filmfanouch

Populární knižní série Percy Jackson a Olympané se již jedné adaptace dočkala. V letech 2010 a 2013 vznikla dvojice filmů, která věrnosti měla tolik asi jako šafránu a úspěšná byla tak moc, že plány na kompletní adaptaci kompletní tehdy pětidílné knížní série rychle vzaly za své. Dost nelichotivě se k těmto dvěma adaptacím vyjádřil také tvůrce knižní předlohy Rick Riordan, který tehdy projevil zájem, aby došlo na další adaptaci, na které se on sám bude moci podílet a tvůrci si budou brát jeho rady k srdci. K tomu nakonec došlo u seriálové adaptace od Disney+, na které se Riordan osobně podílel, měl finální slovo u castingu jednotlivých postav a jednoduše se dalo tak nějak očekávat, že seriál potěší všechny, které filmové adaptace dvakrát nepotěšily. A první dvě epizody seriálu naznačují, že tomu tak skutečně je. Zapojení Riordana je skutečně cítit. Stačí si jenom hrubě vzpomenout na první dílu s podtitulem Zloděj blesku a seriálu se zatím daří být skutečně velmi věrný. Za pochodu se tak snadno vyjeví pocity typu „takhle jsem si to představoval“ nebo „i have very good feeling about this“. Řecké mýty tak v seriálovém Percy Jacksonovi opravdu ožívají, dětští herci odpovídají věku svých postav a knih a především jsou naštěstí všechny ústřední dětští herci sympatičtí. Walker Scobell je castingová trefa, která zvládá prodat hned několik stránek Percyho Jacksona. Zvládá být zábavný, prodat tak trochu nestabilní Percyho stránku, zároveň v pravý moment vyvolat pocit, že je skutečně odvážným hrdinou. Jestli má zrovna on seriál táhnout minimálně další čtyři série, castingové vedení a Riordan tu určitě neudělalo chybu. Stejně tak se zatím zdá, že jsou ideální volby Aryan Simhadri jako Grover Underwood, Leah Jeffries jako Annabeth Chase nebo Charlie Bushell jako Luke Castellan. Z dospělých herců poté zaujmou především Glynn Turman jako Chiron a především Jason Mantzoukas jako pan D, který po jedné epizodě zvládá prodat zábavnost pana D z knih. Jde o první dvě epizody, které zvládají adaptovat pouze zhruba jednu třetinu první knihy (zhruba 8 a půl kapitol), kdy je úvod knihy ve dvou kapitolách schopně zhuštěn, konfrontace s minotaurem zvládne být dostatečně intenzivní a působivá, stejně tak ve finále funguje boj o vlajku a v podstatě každý stěžejní emocionální moment epizody. Rozjezd je to více nežli slušný, režisér prvních dvou epizod, James Bobin, zvládá pracovat s dobrodružnou stránku, humornějšími momenty a působí dojmem, že má v rámci možností vše tak nějak pod kontrolou. První dvě epizody toho v prozatím ukazují pořád tak trochu málo a někdy jsou vidět limity seriálového formátu i přes fakt, že každá epizoda seriálu měla mít rozpočet mezi 12-15 miliony dolarů. První dvě epizody seriálu nejsou perfektní, pokud je ovšem jejich cíl nalákat, svou misi jasně splnily. Předchozí filmové adaptace si šlo svým způsobem užít, s dílem Riordana ovšem měly pramálo společné. Seriál je na tom po 2 epizodách mnohem lépe, kdy jde za největší klad skutečně považovat to, že magie z knižních stránek víceméně zvládá ožívat. A nestačí než doufat, že podobné pocity vyvolá i zbylých 6 epizod první série. PS: Ústřední hudební motiv Bera McCrearyho je skvělý.

Benjamin Renner umí. Studio Illumination má jistě pořád daleko do první animační ligy, Ptáci stěhováci je ovšem další sympatická jednohubka s několika zábavnými momenty, nosnými postavami a také ukázkou pomalých kroků k tomu, aby se studio Illumination pomalu zdokonalovalo. Fotorealisticky působící pomeranč to jistí, tyhle kachny ovšem nemá divák ihned potřeba upéct do zlatova. Především proto, že jejich dobrodružství vlastně sympatické a nikdo se nebude muset extra věšet z toho, že půjde o vánoční megahit…

Režisér, scenárista a střihač Kristoffer Borgli realizoval chytrý film, který zvládá vyvolat různé typy emocí. Absurdní komedie, společenská satira a thriller s přesahem sociálního hororu dohromady funguje v jednom stabilním balíčku spolu s jedním z nejlepších výkonů v kariéře Nicolase Cage. Zábavnost celého filmu by se dala krájet, zároveň přitom potěší jeho komplexnost a schopnost se vyjádřit k mnoha tématům. Skvělá třešnička na dortu filmového roku 2023, která snad v nejednom oku napraví Nicolasi Cageovi reputaci. Jedná se nejen o jeden z nejzábavnějších filmů letošního roku, ale také o jeden z nejchytřejších filmů letošního roku. Výtečně sebeuvědomělá a především skutečně chytře vystavěná podívaná!

