Pierre

Pro Jacquela Villereta se po Blbcovi k večeři jedná asi o největší roli v jeho kariéře. A nutno podotknout, že se ji stejně jako v Blbcovi zhostil skvěle se svou přirozenou roztomilostí a kukučem neviňátka, čemuž dopomáhá skvělý dabing Václava Postráneckého. Samotná zápletka filmu je poměrně neotřela a navzdory její menší černosti (i možná pochybnější morální stránce), je film v konečném význění příjemný a optimistický. I když se v průběhu našlo několik vážnějších momentů, které bych nečekal a skoro na mě více zapůsobily než humor. Příjemně se to sledovalo ale zasmál jsem se fakt jen párkrát . Těch masakrovitých scén jako ,,přelíčení vraždy´´ je tady fakt pomálu a střídají se s těmi, u kterých jsem se přece jen neubránil poctu nudy a pohledu na hodinky. Ale konec dobrý všechno dobré a jako oddychovka na sobotní odpoledne to bylo fajn.

Podle Wikipedie je slovo intelektuál novověké označení pro humanitně či jinak vzdělané lidi, kteří se vyjadřují k veřejným otázkám, ačkoli se sami nepodílejí na vládě a moci. Možná život podobných lidí žil i Woody Allen a tak o nich natočil film. V úvodu jsme svědky geniálního bezobsažného plácání, kde se Woody intelektuálům (a možná tak i sám sobě) naprosto dokonale vysmívá, tato část je podle mě možná až za pět. Ale pak film šlápne na brzdu a po zbytek doby už se pohybuje ve vážnějším duchu. I když sem tam se naskytne nějaký fórek, co člověka donutí pomalu k výbuchu smíchu a celý film je dost cynický ale zároveň tedy i lidský. Takovými způsoby líčí milostný čtyřúhelník čtyř intelektuálů a jejich problémy. Asi jsem nikdy neviděl lepší film na podobné téma (ale nemám s čím srovnávat.) Do tady toho se ponoří jak intelektuál, tak kulturní kozel. Je to velmi přesné, originální, vtipně a zároveň to může vskutku opravdově líčit osudy partičky ztracených intelektuálů ve velkém městě. New Yorská atmosféra je ostatně velmi silná, což umocňuje originální černobílý vizuál. No a závěr (zbaven výjimečně veškerého cynismu) je až dojemný. Hezky je v něm vylíčeno, že pobyt v cizím prostředí může člověka změnit a sebrat mu to, co na něm má jiný rád. Sice je na mě Woody trochu velký úchylák, takže u něho mám pořád určité rezervy ale tady jsem si musel říct ,, bylo to pěkný.´´ A ono vážně docela bylo.

Zajímavý posun Clauda Zidiho v jeho tvorbě. Sedmdesátá léta jsou fuč, Bažanti už nevyráží do boje a Pierrovi Richardovi nestoupá hořičice do nosu. Místo toho tady máme příběh o dvou poldech, co myslí spíš na svoje vlastní pohodlí než boj proti zločinu, z ničeho si nic moc nedělaj a mají pod sebou snad celou Paříž (nebo minimálně celý jeden Pařížský okrsek.) A já vlastně ani nevím jestli jsou mi takové postavy sympatické. Ale jednoznačně vím, že je mi sympatický Phillipe Noiret, o poznání méně Thierry Lhermite ale na celý film se dost dobře kouká. Zidi opouští blázniviny a pro změnu servíruje velmi příjemné (spíše pomalejší) vyprávění s krásnou městskou atmosféru rušné Paříže s menšími podvůdky, troufá i na pár jemných vážnějších momentů a humor je spíš hořkosladký. Nahlas jsem se snad ani nezasmál ale tiše se bavil. Navíc příběh ke konci nabere lehce překvapivý směr, který mě zpočátku z morálního hlediska šokoval, nakonec jsem se s tím po této stránce dobře vyrovnal, přestože to přemlouvání ke krádeži se nedá dostat z hlavy. Ti policajti možná stejnak nejsou tak hodní ale co na tom. Tohle je příjemný francouzský dezertík. A stačí  zaslechout vynikajcí ustřední melodii a jste v té rušné Paříži taky.

