tomeš

Je to taková klišé-ovitá drama/komedie, u které se občas zasmějete, ale asi neuvidíte nic, co už jste někde jinde neviděli, a znova se na to nejepíš taky podívat chtít nebudete. Co mile překvapí je obsazení, ať už moje oblíbená Mary Steenburgen nebo Mila Jovovich (v roli matek), které ale nemají co hrát. Obě hlavní role jsou taky pěkně obsazené a upřímně - nebýt jakože-drsňačky Juno Temple a gay-best-friend Jeremyho Doziera, kteří se snaží, seč mohou, Dirty Gril by se ukoukat nedala. Mmch: někdo (hellstruck) tu v komentáři psal, že na filmu je originální ta atmosféra sedmdesátých let. No, byla by, kdyby se film neodehrával v roce 1987. Takže ani ta výprava se netrefila - hellstruck má pravdu, vypadá to jako sedmdesátky.

Pět hvezdiček za téma (o významu dokumentování této generace a boje za práva nelze pochybovat), ovšem takové tři za zpracování: pokud bezmála dvouhodinový dokument nemá třeba nějaký epický oblouk, tak ani sebevětší snaha vyhnout se mluvícím hlavám (která se, uznávám, povedla) a hravá kamera nemůžou udržet pozornost diváka po celou dobu. Což nic nemění na tom, že bych si přál více takových vtipných a dobře natočených dokumentů. Takže ve výsledku 4*.

Tak toto mě potešilo, jde o výrazný nadprůměr ve queer filmech, žádné béčkové psycho drama. Adam Salky odvedl solidní kus práce, který neurazí a dobře se na něj kouká. Přišlo mi to poměrně originální, dobře sestavený příběh, snad dokonce napínavé to bylo. Dokonce mám pocit, že se na to budu chtít výhledově podívat ještě jednou. Obstojně vybraní herci (velmi mile překvapil mně neznámý Ashley Springer), kde snad jediným maličko slabším místem je překvapivě Zach Gilford, kterému se těžko věří například během sezení u psycholožky (kterou hraje naprosto úžasná Sandra Bernhard, jinak prvotřídní komik) nebo v "bitce" u auta, kde ovšem podle mě zahaproval scénář. Nicméně pokud tyto výkony člověk porovná s krátkometrážní předlohou Dare (2005), pořád celovečerní podání vítězí na celé čáře.

I tak dlouhý film uteče jako voda, natočené je to báječně, korunované mně neznámou Jessicou Chastainovou. Stejně to ale bylo maličko dlouhé a nabírá to spád teprve postupně. I když lidi v kině i tak zapomněli popcorn žvejkat.

To schéma snad už tehdy bylo klasické: sejde se partička teploušů, mezi nimiž najdeme snad všechny jejich archetypy, a "řeší" své životy. To známe nejen ze zde připomínaného seriálu Queer as Folk (2000) nebo z roztomilého (o starších chlápcích) Love! Valour! Compassion! (1997), ale dokonce i z o třicet let staršího a průkopnického fláku The Boys in the Band (1970). Broken Hearts Club je dílko milé, hladké, leč plytké a fádní: docela rychle to uteče, ale mnoho si z toho člověk neodnese. Ale na nedělní odpoledne, proč ne.

