Jeoffrey

Zajímavý krátký film, v kterém se vůbec nemluví, zazní v něm jedna celá píseň, ale i tak mi dokázal něco sdělit. Sice jsem ze začátku jen seděl, díval se na opakující se scény a moc nechápal co je smyslem (třeba ještě teď mi uniká význam všech těch smajlíků), ale díky postupné gradaci a povedenému finále mi došlo, že ten začátek má přesně takhle působit. O to víc pak vynikne závěr, který trošku rozkryje některé myšlenky filmu celou dobu zajímavě napojené na samotný název a květinové téma. Animačně mi byl tenhle počin sympatický, ta jedna zvolená píseň taky, sice si nejsem jistý, že mi vše došlo na 100%, nejsem zrovna dobrý v odhalování symbolismu, ale i tak - 7/10.

Po stránce animace jsou Vymyšlení určitě zajímavým a velmi povedeným dílem. Stejně tak hudba je zde velmi dobrá. Vymyšleným samozřejmě ani nechybí fantazie a spousta slušných nápadů. Přesto jsem ale jejich kouzlu naplno nepodlehl. Byly i chvíle kdy se mi na mysl dostávaly i různé cynické poznámky a jasně jsem poznával, kde všude si autoři brali inspiraci. Přestože byl svět fantazie poutavý a měl hodně povedených pravidel, nedržel mi úplně s tím běžným světem dohromady, nějak jsem tomu propojení a jak to funguje nedokázal naplno uvěřit. Ani postavy mě úplně neuchvátily, hlavní hrdina mě neoslnil natolik, abych mu dokázal fandit, z vymyšlených kamarádů mě třeba mnohem víc zaujali kocour, pes, nebo i Emily. Záporáci se povedli, šel z nich strach a docela i respekt, i když i já jsem v jednom z nich viděl inspiraci Mijazakim v kombinaci se schopnostmi Mozkomora a jeho vymyšlená parťačka pro mě byla další anime variací na Sadako z Kruhu. Ale není na co si stěžovat, když to relativně funguje. Zkrátka Vymyšlení jsou možná okouzlujícím dílem plným povedených nápadů s troškou životních mouder, zabalené do hezkého barevného kabátku, ale já jsem asi už příliš zestárl a zapomněl, jak kouzelná umí být má vlastní fantazie, můj imaginární kamarád už asi taky dávno někam zmizel, a tak jsem se v tom všem nenašel a možná i proto to na mě celé fungovalo jen na nějakých 68%.

Tak jsem se konečně prokousal druhou řadou, ale už to nějak úplně není ono. Změnilo se hned několik věcí, ta největší změna je asi to, že místo animačního studia Daume přebírá štafetu studio Asread. a je to poznat. Styl animace je jiný, neřekl bych že horší, nebo lepší, spíš barevnější, možná detailnější – ale celkově prostě jiný. A já se pořád nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí víc nebo méně oproti první řadě. Asread. se ze začátku snažil zanechat v seriálu i různé animační manýry svých předchůdců, takže docházelo na občasné podivné střihy a kamerové záběry, které se mi v první sérii líbily, ovšem zde se tvůrcům nedařily vůbec, vypadalo to divně, a tak od toho postupně prostě upustily… Nějak mi zde ani naplno nefungoval humor, nebo spíš ačkoli se seriál snažil, smál jsem se podstatně méně než v první řadě, často třeba jen jednou za díl, někdy i vůbec. Kvalita dílů kolísala, nejlepší díly za mě přišly asi až v samotném závěru, hlavně třeba uzavření linky s Fujukim, ale i samotný poslední díl mě docela oslovily. Hlavní hrdinky jsem poznával, byly víceméně stejné, některé vedlejší postavy však jako by byly upozaděné a třeba u takového Hosaky to, jak zde (ne)fungoval, vysloveně mrzelo. Co bylo opět výborné, byla hudba, nejen úvodní a závěrečná znělka, ale i doprovodné skladby, se velmi povedly – hudbu bylo slyšet, byla příjemná, vhodně zvolená. Přesto mi však finální dojem nedokázala zachránit, a tak jsem se z poměrně jistých 4* propadl na silné 3*. Ale do další série se i tak pustím, snad mi zase nezabere víc jak měsíc… 6,2/10

