Slepejsek

Tak trochu intelektuálský Tarantino… Na Mistra je příběh poněkud rozvlekle vyprávěný (přes pouhých 90 minut délky dělá dojem dvouhodinové šichty), postavený hodně na dialozích a slovním humoru (bohužel tytam jsou čistě partnerské záležitosti, tady je to převážně o americkém stylu života, což ne každý Evropan kouše). A pak už jsou tu jenom Woodyho lásky - hudba (navozující spíš nostalgii než retro - ale na druhu stranu ji lze vnímat i poněkud rušivě pro její neférovost vůči některým postavám) a New York (okouzlení je naštěstí promítnuté do detailů a ne profláklých panoramat). Podtrženo-sečteno: v kontextu toho, co je dneska v kinech příjemná, lehce nadprůměrná oddychovka; v kontextu Woodyho tvorby jenom takové dědečkovské povzdychnutí "a to jsem měl taky rád..."

Celkem působivá "pseudofolklórní" vizuální složka (včetně hudby a zpěvů). Jinak ale bohužel jen laciný a plochý pokus oblafnout diváka tajuplnou komunitou. Největší slabinou je totiž právě ona komunita, která má tolik logických děr a nezodpověditelných otázek, že i ementál je proti ní neprostupnou hradbou. Od toho se odvíjejí i chabé herecké výkony - ono tu vlastně tak nějak ani není co hrát a zbytek se ještě utopí v halucinogenních tripech. Nejhůř dopadá zase komunita a její naprosto univerzální, šediví a podřízení členové. Bez jakéhokoli náznaku individuality, bez myšlenek, bez pocitů, bez emocí, bez tužeb, bez zájmů... (Mimochodem, když si uvědomím, že režisér tu mohl pracovat právě s vnímáním postav ovlivněných drogami, tak mohl být i vizuál mnohem divočejší a extrémnější, s podstatně většími - takto promarněnými - možnostmi)...

BOHUŽEL znám knihu a tak nemohu režisérovi odpustit úpravy (tu a tam něco vypustil, tu a tam přidal, tu a tam upravil). Bohužel tím film strašně zjednodušil, zredukoval na pouhou obrazovou ilustraci, která samotná neobstojí. Kniha je za 5 hvězdiček, film za dvě. Řadu věcí totiž nedokáže přetlumočit, řadu věcí zjednodušením posunuje jinam. Je mi z toho smutno. Humbuk kolem filmu a jeho uvedení v Benátkách považuji za laciný reklamní trik - kdo ví jestli tam vůbec někdo ze sálu odešel. Právě uhýbající kamera je jedním z mínusových prvků. Neviděl jsem žádné fascinující černobílé záběry (okouzluje jen nezvyklost na ČB formát). Podobně prázdné je spoléhání na "němé scény", které nezasvěcenému divákovi mohou vyznít jako tápání. Herecké obsazení je sice mezinárodní a hovoří se o bůhvíjakém úspěchu castingu, ale na plátně to není vidět. Snad jenom že známé české tváře by komplikovaly uvěřitelnost postav. Průšvih začíná vlastně hned úvodní scénou s prchajícím chlapcem s jakýmsi zvířátkem v náruči. Scéna domyšlená - v knize je upálení veverky popisováno poněkud odlišně. Nesmyslně nadsazený zvuk (těžké oddychování těžko patří šestiletému chlapci a zvuk kroků odkazuje spíš na splašeného slona). Výsledkem bylo, že dobrou půlhodinu mne film nedokázal vtáhnout do děje a po zbytek jsem neustále vypadával...

Rozvleklá filmařská onanie odnikud nikam, bez paty a bez hlavičky, o nějakém vzrušení - natožpak vyvrcholení - ani nemluvě. Střepy samoúčelných scén, které sice tu a tam blýsknou prasátkem, ale dohromady nedokáží vytvořit žádný smysluplný celek.

Klasická vztahovka (se všemi klasickými klišé) tu a tam opepřená kolečkovskou nekorektností. Stačí to na letní plážovou oddychovku. Nic víc, ale taky nic míň.

Kult ani klasika z toho nebude. Zápletka není úplně hloupá, ale kousek tomu chybí, aby to diváka chytlo. Hodně nevyrovnané herecké výkony - na jedné straně Preiss a pánské sudičky, ale na druhé ) banda zombíků (Urban a jeho milovaná). Podtrženo-sečteno: nemastné, neslané, ale aspoň tu nikdo nepiští a nekvičí...

