Devadesát Dva

Něco jako korejský 'Leon', jen tomu chybí hlubší "give a fuck" element a méně šablonovité postavy, protože na těch stojí premisa celého příběhu. Vidět to v bedně, je to taková fajn záležitost na čumendu bokem, ale ta dějová kostra je dnes už prostě děsný klišé. ____ Muž s neznámou minulostí vlastní zastavárnu, kam za ním dolízá malá holka, ke které si jaksi vytvoří pouto. Když její matka odcizí velkou dávku heroinu, patřící činské mafii, nedobrovolně do všeho zaplete dceru a tím pádem i neznámého zastavárníka, který se snaží holku zachránit. Dívat se na to určitě dá, ale spíše taková přeceněná jednohubka s jedním solidním fightem na nože v závěru.

Film, který mám už několik let v laptopu (což je taky funny story, přetáhnuto z flashky na základě podobnosti názvu Perfect Blue x Powder Blue, záměrně) a teď, když mi stávkuje desktop jsem si ho konečně pustil. A že jsem se na něj už několikrát chystal. Kolážovité cyklení příběhů několika postav mi dalo připomenout věci jako '21 gramů' nebo 'Crash', které byly v early 2000s hodně v kurzu, dostáváme se k několika postavám a postupně je odkrýváme a sledujeme, jak se zamotávají do svých příběhů. Forest Whitaker se snaží najít popravčího, který by prostřelil jeho zlomené srdce, a nedaří se mu tu myšlenku prodat i za značné peníze, než dojde tam, kam potřebuje dojít, Jessica Biel, v snad nejlepší roli kariéry, coby tanečnice, co tančí v kruhu svého života, zatímco se setkává s otcem, Rayem Liottou, který se, umírající, snaží najít rozhřešení a odpuštění u dcery, která ho nikdy nepoznala. Filmem prochází jistá hořkost, protože v celkem zajímavé vedlejší (a své současně poslední) roli se tu i objeví late great Patrick Swayze, a do doby, než jsem se k filmu dostal, zemřel i Ray Liotta. Zvláštní je vidět i Lisu Kudrow mimo její ikonickou show. Scéna, kde se Jessica Biel a Eddie Redmayne objímají je top, člověk vyloženě cítí jak moc nice to pro oba je. Osudová přitažlivost dvou postav, jejich síla v jejich podivnosti, je přitahuje, je to powerful ve své jednoduchosti... pak tanec s políváním svíček. Musí to být nice, najít někoho. Musí to být nice, najít někoho, kdo vás přijme, jak vás dostane.

Bolestivě povědomé. Sledovat timing života. Už v úvodu, kdy se cesty hrdinů dělí a je tam tolik nevyřčeno, krom očividného zápalu, možná, že někdy je to příliš silné, až tomu nejde věřit a tak se člověk radši spokojí s uvěřitelným průměrem, stabilním partnerem, protože to dává smysl... o to víc zase vidím, jak nepodstatná je v tomhle vlastně láska, jak nepodstatný je element přitažlivosti, nebo to, čím ji lidé dnes nazývají, lidé si tu nálepku dají i na ty nejvíc abusive vztahy, jen když z nich můžou vymáčknout alespoň něco, co chtějí nebo potřebují (sex, pocit intimity, finanční zázemí, pocit, že něco znamenají). Closure má na povrchu takovou tu auru, jo "o tomhle se bude mluvit na festivalech", zatímco Nora pláče v náručí svého kudrnáče, já vnímám její pokrytectví, protože ona do poslední chvíle jakoby nebyla schopná čelit realitě svojí volby "soo korean" (you sound soo American). Ale přitom přesně věděla o co jde, co dělá, celou dobu (proto já s tímhle snímkem nesoucítím). Narazit na správnou osobu x narazit na správnou osobu ve správný čas jsou dvě velmi odlišné věci, které určují chod všeho. A hňupové občas mají štěstí, jen protože ví, kdy chytit příležitost za pačesy a jak se k tomu postavit. Někdy jste oslněni tím, že byste snad měli takové štěstí, až pro to nejste schopni vidět. Údělem některých mužů je trpět. Snímek sází na takové to "mezi řádky" dialogování a někdy to funguje, ale jinak jde spíše o průměr.

