J*A*S*M

Solidní upírská oddechovka bez ambicí dělat cokoli nějak netradičně či svojsky (za tímto účelem doporučuji navštívit loňský Nový Zéland). Přesto, anebo právě proto ve výsledku velmi nenáročný, ale také velmi příjemný, koukatelný a sympatický film. Bavil jsem se, smál jsem se.

Tenhle zážitek se těžko popisuje, ale výsledným převažujícím dojmem je něco mezi zaujetím, údivem a facepalmem. Čím blíž ke konci, tím negativnější. Rozjezd přitom není vůbec špatný, McDonald vytváří celkem kreativní a hororově působivé obrazy, ale postupem času se mu to nějak rozpadne pod rukama. Jakmile se děj přepne do ... já vlastně ani nevím, co to přesně bylo, nějaká alternativní snová realita asi ... tak divák ztratí kotvu, která by mu sloužila k orientaci v ději, aby chápal, jaká jsou pravidla hry a o co se vlastně hraje. Navíc se v tom vnitřně bije několik přístupů, jejich výsledkem by v čisté podobě mohlo být cokoli od drsného home invasion, přes poetickou pocitovku po bizarní surrealistickou záležitost, ale takhle dohromady je z toho snad jen ta bizarnost. Každopádně Hellions nabídnou pár zajímavých sekvencí a asi je dobré film vidět, aby si v tomto případě udělal každý názor sám. Je to rozhodně jeden z těch zajímavějších nových kousků, ač jsme dalek toho jej nějak explicitně vychválit.

Rád bych věřil, že si to časem nějak sedne, ale první díl byl teda bohužel značně rozpačitý. Ani by nevadilo, že je to kopírka zahraničních formátů (kde jinde se učit než u amerických late night show), horší je, že to od první do poslední minuty strašně šustí papírem, veškerá konverzace působí uměle, strojeně, neupřímně. Ty hry bych vyškrtnul úplně, víc prostoru dal Hezuckýmu ... a Mareše nějak uvolnil a možná mu umožnil víc improvizace. A zajímavější host by také nebyl na škodu. A také by to chtělo nějak nabudit publikum, aby víc reagovalo (ať už samovolně, nebo koordinovaně nějakými roztleskávači - ale určitě ne výzvami moderátora). Zrovna Leoš Mareš myslím jako jeden z mála českých moderátorů může na tento formát mít, tak snad se do toho dostane. Každopádně lepší než pokus Genzera se Suchánkem.

Co se v propagaci tvářilo jako zaměnitelný stalkerský thriller je nakonec až překvapivě ambiciózní a chytře napsané psychologické drama jen lehce okořeněné žánrovými prvky thrilleru a hororu (ten film má asi nejhnusnější lekačku letošního roku). I po skončení filmu obsahuje fabule spoustu nezaplněných míst, která lze smysluplně doplňovat poměrně značně odlišnými verzemi událostí, takže ideální film na poprojekční diskuzi. Od debutujícího Edgertona rozhodně překvápko a doufám, že se k režii brzo vrátí.

Hodnotím sice relativně nízko, ale neznamená to, že bych od tohoto povídkového filmu (nebo spíše pásma kraťasů, z nichž některé snad nemají ani minutu) diváky odrazoval. Některé minipovídky jsou totiž vážně dobré, třeba takový "The F*cking Creepy Kid In Apartment B" má fakt super nápad. Je to prostě něco jako Abeceda smrti ještě za méně peněz, což znamená, že každý si zde pro sebe nějaký obstojný kousek najde ... a že jako celek se "film" vlastně ani příliš hodnotit nedá.

Takovýto film, který naprosto předvídatelným způsobem dospěje k předvídatelnému závěru, sic bez jediného klopýtnutí či řemeslného zaváhání, nemůže mít 105 minut.To fakt nejde, to je skoro neusledovatelné. Ideální stopáž by v tomto případě byla lehce nad 70 minut, pak bych šel možná i na 4 hvězdy, protože talent Macneill nesporně má, což dokazuje v mnoha scénách. V mnoha scénách bohužel naopak dokazuje to, že nemá ve scénáři dost děje, aby odůvodnil jejich existenci.

Lost After Dark není sám o sobě zrovna zajímavý nebo dobrý film, ale jako pocta hloupoučkým osmdesátkovým slasherům je pro mě až nečekaně sympatický. Řemeslně povedený, docela zábavný a překvapující změnou pořadníku úmrtí jednotlivých typů postav, jak už tu poznamenali jiní komentátoři.

Snesitelná, hororově-mysteriózní jednohubka. Keating chtěl natočit něco jako epizodu Twilight Zone, Krajních mezí či X-Files roztaženou na celovečerní stopáž, což se mu myslím povedlo. Otázka je, jestli to stačí. Mně tentokrát asi ano, mladý režisér má před sebou doufám ještě spoustu filmů na to, aby svůj nesporný talent vypiloval v nějakou opravdovou pecku. Pod je občas příjemně atmosférický, paranoidní až strašidelný, ale zároveň tak nějak málo soustředěný, kdy mi některé scény mi připadaly jak z jiného filmu a vytrhávaly mě ze zážitku. Jo a Lyla, kterou hraje Lauren Ashley Carter, je asi největší kráva v dějinách kinematografie.

Pro tenhle film bohužel nejsem cílová skupina, takže musím ohodnotit níže, než by si Turbo Kid asi býval objektivně zasloužil. Vlastně i k těm třem hvězdám jsem se musel určitou dobu přemlouvat. Splatterový úlet z postapokalyptické alternativní minulosti, v níž se pustinou nahání kupa bizarních postaviček na kolech a různými zábavnými způsoby se vzájemně likvidují. Za hudbu velký palec nahoru, za styl velký palec nahoru, za výpravu a design postav také palec nahoru (nejlepší je ten záporák se železnou maskou a rotačními pilami na rukách). K čemu je to ale platné, když mě šíleně štvaly charaktery většiny postav (většina lidí si tu stěžuje na ústředního Turbo Kida, ten mně naopak přišel jako snad jediný snesitelný. Já nevydýchal tu jeho umělou blonďatou kamarádku) a daným způsobem naddimenzovaná brutalita mě nebaví. Kdo na osmdesátkách ujíždí, tak si tuhle stylovku užije, hádám, mnohem víc.

Hlavně v první polovině je Sweet Home až ubíjející svou bezradností. Kdykoli je třeba nějak posunout nebo zkomplikovat děj, stane se tak tím způsobem, že některé kladné postavě něco upadne, o něco zakopne nebo jí zazvoní mobil, čímž na sebe záporáky upozorní. Plus předimenzovaná, návodná strašidelná hudba, která ve výsledku působí až kontraproduktivně. Úplně dobrým rozhodnutím nebylo ani natáčení z větší části v angličtině, protože zdejší španělští herci ji moc přesvědčivě nedávají (předpokládám, že ten anglicko-španělský BluRay je originální verze, nikoli dabing). Občas je to pak nechtěně vtipné. Plusem je naopak docela hodně vymazlená technická stránka a nástup respekt budícího bosse v závěrečné třetině. Nechal jsem se v tomto případě tak trochu opít rohlíkem a udělím alespoň tři hvězdy, byť mi rozum říká, že bych měl jít ještě o něco níž.