Devadesát Dva

"Jste na mě to..." "No, řekni to..." "...sexističtí." "Piču." (...) "...a zejtra poletíš, ty Xeno na baterky, vole." (...) LMM má svoje momenty, ale strategie tvůrců se tentokrát jaksi minula účinkem, i přestože je výběr hereckých talentů slušný (např. skvělá Pavla Gajdošíková) náladou je to jaksi chtěné, nucené, scénáristicky už ne tak jisté a místy i dost blbé. Sice se LMM v pár místech slušně vyslovuje vůči woke a cancel culture, i když ji, co si budeme nalhávat, většinou jen trapně zesměšňuje a nechápe. To jde ale hodně opět i s výběrem herců, kteří tomu dávají či nedávají sami šťávu, ne každý má holt tah, jaký předvedl v osmi dílech sKORO NA mizině Kozub, třeba takovej Michal Isteník válí ve všem, v čem jsem ho doteď viděl, bohužel ale s jeho odchodem jako kdyby i započal konec tohohle projektu. Jeho vyobrazení typické české hlavy zkrátka nikdy nestřelí vedle (speciálně, podobně jako Martin Hofmann, když hraje horkou hlavu). To se ale nedá říct o všech ostatních aktérech. Skórka vždycky jako kdyby tak za pár dílů vymáčkl maximálně potenciál myšlenky a pak už dál objektivně neví, co s tím. 5/10

Možná, že kdyby tvůrci zůstali jen u prvního dílu, mělo by to zvláštní místo, neopakovatelný (mimochodem, tohle je spoiler heavy one). Jakoby lidi spolu byli jen, dokud to dokážou vydržet a někdy to dokážou dlouho. Chyby budou, ale je potřeba přes ně přejít. Díl po dílu je 'Cesta...' progresivně černější, řekl bych (asi to možná dobře odráží celkově proces stárnutí)... první díl byl přitom tak kouzelný. Nejdřív je láska, pak práce, pak mládí nové generace, výchova, zkušenosti, život, práce, láska a pak konec. Osobně, nic z toho neznám, nic z toho ke mně nepromlouvá, ale vím, že první díl byl tímhle nábojem přeplněn tak, že bouchl jako lahev šampusu. Honza začne při práci v lese hodně chlastat a že začne být na alkohol opravdu odborník (to chlastání v práci je něco, co se naučil i můj děda) a tak trochu do toho zatáhne i Ludvu a ten pak při sílícím tlaku nadřízených z řad lesníků, kdy je mu vyčítána každá blbost, při jednom excesu v opilosti jednak podvede Anynu a zároveň i přijde o hájenku, kterou se rozhodne vedení prodat. Markéta (je funny, že Nimcová se podílela na scénáři k celé trilogii a přijde mi, že svou postavu namalovala celkově dost "bíle" a bez jakýchkoliv charakterových chyb, jako nějaké Slunce celého projektu, co nikdy neudělá krok vedle - tuhle mentalitu sdílí řada hipísaček) špatně snáší Honzovo chlastání a kvůli tomu mezi nimi vzniká konflikt a až se u Papoše projeví alzheimer a nakonec na něj i umírá, rozhádají se tak, že chce Honza spáchat sebevraždu (velmi poeticky, řetězem, kterým tahá celou dobu dřevo), v čemž mu na poslední chvíli zabrání Ludva a lahvinka sedmileté slivovice. Závěr trilogie Tomáše Vorla (přes dvacet let práce a já jsem to vyzunkl pod týden času... dvojku a trojku dokonce v jeden den) má definitivně blíž k druhému dílu, náladou, vyprávěním, vizuálem, obsazením (ač věčná škoda, že si Kameníková nedala repete svojí role a museli ji přeobsadit). Stats: Oficiálně jsem tak viděl všechny filmy Tomáše Vorla ml. (což jsou pouze filmy Vorla st. a pokud se bavíme o něm, už mi zbývá jen film, po jehož neúspěchu chtěl Vorel st. spáchat sebevraždu - Kamenný most, a budu jej mít taky komplet). Barbora Nimcová zůstává hipísačkou od začátku do konce a má tu tu svoji silnou ženskou energii, znám tyhle typy a zkrátka je srdcem projektu, ale mě nejvíc přes všechno k srdci přirostla postava Tomáše Hanáka (Honza), který zkrátka začíná svoji cestu v kanceláři, jako krysa u PC, a pak končí s úsměvem, v traktoře, i když mohl velice snadno skončit o chvíli dřív, oběšený, na stromě, ale důležité je, že žil, podle toho, jak chtěl a dobrá byla ta reakce i na pití - Markéta: "Řekni mi, co ti chybí? Práci máš, zdravý děti máme, žijeme v čistý přírodě, máme všechno, po čem jsme kdy snili." Honza: "Lásko, nic mi nechybí, jen bych chtěl být trochu v klidu. Nic neřešit, furt dokola. Ty taky kouříš trávu. Kolik si dáš jointů za den? A počítám ti je snad?"

