JimiH

Výborně zpracovaný Steinbeckův román. Roseveltova administrativa se snažila po celou dobu udržovat americké občany ve víru optimismu, ale právě v Hroznech hněvu je vidět odvrácená tvář doby New Dealu. Není to levičácká propaganda, přiznává snahy státu pomoc i chybu samotných farmářů... je to prostě portét lidí procházajících si těžkým životním obdobím na které nebyli připraveni, přesto neztrácejí víru. Fordova režie je výborná a nesnaží se charaktery zplošťovat, jak tomu u hollywoodských adaptací románů často dochází. Celkově asi nejlepší zfilmovaný Steinbeck spolu s Na východ od ráje.

Kudla do zad prefabrikovaným komediím, kterých bylo v období zlaté éry Hollywoodu bohužel až nezdravě moc (výjimkám - Capra apod. čest). Preston Sturges má svůj autentický rukopis a jeho snímky nabízejí opravdovou katarzi a nejen pár vtípků a happy end. Perfektní kombinace komedie a dramatu s výborně napsanými rolemi pro oba hlavní představitele.

Patos a sentimentalita. Dvě slova, která nejvěrněji definují tento film. U Forda, který býval většinou poměrně realistický tento přístup překvapí. Díky té pohádkovosti je to ale chvílemi opravdu nekoukatelné. Pár světlých chvil, Fordova režie a Donald Crisp zachraňují co můžou.

Wong Kar-Wai je borec. Perfektní vylíčení samoty s použitím moderních filmařských postupů.

Mrazivé svědectví o tom, jak daleko může zajít dívka s fóbií.

Na první zkouknutí pro mě nesnadno stravitelné. Solaris zbožňuju, ale zde mi význam symbolů unikal. Přesto musím pochválit Tarkovskiho cit pro nádherné obrazy a originalitu. Možná po druhém zhlédnutí docením i další vlastnosti tohoto filmu.

Oddechová komedie, která je ale zajímavá především obrazem moderních vaudevillových divadel. Jinak je vše podřízeno žánrovým pravidlům filmu o kariéře začínající tanečnice. Občas se ale objevují příjemná překvapení, které snímek vynáší nad průměr a rozhodně nejde o otrocky zrežírovaný film jako kupříklad Babes in Arms, ženská režijní ruka je zde znatelně cítit.

Další klenot asijské kinematografie. Mizoguchi opět ukazuje silný smysl pro lyrické vyprávění. Herci jsou také mnohem méně divadelní než jak tomu bylo u jeho starších filmů.

Výborný film. Mizoguchi pracuje skvěle s kamerou i emocemi hrdinů. Příběh sice nabízí tradiční schéma japonských vyprávění, ale díky pečlivě budované atmosféře a režisérově talentu je tento film právem řazen mezi klenoty asijské kinematografie.

Tak tenhle snímek mě opravdu svým tématem překvapil. Podobně jako Diktátor to díky své otevřené kritice nacismu neměl jednoduché, na druhou stranu se i přes určitě zjednodušení jedná o zajímavou sondu do meziválečných dějin Německa ze které občas mrazí.