alchac

Anderson si to přihasil s Grandhotelózně kompozičním vizuálem zhusta osázeným jeho obvyklými hereckými figurkami, z nichž se většina předvádí v přinejmenším standardní formě. Potud spokojenost. Leč oproti naznačenému snímku tu forma nemilosrdně válcuje obsahy, jež jsou současně ukecaně přeplácané a povětšinou vnitřně zcela prázdné, což v kombinaci s páně režisérovou & scénáristovou snahou nacpat čtyři plnohodnotné filmové příběhy do necelých dvou hodin způsobuje zejména ke konci slušný bolehlav a nevolnost v oblasti žaludku. Potud nespokojenost. Z celého toho ohuleného mixéru se výrazně vymyká jen umělecká kapitola, a to v nemalé míře přičiněním pro mě tentokrát až neuvěřitelně skvělé poslední Bondgérl, která nejenže se zavřenou hubou a bez svršků vypadá esteticky více než snesitelně, ale společně s klasicky výborným Býčijem, jehož zřejmě v rámci přípravy na tuto roli přivázaného k židli a s elektrodami na varlatech pravidelně mlátila gumovou hadicí, zde tvoří dokonale chemicky fungující pár, mj. naprosto zastiňující i dvě třešničky na zákusku v podobě Pyjanisty s Dildou – oba hlavní protagonisté mě vážně uchvátili tak, že bych panu malíři z fleku nadšeně zapózoval oděn jen do fuseklí a stoje ve figuře holubice s roztaženými křídly, balancuje při tom palcem levé nohy na flašce od absintu, zatímco by mi Simča prováděla vstupní prohlídku tělesných dutin! Pročež výlučně díky této povídce za sumasumární odřenou trojici.

You can't unsee it once you've seen it, can you? Ne, jasně že ne, ba naopak – tento kus si budu vrývat do paměťových buněk pravidelně a intenzivně! Jedním slovem dokonalé…

Při pohledu na Dolfiho sice chápu, že geriatrická péče mu musí polykat opravdu značnou část měsíčního kapesného, ovšem přece jen si myslím, že když už si zatoužil natočit reklamu na svou stavební firmu, měl přece jen zvolit klasický formát a nepouštět se do žádné Zmrdonosné pasti s vymlácenými okny v logice a hrubými vadami a nedodělky na bojově choreografické fasádě.

Nemám vlastně ani žádné větší námitky proti obsazení. Šikmouší mouřeníni a gangsta čáryfuckové mě k mému vlastnímu podivu nechávali stoicky klidným, neb v době smutného vítězství korektálnosti nad šedou kůrou lze považovat za úspěch, že alespoň hlavní hrdina byl ušetřen homoočernění, ba dokonce jsem toho názoru, že obsazení Supermana se zdařilo přímo prdelohrncově. Rovněž Marigold s Ciri se myslím docela povedli (až na ty princezniny posedlé mimické kreace „tvařsežetěprávěojelkůň“ z S02E8) a taktéž ústřední sobecká zrádná děvka je v podání té od pohledu kuřácky zdatné Indobritky celkem graciézní. Ovšem tam, kde se první série ještě vcelku střízlivě držela povídek, v té druhé neumětelská parta scénářitistů, co by zřejmě měla problémy slátat snesitelnou předlohu i k přenosům z jednání PS PČR, zjevně utrpěla v důsledku požití většího než malého množství Bílého racka říznutého ředidlem fixní ideu o svém předurčení globálně šířit nějaký fakt děsně (no, spíše děsivě) „originální“ Trůnoherně Bradavičnatý mor, v důsledku čehož se jala nikoliv pouze plést dle mého očekávání z hovna bič, ale projevila se výjimečně autetanticky invenčně, pročež zvládla (mj. za použití zaklínadel „vybliBibli“ a „omrdejTolkienadoucha“) vytlačit např. mimořádně ohavnou dějovou linku s elfím mimískem, septikulárně si vytřít prdel nejprofláklejší bylinnou antagonistkou a velké finále zazmršit vskutku bestiální dávkou telehovnelově mentorujícího rodinného patožvanění, které ukrutně bolelo i přesto, že jsem byl názvem epizdody předem varován. Bezprostředně po protrpění tedy váhám, zda se vůbec odvažovat trýznit se třetí řadou, neb při nastoleném trendu vysazení veškeré logiky na neutrál si po zhlédnutí budu zase tejden větrat pokoj…

