Pierre

Skvělé! Může mi to příjít možná tím, že jsem od Woodyho Allena ještě tolik filmů neviděl a nemohu jim být přesycen. Ale i tím, že tehdy mladý začínající filmař po rozpacích z natočení svých předchozích scénářů se konečně mohl pustit do svého vlastního ryze autorského filmu, věřil si, že může pobavit lidi, nebyl tehdy ještě snad ani zatížený žádnými skandály, rozporuplnými pověstmi...a myslím, že stvořil opravdu neskutečnou jízdu a vynikajcí autorský kousek. Zlodějské komedie byly v této době velmi populární a některé kousky jsem si z této oblasti velmi oblíbil již v minulosti. Woody přispěl do podžánru skvělým příběhem o životním ztroskotanci, naparosto neschopném zlodějíčkovi, jehož smůla a neschopnost jde mnohdy do naprosto netušených rozměru, ale obohatil ho i snoubením grotesky, dialogového humoru, hlašek. romantiky  a dorámcoval do skvělé formy fiktivního dokumentu (jako takřka předvoj Zeliga). Když jsem během jedné hlášky dostal na začátku obrovský výtlem, netušil jsem kolik těch výtlemů ještě během těch 80 minut bude, kolik mě čeká nápadů, invence a srandy. Já myslím, že tohle je vynikajcí kousek a jestli byl opravdu Woody Allen ve své době tahle zábavný, tak je jen škoda, že je jeho jméno dneska vláčeno onou nepříjemnými kauzou. Každopádně tohle? Super! P.S Dodatek březen 2022: Od Woodyho mám za sebou už zhruba dvacítku filmů z jeho počerné tvorby a další mě čekají. Mnoho z nich se mi hodně líbilo, ale tento jeho nadšený zapalený debut s možná trošku ušmudlanou filmařinou, o to větší nápaditosti a vtipnosti obsahovou, mi skoro až asociuje moje milované Richardovky a ta forma jednoduchého příběhu, na který se nalepují skeče s různou náladou se mi opravdu hodně líbí. Takže nakonec přidávám i do Topky.

Příběh o komunisce příjíždějící do kláštěra kvůli setkání s kardinálem je jiz od začátku zajímavý, obzláště když se postupně rozpletá, o jakou ženu vlastně jde jakožto bývalou prokutárku, která dřve nekompromisně týrala různé lidi spojené s církvi. Už jenom, že je přesto taková žena o pár let později přijata v kláštere, kde i chvíli přespává jsem bral jako zajímavý motiv. Byť se přiznám, že pro mě byl snímek trochu hůře uchopitelný. Sice jsem přesvědčen, že se lidi můžou všelijak změnit k lepšímu, ale k paní Krvavé Luně jsem měl tak nějak po celou dobu jistou averzi. Souhlasil bych s tím, co už bylo zmíněno v jednom komentáři pode mnou, že ačkoliv její přerod není podán nějak prvoplánově je i tak trochu hůře uvěřitelný stejně jako průběh celého setkání. Navíc mi snímek občas přišel trochu chladně natočen. Ale oceňuju, že se úspěšně vyhnul jakkékoli schématičnosti a jako myšlenkové podobenství funguje skvěle. Tady je plno nejednoznačných myšlenek a otázek, které mohou doznívat i po sledování, mají hloubku a v samotném rozhovoru s kardinálem jen vyvrcholí.