No určitě to není žádný průšvih, co by dělal ostudu Terminátor universu, ale ani mě to nedokázalo nějak víc nadchnout. Akce byla fajn, krve tu je taky dost. Je zde ale také spousta filozofování o tom, jestli si lidstvo zaslouží zachránit, prostě nějaké to rozjímání o robotech a lidech, plus pár naučných faktů – zkrátka snaha o nějaký ten myšlenkový přesah, který někdy fungoval a jindy zase vůbec, že až působil jen prázdně a v rámci sci-fi narativů ohraně. Stejně tak postavy, některé jsem si docela dokázal oblíbit, ale jiné, třeba takový Kenta, mě většinu času vysloveně štvaly. Vlastně i ten Macolm, co se rozhodl bojovat proti ohni ohněm, by mě, kdybych byl na místě Kokoro, vůbec nepřesvědčil… Příběh docela ušel, mělo to hlavu a patu, škoda jen, že některé zvraty se dají strašně snadno prohlédnout na první dobrou (asi SPOILER) a tak kdo je Misaki vám přijde na mysl už od jisté scény v obchodě, stejně tak podstatu Eiko prokouknete hned jen díky tomu, že uvidíte v jedné scéně zase po nějaké době její kámošku (KONEC možných SPOILERŮ). Zkrátka tvůrci nechávají hodně okaté stopy, a tak vás mnohé pointy prostě nemají šanci překvapit. Samotný konec ušel, dává šanci příležitostnému pokračování, ovšem zároveň většinu linek i nějak uzavírá - takže vlastně asi ideální zakončení... Animace je solidní, sice občas vypomohl počítač (hlavně že ne Skynet, nebo jiná AI) a taky mě docela vadilo, jak jsou některé kontury postav často divně orámované fialovou nebo světle zelenou barvou, ale jinak nebylo na co si stěžovat, většina scén byla slušně a detailně prokreslená, pohyb, když na něj došlo, taky vypadal dobře. Hudba splnila, co jsem od ní očekával a celkově se hodila. Za mě fajn jednohubka, která sice nijak extra nepotěšila, ale zároveň asi ani ničím neurazila a pokud na ni tvůrci budou chtít nějak v budoucnu navázat, tak se klidně podívám. 6/10

Tak jsem dokoukal Dračího Rádžu a po pravdě si nejsem úplně jistý, jestli jsem tu všechno správně pobral. Co je tedy Dračí Rádža? Představte si Bradavice, školu ve světě, který koexistuje s tím naším. Studenti se tu učí bojovat s draky, a to jak s pomocí magie, tak i pokročilé techniky. Takže něco mezi fantasy a sci-fi? No pořád spíš hlavně to fantasy. Ale když vidíte, jak na pozadí impozantního zámku probíhá cvičná bitva jak z CoDka, tak to stejně vypadá tak nějak divně. Máme tu hrdinu, nebo spíš průměrného losera, co ale najednou zjistil, že je vlastně tak nějak vyvolený, v jeho nitru asi sídlí nějaký divný mocný tvor, co je prý jeho brácha (zatracený Naruto), ale co si asi z nudy hraje na Mefistofela (zatracený Faust). Kolem draků je tu hromada lore, který na mě seriál chrlí tak nějak bez ladu a skladu. V systému zdejší magie, nebo spíš „dračího hlasu“ (zatracený Skyrim) a jeho kombinaci s moderní technikou, se také solidně ztrácím. Jediné, co tu chápu, je fakt, že Lu Mingfei chce být poskok rudovlasé sexy holky – znám spoustu chlapů, co by chtělo být poskokem nějaké takové rudovlasé holky (zatracení simpové).  Vskutku strašná zpatlanina, ještě že aspoň animačně se na vše dalo docela dobře koukat, i hudba ušla. A i když to byl tematický a dějový bordel, nic mě tu nedokázalo opravdu naštvat, asi proto, že jsem musel všechnu svoji pozornost soustředit na vstřebávání toho, co se tu vlastně děje. A ty chvíle, kdy se seriál snažil být vtipný, ale nebyl, mi v tom příliš nepomáhaly… 3,5/10