Je dobře, že vznikají filmy jako The Sensei - intimní a naléhavá díla o nesnášenlivosti a násilí všeho druhu: vůči ženám, lidem s jinou barvou pleti, s jiným vyznáním, s jinou sexuální orientací,... Všechny tyto stopy najdete v tomhle autorském, nízkorozpočtovém dramatu o bojovém umění od Američanky Diany Lee Inosanto (*1966). Aby bylo jasno: paní Inosanto bojová umění umí, což dokázala ve třech desítkách filmů - kde je jako dvojník nebo kaskadér předváděla (ostatně není divu, jejím otcem je slavný Dan Inosanto a kmotrem dokonce ještě slavnější Bruce Lee). Nápad točit svůj vlastní film se v případě Diany Inosanto rodí v devadesátých letech, v době nejen pro její konzervativní rodinu velmi turbulentní: svět šokuje masakr na střední škole Columbine, rodinný přítel umírá na AIDS, s nemocí bojuje i sportovní ikona Magic Johnson, blízká příbuzná se přiznává k homosexualitě, kvůli své sexuální orientaci je zavražděn středoškolák Matthew Shepard. Proto snad nepřekvapí, že výsledným mixem je právě film The Sensei, o mladém vyděděnci McClainovi (původem havajský herec Michael O'Laskey II /*1983/), kterému se s jeho homosexualitou - resp. s útlakem a násilím, jimž musí ve svém maloměstském okolí čelit - pomáhá vyrovnat jeho učitelka bojových umění Karen O'Neil (Diana Inosanto). A za tyto dobré úmysly dávám filmu tři hvězdy. Protože když se budeme bavit o filmařské stránce tohoto dílka, tak bohužel paní Insanto (její režisérský a scénáristický debut) příliš neobstojí. Potíž je v tom, že to téma je taková kláda a má takové ambice, že jej ustojí jen málokteré zpracování. Široké rozkročení ve smyslu průkopnické kombinace bojových umění a homosexuality ve spojení se šikanou samo o sobě není špatným tahem, ale v případě The Sensei jeho bohulibé záměry strhává k zemi takové vlastně nijaké televizní zpracování, kde vás nezaujme snad nic. A tak i když Diana Insanto záslužně nabourává několik zásadních tabu a její film používají střední školy k výuce o násilí a netoleranci (tomu říkám záslužný film!), v důsledku silnějším zážitkem na podobné téma (mínus to bojové umění) a ze stejné doby jsou třeba o několik tříd lepší Prayers for Bobby (2009) nebo vynikající dokument Out in the silence (2009), případně Schlöndorffova klasika Der Junge Törless (1966).

"Benedikt Gollhardt's script groans with double-entendres and gets more creative with sausages than Jamie Oliver." (New York Times) Po téhle větě v recenzi jsem nemohl odolat a dílko od zkušené americko-německé režisérky Sherry Hormann (*1960) jsem si pustil. A světe div se, je to celkem dobrá německá romantická komedie, která milovníky žánru nijak neurazí. Je ovšem zásadně jiná: je o fotbale a o teplouších. Jistě, queer filmů je spousta, i v Německu - v Česku mezi známé patří třeba Tykwerův Drei (2010), festivalový Sasha (2010) nebo dnes už snad kultovní Sommersturm (2004). Téměř ovšem neexistují hrané filmy o gay sportovcích, tím méně fotbalistech. Což je jednak tím, že jich tolik zase asi není (duh), a jednak tím, že to (homosexualita ve sportu) ještě zatím bohužel nepřestalo být kontroverzním tématem (to se pozná podle toho, že kdykoli se někdo z profi sportovců kdekoli na světě vyoutuje, tak jsou z toho zprávy v médiích). Takže kdyby za nic jiného, za tohle téma je třeba paní režisérce vzdát hold. Jistě, v Männer wie wir nejde o žádné profi fotbalisty, ale někde se začít musí. V úvahu je taky třeba vzít fakt, že tohle dílko je z roku 2004, a před deseti lety byla doba sakra jiná. Do té doby si vybavuju snad jen průkopnický Personal Best (1982)(!), pak dva francouzské TV filmy o plavcích /L' Homme que j'aime (1997) a À cause d'un garçon (2002)/ a slabší americký Southside (2003) z boxerského prostředí. Slavný islandský fotbalový flák Strákarnir okkar (2005) přichází až rok po té, zmínit lze snad i v této řadě kvalitativně nadprůměrný Breakfast with Scot (2007), kde ovšem téma sportu není tím hlavním, a z poslední doby britská řachanda KickOff (2010), která má tématicky k Männer wie wir snad nejblíže. Männer wie wir za vidění stojí, je to obstojně zahrané, s ucházejícím soundtrackem, krásně nasnímané, má to odpich, je komu držet palce. Je to snad místy trošku idealizované (třeba: v týmu jsou černoši i muslimové), ale je to komedie a chceme se bavit. Jde nicméně správným směrem. Když se pokradmu začaly ve filmu objevovat queer postavy, taky to zhusta bylo v komediích, kde vystupovaly jako legrační postavičky, a až časem jsme se propracovali i k vážnějším filmům a do hlavních rolí. Prvním takovým se sportovním zaměřením by mohl být americký The First Out (r. Joshua B. Porter) o baseballovém profi hráči.

výbornej scénář, slabší provedení, richard gere už má svoje nejlepší léta za sebou a pan režisér snad před sebou. skvělé chuťovky ale byly v podání susan sarandon a tima rotha!