Před zhlédnutím jsem si říkal, že to je sice starý jak Metuzálem, ale Billy Wilder přece neuvěřitelně uměl. A to se mi opět potvrdilo. Už od začátku mají černobilé tmavé osobitě nasnímané záběry své kouzlo a postupně se rozvíjející napívaný děj mě tak nějak bavil po celou dobu. Dokonce bych i souhlasil, že od druhé poloviny, kdy se mu hlavnímu hrdinovi na následky jeho činu začaly hromadit problémy, střety zájmů, dilemata apod., byl ještě zajímavější. Kdyby se mi chtělo, mohl bych být i trochu drzý a poznamenat, že to na oplátku přece jen občas zaskřípalo a některé věci mi přišly malilinko neuvěřirelně (opravdu by geniální nekompromistí vyšetřovatel pojišťovny Darcy pana Neffa neodhalil?), ale může jít jen o mé podivné subjektivní postehy či naprostou licenci žánru. Snad jen zmíním, že z dnešního pohledu již Barbara Stanwyck pro mě jako jako osudová žena nebyla přesvědčivá. Vlastně bych na ni nic hezkého asi nenašel, ale ta poloha potvory ji šla, tak dobrý. Retrospektivní vyprávění mi taky zpočátku přišlo už trochu pasé, ale nakonec měly ty monology hlavního hrdiny přece jen svoje kouzlo. Jinak si film zajistě již za dlouhá léta své existence již právem získal kultovní status, je zařazen v různých žebříčcích, funguje určitě jak na náročného cinefilního diváka, tak (jak se stalo u mě) jako malé napínavé divadélko, pro ty, co chtějí hlavně napínavý, zajímavý a dobrý příběh ve stylovém noirovém oldschoolovém podání. Což jsem dostal, snímek mě pohltil a byl jsem spokojen.

Musíme si pomáhat je nejen název filmu, zprvu sarkasticky vyzníkající hláška v podaní okupanta Wursta, ale nakonec i a myšlenka, která se táhne celým příběhem. Navzdory zprvu jednoduchému dobovému námětu o skrývaní Žida v domu manželu Čížkovych, kterým komplikuje život bývalý kamarád, nyní kolaborant Procházka se film postupně rozvijí zajímavě v mnoha směrech, kdy žádná z postav není třeba zdaleka tak černobílá. Všichni se nemůžou vždycky zachovat podle toho, co je správné, ale podle toho, co si žádá doba. Ale stejně si pak všichni i přes různou nepřízeň osudu a křívdy musíme pomáhat. To vynikne v především opravdu nádherně napsané i zahrané nejednozačně (někdy i hodně vtipné)  postavě Wurstva v podání Jaroslava Duška, který sice (Pozor Spoiler) je kolaborant, rodinnu často otravuje, ale v nejkrizovějších momentech je vždy zachrání a ukáže se v sobě skrytého dobráka, což se mu při otočení situace vrátí (Konec Spoileru). Jaroslav Dušek se sice v posledních letech prezentuje fantatickým ezoterickým stylem, který mi moc nesedí, ale často v minulosti předvedl, že je skvělým filmovým hercem a v této roli snad podal svůj nejlepší herecký výkon, kterým mi i tak trochu vyrazil dech. To samé se dá říct o Boleslavu Polívkovi, taky se v současné době prezentuje všelijak, ale zde je taky velmi slušný. Jávorský je zase schopen se v současné době podepsat pod takovou kravinu jako je Bourák a tady napsal taky tak výtečný, dojímavý, lidský tragikomický scénář. Opravdu takhle vkusně a laskavě odlehčit a občas až poetický zobrazit tak těžkou dobu je mistrovské.  Jan Hřebejk to sice občas s tou roztřesenou kamerou trochu přehnal, ale jinak udělal film taktéž formálně naprosto vynikajcím a v závěrečnou sekvencí s mimnkem mě i málem dojal. Pro mě šlo prostě o výbornou lidskou záležitost, která ve mě ještě teď s úsměvem doznívá.

