alchac

Když jsem po nadějném začátku už pomalu začínal zívat a brblat na odkudsi se zjevivší utahanost a zbytečné věnování se detailům z páně detektivova osobního života, začaly ty pomalu troušené dílky skládačky konečně pasovat do sebe a violisté zrychleně utahovat kolíky svých nástrojů tak, že ty struny málem natáhly až na plný počet. Po dlouhé době opravdu kvalitně napínající detektivka s lahodně zamřelým odérem toho nejlepšího z klasických kusů francouzsko italských sedmdesátek, tj. mj. se sympaticky pomalým tempem a bez zbytečného žvanění pro debily, k téměř dokonalosti delikátně ochucená výtečným Býčijem, který dokonce ani nemusel dobově poplatně do solárka či obléci lososovou košili, ale vystačil si toliko s velmi šik východoněmeckým pornoknírkem.

Jakožto entita bez platného řidičského oprávnění, která nikdy nevlastnila ani Trabanta a je empiricky ověřeno, že posadit ji za volant čehokoliv pohybujícího se rychleji než traktor jedoucí po poli na redukovanou jedničku (se zapřaženým pluhem), je životu nebezpečné pro kohokoliv v okruhu půl kilometru, v životě se nedotkla plejstejšnu a jediná závodní hra, kterou kdy hrála, je pravěký hit 286tek F1 Race, s níž pohled na čerstvě navoskované Ferrari F8 dělá zhruba totéž, co ranní míchání ovesnou kaší a závody F1 považuje za účinnější hypnotikum než noční čumění na přenosy z MLB, jsem asi již nemohl být méně cílovkou tohoto kusu, a kdyby jej nespáchal můj oblíbený Jihoafričan, patrně bych o něj neotřel sítnici. Co se týče Blomkampa, tak samozřejmě chápu, že jíst se musí, a když mu jistý ješitný Skot zatrhnul jeho Vetřelce (ano, Řiťly, jehly do panenky s tvým xichtem stále ještě zabodávám!), tak holt nepohrdne i tematicky výjimečně tupou hauptkou, v kteréžto si tedy, neměv žádného prostoru pro své typické mírně narudlé sci-fi opičárny, alespoň podobně jako v Čapím humorně zalaškoval s češtinou, pročež slavný italský velocipedista Juju Pepe (jako vždy vrcholně otravný a nyní již i značně vyžilý tak, že by se snad už ani na to gáj porno nehodil) není za jediného zapáleného šulína snímku. A ještě teda něco k filmu – jako nevím, ale sledovat dvě hodiny značně kýčovitou, přeslazenou a krutě šablonovitou pohádku o tom, kterak synek vysloužilé velšské kopačky vytrvalým pařením ke štěstí přišel, mi dvakrát zábavné nepřišlo, a kdyby mě opakovaně nevytrhávali z mikrospánků Sabbati, patrně bych to napálil do svodidel nejpozději v první šikaně. Takže s přihlédnutím k občas kvalitnímu soundtracku ještě za tři, ale s hodně odřeným lakem a urvaným zrcátkem.

Anderson stále umí sehnat skvělé herce a skvěle je povodit mezi půvabně kýčovitými obrázky, leč už nějakou tu dobu trpí též neschopností (nyní asi již chronickou) uplácat zajímavý příběh, jehož absenci se zde podobně jako ve Francouzské depeši snaží maskovat kulometným drmolením dávajícím jednomu mně vybrat toliko ze dvou možností – buď přestanu páně režisérův slovní průjem nejpozději po deseti minutách sledovat, nebo si budu muset skočit pro aspirin. Lepší dvě díky Monsieuru Gustavovi, Šmakovi a zejména staršímu z obou přítomných Benů, který byl jako vždy vynikající.

Krom toho mírně přehnaného začátku (resp. zejména začátku), který mi nemohl neevokovat nevyčerpatelného kulometčíka Toppera Harleye (akorát, že tady by Čárlí skončil zasypaný nábojnicemi ne po pás, ale minimálně po uši), jde o velmi solidní klasicky staroškolské akční béčko se všemi typickými neduhy ale i duhy, takže ve výsledku výrazněji převažuje spokojenost, neb jsem dostal naservírováno přesně to, co jsem si objednal.