Stejně jako na samotném začátku a možná i před tím, než se seriál začal vysílat, tak i teď na samotném konci, přemýšlím, jestli za tímhle projektem bylo i něco víc než jen čirý kalkul. Zkrátka pořád mám dojem, že se zhruba před pár lety někde na pivu sešel Japonec a Američan a při otázce „Tak co u vás teď frčí?“ jeden odpověděl „isekai“ a ten druhý „komiksoví hrdinové“ a najednou je napadlo, že by byl skvělý nápad tohle prostě spojit dohromady, i kdyby to třeba vůbec neladilo... Ale začněme pozitivy. Produkční hodnoty tu jsou poměrně vysoké, v rámci animace se je na co dívat, a i když to pro mě asi nebude vrchol tvorby studia Wit, a i když občas dojde na viditelnou (a ne zrovna vrcholovou) pomoc od počítače, stále je to vizuálně v rámci japonského anime rozhodně solidní nadprůměr. Akce je zdařilá, v určitých chvílích, kdy seriál jede vysloveně na „rule of cool“ má šťávu a někdy i pobaví (třeba Harley home run z poslední epizody). Hudba se také povedla, co se týká té doprovodné, tak ta pro mě fungovala, a i opening s endingem do toho celkového ladění vlastně nějak zapadly. Plus byl rozhodně dobrý marketingový tah zadat ending známé Vtuberce Mori Calliope z japonského Hololive, přeci jen i tohle tak nějak podtrhovalo tu snahu tvůrců o spojení japonské a západní kultury. A že se o to tvůrci snaží i v rámci celé téhle srážky dvou konceptů bylo jasné i ze všeho toho vysvětlování, co je to ten „isekai", co znamená „cundere“ a pár dalších tradičních japonských termínů a klišé. Co se týká samotných postav, tak jsem je i docela poznával. Harley to v některých momentech celé i poměrně povedeně táhla. No a rozhodně je tohle anime pro mě mnohem důstojnější přírůstek do DC univerza, než třeba videoherní Suicide Squad: Kill the Justice League… Tak a teď asi k tomu, co se podle mě moc nepovedlo. Celý ten isekai svět byl hodně nudný, nebo spíš si s ním tvůrci nedali příliš záležet, a tak to rozhodně není místo, které by nějak dráždilo mojí fantazii, které by mě víc zajímalo. Spíš je to odpověď na zadání „vytvořte naprosto generický fantasy svět“. Postavy v isekai světě jsou také z velké většiny nezajímavé. Ani princezna, ani zdejší hrdinný rytíř mě vůbec nechytli – zkrátka většina postav působí jen jako takové lepší křoví. A on vůbec i celý ten isekai je prostě jen jako kulisa, než že by působil jako fungující svět… Co se příběhu týká, ani ten mě neoslnil. Dobře, byly tu nějaké povedené zvraty (třeba královna), ale jinak se tu nic moc extra neudálo a finální plot twist ve stylu SPOILER „za vším hledej Jokera“ byl nakonec vysloveně na sílu KONEC SPOILERU a asi také snahou nechat si nějak otevřená dvířka pro případné pokračování. A i samotný Joker tu byl taky docela mid, když ho porovnám s jeho dalšími komiksovými ale i filmovými a seriálovými variacemi. Po pravdě většina záporáků za moc nestála. Napětí a hrůza z toho, co udělají, se vůbec nedostavily. Stejně tak humor pro mě fungoval asi tak v jednom z dvaceti pokusů. Takže když si to shrnu, mám tu srážku dvou nesourodých konceptů, která moc nefunguje (hlavně v samotném začátku to celé působí tak nějak šroubovaně), nebo spíš mi minimálně jednu část (isekai) autoři nedokázali dostatečně zajímavě prodat. Seriál mě nakonec příliš nepřesvědčil, že by jeho smyslem bylo něco jiného než jen snadno vydělat na momentálně populárních věcech. Na druhou stranu tohle dílo asi fanoušky DC a Sebevražedného Oddílu nejspíš neurazí… A tak i když musím uznat, že se na to docela hezky koukalo, občas to bylo fajn, někdy i cool, stejně mě to nenadchlo tak, abych chtěl dát víc jak 6/10 a byl přesvědčený, že by nějaké další pokračování mělo smysl.