Tak na začátek by se možná mohla uvést jedna zajimavost. V době premiéry se film dokonce potýkal s cenzurou kvůli tehdejší ministryni zdravotníctvi, která film považovala za oslavu alkoholismu a chtěla ho stáhnout z distribuce. Och, z dnešního pohledu již velmi úsměvné. I když Opice zobrazuje alkohol minimálně na svou dobu velmi netypicky, snad právě o to více zajímavě. Sníměk alkohol výslověne nepropaguje, ale ani výslověně nemoralizuje . Spíše ho v tragikomickém svělte ukazuje jako dobrého sluhu a špatného pána, kdy nějaká ta sklenka dodává hlavní dvojici novou chuť do života, , odproustění se od reality, což si ale pak často nese své hořke následky. Ale ve své tragikomické poetické vnitřní snílkovité krásné atmosféře a v poklidném vyprávění malých lidských radostí a dramat je právě Opice jedinečná stejně jako v neposlední řade na první pohled nesourodou hlavní dvojící. Bývalého alkoholika se současným ve scénáři a vyzralého Jeana Gabina se začínajícím Jeanem-Paulem Belmondem na plátně, kdy je opravdu poznat, že si vyjímečně Gabin s Belmondem sedl i během natáčení a oba pánové ze sebe podali to nejlepší. Ze začátku to nevypadalo na nic přelomového, zobrazení války v černobilém filmu (navíc za využití zadních projekcí), už je přece jen trochu pasé, ale od časového skoku začaly postupně vynikat ony zmíněné nenápadné klady. I když se v ději na první pohled nic nedělo, atmosféra byla velká a pak to třeba zakončila velká akce s ohňostojem a dojímavé finále s holčičkou. I když jsem si třeba říkal, že, některé vesnické postavy jsou trochu karikatury, pak se zase vyloupla jedna nádherná karikatura prodavače, který v zapadlém městě nadšeně vlastní věci po dávné popkulturní ikoně. Takže jo, ono tady prostě všechno tak nějak dobře šlo a i ta (byť ještě) černobilá kamera) tady občas byla svým způsobem poeticka. Nakonec mi tady ani nepříjde, že bych zamýšlenou pátou hvězdou nějak moc nadhodnocoval a rád ji dám.

Zajímavá úsměvavá sonda do divokých 90.let a hlavně skořapkavského fenoménu, který mi příjde docela zajímavý. Jen ta první polovina má sice pár fórků na hranici geniality, občasnou pohodovou atmosféru a duch Šabacha, ale zkrátit by ji neuškodilo. Film pro mě asi nabral právé grády až s boudou na skořapkáře, která se opravdu vyvedla, ale možná mohla příjít o něco dřív. I tak i u mě alespoň dobrý a v případě hereckých výkonů Vladyky, Kopty, Javorského a Formana dokonce vynikajcí.

Western nepatří k mým nejoblíbenějším žánrům, ale tomuto se podařilo vytasit se zajímavým a ve westernovském světe rozhodně neotřelým příběhem, o nehrdinském hrdinovi, který souhrou náhod na Divokém Západu vystřídá řadu funkcí, povolání i životních rolí. Takřka na způsob divácky oblíbeného Forresta Gumpa jen ve westernovém podání. Hlavně první polovina, kde hlavní hrdina Jack rychle střídá svoje povolání, postavení i životné role mi přišla velmi svižná a hodně ně bavila. Druhá se už skce více zaměřovala na indiánský svět, který jde tak nějak mimo mě, ale i tak nebyla vůbec špatná, měla i jistý společenský přesah a přinesla několik zajímavých návratů nělterých postav do děje a jejich různorodé konce. No a chválit výkon Dustina Hoffmana by bylo nošením dříví do lesa, ale je to opravdu na místě.