Tohle snad aní není film! Spíš je to taková upovídaná spatlanina, která může krásně sloužit jako ukázka toho, jak filmové (!) umění (!!) vypadat nemá a nemůže. Jde o sled tupě natočených mluvících hlav (které navíc neumí hrát), o jejichž "příběhu" ani nemá cenu mluvit (aneb nevíš, co máš, dokud o to nepřijdeš). Promarněný čas, který trochu zachrání jen rychlejší přetáčení. Škoda škoda. Jedna hvězda za polosvlečeného Galena Drevera v roli fratboye - viz obal DVD.

"Mám rád mužské zadky. Ženy s jejich vzdychy a velkými zadky mě nezajímají. Ženské zadky jsou tu od toho, aby z nich byly dobré steaky při nehodě v horách," předčítá jeden z hrdinů filmu věty z románu Cartas de um sedutor od enfant terrible brazilské literatury Hildy Hilst (1930-2004), jejíž představení nelusofonnímu publiku je bohužel jedním z mála kladů celého snímku - a souhlasím tak s Plangiho komentářem. Tématicky možná objevné, ale kinematograficky naprosto katastrofální: nic se tam neděje, je to dlouhé (špatně napsané), nudné (špatně zahrané), s otřesnou a špatně použitou hudbou, a kde se člověk navíc zhola nic nedozví o tom, jak vypadá život v Brazílii. Zkrátka mě to nebavilo, a to je u filmů snad největší prohřešek. A u díla z Latinské Ameriky či rovnou z Brazílie, kde queer kultura v té záplavě machismu neměla na růžích ustláno, mě to mrzí dvojnásob. Ovšem i když to v téhle "karnevalové" kultuře nemají queer filmy jednoduché, najdeme zde starší i novější dílka, která za vidění rozhodně stojí. A přirozeně tím hlavním subžánrem nejsou "gay vztahy", ale právě všechno to queer (travesty, transgender,...) vycházející z onoho jedinečného podhoubí karnevalů, klubů, pařeb, ať už v podobě dramatizovaných životopisů nebo dokumentu. Zlomovým filmem byl světově oceňovaný Madame Sată (2002), skutečný příběh travesty legendy riodejaneirské scény, dále životopisné drama o slavném "bi" rockerovi Cazuza - O Tempo Não Pára (2004), z novějších pak stojí za zmínku skvělý dokument o divadelním souboru působícím v 70. a 80. letech za tuhé diktatury Dzi Croquettes (2009) nebo lehčí nota romantické komedie Elvis & Madona (2010) o lásce mezi lesbou a transvestitou. Pokud má někdo chuť na řekněme "nekarnevalové" příběhy a bude trochu hledat, i ten si přijde v Brazílii na své. Rozkošná je třeba - snad až almodovarovská - lesbická komedie A Partilha (2001), oceňovaný kraťas o učiteli matematiky Professor Godoy (2009) nebo starší experimentální drama s gay postavami Anjos da Noite (1987), které může vzdáleně připomínat známé Paris, je t'aime (2006). Nicméně pokud bych měl hledat latinskoamerický queer film, který mě v poslední době dostal, musel bych vzpomenout skvělý peruánsko-kolumbijský Contracorriente (2009), který je všechno, co Do Começo ao Fim není. PS: Pokud někdo u úvodní citace váhal, tak Hilda Hilst zcela jistě naráží na letecké neštěstí v Andách v 70. letech, o kterém jste určitě slyšeli, viz Přežít /1993/).