Lavran

Funkční koncept je svátost, která se musí náležitě uctívat - to ví i nositel britského emocionálního ohně Stephen Daldry. V jeho celovečerní prvotině funguje vše dle (žánrových i diváckých) očekávání, překvapení spadají pod ojedinělá, ale tím přívětivější dobrozdání. Za zvláštní doušku stojí přesvědčivý herecký výkon Jamieho Bella a propracovaná a chytlavá hudební složka, kterou ovšem, s ohledem na charakter příběhu, nebylo možno podcenit. Jen ty slzičky se nakonec nedostavily... :)

Postmodernistický klasik Lynch, jedněmi proklínaný, druhými vynášený do nebes, je bezesporu jedním z nejvýraznějších individualistů filmového průmyslu - oprávněně. Originalitě jeho vizí, zvláště pak jejich psychologické a symbolické rovině se vyrovná máloco, pokud vůbec, pročež jsou zdrojem neutuchajícího zájmu a všestranných analýz. Modrý samet, příběh, který mě donutil stát se na dvě hodiny doslova "jedním velkým uchem", není výjimkou. Lynch se v něm zdánlivě ponořil do hloubky libidózních představ a nejprimitivnějších lidských pudů, mimo jiné i do tajů voyerství (podle něj není voyerství zhoubné a chorobné, ba naopak jej považuje za zcela přirozenou a empirickou součást lidské zvědavosti), aby se vyznal do jednoho z nejkrásnějších a nejkrystaličtějších romantických příběhů, téměř až pohádkově magického opojení. A ten zvláštní svět iluzí, nočních můr, lásek i obětí maluje ve všech dostupných barvách (ať už zahřejí u srdce nebo zamrazí do morku kostí), a když už idealizuje, činí tak s takovou grácií, že jsem mu se zatajeným dechem sežral úplně všechno. Modrý samet je VELKÝ film, pozitivní ve svém poselství a (jak trefně poznamenal POMO) duchovně očistný. Z Lynchova bazaru bizarností jde společně s Příběhem Alvina Straighta o nejpřístupnější a nejupřímnější dílo, dílo sametově okouzlující.

Jakože kostýmní předehra k Ranu, v jejímž vytáhlém stínu se samotný Ran zcela utopil. Kagemusha svého následovníka převyšuje ve všech myslitelných rovinách: tempem vyprávění (a to je delší!), vizuální bombastičností, příběhem, hereckými výkony i nápaditostí (sen). Je to epochální historický výlet, výtvarně i stylisticky fascinující cesta do hlubin duše, a to s příchutí, možná již tradiční, ale stále milované, tragédie shakespearovského rozpětí. A kdo chce, může se nechat pohltit i silně protiválečným poselstvím, které se sice táhne Kurosawovou tvorbou jako korálovec, ale zde nabývá mnohem naléhavějšího rázu. K absolutnímu štěstí mi chyběl pouze bájeslovný Toshirô Mifune, ale Kurosawa mu vypočítavě (a snad i z nostalgie) našel obstojného hereckého dubléra. Smutným faktem zůstává, že sic je Tatsuya Nakadai více než uspokojivou náhradou, nikdy se nedokáže plně oprostit upomínky na svůj nepřekonatelný předobraz: Mifune přebývá v jeho akcentu, v jeho gestech, v jeho mimice. Příznačně to z něj činí dvojnásobně tragickou postavu. Leč, takový už je úděl herecký...

Pod zdatnějším vedením mohla tahle neškodná blbina nabobtnat jinačejších proporcí, tématický potenciál by tu přeci jen byl. Dnes se však bez ostychu může pochlubit pouze excelujícím Zdeňkem Svěrákem v hlavní roli (jak jinak) a několika hláškami v pravý čas, po stránce filmařské je to katastrofa s velkým K. I tak zřejmě nejlepší Vítkův film. 2,5*

Bez nadbytečných cirátů: Jackie Brown se nonšalantně vyhoupla na vrchol mého osobního indexu "režijní vyspělosti dr. T", zároveň do trojice s Gaunery a druhou půlí KB (čímž nemám na mysli Komerční banku). Je na ni radost pohledět, neboť lahodí nejen oku, ale i sluchu, bránici a ohleduplně atakuje i hranice cituplné srdcovky. Jestli jde v Tarantinově filmografii o snímek z vínku "odlišných", to si já, malý pán v pohyblivých obrázcích, netroufám říci. Pro svou vyrovnanost, přesnost a ukotvenost je však netrénovanému oku bezesporu obtížněji dešifrovatelný, možná i nudný a úzkoprsý. Ale osobně mi tohle latentní autorství činí jen a jen potěchu, protože tím spíše dovoluje si vychutnat i ty nejjemnější nuance, vypravěčské finesy, charakterizaci postav, scénář, hudbu a nikdy nenudící aluze. Lahůdka!

Ideál takzvaného independentního filmu, který si zaslouží být (matematicky) přeceňován.

Žánrové eso, které stojí a padá s tou nejlepší "training montage", co znám.

Výtečná podívaná klasických proporcí, která se mohla bez obtíží ucházet i o pátou hvězdu, nebýt však toho, že Corman většinu nezbytné příběhové vaty oxeroxoval ze své o rok starší adaptace Zániku domu Usherů.

Jemné, niterné, nekonvenční, inteligentní... Provokativní vizuální forma je kapitolou sama pro sebe.

Málokterý film si to u puritánské zámořské cenzury slízl tak, jako právě Caligula. A přitom, uznejte sami, by jeden pohledal lepší znázornění zhoubného vlivu centralizované moci a špatné výchovy v jednom. Co Caligulu zásadně ozvláštňuje a vyděluje od ostatních historických velkofilmů - vyjma čitelného indexu nudistické kontroverze - je Brassova režie. Nejpříhodnější pojmenování, které k ní podle mého ideálně pasuje, je nepřítomná, resp. nepřítomně přezíravá (našla by se i stopa antické monumentálnosti). Ač má své neduhy v místy chaotickém střihu a nevzhledných úhlech kamery, nelze jí upřít značnou uměleckou hodnotu, a pokud ani to ne, tak minimálně snahu netradičně podchytit hedonistické dusno a gangrénu společenské dekadence. Abych byl upřímný, k úpadkovému a nemorálnímu dvoru nechvalně proslaveného titulního tyrana, kde to jen hýří sytými barvami, okázalým přepychem a násilím, si neumím představit výstižnější formu - každá jiná by byla příliš uhlazená nebo pro změnu přehnaně maniakální. Nad historickou věrností raději nepřemýšlím, byť by se jistojistě nastřádalo celé hejno vypasených much a mušek, které by bylo možno kriticky převracet ad infinitum. Nalijme si odtučněného mléka - nedostatky v tomto směru kompenzuje halda obnažených těl a artefaktů pohlavních orgánů. :)) Ovšem největší pochvalu si odnáší skvěle vytipovaný herecký ansámbl, v čele s pandémonickým Malcolmem McDowellem, který se (opětovně) doslova a do písmene stal svou postavou či zaživa se rozkládající Peter O'Toole. Pěkná to čeládka. Zajímavý to film. (díkybohu viděna režisérská verze)