"Máte sparty?" "Pro vás vždycky... ale je jich tam jen dvacet." "To má bejt vtip?" "No a nee?" "No no no no..." (hahaha) No, geniální mozaika socialistických králíkáren, které tehdy údajně opravdu prezentovali, že dají dohromady za 14 dní. Struktura natáčení totálního chaosu, kdy se dynamicky přeskakuje mezi spoustou postav. Člověk z toho dostává velice skvělý obrázek tehdejších poměrů, které, ač absurdně zveličené, pořád dávají pocit toho, že žít v městských bytech je vězení a to jak ideologické, tak fyzické a to vše, aniž by se člověk dostal přes úvodní titulky. Chytilová to na vás sype jak ten popel z hořících popelnic. Lukáš Bech jako geniální vekslák aka kluk v červené bundě. "...co člověk potřebuje k životu? Střechu nad hlavou." (...) "Život bez Vás, by pro mne byl černou pustinou... nemohla byste mně půjčit tři kila?"

"Ta by potřebovala vopíchat." (vskutku řešení na mnoho problémů a jak se ukáže, i v tomto filmu). Ale Kameníková je tady úžasná. Divoké dítě lesů se prohání a pořvává po všech "vrazích" myslivcích. Aneb Cesta..., druhá generace. Postavy z původního dílu se objevují znovu, o deset+ let později, návrat je tak nějak duchem jinde... hravou bezstarostnost vystřídá realita určitého strádání a problémů, Honza s Markétou sice uposlechli vzájemné volání svých pravých citů, nedali na rozum, nedali na to, že "ve městě musím programovat/ve městě musím dodělat školu" a rozhodli se žít spolu, navzdory všemu... a jedou si typicky svoje, teď už jako rodina a taky už jen spíše ve vedlejších rolích, protože idylka a bezstarostnost jaksi mizí a namísto ní nastupuje čistě les v hlavní roli a mladý Ludva (Vorel ml.) a Anyna (Kameníková) a Schmitzer s Polívkou, s vývojem příběhu, v překvapivě více záporných úlohách, kromě konce, teda, jako kdyby 'Cesta' na tradiční způsoby a vývoj postav moc nehrála. Více než vše, je to opět taková pocta české přírodě, lesům a všemu okolo, jak nás i příběh zavede celým rokem. Člověk se střetává se spoustou motivů z původního dílu, ale feeling, stylizace, je už jinde, i přes psychedelické pasáže na houbách. Tohle už postrádá ten kultovní nádech, je to taková to "o x let později a tentokrát reálně". Žít v souladu s přírodou, sbírat lysohlávky, dělat seance, sušit si trávu, v takových kvantech, reálně, "takhle svobodně žít nemůžete", nějakým způsobem se ale hrdinům nakonec zadaří, protože zůstanou vůči sobě, jako komunita, loajální. 7/10

Až poetickým způsobem vyprávěný obraz neskutečně sympatického kluka (dlouho jsem už neviděl hrdinu, co by byl tolik "all heart"), který žije po válce jako pasák krav, žije z toho, co mu kdo ze známých dá (za štípání dříví dostane polévku), bez školy a bez kolektivu, jen ve svých lesích a pastvinách, s kravami, ale žije svůj život, v dolině, mezi statkem, pastvou a domkem, kde otec není, máma je věčně pryč, protože slouží a o kluka se stará převážně děda. A do téhle až idylicky líčené (avšak obtížné) reality roku 1947 přichází banderovci, kteří se připletou do vsi, kde jim starosta (Ilja Prachař) pomůže, ten spolu se sedlákem (Jiří Němeček), tvoří záporné duo příběhu (ty postavy, krom své hamižnosti a mrzutosti jsou ale jinak o ničem), proti nim jako protipól stojí mnohem zajímavější postavy dědy (Josef Kemr) a stréca (Jiří Schmitzer). Samotní vojáci jsou jako element spíše jen na pozadí (prochází okolo příběhu), kluk má občas rozhovory s mámou, která ale jaksi "je a není" v jeho životě a zajímavým způsobem je tak vždy promítnuta do hladiny, jako odraz. [Režie: František Vláčil, podle knihy Ladislava Fukse]

