Pierre

Kalašovská série postupuje dál a ještě lépe. Tajemná černobillá kamera a rozvíjení jednoho zločinu o další sérii tragédií, která se stává prakticky nevyřešitelnou a má plno případných vínků. Tohle všechno mě bavilo už minule.Ale tentokrát se to obejde bez za vlasy přetaženého konce a motivy znásilňování dívek a atmosféra venkova jsou  ještě takové intenzivější a  osobnější. Všechno o to dohromady vytváří takové napětí, že už jsem si netrpivě přál, aby vrah odkryl tvář.A ta závěrečná rekonskrukce ve sněhu se zaměřením na to klapaní bot. Taky skvělé. Celkově velmi dobrá práce.

Děkuji ČT, že hru natočila. Z několika důvodu chápu proč se těší tak velkému diváckému zájmu. Jedním z nich je bezesporu Iva Janžurová, která snad s přibývajícími léty ještě zraje jak víno. Dříve takové  zábavné třestidlo je dnes ve vyzrálém věku jako královna tak lidská a autentická, že by si ji snad mohla vyzkoušet i v reálu. Přesto představení nestojí jen na ni a její partneři podávají srovnatelné výkony. Ostatní komentující vyzdvihují především Taťjanu Medveckou a Igora Bareše (jehož premiér má pravda asi nejvíce prostoru, jeho linka je až dojemná a líbilo se mi, jak zahrál i takové detaily jako machání fotografíí.:D ) Ale mě se tak nějak líbili všichni. Včetně Jana Hartla v roli komorníka, který ty elegantní gesta dokázal vystihnout tak dobře, že i on působí jako by v této práci obstál i v reálu. Velmi hezká a elegantní je také celá scéna. A celkově (jak už také někdo zmínil pode mnou) bych souhlasil s tím, že zatímco  pro Brity nejspíš půjde o tradiční vyobrazení jejich poměrů, tak pro našince je ta noblesní královská atmosféra (byť občas zatížena těžkou politikou) teprve osvěžující, poučná a tak  vzdálená  tomu, jaké poměry v současné době  probíhají tady v ČR, že to člověka až přenese jinam a cítí se v dobré společnosti. Atmosféra a herecké výkony, to je právě to na čem představení z mého pohledu nejpevněji stojí a táhlo mě. Řada  rozhovorů královny s premiéry na mě jinak byla na tak  velké délce jinak  občas trochu moc statická a vyčerpávající.  Může to být bezpochyby i tím, že opravdu nejsem ještě povolaný na to abych znal dobře  tehdejší politické reálie a musel jsem si před zhlédnutím vystačit jen  mini studiem na wikipedii. Přesto jsou ale dialogy z větší části solidně napsané a zajímavé. Takže se u toho nedá moc nudit. A  pokud se tak stalo na druhou stranu  zase  většinou nastalo nějaké oživení, které mě z toho vytáhlo. Jako třeba rozhovory Alžběty s jejím mladým já a hlavně zajímavé morální dilema, že královna musí vždycky stát za svým premiérem, i když s ním nesouhlasí. Což si nakonec Alžběta vyřeší tím, že je pro premiéry pořád užitečnější než prezident, který by se jim do všeho vrtal. Nakonec i emoce se v určité míře dostaví a musím říct, že s odstupem se mi i některé pasáže ze hry pořád uchovávají v pamětí a kdybych dostal příležitost hru si to dát naživo, určitě bych neodmítl. Takže určitě v pohodě dojmy a díky již zmíněné atmosféře a hercům budu na tohle asi dost vzpomínat.