Zajímavý příběh jednoho šlonského psychopata s nadstandardně podprůměrnou sociální inteligencí, který patrně díky (kvůli?) tomu, resp. konkrétně z toho plynoucí ochotě jít do naprosto šílených rizik (žel nejen pro sebe), ve své době přinejmenším výrazně dýchal na záda velikému Messnerovi. Nebo jej překonal, zde jde asi čistě o úhel pohledu. Nevím, jestli to byl záměr tvůrců, ale můj dojem ze zhlédnutí je takový, že Jurkovy zážitky bych si jistě rád poslechl někde v klidu nad flaškou vodky (nebo radši bez té flašky – tu chybu snažit se chlastat s Polákem jsem již jednou učinil a stačilo mi to, přičemž je-li v polském filmu někdo označen za nadstandardně vytrvalého i v tomto ohledu, pro běžného smrtelníka je to minimálně na slepeckou hůl), ale do hor bych se s ním asi nevypravil.

Zhruba takhle nějak by asi vypadalo Grimsby, kdyby byl Šáša Kohn zoofil. Ergo velmi slušné animalfekalporno s několika opravdu vytříbenými gurmánskými momenty, pročež nechápu, co pohnulo distributora k tomu cos takového dabovat, neb tato skutečnost mi jako vždy toliko kurfila výsledný dojem a navíc kdokoliv by na toto vzal své nezletilé ratolesti, které by si o tom následně před spolužáky otevřely ústa, má neprodleně na krku stíhání za ohrožování mravní výchovy mládeže a hned druhý den ráno by mu na dveře zavile bušilo úderné komando soudružek z OSPODstapa. Beranidlem.

Netuším, zda nekorunovaným mistrem světa v dělání debila ze svého publika je autor předlohy, či zda se mu pouze na knize „kreativně“ vyřádil „scénárista“, ovšem vzhledem k tomu, že již po nějakých deseti minutách sledování tohoto nemastně neslaného eintopfu ryzí tvůrčí impotence jsem si připadal jak datel stachanovec po šichtě (pročež napříště asi budu jako jednotu patologické demence používat jeden Napoleon) a jediné, po čem jsem toužil, bylo zítra ráno vstát a opařit kompletní tvůrčí štáb čajem, to ani zjišťovat nehodlám. Doufám, že když už je na konci tak nehezky nab(l)ito na pokračování, dají si Lara s Indym a Old Larderhandem hned nějak zkraje ve Šlonsku hlt kvalitní místní metylovice a ty další dvě hodiny budou jen prázdným čuměním na černou obrazovku, do které si každý s IQ vyšším než dva zvadlé listy špenátu jistě domyslí daleko zajímavější, smysluplnější a napínavější příběh.

Po velmi nadějném začátku pojatém jako Píseň o Rolandovi z pohledu druhé strany zřejmě tvůrčí štáb zpronevěřil rozpočet na nákup dvou cisteren toluenu, pročež snímek velmi rychle zdegeneroval ve velmi neinvenční a lacinou hodinku a půl pyrenejské speleologie s poměrně nepříjemným Antrikristním odérem, takže pokud už náhodou budete mít chuť na nějaký ten legendární úsvit lokálních dějin, sáhněte raději po tomhle Hoffmanovi.

Je naprosto vedlejší, zda protagonista nejprve honil Longinovu píku, aby následně utekl s nástrojem osudu, či zda by třeba hledal v tom naciharaburdí Lindrovu pípu, kterou chtěl vetknout do sudu, neboť šlo o tu nejryzejší esenci klasického Indiánského Jonášování, lekci úspěšného hraní na nostalgické struny a opulentně povedené rozloučení s legendou, které snad muselo potěšit minimálně každého narozeného před koncem poslední dekády minulého tisíciletí. Co se týče drobných vad a nedodělků, tak zde bych si dovolil souhlasit s jeho verbalstvem stran výtek k jisté nevyváženosti, neb i já jsem při leteckém pohledu na trirémy u Syrakus již začal nadšeně pulírovat gladius a nakonec houno, noa ta britská verze Anny Polívkové mi také způsobovala estetický diskomfort. Nicméně přenádherná čtveřice buď jak buď.

Kde už ani astrální zmrt nebere, nezabere ani přilití syntetické náhražkové rodinné cukrové vaty řízlé terpentýnem a voskovkami (vše z výprodeje v Lidlu). Resp. s hororem, u kterého jsem asi 6x usnul, dle mého soudu nebude úplně všechno v pořádku. Tak doufám, že aspoň v pokračování Švícy se zase jednou bude bubákovat pěkně od podlahy.