Doktor Mráček bude asi po většinu diváků další československou mnohokrát reprízovanou klasikou z řady. Já se přiznám, že jsem ho viděl maximálně někdy školkou povinný a i když jsem od té doby domacích fantasy komedíí od Macourka, Vorlíčka nebo Lipského zhlédl docela dost a některé si i oblíbil, na Mráčka jsem pořád jaksi zapomněl a viděl ho pořádně až dnes. No, možná kdybych ho viděl už poněkolikaté asi by pro mě nešlo o žádnou pecku, ale takhle to pro mě bylo alespoň neokoukané a bavilo mě to.  Vorlíčkovi a Macourkovi se opět povedla zdařilá a na svou dobu v československu určitě neobvyklá fantasy vzrušuíjcí zápletka o utajených vodníkach v Praze s řadou zábavných bláznivých, záměn, omylů, dobrým komediálním tempem, i kapkou romantiky, byť škoda, že mi to občas přišlo dějově poněkud rozbředlé. Ale i tak jde o fajn komediální fantasy kousek s kapkou pohádky, kde bylo šťastné i obsazení velmi roztomilé Libušky Šafránkové. Potěší i (u Vorlíčka takřka dvorní) tradiční Vladimír Menšík se svým fajným zábavným herectvím stejně jako prakticky většina dalších českých herců, kteří se zde mihnou.  Je to prostě takové příjemné. Dokonce bych se narozdíl od některých ostatních komentujících slitoval i nad závěrem, ve kterém bych snad žádnou ideologii ani nehledal (pokud si dobře vzpomínám, tak i v Dívce na koštěti se nakonci nadpřirozené bytosti stanou obyčejnými lidmi.)

Když Ladislav Smoljak neobsadil Zdeňka Svěráka do role Trachty v Rozpuštěný Vypuštěný a Svěrák nakonec dostal pouze menší roli básníka, naštvalo ho to natolik, že aby dokázal, že je dobrý herec spojil se s Vítem Olmerem a natočili dvojici filmu Co je vám doktore a Jako je. Z toho (jako obrovský fanda všeho okolo pana Svěráka) jsem Jako jed kysi zkoušel a dopadlo to menším negativním šokem a Doktora jsem ani nedokoukal. No, říkal jsem si, že asi přišel čas na to, dát filmu ještě šanci. A povedlo se. I když nejde ani zdaleka o typickou Svěrákovinu, je to trochu ,,jiné..´´. Ale dobré. Jen bych snad moc nepřeháněl, když bych podotkl, že jsem dlouho neviděl film, který by na mě působil tak depresivně a možná ve mě bude ten haluz ještě chvíli doznívat. Jako mladšího ročníka, který dobu socialismu vůbec nezažil mě to do ni tedy poctivě upoutalo (podobně jako například Šteinrovo Vrať se do hrobu) šedivou atmosférou, která tady je ale dost pochmurná. Navíc v sobě nese  ještě jiný nadčasový rozměr v podobě soupeření technologického a přírodního světa. Nejenom, že se tady už hodně mluví o počítačích (v československém filmu z 80.let hůstý), ale dokonce v jedné scéně (na nějaké přednášce v hospodě) padají návrhy, že by se měl les upravovat v ateliéru podle desingu. Zatímco Svěrákova postava namítá, že se nedá bojovat s přírodou. V tu chvíli ještě ochmelkovi vedle, co se chlubí autem, vyčte že za dvě hodiny jízdy spotřebuje to jeho auto tolik kyslíku jako jeden dospělý člověk za celý život. Dneska je brojení proti podobným ekologickým tématům v podstatě moderní trend, který šíří kdekdo na sociálních sítích. Ale zrovna rozporuplný Olmer s komediálně zaměřeným Svěrákem mě překvapili, že je dokázali v době, kdy se to ještě nenosilo takhle vytáhnout na povrch, v některých dialogách přesně pojmenovat. Ekologie je zde na víc zamíchaná   s přesahem mezi další témata jako šedivost socialismu, krizi středního věku, různé mezilidské  problémy a nedorozumění v čele manželského vztahu snílkovitého doktora a jeho pragmatické chladné vědecké ženy, který prostě nemohl fungovat. Olmer měl ale tehdy i zajímavé režijní nápady - třeba když se Svěrák prochází se svou blízkou po přírodě a do toho právě jako kontrast hraje ta přetechnizovaná hudba někde od městkých automatů. Ten kontrast je tam celkem propracován v různých směřech. Zajímavá mi tentokrát přišla i jakoby subjektivní kamera - někdy hodně ostrá a detailní, někdy zase zabírající z odstupu a ,,jakoby ze stropu.´´ Až se mi z ni občas pořádně točila hlava. A i když by se to nemuselo zdát, tak se to dá to samé tak trochu říct o celém filmu. Je mi líto, ale nedokázal bych ho nazvat komedíí. Naopak mi po většinu přišel jako chladné drama, ze kterého mi zůstala podivná smutná pachuť marastu bohužel nakonec i bez pořádného šťastného ho konce a východiska, kdy závěr mě bohužel docela slušně vyděsil  (ale nechci prozrazovat.) Z případného humoru snad zbylo jen pár nenápadných  hlášek na odlehčení. A Zdeněk Svěrák, který sice hraje takřka charakerně, ale pořád stejně přirozeně a neherecky. Mému osobnímu vkusu a nátuře mnohem více vyhovuje jeho tradiční tvorba, ale tohle hostování nedopadlo vůbec špatně a určitě jde o zajímavý snímek, byť asi nemusí vždy sednout, ale Olmer se předvedl jako tehdy zajímavý autor. Už jenom ten začátek s technizovanou hudbou, záběry na socialistické paneláky, dým z továren a počítače na mě působí tak depresivně a odcizeně, brrr.