Zábavná hra na pravé poldy, falešné poldy a zločince. To se jen tak nevidí.  Sellersův životopisec tento komedii nepřikládá příliš velkou váhu a pokládá si otázku, proč herec Sellersova formátu nebyl tehdy náročnější. Ano, musíme brát, brát v potaz, že v ten samý rok vznikl i první díl přelomového Růžového pantera. Ale nechci Falešné ruce zákona nějak křivdit, oni tyto komedie jsou z dnešního pohledu pro fajnšmekry alespoň hodně milé a tohle není vyjímka. Příjemně se to sleduje, zápletka je poměrně zábavná a má i docela svižné tempo, takže jsem se ani nějak nestihl nudit. Jen v těch posledních dvaceti minutých plných honiček jsem se lehce ztratil. Ale on každý film se Sellersem hold nemůže být  Hoffman a každý černobílý kousek Prázdniny v Římě (:D).

Trocha literální klasiky neuškodí...Ovšem knihu jsem zatím ještě nečetl, Toto seriálové zpracování bylo tedy mé první seznámení s legendárním Saturninem. I samotné zpracování bylo trochu víc knižní než filmové, ale docela jsem si to užil. Od tak opěvované klasiky bych možná čekal nějaký výraznější humor (tady hlavně někdo řekl sem tam nějaký bonmot), ale bylo to milé, Ondřeje Havelku je radost sledovat snad kdekoliv a ten noblesní nádech je osvěžující.   K tomu legendární Teta Kateřina.

Jak to ten Menzel dělá, že vždycky dokáže natočit tak hezké lechtivé scény? V Postřižinách koupaní Magdy Vašáryové v kašně, zde legendární razítkování prdelky Jitky Zelenohorské Josefem Somrem Scéna, o které slyšel snad každý. Ostatně láska, ženy, to je tu oč to běží a s čím se musí hlavní hrdina vyrovnávat (hlavně ve velmi pěkném rozhovoru s doktorem zahraného samotným Menzelem a následného rozhovoru s paní přednostovou ve sklepě.) To vše ale ve velmi výrazné kombinaci s Hrabalovsko-poetickým nádechem, který prostě Menzel uměl už tady ještě v černobíle barvě (která mi sice původně moc nesedla, ale nakonec jsem si zvykl a sám Menzel řekl, že film nemohl být barevný.) K dalším pozitivům určitě patří neobvyklá role nácka pro Vlastimila Brodského, se kterou se opět zhostil na jedničku. A na získaného Oskara jsem jakožto Čech skutečně pyšný.  Pozdější slavné Menzelovy adaptace Hrabalových romanů jako Postřižiny a Slavnosti sněženek se mi líbily přece jenom více. Ale i tohle je pěkné.

Láska dokáže být pořádně šílená a rodí blázny. Nevěříte? Tak Co je nového kočičko vám to názorně ukáže na  osudech nepolepšitelného sukničkáře, psychiatra, který by sám potřeboval psychickou pomoc a nesmělína, co nedokáže se ženami naopak navázat žádný vztah a tak alespoň pomáhá do kostýmů dívkám učinkujícím v baru. Nenapadlo mě, že když donutím dědu (fanouška Woodyho Allena), aby z DVD kolekce Woodyho filmů pro dnešní večer vytáhl Kočičku kvůli účasti mého oblíbeného Sellerse, setkám se pět dní po zhlédnutí Jak ukrást Venuši neplánovaně opět s Peterem O´Tolllem! A to rovnou opět v další šedesátkové komedii, byť v tentokrát úplně jiného typu a v úplně jiné poloze.   Jedná se sice o debut Woodyho Alena, do kterého mu navíc bylo dost zasahováno ale občas už má řádně šílené grády. Nad některými absurdními nápady se až tají dech, dokonce jsem zažil několik obrovských výbuchů smíchů. Tak  zatímco v úvodu a ke konci film solidně šlape v prostředku si dost vybere svá hluchá místa, kdy se ani není čemu smát. Navíc film spíš směs několika absurditek, než film se souvislým příběhem ze kterého by inteligentně vyplývaly vtipy. Tady je potřeba jenom sednout, nechat se bavit a na nic nemyslet. Což určitě není tak těžké. Ale pokud se podle znalců Woodyho díla zde autor ještě rozehřívá, přizpůsobuju tomu i své průměrné hodnocení. I když legendární ústřední  písnička by si zasloužila tak deset hvězd.

