major.warren

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není.

RECENZE: Pomník zabitých Osedžů je Scorseseho mistrovskou závětí - Českokrumlovský deník Na začátek si dovolím malou osobní vsuvku v podobě omluvy. O posledním filmu z dílny Martina Scorseseho jsem vedl pochybnosti ještě předtím, než jsem jej zhlédl. Má nedůvěra se přitom opírala o kritiku režisérových dvou předchozích titulů; těžkopádného Mlčení a snad až příliš rozmáchlého Irčana. Jak hloupé, kaji se zpětně. Zvláště když pomyslím na vrcholnou filmařinu, jíž jeho novinka Zabijáci rozkvetlého měsíce oplývá. Na to jsme však u ikony světové kinematografie zvyklí. Co tedy dvousetminutový opus s Leonardem DiCapriem a Robertem De Nirem povznáší nad rámec jakékoli solidní podívané? Předně je to Scorseseho neutichající nadšení věčného dítěte, jímž i po osmdesátce stále překypuje, jak napoví již úvodní obraz indiánů poletujících ve víru tryskající ropy. Se zjevením božského nápadu je záhy jasno: THIS IS CINEMA! A není to jen způsob vyprávění, nýbrž i vědomí osobního nasazení, s jakým Scorsese k látce přistoupil, co zde rozhoduje. Jako by si ostřílený bard na sklonku kariéry řekl, že je načase naplnit poslání filmaře a přinést šokující zprávu o stavu světa. Nutno uznat, že jde o poslání hodné obdivu. Scorsese totiž vytvořil živý pomník vražděným Osedžům, na něž společnost dávno zapomněla. Navzdory úmorné délce ho natočil bez vleklých frází a patosu. Naopak nadhledem i černočerným humorem se Zabijáci rozkvetlého měsíce mohou vřele pyšnit. Navíc vedle sebe stojí dvě skutečné hvězdy stříbrného plátna, DiCaprio (Letec, Vlk z Wall Street) a De Niro (Taxikář, Zuřící býk), což je kombinace snů. DiCapriův (anti)hrdina je ukázkovým primitivem. Rádoby tragikomická figurka na poli zločinu jen díky svému představiteli nesklouzla k sebeparodii. Zato De Nirův všem přející „strýček“ skrývá za maskou dobráka nevyřčenou hrůzu. S respektem vůči oběma neselhávajícím miláčkům publika je třeba předeslat, že jsou tentokrát herecky mírně zastíněni objevem roku – úchvatnou Lily Gladstone, jejíž charisma se potkává s přirozeným tajemstvím tváře. První část je více ustavující a dosti se táhne. Skrze DiCapriovu postavu vplouváme do světa zbohatlých indiánů a vedle nich nestydatě závidějících bělochů, kteří si krvelačně mnou ruce nad vidinou dědictví. Podezřelá úmrtí původních obyvatel zatím málokdo bere v potaz, ale v druhé půli se film láme a žánrově se mění v nelítostné drama střižené detektivním pátráním i soudní přehlídkou. Rekapitulaci reálného případu pak zastoupí půvabné stand-up okénko, jemuž nasadí korunu samotný režisér. A přestože spravedlnost v tomto případě učinila zločinu zadost, se shrnujícím závěrem vyvstává otázka, jak moc se umíme s odstupem času vyrovnat s tíživým odkazem vlastní historie. Těžko uvěřit, že by snímek měl býti závěrečným loučením Martina Scorseseho. Pár projektů z rukávu i přes přibývající věk ještě určitě vytáhne. Bylo-li však jeho cílem stvořit mistrovskou závěť americkému lidu, pak jsou jí právě Zabijáci rozkvetlého měsíce.

Jean Vigo a jedno z klíčových děl francouzského poetického realismu, jehož ozvěny jsou nejvíce patrny v Truffautově 400 Blows či Andersonově If... Vigo byl na svou dobu nesmírná hračička, jak od prvních momentů napovídá dokonalá kompozice záběrů i autentické vedení dětských herců. Nicméně režijním mistrovstvím je zde zejména udržování tenké hranice mezi skutečností a snovými představami anarchistické vzpoury (viz. úžas vyvolávající zpomalené pásmo létajícího peří). A přestože Trojka z mravů není dílem dokonalým (chvílemi je to skutečně přehnaně rychlé a nezbývá čas se s malými hrdiny, jež se bouří proti byrokracii školního systému, detailně seznámit), jsem moc rád, že jsem ji viděl. Je to další z důkazů nesmrtelnosti francouzské kinematografie 30. let, kterou Vigo, po hříchu jen jedním celovečerním projektem (Atalanta), vedle Renoira, Carného a dalších spoluutvářel, než ve svých 29 letech tragicky zemřel.