Začnu tím, co mě překvapilo nejvíc. To jsem byl takhle ve sprše a najednou z rádia začali hrát Kaidžu no.8 ending! Stalo se mi to dokonce dvakrát. Netuším, jak se podařilo zdejším producentům získat OneRepublic, ale výsledek byl víc než fajn a budu rád, když se do anime dostane víc západní hudby, pokud se tam bude hodit (což je tady splněno do puntíku). Opening jsem sice v rádiu neslyšel (i když je také od západního tvůrce), ale také se mi docela líbí, plus je k té hudbě hodně zajímavé video, na kterém se někdo velmi kreativně vyřádil. Tak a teď k samotnému seriálu. Potěšilo mě, že je hlavním hrdinou někdo v mé věkové kategorii (jakože 30+), víc takových postav, třicátníci jsou cool! I když mi k tomu Kafkovi příliš nesedlo jeho chování, nebo spíš ty situace, kdy se seriál snažil o vtip, a tak náš dvaatřicetiletý Kafka občas dělal věci, které mi k jeho věku moc nesedly (i když beru podle sebe a já jsem pár let docela suchar). Po pravdě mi moc nesedl zdejší humor celkově, bylo vidět, že je to v rámci anime demografie pořád šónen, a tak cílí na jinou generaci než na nás třicátníky, nám musí stačit ta reprezentace. Kromě toho však už budu asi jen chválit. Animačně je „Kaidžu číslo 8“ výborný, už jenom ty samotné velké potvory, které jsou většinou ručně kreslené, vypadají skvostně. Navíc je tu spousta rozmanitých monster, vidíme i trochu z jejich biologie a anatomie a tyhle údaje dokáže náš Kafka náležitě využívat. Vždycky je fajn, když hrdina zapojí mezi své bojové schopnosti i rozum a používá i nějaké praktické zkušenosti (ideálně takové, které jsme viděli, že získal). Souboje jsou zde také parádní, hodně dobře se pracuje s pohybem, efekty a barvami – zkrátka pokaždé to byla velmi pěkná podívaná, jak po stránce akce, tak i té estetiky. Postavy jsou fajn, většinou sympatické. Jediné, co mě trochu štve, je fakt, že opravdu dobře jich tu člověk během těch dvanácti dílů pozná jen pár, což je trochu škoda. Povedl se záporák. Kaidžu číslo 9 je opravdu zajímavý, baví mě sledovat, jak se postupně rozvíjí a že k některým věcem přistupuje s doslova vědeckým zápalem. Není to zkrátka jen tupé zlé monstrum, naopak, tenhle prevít bude velmi chytrý a dělá hodně pro to, aby byl postupně ještě chytřejší a z toho, v kombinaci s jeho silou, jde strach. Příběh není nijak složitý, spíš naopak, což ale také znamená, že není vůbec těžké se v něm orientovat, a i tak umí občas překvapit a slibuje i nějaká ta zajímavá tajemství. Zkrátka celkově u mě po první řadě panuje spokojenost, byl to povedený úvod a jsem zvědavý na další pokračování. Kaidžu no. 8/10.