Tvorba režiséra Jeana-Pierra Mockyho, který sám sebe označil za undergordového mě po 60.let (pro Mockyho ve známení Nové vlny a pár svérazných komedíích) mijí. Podle všeho od té doby Mocky zběhl k podivuhodným experimentům, které mě zrovna nelakají ke zhlédnutí. Byť u Rubáše jsem rád udělal u vyjímku. Stejně jako sám režisér Mocky, který nenatočil další svérazný úmělecký kousek, ale vyzkoušel si drama se společensko-politicko kritickým přesahem, které bylo tehdy ve francouzské kinematografii prakticky na vrcholu v podání například José Giovanniho nebo Andreho Cayatteho. Od těchto režisérů se Mocky přece jen trochu líší a občas nezapomene na své sklony k velmi netradiční svérazné podívané. To hlavně když v úvodu nadějnou rozjíždějící zápletku o základaní nového nekritického novinářského deníku ctižádostivým, odvažným novinářem Donnaseem, neustále prokládá výjevy z jakéhosi divadla a hlavně z osobního života pana novináře, který si rád zval ženy do baráku. To jsem zpočátku bral jako zajímavé osvěžení, ale když to postupně  v úvodu zdaleka překrývalo hlavní dramatickou zápletku a ve čtyřicaté minutě (a hodinu a půl před koncem) se dokonce dvě ženy najednou svlíkly do kamery (a ani ne žádný kočky), říkal jsem si, jestli už toho nebylo trochu moc a jak to doklepu do konce. Že mně to vlastně ani moc nebaví a příliš mi toho ten dlouhý film nepřináší. No, naštěstí se po mém vykříku film rázem zlepšil a začalo se více dbát na dramatickou linku s několika velmi zajímavými politickými kauzami, které napínavě vrcholí až do samotného konce. Samotná hlavní postavu novináře si zahrál přímo režisér Mocky a jeho výkon mi tak nějak splýval s jeho postavou - sympatická v té rovinně neústopnosti a odvaze otevírat citlivé kauzy, ale jinak v osobním životě trochu svéraz s volným chováním i vztahy, který mi tak nesedl stejně jako jeho zrzavá herecká partnerka, jejíchž patetické herectví mi občas dělalo trochu problémy. Zase bych ale pochválil Mockyho za zajímavý tah, obsadit (poprvé) některé herce znamé z komediálních rolí do výrazných vedlejších charakterních postav - nejlépe v této oblasti zařázil Jean Carmet jako dobrácký nápomocný policista a možná i škoda, že nedostal více prostoru. Filmařsky se občas jedná v rámci 70.let o trochu tuctovější kousek, který by navíc sloužil trochu prostříhat a nesedl mi všemi svými momenty, ale většinou ano. A když si k tomu připočtu opravdu přenádhernou titulní melodii, kterou mám a budu mít v playlistu určitě často, nemám dojem, že bych svými čtyřmi hvězdy film nějak nadhodnocoval, byť nejsem úplně pěvně nadšený.