Moje první viděná a zároveň první natočená a nejhůře hodnocená černobilá Kalašovka mi i přesto z velké části případa jako solidní podívaná. Snad je to tím, že zatím nemám srovnání s pokračováními. Ale již zde Petr Schullfoff  dokázal pomocí černobilého vizuálu a tajemné kamery vytvořit velmi solidní temnou atmosféru. A to třeba hned v první sekvenci, kde  sledujenme neznámého chlapce balícího si věci a poté prchajícího  na neznamou cestu, kde ho   (Pozor Spoler!) přejede neznámé auto.  Už tohle vypadá docela mrazivě. Co se týče dua  dua vyšetřovatelů Hrušínský-Brzobohatý, ti  se nemusí ani nějak snažit o nějaká velkolepá gesta, jim tak nějak stačí, že tam jsou.  Dokonce ani to občas kritizované pomalé tempo mi tak nevadilo, naopak mě úspěšně  ponechávalo v docela intenzivním napětí, jak to dopadne. Bavilo mě jak se zdálivě banální případ pohyboval stále v  docela ,,přízemních záležitostech´´ jako těžké rodinné vztahy, vykrádání chatek, žárlivost, které ale tvořily další  velmi zamotané rozměry, až se pro vyšetřovatele stávalo takřka nemožné případ roztlosknout.  Myslel jsem si, že skoro žádné řešení by mě už nepřekvapilo. A přece se tak stalo, bohužel negativně.  Tolik kritizovaná špionážní línie poplatná době vzniku se sice dostaví až zhruba na posledních dvacet minut, ale i to stačilo na to, aby dobrý dojem zkazila.  Dalo se čekat cokoli, ale když byla do spíše komorního (ale řádně zamotaného )  detektivní příběhu nakonec zamotána i (Pozor Spoiler!)  špionáž pro  Západní Německo (Konec Spoileru!) tak se mi to zdálo vystřelené tak rychle a šroubovaně, mě to akorát otrávilo a ztratil jsem se vtom. Nakonec ale zase nutno podotknout, že pachatel se odhadnout fakt nedal a i kvůli zjevným kladům a faktu, že mě to dlouhou dobu bavilo nakonec čtvrtou hvězdu  neodeberu. Echm, radši bez přemýšlení.

Vávrovu Husitskou trilogii provází zvláštní pověst. Často je osočovaná z pokřivování historie poplatné době. Zároveň je ovšem považována za klasiku a klenot československé filmografie  a na svou dobu je nazývaná velkofilmem.  Přesto jsem se dlouhou dobu trilogii vyhýbal. I jako mladšího ročníka mě staré filmy velmi  baví a jsou mým zájmem,  ale tohle mě nedokázalo nalákat a dýchalo to na mě na první pohled jistou nepříjemnou archaičností. Nakonec jsem ale k (zatím alespoň prvnímu dílu trilogie) shodou okolností dostal a zhlédl. Minimálně jsem nakonec rád, že jsem si odškrnul rest a snímek  jakožto klasiku viděl. Trošku jsem doufal, že tam jakožto laik ty agitační prvky až tak nepoznám. Asi jsem byl předem trochu zaujatý, ale prostě hned na začátku z toho bohužel  trčely  na sto honů. Všechny ty plakátové postavy ,patetické dialogy, sošné herecké výkony a Jan Hus myslící  sice na Bibli, ale hlavně  na lid a  fujfuj vrchnost  mě trochu vyvedly z míry a zacházely až do nechtěné parodie. Trochu živé vody do toho dával Karel Hoger jakožto živelný král Václav IV, který mi přišel jedinný jako plastický člověk z masa  a kostí. Jinak jsem se bohužel často neubránil nechtěnému výtlemu a radši to ani nebudu dále rozvádět.   Ale po menším výsměchu má přijít uznání.  Jsem naprostý laik na historii a příběh Jana Husa byl už tolikrát, zmiňovaný a zapsaný v učebnic dějepisu, že si možná ani člověk neudomí, jak moc se doopravdy obětoval a jakou má jeho příběh dodnes sílu a přesah (ach, ten patos, že?). A to přece jen ani v 50.letech nedokázali zahrabat pod zem. Hus mi zde přišel trochu zdeformovaný, ale něco z něj tady snad přece jen zústalo. Po hodině, kdy jsem film bral spíše jako exkurs do doby do 50.let a tehdejší pohled na historii, to přece jen nabralo jisté osobní grády. Ten příběh prostě nešel úplně smazat,  takže to jistým způsobem i gradovalo. A pasáž v malé tmavé vězeňské komůrce mě už i jistým způsobem dostala. Závěrečná sekvence po upálení  se zase ve stylu takového nepříjemného agresivního patosu, ale co už. Celkově nechci filmu určitě upírat jisté filmařské kvality a vysmívat se nemalému zástupu příznivců. Já s panem Vávrou na jedné lodi úplně nejsem, ale párkrát se mi během sledování podařilo na ni nastopit. Takže přestože to na mě bylo občas moc archaické, zatuchlé dobou, sem tam nechtěně směšné a  tak nějak vyčerpávající, výsledný dojem je tedy určitě minimálně smířlivý.  A I TAK JSEM SVOBODEN, MOHU SE SVOBODNĚ ROZHODNOUT.

Mám rád holky  a Amélii..Ale tu z Montmartru. Zato ale nemám  rád kliniky, přísné řády a cizí prostředí. A navíc dokážu velmi dobře pochopit jak je těžké bojovat a smířit se s astmatem, jak musí být nějaké sanatorium vopruz a že z z toho všeho pak člověk leda tak zaškplej, tak hlavní hrdinka Ami je někdy opravu protivná až moc.  Příští měsíc mám taky jet na nějákou chatu do hor, tak uvidíme jestli tohle budu říkat i  potom.

