Kivis

Pohodová záležitost. Že by se z toho stala kultovka jako z Anděla páně, Lotranda a Zubejdy nebo Princezny ze mlejna, to sice nehrozí, ale na Boží hod do televize dobrý. Humor nedrhne, peklo má povedenou atmosféru, pánové v hlavních rolích nenadchnou ani nezklamou, některé vedlejší role naopak vyloženě potěší (především Vydra, Langmajer). V rámci českých vánočních pohádek z posledních let patří k těm nejlepším a daleko překonává všechny ty, u nichž už si nepamatuju ani jejich jména.

Sedmička hvězdné ságy pro mě znamenala zklamání, jenže SW stejně vždycky dáte ještě jednu šanci. Potrestal jsem Disneyho tím, že jsem nešel do kina na Rogue One, z kterého se ale nakonec vyklubal parádní film (odměnil jsem Disneyho koupí blu-ray). A tak jsem s velkým očekáváním vyrazil na osmičku opět do kina. A stálo to za to. Bylo to tedy trochu jako na horské dráze, Poslední z Jediů přinesl několik luxusních scén (např. závěrečná bitva mistra a padavana a vůbec celá solná planeta), řadu povedených vtípků (při výcviku Rey, návštěva Yody, postava Benicia Del Tora a ve výsledku i polonahý Kylo Ren a skupinka tučňáků), ale i pár zbytečných kýčovitých momentů (především vztah Finna a té asijské holčiny). Ve výsledku to ale byl parádní filmový zážitek, asi takový, jaký člověk od SW čeká. Škoda, že film sráží nadměrné vykrádání a opakování původní trilogie. Neopakuje se jen celkový vývoj děje - impérium je zpět, povstalci jsou v krizi (asi se nikomu nechce přicházet s nějakou novou propracovanější zápletkou), ale bohužel i řada dialogů je jako přes kopírák (namátkou třeba There is no conflict,...). Možná to má být taky dělání si legrace sami ze sebe, ale u mě to tedy takhle nezafungovalo. Pokud devítka přijde s větší originalitou a sníží počet kýčovitých dialogů (vím, že úplně bez nich to nejde), vznikne třeba zase pětihvězdičkový díl této nekonečné ságy. Držím Disneymu i všem fanouškům pěsti. A pokud jde o herecké obsazení, na Boyegu už si tak nějak zvykám, ale příště by mohl dostat toho prostoru ještě méně, z Daisy Ridley se pomalu klube charismatická herečka, Benicio Del Toro famózní, na Drivera si ale asi nikdy nezvyknu. SW by si zasloužily nějakého charismatičtějšího záporáka.

Když nevíš, co v kariéře dál, udělej projekt s filharmonií. Tak působí hudební svět posledních (desítek) let. Zdá se, že kdo ještě symfonický projekt neudělal, nebo jej neplánuje, jako by v hudebním světě ani nic neznamenal. Často je výsledek spíš rozpačitý, ale vždy to zní tak neodolatelně, že vstupenky se prodávají samy stejně jako všechny formy záznamu, které z něj vzniknou. Občas se však najde světlá výjimka a najednou jazzové trio v kombinaci s padesátkou filharmoniků vytvoří neskutečně silný zážitek. Přesně to se stalo na podzim roku 2016 na koncertu JazzFestu Brno. Cohenův repertoár si svým charakterem o podobné zpracování totiž už tak trochu říká sám. Byla radost zažít toto spojení na živo a díky České televizi si jej pak ještě zopakovat doma v obýváku.

Výborný dokument o pro širokou veřejnost nepříliš známém hudebníkovi, kterého však zná prakticky každý jazzman na světě. Dokument mapuje nejen Vitoušovu kariéru, ale v odpovědích se odráží i velký kus jeho osobnosti. Člověk zároveň do značné míry pochopí, proč je Miroslav Vitouš tak komplikovaný (stejně jako každý - jak říká jeho bratr Alan). Chválím i celkové zpracování a poměr prostoru, který dostaly jednotlivé osobnosti a záběry z koncertů a zkoušek. Už se těším, až budu mít příležitost vidět o cca 10 minut delší verzi. V té televizní bylo poznat, že je tu potenciál jít ještě víc do hloubky a dohrát některá témata, která zůstala jen nakousnutá. Pokud se tak stane, bez váhání přidám pátou hvězdu.

Zjistil jsem při lustraci filmů Davida Finchera, že jsem Zmizelou zapomněl ohodnotit. Je to asi víc jak rok, co jsem film viděl. Skvělý scénář vycházející z nejspíš dost dobré knihy. Mistrovský souboj dvou výrazných osobností. Tenhle koncept mám rád, ať už v Dokonalém triku, Mlčení jehňátek, Okamžiku zlomu, Insomnii nebo právě Fincherově Zodiacovi. Zmizelá mě bavila podobně a až to půjde někdy v TV, rád se na ni podívám znovu. Na rozdíl od výše zmíněných, které si rád jednou za čas pustím cíleně, to však u Zmizelé nechám náhodě. Touha vidět to znovu zkrátka není zas až tak silná.