Za tu slušnou ukázku destabilizace systému a plameňáky. Suspension of disbelief, co vás táhne až do finále, kde to ale je jaksi jen "its program duuh", jaksi čekáte dvě a půl hodiny na to, že se vlastně dozvíte takové jednoduché, leč racionální, zdůvodnění, po všech těch opičárnách, kterými si tam postavy projdou. Nedivím se, že pro někoho to vyšumí dolů... a nebo dokáže ubíjející stopáží nudit... herci jsou ale skvělí, hlavně a opět Mahershala Ali (!), nemůžu se dočkat jeho Bladea. 7/10

Forenzik Experts Forever = FEF. Stylizace je, přiznejme, tak slušná, jak jen na Česko jde. C'mon guys, thats fkin good job. Ale dialogově je to prázdné. Futuristic cold future... nice clothes, ale na mě takové o ničem, jakoby ten show off byl důležitější než skutečná kvalita přiběhu. Andrea Mohylová má bradu jako Kirk Douglas. A Neužil mě rozesmíval, protože jsem si v hlavě furt říkal "Bylas?" "Jo, bylas!" a zkrátka ho nedokážu brát ve vážné roli, takový Martin Hofmann by mi do podobné úlohy sedl mnohem lépe, i díky takovým detailům to pak všechno vyzní velmi ploše - dobře to vypadá, ale je o ničem. Jako sestříhanější epizodka Black Mirror by to podle mě fungovalo lépe. Ale zase, určitě nic, nad čím bychom měli jakkoliv věšet hlavu. Na debut skvělá práce.

'Turbo Fonzarelli' neoslní, ale ani neurazí. Tak nějak opět, "drugs, my mum, where i am, and all around that". V rámci Peteových standupů asi jeho nejslabší, I když nikdo do sebe neumí rýt tak jako on a druhá polovina značně lepší. (REHAB AND MENTAL INSTITUTIONS). "Show me master bedroom!" (Joesmith1355) Take a nap, HATER!

Důvod k projekci tohohle filmu je poněkud zvláštní. Mezi ranty Sama Hydea, který mi i přestože s ním úplně ne vždy jedu na stejné vlně, ale baví mě, se dá najít specifická nechuť vůči židovské komunitě, mezi níž patří i rodák z NY, Ari Aster, kterého jsem doteď znal jen skrze jeho celovečerní projekty. Ale víc mě bavila stylizace, než symbolika. Snažil jsem se spíš bavit, než snažit pochopit. Nicméně jsou tu signály. Ve filmu 'Midsommar' je například vedle hlavní hrdinky postava jejího přítele, se jménem, Christian...  (...) Ooooh. Ahaa. A ano, co tam Christian dělá? (...) 'The Strange Thing About The Johnsons', první legitimnější a s rozpočtem dělaný Asterův kraťas. Černá zaopatřená rodina, otec básník s jemným chováním, ale je cosi zvláštního, co se děje mezi ním a jeho synem... když syn masturbuje u fotky svého otce. A následně sledujeme, že otec, už nechtěně se poddává synovi, syn žárlí na vlastní matku. Je pravda, že si taky říkám, režisér černé pleti by něco takového, takhle nenatočil. Zkrátka to působí tak zvláštně uměle, vykonstruovaně. Otec se chce přiznat, píše paměti. Syn se k nim dostane. Matka se to dozví, a pak ví a... zesílí zvuk TV, dělá, že se nic neděje. Syn je posedlý láskou k otci, možná že tato otázka je silně židovská, ostatně, napadl mě i Kafka, který měl s otcem také komplikovaný vztah. Ale neoznačil bych to ani za "nepříjemné", jako spíš, jak Sam trefně řekl "spiritually dark, sick shit... ofc it was white boy who did it."

Ještě než se dostanete přes úvodní titulky, je jasný, že tenhle white trash shit bude totálně random, minutu po minutě se dostáváte v napůl dokument stylu do místa kde chcípl (nejen) pes, monology v pozadí šumí jako vítr, tentokrát to není nějakej vizuální nebo příběhově silovej ponor, ale spíš taková čekovačka několika existencí z předměstí, jedinci sevření nějakým cyklem přežívání... násilí, degenerace, zneužívání, sběr a zabíjení pouličních koček a zvířat a jejich prodej, sjíždění se lepidlem, tuning bradavek, sprostí malí smradi-kovbojové "That rabbit can kiss my ass.", mullets, černý trpoš, prostitutka s downovým syndromem, zápas s židlí, žraní špaget ve vaně, jedna random věc střídá druhou, je to tak odd, že jde vidět, že to musí kořenit z pravdy. Napadlo mě, že kdyby v tomhle stylu natočili třeba McCarthyhho ¨'Dítě boží', bylo by to to pravé ořechové. Tahle stylizace je na debut hodně neotřelá, nutí vás to se dívat, ale zároveň vlastně neočaruje a nepřinese nic víc, než ten zvláštní dojem toho, co se tam děje... a s přibývající stopáží pomalu ale jistě víc nudí, aby tu nudu vždy rozbila zase něčím random. Kruh, stejně, jako pro hrdiny. Ale Harmony Korine je tvůrce, který se motá jen okolo projektů, které se jinak, než jako random snad označit ani nedají, za mě vedou spíš jeho 'Spring Breakers' nebo dokonale bezcílný 'Beach Bum'.