A já si všechny ty roky vždycky myslel, že to bude něco jako, teenage 'Bonnie a Clyde'(?), že Ryder a Slater bude pár, co něco nekalého provádí, nevím co, ale něco ('Natural Born Killers'?), ale jsou tam mladí. Mezitím, 'Heathers' (skupina dívek se jménem Heather, ale chápu, že ten název se v Česku neprodá) je o Winoně, které se tahá s místními Heathers, které jsou nejvlivnější studentské frndy a pak se dá do dohromady s neznámým a tajemně zajímavým Slaterem (kterému řekne, že jsou to frndy a klidně by se jich ráda zbavila) a který ji vezme za slovo a velice brzo si ji získá jako přítelkyni, aby fingoval sebevraždy právě lidí okolo, které společně zabijí, zatímco Winoně namluví, že "je to jen jako", "kulky jsou slepé" a tak dále, pak napíšou dopis a nafingují to. Winona se ale nakonec rozhodne otočit, protože si během zapisování do milého deníčku uvědomí, že v tomhle vztahu je někdo absolutně vykřupanej v kukuřici (a ona to není) a to je právě ta část, co dala filmu podle mě spin, který ji, v mých očích totálně zabil - není to tolik romance o dvou lidech, je to o magorovi, který si díky svému vlivnému tatíkovi, ve kterém vidí vzor, myslí, že může všecko (ačkoliv umí férově uznat i svou porážku, definitivně nelze podceňovat Slaterovo charisma a styl) a holce, která se nechala zblbnout a zmanipulovat, Winona byla, počínaje tímhle rokem, řekl bych, až ikonická (ale nikdy ne my kind of woman, something about her makes me think shes totally crazy irl). Ale třeba jde jen o problém mého očekávání. Taková černá komedie pro teenagery, která asi hodně nastartovala kariéru obou aktérů. Kdyby byl rok 1988 a já šel do kina v USA s nějakou čajinou, asi by to byla správná volba pro (edgy film) víkendu a vnímal bych to jinak, líbilo by se mi to asi víc. Ale dneska už to nemá absolutně čím chytit za koule. Je to spíš takové úsměvné, ale ten konec je správně "umazaný", jak to dělali jen v 80's a 90's. 6/10

Pravý muž z lidu, se srdcem ze zlata. A že takových je. V době natáčení byl Jakub Kohák všude, to si pamatuju. Vesnická komedie o instalatérovi (a jak jinak, než i nazpívaná hlavním aktérem, což je typická Vorlovina), který spraví vše, ale jeho život tak nějak nefunguje... vlastně funguje, ale ne ani tak lidi, jako spíš máti, která se musí o syna příliš starat a řešit za něj základní věci, chce, aby byl zodpovědnější, víc se angažoval a našel si ženskou. A ono je vtipný, že ta ženská (manželem přehlížená a pak naopak mlácená - mlácená Andělskou tváří, haha) se k němu do konce filmu tak nějak dokutálí sama, bez toho, aby se hrdina musel měnit, nebo snažit, vlastně je až vtipný, jak ji má na háku, zatímco ženská se může přetrhnout, aby ukázala zájem. Čtvrtníčkovy i Budařovi tyhle vedlejší role děsně sedí, ale 'Instalatérovi' chyběl trošku vyšperkovanější scénář... takhle to totiž děsně snadno zapadne, ale co naplat, když je to jen o obyčejném muži z lidu, musí to být civilní, nenápadné, z dědiny, připomnělo mi to 'Kdyby radši hořelo', vtipný je, že aktuálně to má stejné hodnocení (53%), ale je dost těžký pochytit v čem jsou tyhle filmy lepší, než tyhle hodnocení, dokud člověk fakt nežije ten život na dědině, fotbal, pivo, obyčejné konflikty, českou náturu tohohle všeho. (...) "Pepčo?" "No?" "Znáš tu, novou prodavačku ze sámošky?" "Jakou?" "Špatně mluví česky." "To je nějaká větev, ne?" "Ona po mně jede, zdá se." "Nekecej..." "Jo. Myslíš, že by byla dobrá?" "Ta větev? Na ni bacha kamaráde, tam nevíš věk. Ona vypadá na třicet a je jí třináct, vole." "To nee?" "Nebo vypadá na šestnáct a je jí šedesát. Ti říkám, bacha na ně."  (...) "CO SI ŽRAL RÁNO VÁPNO NEE?!" (Budař) (...) "A ty máš nějakou tu... přítelkyni?" "V létě... jsem měl." "Od vás, z Tuchovic?" "Mmm, z... Asia. Cizí." "A proč to nevyšlo?" "Nerozuměli jsme si... slovní bariéra."