Kubrick a jeho estetizace násilí a úpadku v lechtivém obalu popkultury 70. let. Největším strašákem, který Mechanický pomeranč vyvolává, je otázka nad tím, zda je horší přistoupit na hru individuální zvrácenosti a samoúčelného zla, jehož ztělesněním je Alex, či se vydat cestou umělé "nápravy" ze strany totalitární společnosti, která chce urputně spravovat moc nad každým jednotlivcem. Kubrick zkrátka natočil Matrix dávno předtím, než byl Matrix uveden. Malcolm McDowell je přesně oním antihrdinou, s nímž diváka napohled nepojí vůbec nic, je to zrůda hodná zavržení, ale přesto ho v rovině příběhu nelze v jeho jednání nemilovat a nefandit mu. Zvláště když se ve finále mění z pachatele v přímou oběť. Tam, kde Lindsay Anderson v If... skončil, Kubrick pokračuje a přeměňuje téma vzpoury a rebelie ve filmovou odyseu o boji jedince za právo svobodně žít. K účinku mu dopomáhá nejen McDowellova šílená tvář, ale i syntezátorový Beethoven, Alcottova kamera, jež každý jednotlivý záběr posouvá na rovinu samostatného umělecké díla, a v neposlední řadě geniální výtvarná stylizace, s níž si Kubrick vždycky uměl vyhrát. Není divu, že s odstupem let nabyl Mechanický pomeranč status doslova kultovní záležitosti. A stejně tak, že v době své premiéry vyvolal zásadní společenskou bouři. Je to totiž živý obraz světa, do nějž Kubrick jako filmař radikálně řízl.

Greenaway je jedním z nejpodivnějších a zároveň nejčarovnějších filmařů, s jejichž tvorbou jsem měl dosud možnost se v kinematografii setkat. Topení po číslech se vymyká z koridoru běžné nezávislé tvorby hned v několika ohledech. Greenaway, samozvaný znovu-zakladatel filmového umění, jež dle něj bylo do té doby pouze ilustrací textu, je význačným tvůrcem nejen pro dokonalou imaginaci a schopnost využití barevné škály a intertextových narážek (číselné rámování, symbolika trojky). Pro mě osobně je jeho předností zejména práce s prostorem (z režiséra je cítit osoba náruživého kreslíře), jeho hloubkou a jednotlivými rovinami, které překypují odkazy jak fyzickými, tak abstraktními. Topení po číslech přitom nesklouzává k samoúčelné hře na umění, ba naopak je to nesmírně zábavné a neustále jiskřivé dílo, v němž se divák orientuje zdánlivě s lehkostí, avšak se závěrečným OBRAZEM 100 vyvstává otázka: Co to sakra bylo? Portrét intrik či metafyzická úvaha o rizikovosti obezity? Nevím...

"To víš, ženský jsou nevyzpytatelný." Snímkem Faunovo velmi pozdní odpoledne otřásla Věra Chytilová snad nejvíce za svou kariéru zavedenými klišé a předsudky, přičemž v rovině "vědomí souvislosti" opět úderně vystihla obraz pokřivené morálky socialistické společnosti. Obsadit do role milovníka Fauna, namísto bonviána Kopeckého, robustního Suchařípu a do role jeho kumpána Jiřího Hálka, byla trefa do černého. Pořád nevím, zda mě Suchařípovy fialové ponožky v kombinaci s bílým oblekem víc straší nebo uchvacují.

