kinderman

Četl jsem všechny dosud v češtině vydané romány Volkera Kutschera. Jsou to procedurální retro kriminálky s noir atmosférou, která houstne tím víc, čím větší prostor dostávají v Německu nacisté. První dvě seriálové řady, které jsou ve skutečnosti řadou jednou, vycházejí z kostry první knihy (Mokrá ryba), na niž nabalují další linie (bombový atentát) a atraktivní (v závěru přepálené) akční scény. Řada třetí si z předlohy (Tichý zabiják- zatím asi nejslabší díl) vzala jediný motiv (herečka zavražděná uvolněným reflektorem), zbytek je bezbřehá fantazie scenáristů a snaha navázat na dějové linky z předchozí série. Řemeslně je to pořád perfektní, ale příběhově rozpadlost a místy naprostá demence.

Učitel polštiny se možná minul povoláním, každopádně umí jednat jak s rodiči studentů, tak se svým nadřízeným. Fascinující je také počet chybných zatčení a to, jak nenuceně se všude pali papierosy.

Netuším, zda existuje nějaké kinematografické peklo, ale pokud ano, kdysi nadějný tvůrce P. Vega do něj od roku 2016 zcela neomylně sestupuje. Epizoda s medvědem na kole je patrně vykrádačka staré Jahelkovy Balady o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě, "létající" auta upomenou na zlaté časy Kobry 11. Jinak nemám k tomuto dryáčnickému spektáklu, který není ani napínavý, ani zábavný, pouze žánrově zcela rozpadlý, co dodat.

"Ve Strakonicích už je plno, ale můžu ti najít pěkný místo někde na Šumpersku." Tak vida, už si nás v Praze všimli. Nebo že by s touto replikou vypomohl panu Svobodovi M. Finger?

Sociální drama o skupině striptýzových tanečnic (minimálně dvě jsou imigrantky), které náhlá nouze přinutila překvalifikovat se na uspávačky. Celou dobu jsem přemýšlel, jak výživný materiál by to mohl být třeba pro takové bratry Dardennovy.

Předchozí film A. Rohrwacherové (Zázraky) mě uhranul a nebál jsem se ho srovnat s Olmiho Stromem na dřeváky. Zdá se, že něco podobného řeklo režisérce víc lidí. Bohužel, protože zatímco ve fascinujících a přirozeně plynoucích Zázracích tvořila spiritualita spodní proud, ve Šťastném Lazzarovi se rozhodla Rohrwacherová natočit "opravdový duchovní film", který mne však mořil svou doslovností.

Až C. Eastwood odejde (nemyslím do uměleckého důchodu, ale nejspíš rovnou fyzicky uprostřed natáčení), odejde režisér, který vytříbenými stylovými prostředky uměl se starosvětskou elegancí vyprávět zajímavé a potřebné příběhy. Jeho filmy na mě působí nesmírně osvěžujícím dojmem a už několik let (od Gran Torina?) si bolestně uvědomuju, jak moc mi v programu kina budou jednou chybět.

Když jsem se pouštěl do sledování seriálu, pořád jsem si říkal: "Nesrovnávat. Nesrovnávat." Ani s geniálním Ecovým románem, ani s výborným Annaudovým filmem. Ale všechno, co tvůrci seriálu přidali (flashbacky, avignonské prostřihy a lesní dostaveníčka), jen zbytečně rozbíjí atmosféru. Snaha nacpat do děje i silnou (doslova, nikoli jen metaforicky) ženskou figuru pak působí směšně. Turturro dobrý, ale než znovu tohle, raději si poněkolikáté přečtu knihu/ pustím Annaudovu adaptaci nebo povedenou rozhlasovou dramatizaci natočenou v roce 2002.

Už jako čtenář jsem vždycky upřednostňoval drsnou školu nebo poctivou kriminálku před těmihle překombinovanými detektivními hříčkami bez přidané hodnoty, jejichž zápletky jsou vycucané bůhvíodkud a protagonisty naprosto nepravděpodobné postavy. Unikl mi význam baseballového míčku a v poslední třetině jsem si už jen marně lámal hlavu nad tím, kdo a k čemu je sakra ta ženská, kterou hraje Riki Lindhomová.

Fascinujícím způsobem natočené a ozvučené dvouhodinové nic. Navíc jsem byl po celou dobu projekce v bludu, že toho mladšího magora hraje hoch, jehož jsme viděli na plátně vyrůstat coby čarodějníčka Harryho Pottera, ale závěrečný titulek prozradil, že šlo o toho druhého ("upírského") ometáka.