Balli je napřed děsně šikanovanej, do takové míry, že dostane kusem dřeva do hlavy a má otřes mozku a musí nosit masku. Je ze sociálně slabších poměrů, kde jsou zvratky na zemi a hulí se uvnitř domu a matka je pryč v rozpětí dní, nevlastní fotr v base a váš otec si dal LSD a utopil se ve vodě, protože si myslel, že je Ježíš. Taky vám chybí od čtyř let oko, protože vám ho omylem vystřelili... a vaše sestra je feťačka. Což je celý trochu vtipný, vidět tohle na Íslandu působí spíš jako "sci-fi", z toho, jak já jsem to tam poznal, ale samozřejmě, nejde nic zobecnit a sociální tíže může dopadnout snadno kdykoliv, kdekoliv. Ale v realitě tohohle příběhu to působí jako nějakej hard hood life. I tak, podle mobilu, soudím, se to odehrává na pomezí devadesátých až během počátků nového milénia, ale třeba se pletu a má to být současnost. Nicméně Baldur (Balli) na sebe trochu strhne pozornost i v TV a na Íslandu se hlásí každý malý špek jako velká událost, takže si ho všimne skupinka tří dalších kamarádů, vlastně si ho všimne hlavně ten nejnormálnější, Addi (de facto hlavní postava příběhu), a i když jsou kluci neskuteční sígři, kteří si nenechají "srát na hlavu" (nebojí se pustit do bitek), mají dost zvláštní přátelství, které sklouzavá pomalu až k bujícím homosexuálním motivům (jež tak trochu vyeskalují v explicitnější scéně znásilnění, která vše následně dost vyhrotí) a intimitě, nebo je to pro kluky ze Severu zkrátka víc normální, ohmatávat se a dotýkat, dokud je záměr jen přátelský. Asi na tom nesejde, speciálně když se snažíte v bazénu oklátit mladý buchty, dokazujete, že máte v hlavně vše srovnaný... Ísland je v tomhle hodně progresivní, protože má, pokud si pamatuju, prvenství i ve věku prvního pohlavního styku a přijde mi, že to k tomu dost sedí, je v tom jisté oceňování krásy, kdy chcete šustit vše... a tak si tři mušketýři najdou svého D'Artagnana, Balliho, i když nejdřív neochotně. Postupně se seznamujete se skupinou dost zvláštních mladých týpků, kteří každý mají svoje problémy, svoje způsoby, svůj život, ale film se více soustředí na Addiho a Balliho, zatímco Konni (aka Zvíře, vůdce skupiny) a Siggi (posera-chytrolín) více hrají druhé housle. Nicméně i alfa a dobrý kámoš jako je Konni má svoje démony, v jeho případě fakt, že má krátkou rozbušku a sílu (bojí se otce), ale potřebuje právě lidi jako Addi, aby ho zklidinili, když je potřeba (vůbec otcovské téma v tomhle filmu je zajímavé, protože ani jeden z hrdinů nemá fotra, co by za něco stál a to ani v nejmenším). Je to neobvykle vyzrálý film, téma, zpracování. Guðmundur Arnar Guðmundsson se okolo dlouho točil, ale teprve tohle mě přimělo si od něj něco pustit, ač ho mám v hledáčku už hezkých pár let. Na Íslandu se policie tolik nevolá, věci se řeší víc "pod pultem", samy, mezi lidma, jak by to mělo být, ale tohle je dost zajímavý pohled na postupnou eskalací takového brzkého hlubokého přátelství, jeho vývoje, průběhu... a konce. Má to pár slušných a silných scén, dokonce i nadpřirozeno, snění, i jednoduše nasnímané, je vizuálně strhující. Je to moc moc moc solidní záležitost, na jakou nenarazíte každý den. Dokonce mě to i dostalo do slušné nálady na psaní a tak jsem se ke konci filmu a s použitím jedné "relikvie" dostal k myšlenkám a nechal pero a myšlenky "jet". Stejně jako se postavy zde vyslovují k "nesmrtelným" tématům. 