RECENZE: Za všechno může Jagna, jeden z nejlepších filmů roku - Českokrumlovský deník  Když filmař dodrží řemeslo a zapojí fantazii, navíc s láskou i respektem k dané látce, nemůže zkrátka vzniknout špatný film. Dorota Kobiela a Hugh Welchman jsou toho živoucím důkazem. Jejich S láskou Vincent si před pěti lety získalo pro svou inovativní metodu „živých obrazů“ srdce diváků po celém světě. Nyní přicházejí do kin se svou novinkou podle polské literární klasiky Sedláci, za niž její autor Wladyslaw Reymont obdržel Nobelovu cenu za literaturu. A opět kombinují animaci s reálnými herci. Ba co více, posouvají tuto techniku do nebeských výšin, aniž by ošidili příběh. Jmenuje se Jagna, je to děvče krásné a šlechetné. Přesto je ve výsledku právě ona terčem všeho zla, jež se v lidech kolem probudí. A je to její vina? ptá se polský snímek, jenž svou epičností maně připomene Jakubiskovu Tisícročnou včelu, s níž krom vyprávění velkého příběhu na pozadí dějin sdílí i dvojici režisérů z rodu kouzelníků. Je to dílo pestré, dravé, jednotné. Od prvních momentů, kdy tým bezmála stovky animátorů zaútočí na diváckou estetiku, je jasné, že málokdo kouzlu Jagni (v originále Chlopi) nepodlehne. Přitom se rozhodně nejedná o samolibé pásmo obrazů. Drama je to skutečně strhující, precizně stavěné, rozčleněné do čtyř ročních období, leč přechody mezi nimi lze poznat i bez nadbytečných titulků, jež si bere z románové předlohy. V záplavě spotřebních titulů i těžkopádných filmařských závětí působí Jagna jako čiré zjevení. S láskou Vincent si vystačilo s žánrem dobové detektivky v hýřivém obalu Van Goghových maleb. Jagna jde dále. Zprostředkovává nám silné lidské osudy skrze nahlédnutí do polských lidových tradic a pošramocených mravů. Stejně tak ji lze přijmout za ostrou kritiku národně-kulturních válek, jež se uznání emancipovanosti žen brání se zaťatými pěstmi dodnes. Že obraz a živí herci v něm filmařsky zabírají, netřeba zdůrazňovat. Účinek barevné mozaiky se stejně nedá slovy popsat. Zato hudba, za níž stojí Lukasz Rostkowski (L.U.C.) si žádá o pozornost. Impozantnější doprovod, který přesně spojuje epický ráz s všední lyrikou, se hodí k poslechu i bez filmu samotného. Jagna se s lehkostí zařadí mezi největší filmové události roku. Doufejme, že i američtí akademici ji po právu odmění. Nejen za moderní zpracování klasické předlohy a náklonnost k populárním tématům, ale i za nevšední práci, která se odráží v každém do detailu vyšperkovaném záběru. Epický monument, který úchvatné obrazy povznesly na roveň vrcholů animátorského řemesla, si v kině rozhodně nenechte ujít.

RECENZE: Přišla v noci a stala se z ní noční můra v domácnosti - Českokrumlovský deník  Film dvojice režisérů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara si odbyl svou premiéru na festivalu v Karlových Varech. Již tam se o něm mluvilo jako o brilantní komedii po vzoru nejlepších zástupců žánru home invasion, či dokonce jako o nejlepším českém filmu roku. Čímž vyvstává otázka, zda může komorní drama o třech hercích a jednom bytě obstát v záplavě historických velkofilmů (Úsvit, Bratři)? Ano, respektive mohlo by, kdyby dvojice autorů těsně před koncem radikálně nevybočila z precizně budované hry. Simona Peková, hvězda brněnské divadelní scény, předvádí stylizovanou hereckou kreaci v roli Valerie, tj. „Jiříčkovy matky,“ která po nezdařené dovolenkové avantýře zazvoní u synových dveří. Jenže v bytě není jen on, nýbrž i jeho partnerka. On se živí jako překladatel lotyšských humoresek, které ve finále připadají vtipné pouze jemu. Ona se snaží okolí mermomocí vysvětlit, že ergoterapeutka neznamená to samé, co masérka. Odstrašující dvojici troškařů, jejichž stav by šel bezmála označit za pseudoexistenci, vytáhne z komfortu až skvostná Peková, jež vnese do domácnosti nejen otrávený vzduch a všudypřítomné poznámky, ale i prazvláštní energii. Tím mladý pár nevědomky nasměruje k bilanci nad vlastním životem. Jsou vážně tak spokojeni, jak dělají před svými přáteli? Nejděsivější postavou filmu není překvapivě vetřelec v podobě matky a tchýně v jedné osobě, pro niž divák sic stěží najde sympatie, ale zároveň ji díky Pekové dokáže porozumět a chvílemi s ní i soucítit (např. při půvabném rozplývání se nad mistry italské kinematografie). Skutečnými strašáky zůstávají mladí, kteří jako by vypadli z šablony pro prázdno. Takhle nechci skončit, probleskne hlavou nejednomu divákovi, zejména nám mladším, a to hned několikrát. Pavlíček a Vejnar skvěle kombinují salvy smíchu s hororovým napínáním; v paměti utkví zejména scéna v koupelně. Od prvních minut rozehrají drásající honbu kočky s myší, která by hravě zapadla do cyklu reality-show Kdo přežije. Po hodině projekce se události jeví jako jasné, uzavřené a pomalu se chce vyhlížet konec. Jenže pak se vše rozplyne. Pavlíček s Vejnarem náhle vybočí, mechanicky se vymaní ze sevřeného prostředí bytu a zbytek filmu se záhy mění v sociologické melodrama, které neví kudy kam. Méně je zkrátka někdy více, ale i tak si Přišla v noci pozornost diváků zaslouží. Už pro svou poctivost a inteligenci. Kéž by jen šlo závěrečných dvacet minut vystřihnout a opustit hrdiny u sklenky červeného v rozpravě nad svými, dojemně tragickými osudy.