Někdy má jistý filmař ve své nabídce tolik kvalitních zářezů, že může být někdy klidně těžké vyjmenovat je všechny. Jedním z takových filmařů je jistě i čerstvě 77-letý Steven Spielberg. Ten již od 70. let do konce 20. století servíroval jednu klasiku za druhou. Čelisti, Blízká setkání třetího druhu, E. T. Mimozemšťan, původní trilogie Indiana Jones, Jurský park či Schindlerův seznam a Zachraňte vojína Ryana, které Spielbergovi vynesly Oscara za režii. Fakt, že od roku 2000 do roku 2022 Spielberg stihl realizovat dalších 16 filmů, poté naznačil, že se ani od startu nového tisíciletí Spielberg dvakrát neflákal. A v roce 2002 ty pecky naservíroval rovnou dvě. Už o jeho Chyť mě, když to dokážeš s Leonardem DiCapriem by se dalo dlouze debatovat, v roce 2002 ovšem Spielberg stihl ještě jeden film s jinou velkou hvězdou. Konkrétně dodnes skvělé Minority Report s Tomem Cruisem. Minority Report, které Blade Runnera nebo Total Recall neevokuje náhodou. Ve všech třech případech stal ostatně za předlohou sci-fi spisovatel Philip K. Dick, který vždy zvládal svým dělům dávat univerzální přesah a v síni sci-fi literatury má snadno čestné místo vedle Arthura C. Clarka nebo Isaaca Asimova. Největší síla Minority Report krom mistrovského řemesla, kterým Spielberg i přes repetetivnost nezvládal nudit, ostatně tkví i v nosných myšlenkách, které film obsahuje. Kontrasty mezi osudem a volbou, hraní si na Boha či úvahy nad svobodnou vůlí.  Spielberg často zvládl představit fantastický fiktivní svět, Minority Report ostatně vzniklo pouze rok po realizaci A. I . Umělá inteligence. Ve vizuálně lákavé i temné vizi budoucnosti (která v roce 2002 zvládla věrohodně působit jako budoucnost z roku 2054) se poté v podstatě odehrává tradiční detektivní zápletka, který odlišují až speciální zákonitosti světa. Emoce Minority Report rozehraje velmi rychle, protože právě ono předvídání budoucnosti a trestaní za zločiny, které se vlastně nestaly, mohou snadno vést k filosofickým úvahám o tom, zda někdo může být soudcem, porotcem i katem v momentě, kdy se vlastně trestá něco, co se nestalo. Velká moc navíc obnáší velkou zodpovědnost, kdy se dá předjímat, že jde takový zdroj předjímání potencionálně využít v nesprávný prospěch. Právě hraní si s ohněm ostatně rozehraje zápletku celého filmu. Spielberg tak naservíroval další parádní záležitost, která výtečně funguje nejen díky (již od Schindlerova seznamu ověřenému) kameramanovi Januszovi Kamińskimu a dalšímu skvělému soundtracku od Johna Williamse Spielbergově filmu, kdy Williams zvládl přistoupit k soundtracku filmu odehrávajícím se ve vzdálené budoucnosti svěže. Výtečně funguje samotný scénář Scotta Franka (nominace na Oscara za adaptovaný scénář k Logan: Wolverine) a Jona Cohena. Tom Cruise mohl díky komplexní postavě Johna Andersona opět potvrdit, že není pouze hezounem, ale skutečně kvalitním hercem. Scénář výtečně pracuje s postavou Dannyho Witwera v podání Colina Farrella (který ne náhodou evokuje Geralda Tommyho Lee Jonese z Uprchlíka), výtečně buduje celou detektivní zápletku a zvládne též povodit cestu k uspokojivému finále, kterému nechybí ten správný emocionální náboj. Jde o důkaz toho, že kombinace vizuální vypiplanosti a inteligentního scénáře je možná. Z předlohy Dicka sice ve finále zbydou pouze výškrabky, přesto jde o ten typ adaptace, která zvládá stát na vlastních nohou, aniž by přitom nutně kydala na svůj zdrojový kód.  Kombinace noir detektivky, kyberpunku a sci-fi thrilleru evokující Alfreda Hitchcocka ve futuristických kulisách parádně drží po celou dobu dohromady, jde o další nesmazatelný důkaz toho, proč Spielberg zůstane nesmazatelnou součástí kinematografie i dlouho po svém odchodu. Kdekdo by mohl snadno polemizovat nad tím, že Minority Report není tak hloubavé a filozoficky obohacující a že možná v některých očích nedokázalo tak naplno vytěžit svůj potenciál. Tak či onak jde o skvělou sci-fi záležitost s přesahem, která pořád patří mezi nejvýraznější přírůstky sci-fi žánru tohoto století. A to také není málo!

Pokud měl někdo pro Vectora v prvním Já, padouch slabost, návrat tohoto legračního záporáka v této podobě zvládne naprosto obstát. Vector Is Love, Vector Is Life!

