktu, že se nejspíš skrze náznaky návratu k bohům Mortisu opět bude redefinovat podstata síly).  Soundtrack Kevina Klinera dokáže v nejlepších momentech připomenout Johna Williamse, přitom všem si pořád jde tak trochu svou cestou, v podstatě jako celý seriál. Rian Johnson se ve Star Wars: Poslední z Jediů snažil krapet redefinovat svět Star Wars, ne všichni poté byli z jeho pojetí nadšení. Ani Filoni si přitom rozhodně nezíská srdce všech a i přes jeho snahy se pořád bude volat po tom, aby se legendy opět stáli kánonem a vše od Disneyho bylo po celou dobu zlým snem Hana Sola zmraženého v Carbonitu. Filoni si stejně tak dle očekávání otevírá dveře nejen pro případnou 2. sérii, ale i již oznámený film, který by měl fungovat jako odpověď na Avengers: Endgame v rámci seriálů z Mando-Verse. Vlastně to ovšem samo o sobě nevadí. Především proto, že Ahsoka po Mandalorianovi definitivně otevírá pevné základy, na kterých jde po dobu pár následujících let stavět, nějak vykreslit představené postavy i nová pravidla světa a najít způsob jak si vyhrát s Baylanem Scollem a zároveň tím nepošpinit odkaz Raye Stevensona. Dave Filoni nicméně zvládl předvést, že se učil od toho nejpověřenějšího. A naznačil, že by Star Wars mohl do budoucích let táhnout. Ahsoka definitivně ukázala, že je Dave Filoni hodný odkazu George Lucase. Fantastická nová kapitola Star Wars, která pracuje se zavedeným světem, zároveň se ho snaží rozšířit a v různých formách ho i tak trochu redefinovat. Fantastický příslib věcí budoucích, kdy jen zamrzí, že jakékoliv formy navázání již nebude moci být součástí Ray Stevenson. Ten přitom nejspíš podal jeden z nejlepších hereckých výkonů v rámci celé série Star Wars a zamrzí tak, že všeobecné uznání za své ztvárnění získal až po své smrti. Případná 2. série tak má za úkol nejen parádně navázat, ale především nezpackat odkaz Stevensona. May the Force be with you!

Zručně realizovaný dokument, jenž bude stejně vyvolat především kontroverze, především v moment, kdy se ke slovu dostane Josef Mašín. Právě jeho přednes ovšem dodává Útěku do Berlína výpovědní hodnotu, kontroverzní kapitole Studené války rozhodně zvládá dodat něco navíc, Martinu Froydovi i Janu Novákovi se tak rozhodně musí smeknout klobouk. Především i díky zvolení On the Nature of Daylight od Maxe Richtera....

Třetí Trollové nepřekvapí. Jsou barevní, hyperaktivní, vypravěčsky neukáznění. Walt Dohrn si ovšem zvládl vykoupit reputaci a po slabším druhém filmu představil solidní animák, který chvílemi vzdává poctu Žluté ponorce nebo Fantasii, chvílemi si naplno uvědomuje svojí podstatu a zvládá z ní vytěžit maximum. Dětská cílovka bude z výsledku pochopitelně mnohem více nadšená, i kvůli pár milým překvápkům (jako zmíněné sekvence vystřižené jako že Zluté ponorky) ovšem dospělý doprovod nemusí vůbec trpět....

Balada o ptácích a hadech příliš nesází na akci, ale především postavy, dialogy a ukázku toho, jak okolní vlivy zvládají vyvolávat vnitřní zlo. Režisér Francis Lawrence se vrátil do světa Hunger Games a natočil solidní prequel, který v rámci výpravy pracuje s faktem, že se skáče 64 let před start původní série, zároveň má štěstí na casting (především na ústřední dvojici) a zvládá fungovat jako uspokojující adaptace, která má rozhodně své mouchy a například po audiovizu Návrat do Panemu přesto zvládne uspokojit a naznačí, že jde pořád o dostatečně zajímavý svět, který by šlo nadále prozkoumat....

Po vysněném Mankovi natočil David Fincher pro Netflix vděčnější projekt, který má sice daleko k akční řežbě kráčející ve stylu Johna Wicka nebo Zátahu, chladný thriller skoro jako ze staré školy (podobně jako Úkryt) je ovšem audiovizuálně vypiplaný film, který má fantastického Fassbendera, překvapí i jednou parádní akční sekvencí. Největším problémem filmu není ani tak jeho chladnost, ale spíše fakt, že tu podobný příběh byl již tolikrát a Fincher sázkou na ignorování emocí a i přes vnitřní monology protagonisty neservíruje nějakou strhující charakterní studii. Poutavé zachycení pracovního procesu nájemného zabijáka, které jakoby nemělo tak výrazné ambice, výsledek přesto potěší a i přes fakt, že Fincher nemá na své vrcholné období, potvrdí status jednoho z nejpreciznějších filmařů své doby....