Snad ještě nikdy jsem nešel do kina s tak divnými pocity. A musím říct, že jsem výsledkem tak strašně traumatizován nebyl. Ale pokud si říkáme, ,,že to až tak strašně šokující nebylo.´´, možná to nejvíce svědčí o tom, co všechno už nám dnes příjde normální. Protože v tomto dokumentu jsou věci, které by nás snad měly jenom šokovat. Na druhou stranu by se ale němelo dělat, že Klusákům tým objevil Ameriku. Zneužívání dětí na internetu je dost dobře známé téma, které se pohybuje ve veřejném prostoru už několik let.. Tento dokument má zásluhy hlavně na tom, že ho opět otevřel a začalo se tak o něm zase více mluvit. I když bych byl opatrný na tu velkou mediální kampaň, která z projektu začala dělat až fenomén, což celé poselství spíš zlehčovalo. A jak to mám vlastně já? V Sítí beru jako přínosný dokument, který zároveň slouží jako zajímavý sociální experiment na téma ,,jak se bude chovat predátor.´´. Určitě to člověku něco dá. Na druhou stranu to má i své chyby. Osobní setkání s predátory mohlo být vrcholem celého dokumentu, místo toho je tak podivně sestříhané, že si z něho divák neodnese prakticky vůbec nic. Vrcholem je samotné načapaní (podle mě nejhoršího) predátora před domem a vyložení karet. Ale pořád nevíme jakou tohle všechno bude mít dohru. A to je pro mě hlavní bod mrazu. Prý si Policie vyžádala natočené záznamy a zahájila trestní řízení. Možná bylo tedy ještě lepší (i profesionálnější) s uvedením počkat než se vše vyřeší a dokument bude mít výsledek, který bude moct divákům jasně předložit. Takhle si můžu jen říkat, že to snad nějak dopadne a nesledujeme teď pouze nafouklou bublinu, která objede všechna média, kinosály a za pár měsíců už na to zapomeneme a nic se nedořeší. Každopádně nějaký ten palec nahoru si tvůrci určitě zaslouží už teď. Hodnocení je v tomto případě pouze orientační.

Klišé ,,Takové filmy se už dnes netočí´´ je právě zde na místě. Dneska by už kdekomu připadala podobná zápletka přetažená za vlasy. A není se čemu divit. Jenomže do tohoto typu filmů, který mě ponořil do krásného old schoolovového filmového světa, ve kterém mi bylo hezky se přesně hodila. Celkově je tohle taková typická šedesátková šarmartní komedie jak má být. S trochou jemného humoru, kusem napětí i nenucené romantíky a velmi pěkného zasazení do kouzelné Paříže. Největší podíl na celé kouzelnosti má ale především Audrey Hepburn s Peterem Ó´Tollem na které je radost pohledět. Audrey je  tady fakt stylová (už jenom ty oblečky.:D), vypadá skvěle i v nedbálkách uprostřed noci a Peter skvelě hláškuje.   Naivita Audrey a vychytralost Petera se dokonale doplňuji a sledovat je dohromady mě neskutečně bavilo. Spolu teprve vytvořili pořádně půvabné herectví.:o   Audrey s takovým moodraktým sympaťákem jsem si přece nemohl nechat ujít.:o Divácké dilema jsem měl jenom mezi originalem s krásnými hlasy Audrey a Petera, a původním dabingem  s krásnými hlasy Švormové a Munzara, ale nakonec  zvítězily originalní hlasy a film jako celek mě naladil do velmi příjemné nálady, která mě ani po několika hodinách od zhlédnutí neodpustila.

Karel Zeman je bezesporu mistr výtvarného úmění a jeho  obrázky je vždycky radost sledovat.  Měl jsem ale dříve občas pocit, že jeho filmech se jim ale většinou hodně věcí podřizuje a zatímco vizuální stránka je vždy fascinující, obsah občas nudí. U Ukradené vzducholodi mi to ale (třeba na rozdíl od Vynálezu zkázy) moc nepřišlo, naopak jsem místy obdivoval i Zemana jako scénáristu. Co všechno dokázal spojít dohromady? Minimálně dětské dobrodružství, satiru na média a crazy pasáže ve a la Limonádový Joe. Jo, dohromady to místy působilo přece jenom roztříštěně, někdy dokonce i krapet nudně. Ale povětšinu to byl zábavný, hravý a hlavně velmi chutný koktejl s nevídanou chutí. Ty čtyři hvězdy pro něj jsou přesto možná trochu těsné, ale docela usměvavé.