Vlasatému Zdeňku Pohlreichovi na záda Volně padne Perfektní den, který nedokáže ustát bez toho, aby si šnupnul či Locknul něčeho tvrdšího, avšak přes veškerou jeho zoufalou snahu večer nakonec zůstane vonět po hořkých… ořeších? Je to samozřejmě celkem zábavné, to nemohu říct, nicméně přece jen tlačené na sílu tak mocně, že jsem se nedokázal na sračkotobokánu pohodlně usadit a jízdu do jícnu pekelného si plně vychutnat – čemuž též přispěla jednoho mě již poněkud iritující absence stříhače, což zrovna zde vedlo mj. k častým rušivým přechodům, kdy jest třeba čekat, než platfusák s kamerou přesupí lokálem. Výsledné dojmy sice převážně pozitivní, nicméně vytřískat z toho šlo určitě více.

Vše podstatné již řečeno jinými, tak jen dodám, že je vskutku něco shnilého v justičním systému českém, když největší z představených patogenů, Domča Haďák, odkráčí od soudu se směšnými třemi podmíněnými, ač zrovna jemu bych tu Komendovu penitenciární terapii ze srdce přál.

Jestliže jsem po zhlédnutí Volné Sólovky zhodnotil Sašu jako podivínského asociálního psychopata (ve smyslu absence strachu), pak nyní nevím, jakou nálepkou počastovat Finista jasného Alpinista. Dokument podle mě trochu trpí tím, že tento kanadský svéráz non plus ultra se skutečně nenarodil pro pózování v záři reflektorů, nicméně příběh jeho jako člověka shledávám Londonovsky přitažlivým a silným.

Norské OČTŘ už by, kurva, měly konat! Nejpozději po premiéře tohoto díla vyhlášeného masokostního gurmána z Altafjordu totiž nepochybně mělo dojít k důkladné prohlídce páně režisérova sklepa a garáže, k pečlivému ohledání jeho domácího nářadí a překopání zahrady, aby tak konečně na světlo světa vyšla pravda o tom, kde a jak jej líbá jeho múza. Protože tohle, to už je vysloveně na diagnózu – odporně zlé a divoce nechutné! A závěrečná scéna?!? Naprosto skandální, jak něco takového cenzura mohla pustit. Asi BLMbečci zrovna hledali dioptrie v pytlíku se svou snídaní. P.S.: Ale nejlepší byli stejně Hans a zejména Mikkel, který by si klidně mohl někdy střihnout duet pro luparu a kozlici s Kryštofem Lloydem.  Buhehehe…

Celkem charóšij velikij otěčestvennyj skorowestěrn o tom, kterak se tlupa ruských takyZtracenců pomuchlovala s rotou Wehrmachtu a Zajcevův strejc vše zpovzdálí pozoroval – skrzevá puškohled. Čtvrtá krasnaja sice tentokrát unikla opravdu těsně (cca o čtvrt Dolfiho kartáčku), a to za ten dementní šouDown, ale předchozí přestřelka v O.K. Děrevně byla fakt pěkná!

Kterak se last minute dovolená v Thajsku pro partičku speleologických podvodníků zvrtla v regulérní thriller při lovu na jeskynní Divočáky. Dobře napsaný, dramatický, silně napínací thriller, v němž se od začátku až neuvěřitelně sere úplně všechno, co se posrat může, nechybí v něm i nějaký ten padlý hrdina, love story či nezbytný hepyj end (tudíž vůbec nepřekvapí, že po právech na popsané události v Holém Údu skočili jako slepice po flusu). Thriller, kterému by se ovšem měli klaustrofobici a neplavci raději vyhnout jak Mel G. synagoze. Třeba takový já splňuji obé, pročež mi nyní nezbývá než před protagonisty v čele s tou grupou platfusáckých britských asociálních magorů smeknout a odejít se pokusit vyhrabat někde po šuplatech zbytky ventolinu.