Tři mušketýři: Milady jsou povedenou druhou částí, kdy double feature obou filmů po sobě ukáže, jak výtečně dohromady dvě části příběhu fungují. Martin Bourbolon v druhé části v podstatě servíruje větší nálož všeho, přitom všem ovšem pořád neztratí hlavní triky. Eva Green si ve své dost možná životní roli připisuje na účet další výraznou femme fatale, akce je opět správně špinavá i realistická, opět to celé působí dojmem, že každý člen štábu věděl, co dělá, výsledkem je i tentokrát blockbuster, který by si v Hollywoodu ostudu neukousl. A který vyvolá naději, že by se tato interpretace Tří mušketýrů mohla dočkat alespoň ještě jednoho dalšího dobrodružství....

Netflix jednu věc udělal moudře. Na konec roku opět po vzoru K zemi hleď! nasadil film o  kterém se bude hojně diskutovat, ovládne tabulky sledovanosti a půjde o film, ve kterém si spousta lidí jistě najde svoje. A bude díky tomu vnímat, že je film dost možná zajímavější a chytřejší, než jakým ve skutečnosti je. Sam Esmail jistě talent má a přirovnávání k M. Night Shyamalanovi všude různě vlastně dává perfektní smysl. Výsledek je osobitý a může dle očekávání stát na silném obsazení. To ovšem někdy jednoduše nestačí. Průměrný uživatel Netflixu může být tak snadno zdegenerovaný, že náhle může v Nech svět světem objevit nějakou hlubší satiru, která se vlastně hrozně chytře strefuje do americké společnosti, jde ovšem pořád o film pro jednoduché publikum, který polínky komplexnosti šetří. Výsledek si tak celých 139 minut dokáže udržet pozornost, rozhodně ovšem nemá potenciál na to stát se milníkem, spíše působí jako slušná epizoda nějaké antologie a bez problému by zapadl třeba jako nějaká prodloužená epizoda Black Mirror. Jak je tak koncept slibný, průběh výsledku zavání pocitem promrhaného potenciálu a příslibem toho, že vše v knižní předloze nejspíš funguje mnohem lépe. K audiovizuální lahodě to celé má velmi blízko, strhává to ovšem právě nedomrlý scénář, který nespasí ani silné obsazení (Julia Roberts v po delší době opět výrazné roli). V jednotlivostech je tak výsledek určitě silný, rozhodně ovšem nefunguje jako silná otep. Pomrkávání k divákovi není tolik důvtipné, satirické rýpaní jak by smet, celé to vlastně tak nějak vyprchá, největším hříchem je poté v podstatě absence jakýkoliv emocí. Při pohledu na spokojené reakce uživatelů Netflixu je vlastně krásně vidět, jak jim stačí málo a opět stáčí k nemilým úvahám k zamyšlení.

Člověk stárne, přitom mu jaksi dochází, že život rozhodně není pohádka. Paul King ovšem po dvou Paddingtonech opět dodal ryzí film pro celou rodinu. Jeho síla tkví v tom, že nejenom v pořádku uspokojí dětské diváky, ale dospělý doprovod nejspíš opět zvládne alespoň na chvilku vrátit do dětských let. Timothée Chalamet dokazuje své všestranné herectví, kdy  výtečně šlape ve stopách Wildera i Deppa, zároveň je Wonka nejsympatičtějším a nejnaivnějším vánočním filmem, se kterým budou mít letos kina to dočinění. Paul King je oficiálně výtečný audiovizuální pohádkový vypravěč, který nejslavnější postavě Roalda Dahla neudělal ostudu. Výsledkem je dost možná nová instantní vánoční klasika, která má potenciál stát se vánoční trvalkou. Naprosto zaslouženě!

Eli Roth horory miluje a Den díkůvzdání je tomu důkazem. Ne snad proto, že by si jeho Den díkůvzdání mohl rovnat původnímu Halloweenu nebo Vřískotu. Jde pouze o důstojnou poctu slasheru, která se ani nebrání tomu, že jí točí někdo, kdo má nakoukáno a sází především na to. John Carver má ovšem styl, film se neštítí černého humoru a přiznání své směšnosti. Výsledek je i proto fajn a zatím nejlepší film režírovaný Rothem....

Godzilla Minus One je blockbusterové zlato. Takaši Jamazaki servíruje unikátní kombinaci japonské tradice s doplňkem v podobě atributů amerického blockbusteru. Výsledek servíruje spousty různorodých emocí a Godzilla Minus One tak zvládá být dojemná, děsivá i epická. Je radost jí sledovat, především v rukách tvůrce, který zvládá přeskakovat mezi vážnějšími motivy a béčkovými kořeny, zároveň v závěru dodat různé formy emocionálního uspokojení. Výsledkem je dost možná nejlépe natočený, nejlépe vypadající, herecky nejsilnější i příběhově nejpoutavější za celou dobu, co mají diváci s Godzillou tu čest....