Patřím sice do mladší generace, která film nezažila v době československé premiéry. Ale i tak mám k Roztržitému velmi nostalgický vztah, protože to byl před pár lety první film, co jsem s Pierrem Richardem viděl. A hned to byla láska na první pohled. Toho roztržitého kudrnáče a všechny ty bláznivé gagy v jeho podání jsem si velmi oblíbil. Postupem času jsem film samozřejmě viděl ještě hodněkrát a už navrch oceňoval i tu milou skrytou nenásilnou satiru na reklamní průmysl nebo vynikajcího Bertnarda Bliera s jeho broučky. Dneska už je pro mě tento snímek těžkou klasikou a srdcovkou. Ačkoliv už mám ve své zdejší filmové Top 10 s Pierrem Jsem nesmělý, ale léčím se (které pravda z různých důvodů oceňuji ještě krapet více), nakonec jsem dospěl k názoru, že Roztržitého bych tam měl mít taky  (proč není pro mě speciální kolonka jenom pro filmy s Pierrem?:D) Klidně pochopím, že kdo film uvidí dneska (navíc třeba již ve vyzrálém věku a zvyklý více na současnou tvorbu) poprvé, se znalosti mnoha jiných komedíí, nebude se už tak dobře bavit a vezme film jen jako příjemnou jednohubku. No, ona to vlastně jen taková jednohubka je. Ale ta nejlepší a ve mě naopak pořád utváří dojmy ne jednohubky, ale dokonalého oběda o několika chodech. A na druhou stranu věřím, že kdo se s filmem pořádně náladí na stejnou notu bude se bavit stejně. Roztržitý, to je hravá zmodernizovaná groteska plná gagů. To je satirická parafráze na reklamy. To je mladý nadšenecký debut, který možná nepatří k nejlépe zrežírovaným filmům na planětě, ale mě se na něm líbí i ta trochu ušmudlaná debutanská stylizace, která je někdy docela ostrá v detailech (pasáž s rodinným obědem) a občas zase krásně poetická (tanec v přírodě). Ostatně i velkou poetiku a svobodomysl v tomto snímku právě spatřuji, počínaje nádhernou hudbou Vladimira Cosmy, pokračující třeba dalším tanečním vystoupením (tentokrát mezi klecemi s ptáky) konče tím, že Pierrova RUKA VÁS PŘENESE PŘES VŠECHNY ZÁKAZY, PŘEDPISY, OMEZENÍ, VYKROČÍME SPOLU ROVNOU CESTU K ÚSPĚCHU. A také miluji filozofování nad slovem roztržitý!  Největším  úspěchem nakonec u mě na stejně asi je, jakou je  tento snímek krásnou poctou pro všechny roztržité, což jako roztržitý člověk, velmi oceňuji. Protože věřte: ROZTRŽITÍ JSOU LIDÉ DUCHEM NEPŘÍTOMNÍ A JÁ JSEM NAOPAK DUCHEM PŘÍTOMNÝ. A taky jsem rád konečně zjistil, že: ROZTRŽITÝ, ROZTRŽITÝ, TO NEJSEM JENOM JÁ.

Stejně jako někteří ostatní komentující jsem si během sledování vzpomněl na Rain Mana, ke kterému se Fany určitě dá přirovnat, ale samozřejmě se oba filmy nedají srovnávat a ani bych se o to nepokoušel. Ať už Fany vznikla jako inspirace Rain Manem nebo ne, takové téma v české kinematografii (pokud se hrubě nemylím) mockrát nebylo. Nevznikla úplně přelomová pecka, ale příměřeně pěkný film, ano. Jen mi přišlo, že mu trochu podkopává nohy (a nepíše se mi to úplně snadno) překvapivě právě režie Karla Kachyni. Některé Hubačovy scénáře (Ikarův pád, Mapa zámořských objevů) v minulosti ani nějaké výpravnější zpracování nepotřebovali. Ale u Karla Kachyni, vzhledem k tomu jaký byl bezpochyby mistr ve svém oboru a velký filmový poetik mě trochu překvapilo, že u tak emotivního příběhu se spokojil pouze s poměrně rutinním (takřka televizním) zpracováním a nevystřískal z toho více poezie, která se by tam hodila. Alespoň se mu velmi povedlo obsazení hlavních rolí. Jiřina Bohdalová nepatří k mým favorikátkám, ale zde u Fany předvědla další z důkazů že v ni vždycky skýtala (a možná ještě skýtá) dobrá herečka a podala opravdu pěkný výkon stejně jako její protipól Jiřina Jirásková. U Jiřího Hubače mě vlastně dobrý scénář ani nepřekvapí, mám pro jeho neobyčejně obyčejné lidské příběhy a dialogy slabost. Takže musím říct, že jsem od něj už viděl i sofistikovanější kousky, zatímco zde se možná občas nevyhl jisté schématičnosti (hlavně u vedlejších postav), ale příběh o Fany, její sestře a všech příhodách, co jejích soužítí přineslo se mi i tak zdál celkem hezký a dolehl až k mému srdci. Fany byla totiž hlavně milá čistá duše, kterou si snad ani nešlo neolíbit a i když je závěr párkát nařčen z citového vydíraní, tak i na mě docela zapůsobil. Váhal jsem nad hodnocením, ale nakonec si dovolím i trochu nadhodnocovat.