'Berdreymi' je takové to typické silné severské drama, ale na rozdíl od Švédů, či Norů, nebo Dánů, není syrové. Ísland je překvapivě civilní, o lidech a jejich životě, jako vždy i příroda tu hraje roli, ale tentokrát více okrajovou. Je těžké to vysvětlit a popsat.

"...IČO, DIČO..." "Pičo!" Vorel se nezapře, má svůj styl, vždycky ho měl a tady k tomuhle příběhu to děsně sedí, je to bezstarostné, sprosté, ulítlé, obyčejné, jaksi odnikud nikam se flákající (taky mě děsně baví ta vždy typická 'schizoidní' kamera a úhly, kdy vám často připadá, jakoby vám postavy groteskně řvaly přímo do ucha). Vorel je úleťák, často si u jeho filmů říkám, že je museli všichni natáčet zdunění jak psi, protože jinak to nedává smysl, to spektrum emocí, scén, nápadů... život, lesy, sklizeň, smrt, recepty ze všeho, co roste okolo, zpěv, láska. Kdysi jsem v TV viděl snad konec tohohle filmu (hodnoceno původně 19.10.2012), ten ale umí magicky ihned vtáhnout do své reality.... ale pořádně jsem se tomu jaksi roky vyhýbal (vím, že tohle je kultovka, ale to se dá říct o všem od pana režiséra) a mezitím on "tajně" natočil celou trilogii. Nedá se upřít i jistá inspirace (či snad "v kanclu mi hrabe" mentalita doby), v i třeba o rok mladším 'Office Space' (1999), zejména celá počítačová/městská/urban vs. nature tématika. Dialogy jsou samozřejmě prkenné, vtipné, divadelně nadsazené, stejně jalo realita filmu, který jakoby si sám ze sebe i ze všeho utahoval... "...no skvělý, takže budeš teacher." "Nebudu." "Nebudeš? "Nebudu." "Nebudeš? "Nebudu." "A co budeš?" "Nic budu" Barbora Nimcová je samozřejmě lesní femme fatale total package, co víc od ženy chtít? Je ulítlá, upřímná, tripuje na houbách, pěstuje si trávu, trajdá lesem a všichni ji chtějí, pro její svobodu a ženskost a Hanák jí zdatně sekunduje svojí otevřenou povahou (odtud věřím, že cesta nevede přes pochlebování a mantry, kdy lidem opakujete, co chtějí slyšet, pravá osoba si cení pravosti a tu nikdy nelze "pouze" definovat, či "pouze" vyslovit), bezstarostná svoboda tohohle filmu je zkrátka mocná. Feel good a ne jen tak jaký feel good, na takový vibes nenarazíte a respekt Vorlovi, že to vše nabízí i zadara na youtube, s odstupem času je tohle opravdu FILM s velkým F. (vole) "Já se nechci živit, já chci žít." Polívkovy vesnický moudra vidláckýho člověka jsou taky zajímavý element k zamyšlení (připomínají mi našeho dědka, tou mentalitou), protože, ano odpoutáváme se od půdy, práce, věcí, na kterých taky záleží. Ono, nedávno jsem taky tak trochu vypadl z toho svého "nově" městského života, vypadl jsem z toho stereotypu a na pár chvil se šel jen tak flákat jinam... chvílemi jsem si řekl, ne, že bych našel klid, nebo, že bych "neznal dědinu", když jsem v ní žil většinu života, ale je to zajímavá meditace, žít úplně jinak, slavnosti, pivo, ale nebylo to vidlácké, vůbec... je důležité si tohle připomenout, že někdy můžete zmizet, třeba jen pryč, dál od vší té falešné špíny a hrabat se v hlíně jinde a říct, si, kdo vlastně jsem... a možná zmizet, zmizet kompletně. Do tohohle filmu se dá snadno zamilovat.