RECENZE: Bratři ctí řemeslo. Názor jim však až úzkostlivě chybí - Českokrumlovský deník Marná sláva. Ani očekávaní Bratři nevynášejí jednoznačný verdikt nad věčným národním sporem ohledně činnosti skupiny bratrů Mašínů. Vlastně nevynášejí vůbec nic. Film sám je totiž překvapivě plochý, doslova bez tváře. Přitom kontroverzní látka by si o pevné stanovisko říkala až běda. Tomáš Mašín se ji přesto rozhodl natočit bez soudů, bez ozvláštňujícího klíče, rádoby nezúčastněně. Není tedy divu, že psaním scénáře pověřil Marka Epsteina, jehož díla silný autorský pohled postrádají téměř vždy (Šarlatán), a raději se spokojil s jalovou cestou „od všeho trochu.“ Kupříkladu JFK vynikal intenzivním přesvědčením Olivera Stonea, že Kennedy byl zavražděn z iniciativy nejvyšších pater americké politiky. Forman zase nalezl v příběhu Larryho Flynta strhující anabázi boje za svobodu projevu. A jak praví sám Stone: „Film znamená hledisko. Zbytek jsou dekorace.“ A co filmoví Bratři? Jsou prezentováni jako hrdinové, nebo vrazi? Ani jedno. Spíš jako věční „páni kluci“ se zbraní v ruce. To stvrzuje i obsazení Oskara Hese a Jana Nedbala do hlavních rolí Josefa a Ctirada Mašínových. Ne že by snad Hes s Nedbalem postrádali charisma, přesvědčiví jsou, ale scénář jim nepřináší prostor pro hlubší vývoj. Jsou to prostě chlapečci, kteří se rozhodnou vzít situaci do svých rukou. Sic odvážně a s mladickou dychtivostí, nicméně bez rozvahy nad tím, jaké důsledky to pro ně a jejich rodinu bude mít. Z obsazení vyniká ještě neselhávající Tatiana Dyková v roli Zdeny Mašínové. Jiskru vyzařuje pohříchu jen Stefan Konarske v roli tajemného pomocníka StB, jenž kolem skupiny zprvu pouze podezřele čmuchá, ovšem s postupem času, a s přibývajícím počtem mrtvých, začíná utahovat smyčku. Ve výsledku však Bratři nejsou nutně nezdarem. Je to film, který neurazí a navzdory závažnosti skutečných událostí slibuje oddechovou podívanou. Mašín vykazuje zručnost a cit pro řemeslo, jež umí špičkově využít pro konkrétní účinek. Některé momenty, jako noční vlakový přestup, jsou vyloženě drásavé. S napětím zachází režisér vůbec obratně. Někdy snad až moc (např. zcela prázdné napínání při pasové kontrole). Kde míra sugesce přechází v nevkus, je závěr, kdy znovu zaznívají památná slova generála Josefa Mašína o nutnosti svobody. Tvůrci jako by si dopisem vypomáhali ke zdůraznění a podložení unylých tezí, jejichž význam všichni diváci pochopí i bez toho, aniž by ve scénáři musely nutně stát repliky typu „Ozbrojenej odpor je to jediný, co na ty svině platí.“

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu.