major.warren

Tento díl byl zatím nejvíce v typickém Zelenkově stylu. Mírná nadsázka, která ovšem skvěle funguje a v podání ducha Františka Filipovského, nejlepšího dabéra možná celé historie, je tento díl prostě vynikající. Nejlepší scéna je jednoznačně vyvolávání jeho ducha.

Kapitán Filcka a Vietnamci v tržnici. Neužil byl nejlepší, "Kapitán Flicka ne, volat, když někdo přinést, chápeš?"

Lid versus Larry Flynt je asi nejvíce americkým a zároveň i společensky nejzávažnějším filmem Miloše Formana. Odkrývá totiž pravou tvář lidské svobody a zcela nenapodobitelným způsobem dovršuje Formanovo ústřední téma, příznačné pro celou jeho tvorbu; tedy boj jedince se společenskou institucí a jejími totalitními tendencemi. V první řadě je třeba jasně říci, že Forman Flynta nehájí. V podání Woodyho Harrelsona je Flynt spíše trapným antihrdinou, jemuž však musíme fandit až do poslední chvíle, jakkoliv se nám protiví většina toho, co dělá. Právě toto strhující drama dělá v mých očích z Lid versus Larry Flynt zásadní snímek americké kinematografie 90. let. Harrelson je v hlavní roli naprosto vynikající. Výjimečná je však i Courtney Love v roli Flyntovy manželky Althey. Úctu zaslouží i mladičký, přesto již nesmírně charismatický Edward Norton v roli právníka Alana Isaacmana. Krom Formana coby skvělého režiséra, stojí výsledek zejména na přesném scénáři od dvojice Scott Alexander/Larry Karaszewski, jejichž práci mám všeobecně velmi rád. Film je krom své symboliky a mnoha význačných momentů nezapomenutelný i po hudební stránce; krom původní hudby Thomase Newmana se mi vryla do paměti především úvodní část Dvořákovy symfonie Stabat Mater. I přesto, že byl Larry Flynt, vydavatel pornočasopisu Hustler, nesmírně složitou a kontroverzní osobností, často jdoucí pouze po tučném zisku z prodeje pornografie, byl to rovněž i jeden z největších bojovníků za svobodu, jakého Amerika v druhé polovině 20. století poznala. Myslím, že by se jeho odkaz měl hlavně v současné době připomínat stále častěji. Je totiž důležité si uvědomit, že film nepojednává ani tak moc o Flyntovi, jako spíše o Nejvyšším soudu Spojených států, jenž je v podstatě jeho ústřední postavou. Závěrečná katarze v podobě věty "We won, baby!" pak jen stvrzuje celé myšlenkové poselství; tedy, že svoboda slova, a tím pádem i svoboda tisku, zůstává za veškerých okolností nedělitelná. Asi tolik bych řekl na adresu těch, jež nejsou dodnes s to pochopit, proč Miloš Forman film o Larrym Flyntovi natáčel.

Nit z přízraků je dalším z pozoruhodných projektů filmového mistra současnosti Paula Thomase Andresona, který byl mnou zatím znám jen podle jména. Jeho nové dílo s sebou přináší po Magnolii a Až na krev opět mimořádně režijně, scenáristicky a vizuálně propracovaný film. Film, který opět stojí na perfektně napsaných postavách, výborné atmosféře, a vytvoření uzavřeného fikčního světu (v tomto případě světa módního návrháře Londýna 50. let). P. T. Anderson znovu spojil síly s Danielem Day-Lewisem, hercem, který jde za hranici běžných hereckých výkonů a každou další rolí ještě více utvrzuje, že má neobyčejný talent, za nímž však (a Nit z přízraků není jistě výjimkou) stojí desítky, ne-li stovky hodin práce a poctivé přípravy. Jeho Reynolds Woodcock, poněkud citově uzavřený módní návrhář, snadno snese srovnání s další významnou postavou Andersonovy tvorby: olejářem Danielem Plainviewem, kterého Day-Lewis ztvárnil v jejich předešlém snímku Až na krev. Právě při srovnání s Až na krev mohou paradoxně vyjít na povrch veškeré vnitřní kvality a revoluční postupy, které v sobě film Nit z přízraků skrývá. Rozdíly leží prakticky ve všem. Až na krev je strhující, dynamické a od začátku do konce surové, Nit z přízraků je mnohem komornější, tajuplnější, a pod stylovou kapotou rafinovanější. Z hlediska vývoje postav jsou pak rozdíly patrné ještě více. Zatímco v Až na krev hlavní hrdina neprojde prakticky žádnou proměnou a na konci je stejný, možná ještě o něco horší, než na začátku, v Niti z přízraků dojde u hlavního hrdiny ke vskutku pozoruhodnému vývoji. Ten ovšem není způsobený náhodou. Hlavní hybatelkou děje totiž není ani tak Reynolds Woodcock, jako spíše jeho nová přítelkyně Alma, kterou naprosto geniálně ztvárňuje úchvatná Vicky Krieps. Nebál bych se dokonce tvrdit, že Krieps chvílemi Day-Lewise herecky převyšuje. Oscarovou nominaci za hlavní herečku si rozhodně zasloužila, být to na mě, má i cenu. Nit z přízraků je tedy jakousi tichou hrou mezi náladovým Woodcockem a obětavou a milující dívkou, která se stane cílem jeho intrik, nálad a mindráků. Právě zde však nastává zásadní změna vývoje filmu. V druhé polovině se totiž strany obrátí (respektive v závěrečné půl hodině). Day-Lewis a Krieps si vyměňují role a z napohled jednoduchého příběhu o návrháři se stává vztahový souboj jdoucí "až na krev"... Co zároveň oba filmy spojuje je bravurní herectví Day-Lewise (těžko říct, kde je ve finále lepší) a dále pak celistvost, jíž obě díla vyzařují. Vizuální stránka filmu je sama o sobě unikátní, to samé se týká i výtvarné složky (především jedinečné kostýmy). Hudba Jonnyho Greenwooda tvoří další spojnici a zároveň rozdílný přístup mezi Nití z přízraků a Až na krev. Hudba v Až na krev je znepokojivá, hutná, napínavá. Hudba v Niti z přízraků je naopak velmi příjemná, minimalistická, přesto velmi výrazná, aniž by na sebe však strhávala zbytečně mnoho pozornosti. Jeden z nejlepších filmů roku. 75%. Přeji nějakého toho Oscara.

Excelentní. Ten Norbert Lichý, a jak to vymysleli s tím Trojanem. No prostě geniální:-).

Dosud nejhorší díl. Ale nebyl špatný.

Krásný film o životě a přátelství. Jsou režiséři, kteří umějí řemeslo, a jsou režiséři, kteří mají přirozený talent. A pak jsou režiséři z rodu kouzelníků. K nim řadím i Paola Sorrentina. Na Mládí jsem se dlouho těšil, ale něco takového jsem opravdu nečekal, přičemž nepopírám, že při prvním zhlédnutí mi chvíli trvalo, než jsem Sorrentinovu vizi dokázal patřičně přijmout. Sorrentinova poetika stojí na význačně napsaných postavách a také na prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Vizuální pojetí Mládí se nedá slovy vyjádřit. Film střídá jeden úžasný obraz za druhým, skvěle vyniká barevná pestrost a specifické nasvícení. Dvojka Michael Caine a Harvey Keitel, zejména druhý jmenovaný je můj oblíbenec, jsou naprosto výteční. Nechápu, že si Caine neodnesl alespoň oscarovou nominaci. Ale své místo si v nostalgií a melancholií prolitém Mládí naleznou i krásná Rachel Weisz, Paul Dano či Jane Fonda. Výprava, hudba, střih, těžko něco vyzdvihávat na úkor dalších řemesel, pokud se tedy dá kouzelnický trik označit za "pouhé řemeslo." Popsat o čem a jak Mládí vypráví, je nemožné. To se zkrátka musí vidět. Dávám 85%. Scény s krávami na louce a Miss Universe v bazénu jsou vrcholem filmařské nápaditosti.

Dosud nejlepší díl. Ano ten příběh byl lehce slabší, ale hlášky byly nejlepší. Skvělá Voříšková, Neužil, Čermák i Melíšková. Mirek Krobot to, ale slavnostně zakončil snad nejlepší hláškou, "Já jsem režíroval válku, tankovou divizi a teď režíruju pochcanýho herce." A super bylo i, "Já si tam pro tebe jdu." A Preiss. No co říct. Zelenka je borec. "Co je to za nýmanda?" "To je Filip Švarc, jeden z nejslavnějších dabérů." "Aha, a už to někdy dělal?" A super je taky scéna kdy Preiss nechce říct sprosté slovo.

Třetí díl možná lehce sestoupil, ale finální scéna s Krobotovým příjezdem a monologem to zcela obrátila:-).

Dokonalost, to je Petr Zelenka. Druhý díl překonal skvělý začátek. Jak to Neužil vymyslel s tím studiem B, to je nejvíc. Samozřejmě dávám pět hvězd také díky Mírovi Krobotovi. Po Pepíkovi Hnátkovi je režisér Janda snad jeho nejlepší rolí. A jak po Čermákovi hodí ty vidle. No super:-). Opět skvělé herecké výkony i scénář. A odlitek zadku Františka Filipovského:-). No co dodat.