Tohle není seriál pro každého, za sebe bych ho označil jako romantickou komedii pro flegmatiky s bohatou představivostí a osobitým smyslem pro humor. Navíc to Aharen neměla od začátku jednoduché, protože samotný obsah působí na první pohled hodně podobně jako Komi-san, jejíž druhá sezóna běžela ve stejné sezóně. A tak jsem slyšel ještě před začátkem hodně názorů typu „Proč bych se na to koukal, když v téhle sezóně běží Komi?“, navíc i ti, kteří se pak podívali na pár prvních dílů to měli hned tendenci srovnávat a přišlo jim to prostě celkově slabší ve všech směrech. Zábavné je, že já to měl cca první tři díly obráceně a Aharen mě bavila o chloupek víc. Oceňoval jsem, že se seriál jasně zaměřil na hlavní dvojici a budování jejich vztahu, že ono téma o tom, že sociálně divná dívka si chce najít kamarády, tu sice bylo přítomné, ale neznamenalo, že jich potřebuje rovnou stovku, a tak do každého dílu nemusíme cpát další a další nové postavy, které se pak smrsknou jen na další rádoby vtipné křoví (takhle na mě působilo prvních pár dílů druhé řady Komi, ale o tom někdy příště…). Místo toho jsem dostal zábavnou interakci hlavních postav a jejich rozvíjející se vztah a vše bylo takové sympaticky roztomilé, někdy i vtipné. Bohužel co se u seriálu rychle vyčerpalo a začalo se mi hodně zajídat (a tedy i důvod, proč jsem se se svým dojmem ze sledování v určité části dostal do hlubokých vod šedého průměru) byl humor. Asato Mizu mě už jednou nepřesvědčila, a tak jsem jejímu Denki-gai nedal příliš šancí, už tehdy mi její styl humoru nesedl, a i tady se mi začal zajídat. Problém mám se samotným konceptem, který je neskutečně repetitivní a když do jednoho dílu (ten jehož hlavním tématem bylo soutěžení mezi hlavní dvojící) dokázali autoři čtyřikrát zakomponovat úplně to samé, jen s minimem tvůrčí invence, tak mě zvládli docela slušně otrávit. Samotný humor je především založený na různých asociacích hlavního hrdiny a výkladech hrdinčina chování, které jsou ale tak nepravděpodobné a občas pitomé, že jsem kolikrát nechápal, jak na tohle přišel. V jednu chvíli jsem si i říkal, že Aharen není až tak nečitelná, jen Raidó má prostě až moc bujnou představivost. Někdy bylo vysvětlení celé situace až trapně triviální a já si drbal hlavu, jestli to celé bylo nutné, ale jindy bylo obdobně šílené, jako Raidóvi představy a pak to celé byl buď zásah do černého, kdy jsem se bavil, nebo výstřel úplně naslepo, který pro mě ale vše zabil. Stejně tak opakování vtipu s paní učitelkou, která fyzicky nedává silně romantické momenty, se rychle ohrál. Jak jsem tedy nakonec skončil na nadprůměrném hodnocení, když esenciální aspekt celého seriálu začal pozvolna selhávat? Jednoduše mi to dokázal vykompenzovat jiný, tedy romantika. Ta tu fungovala velmi povedeně, přirozeně se vše vyvíjelo, přišlo mi to roztomilé a díky ní jsem si dokázal několik posledních dílu opravdu dobře užít, což převrátilo pomyslnou misku vah v prospěch tohoto seriálu, a tak si ode mě odnáší velmi těsně 4*, ale je to jen 6,5/10…

Původně jsem očekával další generický isekai, ale tenhle „polní doktor“ mě skoro ve všech ohledech dokázal velmi mile překvapit. Už v prvním díle jsem si všiml, že jsou tu hodně sympatické postavy, všichni tři hrdinové z našeho světa jsou strašně fajn, každý je úplně jiný, ale ke každému z nich jsem si dokázal najít rychle cestu. Stejně tak i lidé v tomhle fantasy království mají něco do sebe, ať už jde o poměrně rozumného krále, milou princeznu, nebo „vládkyni posilovny“ a velitelku zdejších léčitelů Rose. Moc dobře se na to dívá, vzájemné interakce mezi postavami jsou záživné a často i zábavné. Hlavní hrdina si tu projde reálným tréninkem (takže žádné OP během pěti minut…), dostal jsem i docela pochopitelné vysvětlení, proč jsou léčitelské schopnosti v kombinaci s bojovým výcvikem tak silné, a i zajímavý koncept toho, jak se dají využít (v souladu s názvem seriálu). Příběh mě také chytil, je vidět, že mu autor dal stejnou péči jako svým postavám, a tak má hlavu a patu, drží mi pohromadě, zajímá mě, co bude dál. Animačně to bylo ucházející (dalo by se však i mnohé zlepšit), hudebně se mi seriál líbil. Za mě 7,3/10 a klidně bych si dal nějaký přídavek.