Další Alan Clarke, který se tentokrát zabývá obdobím thatcherismu a "geezerů", british hardmenů, kteří se z pořvávájících fotbalových fanoušků stávají hooligans, tenhle přerod v gangy je, jak je u Clarka zvykem, skvěle ukázan na jednoduchém příkladě Bexe (Gary Oldman), ten má dobrou práci, dům, ženu, děti, ale všechno ustupuje tomu, kde je jeho srdce, co mu rozpumpuje krev a tak sledujete člověka, který se rozhodne jít touhle sebedestruktivní cestou, i když vyloženě nemusí. Zkratkovitost Alana Clarkea je opět na místě, když vám vše řekne na kratším prostoru a vy to dokážete chápat velmi jednoduše tak, jak to je, bez zbytečných komplexních metafor a vizuálu, syrové, minimalistické, jak je u něj zvykem.

"It's this one. This is the one you should look at." (...) V momentu, kdy už člověk pomalu na existenci Alexandra Paynea skoro zapomene, a to i s přihlédnutím k tomu, že jeho 'Sideways' bylo(!) dlouho v mé osobní top10, se vždycky vynoří, zničehonic, s nějakým svým novým počinem a, jako vždy, to stojí minimálně za pozornost. 'The Holdovers', kde Payne po prakticky dvou dekádách spojuje opět síly s Paulem Giamattim, který svým způsobem, jakoby reprízuje roli (i přestože se prenášíme z early 2000s do 1970s), protože i zde hraje neurotického učitele, akademického mrzouta, který je nucen strávit zimní prázdniny s problematickým studentem a kuchařkou, které právě zemřel syn. Je to takový ten typický feel good film, který ale nemá nouzi o nějaké tu a tam dramatičtější scény, hořkosladký spíše než slaný karamel. Zahřeje, když ho vidíte na nový rok (ačkoliv já zimu a chlad vyhledávám), kdy jsem si film měl pustit spíše. Víceméně, když jsem si naposledy pustil i 'Sideways', skončil jsem tak, že jsem to musel vypnout, protože jsem na to neměl náladu, emoce tam už nebyly, tohle zjištění je občas děsivé, speciálně když si myslíte, že některé věci budou stejně, napořád a tak člověk jaksi pochytí i tu náladu, styl Alexandra Paynea u 'The Holdovers' a já chápu, že má rád literaturu (Hovory k sobě Marka Aurelia), nicméně taková je realita, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, to, že jsou věci, figurky, nějak, rozloženy, neznamená, že budou ve stejných pozicích i za pět let, za dekádu. Lpět v témže rozpoložení, ve stejné pozici, jen ze strachu, jde proti životu. V Sideways, Miles, neurotický cca čtyřicátník, učitel literatury, jde na chlastací vínovou tour se svým kamarádem, který má před svatbou, zatímco se probírá svým životem, snahou vydat knihu (stejně tak zde se snaží o publikaci), realitou rozpadlého manželství a samoty a narazí na ženu, se kterou najde společnou řeč, něco opravdového, upřímného (navíc T. H. Church v životní vedlejší roli dodává svými konstantními zálety filmu neskutečný spin). Payne samozřejmě nabízí skvělý situační humor, stejně jako velmi silný příběh... v tomhle ohledu je Giamatti skoro až trademarkem toho nejlepšího, co Payne napsal a natočil, i když už, jak říkám, člověk ten styl zná, viděl to, chápe, takže už víte a nepůsobí to tak silně, jako by působilo dřív, i když se mi finální oběť a celková message filmu líbila, připomněla mi trochu můj další oblíbený flick, 'Cast Away', to "let go, let the things you dwell on so much... go".