Jsem moc rád, že jsem Faunův labyrint poprvé viděl v kině. Už tehdy mě ohromil a já od té chvíle čekal, až vyjde na DVD. O pár let později konečně vyšel v papírovém obalu a já jej od té doby viděl asi třikrát, vždy s odstupem několika let. A oproti prvním dojmům z kina se ani při posledním zhlédnutí nic nezměnilo. Jen už dopředu vím, jaký zážitek mě čeká, a tak se zhluboka nadechnu, už když tu stříbrnou placku vkládám do přehrávače. A mráz mi běhá po zádech už při úvodní melodii. Běhá mi vlastně po zádech kdykoliv tu melodii slyším (jednou za čas mi ji naservíruje náhodné přehrávání mých asi tisíce mp3). Pak už se nechám unášet příběhem. Na něm stejně jako kdysi v kině vidím drobné logické nesrovnalosti (rychlost běhu koně vs. rychlost běhu člověka, schovávání se pod stolem před kapitánem,…), v kterých se asi rádo pohnípe pár diváků. Já tohle ale Faunovu labyrintu okamžitě odpouštěl a nijak mi to zážitek nekazí ani nyní. Při závěrečných titulcích si pak uvědomím, jak moc ten film zbožňuju a jak ho zároveň nenávidím za to, jak mě vždycky dostane. Faunův labyrint je masterpiece, moje srdcovka, nejlepší pohádka (nejen) pro dospělé. Jen doufám, že del Toro už je dostatečně hollywoodský režisér a tak nedopustí, aby vznikl nějaký typický hollywoodský remake. Dabing je v pohodě, ale libozvučnost španělštiny je přidanou hodnotou, stejně jako neokoukanost herců. Vynikající kamera, úžasné kostýmy. Baví mě i střih – obor, který obvykle při hodnocení filmu úplně přejdu. O skvělé hudbě už jsem se zmínil. Miluju tenhle film. V mé filmotéce jasná šestá hvězdička a doufám, že mi del Toro zase někdy připraví podobný zážitek – třeba už zanedlouho s Tváří vody.

Takhle nudně zpracovaný životopisný film jsem asi ještě neviděl. Režisér a scénárista v jedné osobě dle svých slov (rozhovor pro ČT Art) chtěl vykreslit Rodina jako neuvěřitelného dříče, který maká od svítání do soumraku. Tuhle linku jsem tedy ve filmu vůbec nepostřehl. V Rodinově dílně vznikají pobuřující a kontroverzní sochy a taky si tu rád povyrazí se svojí asistentkou a později už s kdejakou figurantkou. Na utáhnutí dvohodinového filmu tohle ale ani omylem nestačí, protože až na tyto dva prvky (sochání a sex) působí Rodin ve všech dalších ohledech spíš jako nudný patron. Scénář vypadá, jakoby jej původně někdo psal pro divadlo a až pak se rozhodl trochu jej poupravit a natočit z něj film. Kdyby Rodina člověk četl jako dialogy k divadelní hře, vyšlo by to asi nastejno. Filmový žánr tomu totiž nedává nic navíc - kamera a hudba ničím zajímavá, střih asi zvládnul nějaký hobbík, který se zrovna učí v Pinnaclu. Roztmívačka-stmívačka, roztmívačka-stmívačka a tak pořád dokola. Pocitově asi stokrát během těch sto dvaceti minut. Možná jsem filmů s takto primitivním střihem viděl už fúru, ale nikdy jsem si toho díky dalším elementům nevšiml. V Rodinovi to však vyčnívalo jako brněnská socha Jošta nad Moravským náměstím. Po takto strávených dvou hodinách v kině mi nezbývá než konstatovat - Klobouk dolů před Rodinovým dílem (aspoň něco mi to dalo) a už nikdy víc tenhle film.

Perfektní oddychovka. Chtě nechtě, člověk se neubrání srovnání s Nedotknutelnými. Dokud nás svatba nerozdělí nemá tak silný příběh a ani tolik humoru, natož pak toho černého. I tak je to však v rámci žánru vysoký nadprůměr. Vtipů, které vyšumí, se objeví naprosté minimum. Když je člověk tak trochu od fochu (byť neorganizujeme svatby, ale koncerty), ocení i řadu detailů a nenápadnějších vtípků. A dokonce jsem se s jednou postavou mohl i snadno ztotožnit. Fotograf Guy má veškeré moje sympatie. Smrt smartphonům! Plusový bod i za filmovou premiéru Avishaie Cohena.

Viděl jsem odhadem tak po deseti letech a docela mě zaujalo, jak dokument může zestárnout. Hudba, voiceover a celkový styl, který tehdy asi většině diváků přišel velmi cool, teď už působí docela retro. Ale čtyři hvězdy jsem dal už tehdy a myslím, že to bylo především z toho důvodu, že se jedná o obyčejný dokument o zajímavé události. Nešlo to až na dřeň, ale při dokumentu o úspěchu to ani není potřeba.

Kolikrát už jsem dvouhodinovým filmům vytýkal, že by jim sestříhání o patnáct dvacet minut prospělo. Schindlerův seznam má téměř 200 minut a přitom za celou dobu člověk nemá pocit, že by se díval na nějaké zbyteční scény, vše šlape jako po drátkách. Silná úzkostlivá atmosféra, kterou už před Schindlerovým seznamem i po něm dokázalo navodit hodně dalších filmů z válečného prostředí. Schindlerův seznam nijak extrémně nevyčnívá, ale naplňuje vysoký standard ve všech filmařských oblastech - herci, scénář, režie, hudba, kamera, efekty, kostýmy,... Pochvalu si zaslouží především za to, jak bohaté a rozvětvené vyprávění díky neobvykle dlouhé stopáži nabízí, a že přesto ani na chvilku nenudí. Závěrečný prostřih do barevné současnosti patří k silným filmovým momentům, na které se nezapomíná.