Nejprve musím pochválit člověka, kterého napadlo přidat k třetí sérii i desetiminutové shrnutí prvních dvou sérií, protože je to už víc jak 10 let co jsem Kimi ni Todoke viděl, a tak rychlé připomenutí toho, kdo je kdo a jaké jsou jejich vzájemné vztahy, rozhodně potěšilo. Na druhou stranu ale musím říct, že udělat tuhle sérii jako pět hodinových epizod, mi zase jako až tak skvělý nápad nepřišlo. Nebo spíš díky pomalejšímu tempu, jaké Kimi ni Todoke obecně má, díky všem těm emocím, v kterých se seriál někdy až příliš intenzivně a zevrubně hrabe, pro mě bylo docela náročné dát jednu celou epizodu bez přestávky, natož abych dal třeba celou sérii najednou. Bylo tam toho na mě vždycky hodně, příliš emocionálních vjemů, u kterých jsem si občas potřeboval udělat pauzu, abych je v klidu vstřebal. Nebylo to nijak extrémně dramatické, spíš občas až moc přeslazené, plné různých barevných filtrů kolem (hvězdy, bubliny…) a romantické hudby a jak už to se sladkými věcmi bývá, musí se prostě dávkovat, jinak se přejíte. Celé drama tu z velké části spočívá v nejistotě dospívajících lidí, většina problémů by se dala vyřešit jednoduchým a upřímným rozhovorem (jak zlehka naznačí hlavní hrdince v jednu chvíli pan učitel Arai), což ale zdejší mladí příliš neumí, a tak se problémy kolikrát neskutečně táhnou nebo řeší jak tichá pošta, kdy se hrdinka svěří kamarádce a ta to pošle dál, až se to dostane k hrdinovi a tak podobně. Na druhou stranu mnohé problémy jsou hodně realistické, většině emocí dokážu uvěřit a mnohé chvíle jsem si opravdu užil i prožil s hrdiny a oběma kamarádkám naší Sawako (Ajane a Čizuru) dokážu bez problémů fandit. Navíc jejich problémy jsou mnohem zajímavější než to, čím si v této sérii prochází Sawako. Zkrátka hlavní romantická linka mi tu občas tak nějak drhne, uvědomuji si totiž, že není zrovna zábavné sledovat ve vztahu dva obdobně nejisté a stydlivé mladé lidi, že to je občas až vysilující, než se někam pohneme… A to jsem měl hlavní dvojici v předchozích sezónách rád i když mi něco říká, že už tehdy jsem jejich romantickou linku považoval za slabší v porovnání s tím, co se dělo kolem Ajane, nebo kolem Čizuru a dvou bratrů Sanadových. Každopádně jsem ale za pokračování rád, bylo fajn vidět některé má oblíbené postavy, kromě Ajane a Čizuru především málomluvného (protože činy řeknou víc jak tisíc slov) Rjúa, pana učitele Araie, dokonce i Kenta. Užil jsem si skoro celý příběh a to jak to v tuto chvíli dopadlo, i když to nebyla zrovna jednoduchá podívaná - mělo to zkrátka svoje mouchy a hlavní pár mě občas asi i trochu štval… Přesto si myslím, že 7,5/10 si tahle řada pořád zaslouží a další sérii bych klidně uvítal i dřív než za dalších 10+ let.