Další dlouholetý rest, o kterém jsem si myslel, že je to o ženské, co uvězní a znásilňuje muže v duně, pak je krouhne, znásilní dalšího, nebo tam hrdina spadne a ona tam je a tak spolu mají heavy dialogy, mezitím, co si dávají třetí číslo dne... taková typická japonská neděle v poušti... ze které není úniku a chybí tam nudle. Nicméně, ono je to trochu jinak, žena tam "pouze" žije, protože je to její domov (manžel a syn jí údajně zemřeli, nebo to je jen typický blábol, aby nepůsobila jakože udělá, co stejně ví od první chvíle, že udělá, když se na muže uculí a kousne se do rtů), ale je tam zároveň chytře držena ostatními z "vesnice" (Gucci Gang borci, co jen stojí ve větru s rozepnutýma košilema a vytahujou nebo posílají dolů věci) a kteří ji tam vydržují jako levnější alternativu toho, že jim tam vykopává a hloubí písek (nějak jsem nepochopil, jak přesně to "vesnici" pomáhá, nebo to má být nějaká hluboká metafora, protože jediná hlubina, která by mě tam dole zajímala by definitivně neměla co dělat s pískem), ale protože je to její domov, žena tam zůstává a občas jí tam domorodci přihodí nějakého toho bohatýra na přilepšenou (ne, Strajpsi, vůbec to není divný, že ti tam hází žebřík, abys přespal v chajdě, v díře, kdesi dole... ani, že venkovani jsou tak ochotní pomáhat... prostě tam vlezeš - když vás pošlou do prdele, abyste neotravovali, tak poznáte a víte, že jednáte se solidníma lidma z dědiny). Tentokrát je to učitel a ze začátku je to taková idiotská primadona, naštěstí ale projde určitou sebekritikou a tak nemusíte histerčení hlavního hrdiny poslouchat přes celé dvě+ hodiny. Co jsem čekal, že se zvrhne v obstojné písečné porno musí nakonec na první zásyp...  ee, zásun, čekat prakticky do poloviny, protože mezitím je hlavní hrdina příliš zaměstnán vlastním vztekáním a broukama, až mu postupně začne svítat, že tady je prostor pro to být japonskej Monte Cristo... takže v momentě, kdy mu brouci z jeho sbírky na napíchaných špendlících přelezou přímo do jeho makovice, protože mu samozřejmě začne šplouchat na maják, rozhodne se pro útěk. A písek se zkrátka v příběhu dostává všude, je s ním těžký boj, snad zase jako metafora (hrnečku vař, no je to hluboký, děti). Nevím proč jsem měl vždy film tolik zafixovaný jakože půjde o tuhle drill akci, definitivně bych víc energie než na rozčilování věnoval vzpomínání nad tím, co vše bylo v kamasutře, nebo něčemu podobně produktivnímu, protože sotva ženské hrubě odsekne, že tokijský čubky nejsou hezčí, než ona (žena se snaží hrát skromnou), přejede jí hadrem přes krk a vyšle svoje maskulinní vibrace na pochod, ženská už je vláčná jak créme brûlée. Ale žerty stranou (první real věta komentáře): Tenhle film by dnes nenatočili.