Prvníl  díl byl fajn. Studia Aardman si celkově cením a i tentokrát se mu podařilo zachovat alespoň minimální kvalitu. Třeba animace je tentokrát ještě lepší než minule a moc pěkně se na to kouká. Jinak jsem se ale minule bavil víc. Stále ale oceňuji schopnost natáhnout bezeslovný jednoduchý seriál do celovečerního filmu s komplexním příběhem. Děj o ufounkovi mě po celých 86 minut bavit nedokázal a jako sci-fim nepolíbeného člověka mi případně odkazy na populární filmy unikaly (kdo by tušil ,že budu muset mít na takový film speciální vzdělání,) Ale i tak jsem musel uznat, že je ten ufounek až nebezpečně roztomilý, farmařův plán na zábavný park důmyslný a je tam pořád hodně milých oveček. Někdy i tohle stačí.

Univerzálně dobrý film, který má diváka emocionálně rozsekat na cucky a to se mu taky povede. Takže co k tomu vlastně ještě není dodat? Také jsem byl konsternován a šokován, to bych vůbec nezpochybňoval a klobouk dolů před tím hlavním klukem. Tak smutný příběh...  Na druhou stranu to na mě občas bylo trochu moc dlouhý a režisérka na sebe valí výjevy chudoby, osamělosti zmaru hlavního chlapce tak dlouho a rychle, v takovém někdy až dokumentárním (ale dokonale autickém zpracování) bez oddechu, že je to někdy až monotónní. To všechno ale mohl být záměr a jak říkám, film mě nakonec stejně dostal přesně tam, kam měl a dát mu méně než čtyři hvězdy by bylo nefér,

James Bond podvacaté, čtyřicet let od první premiéry a jako na potvoru snad zatím nejhůře. Takže vida, alespoň ten název je přilehávy. Tohle by snad mohlo konkurovat jen dílu Diamanty jsou věčné (no vidíte, zase ty diamanty.) Stejně jako v onom případě by i zde asi bylo nejzajímavější kdyby se Bond rozhodl pátrat, co brali scénáristé, když to vymýšleli. Zaručuji vám, že vtom rozhodně nejely jen diamanty. Spíš mám podezření jestli se přitom i neumíralo nebo nechtělo umírat. No, pro mě to teda obrazně pohřeb opravdu byl. Ale zase bych byl pokrytec, kdybych tvrdil, že jsem se celou stopáž nudil. Tvůrci si prostě řekli ,,ať žije úlet´´ a tady je toho úletu prostě požehnaně. Například letecká sekvence na velmi pochybém GGL moři (kdo neviděl, nepochopí) to byl fakt mazec. To je opravdu těžký pobrat a chvilku to zabere, takže jsem se ani tak nenudil. Ale moc dobře mi u toho nebylo. Aby bylo jasno, jsem přesvědčen, že k Bondovkám humor a nadsázka ZCELA patří a odlišuje od dalších tuctových akčních filmů. Ale tady jsem si v té ulitlé náladě tentokrát najít žádné zalíbení. Nejsem nějaký skalní příznivec Bondovek, ale Conneryovskou-Moorovskou éru považuji za (až na vyjímky) právě ve jménu zábavných oddychových úletu, na které si občas i rád vzpomenu a zpětně mě nějak neuráží. Ovšem tohle už je novodobá agresivní hloupá slátatina, kde šmrc unesly digitální vlny a jedinné, co se mi trochu líbilo byly jen některé vynálezy od Q a náběh na zajímavé prostředí impéria z ledu (který skončil jen u náběhu.) Jinka to beru jako dovršení velmi skomírajcího trendu, který v sérii Brosnanovky nastavily, i když se na mě můžou sesypat ohlasy nadšených fanoušků Brosnana jako Bonda, ale já si stojím za svým.