Škoda, že není nijak alespoň naznačena minulost hlavního hrdiny. Jak se do své role dostal, jak ke své filosofii dospěl. Před námi se objevuje už uhnětený k obrazu autorovu. Pod přívalem naturalistického gay-porna (místy víc odpuzujícího než šokujícího) se pak poněkud vytrácí naléhavost a věrohodnost a trochu to podkopává i jeho finální rozhodnutí (překvapivě žádné překvapení). Bez efektního prostředí zůstane jenom na dřeň očištěná historka o tom, že štěstí si nekoupíš.

Film nostalgicky ometá prach z dobových rekvizit, které ožívají jakoby nikdy nezemřely. Přesto na mne působí jako prošvihnutá šance. Důvody vidím dva: 1) annonce (viz výše) jakoby popisovala trochu jiný film - nemyslím si, že Florence si chtěla "otevřít knihkupectví s progresivní moderní literaturou" - prostě jenom knihkupectví; stejně tak si nemyslím, že Violet se za něco mstila, prostě měla jinou myšlenku a Florence jí překážela; kde jsou ty "probuzené dlouho potlačované emoce"? 2) kromě zmiňovaných emocí mi tu vůbec chybí nějaký ohlas okolí - ve filmu to bije do očí v okamžiku, kdy Florence objednává 250ks Lolity - jen tak pro sebe? Anebo s vidinou, že to prodá - pak ale musela ona a potažmo její knihkupectví ovlivňovat okolí mnohem více než kolik je film ochoten ukázat. Pak se ale i konání postav posunuje do trochu jiné roviny. A v tom vidím chybu filmu - že skutečné důvody a emoce jsou schovány někde hluboko pod povrchem a ty si je diváku tahej z prstu. Dohaduj se. Jak hodně to osciluje třeba v pasáži ostré komunikace s právníkem. Připadám si jako bych se jako rybář díval na mrtvou hladinu rybníka zatímco dole šrotují všechno živé a doma jsem našel obálku s useknutou ploutví a na základě toho šel plakat na půdu, že za ten masakr jsem odpovědný já. Chci říci, že osoby jednají a cítí na základě událostí, o kterých divák nic neví. Mimochodem jaký vliv to chtěl starý blázen uplatnit? A proč ho očekávaný výsledek "zabil"?

Film si na krajíc namazal příliš mnoho témat. Jakoby se bál, že holka, kluk a koně na dospívání nestačí. Jakoby se bál, že nemá co vyprávět. Po celou dobu pak jenom skáče od jednoho k druhému, do všeho dloubne, roznimrá, ale nic nikam neposune a nedotáhne. Jen klouže po povrchu od jednoho klišé k druhému (zemřelá matka, otec samorost, ztráta práce, sousedka utěšovatelka, postižená sestra, existenční starosti, koně, hugo bitkár či sok-nesok s motorkou), které se zjevují a zase mizí, tak jak je zrovna Ivanovi vhod. Výsledkem jsou poněkud přeplácané neživotné romantické rozpaky...

Film je pro mne bohužel dokonalou ukázkou toho, že když příběh postavíte na kulhavé logice a souvislostech, nikdy ho bez problémů nerozchodíte. Vezměme to tedy od začátku: na divoký západ přijíždí teenager, který chce najít svou lásku, dívku, která sem s otcem utekla z rodného Skotska. Přesto, že dívka chlapce nezvala (a v podstatě o něj nestojí), on dobře ví, kde ji v té Americe hledat. Přesto, že ona své místo pobytu úzkostlivě tají a snaží se na něm žít vpodstatě inkognito, on přesně zná místo, kam za ní jet. A nejen to, ale celkem nikde se netají s tím za kým a kam jede. Jediní, kdo neví kam, nikdy o tom neslyšeli a z junáka nejsou schopni to dostat, jsou ostřílení pistolníci. Vzhledem k tomu, že se živí jako lovci lidí, sice nevědí kam si pro kořist jít, ale zato - na rozdíl od důvěřivého greenhorna - moc dobře vědí, kdo je ten, resp. ta, za kterou on míří. A tak chodí pešek okolo... Při tom film má velmi slušnou vizuální stránku, silnou atmosferu, nese si notnou dávku černého humoru. Na můj vkus by si mohl odpustit tolik planého filosofování (ala Quentin?) a vedle podivných bytostí by se mohly objevit i nějaké normálnější (aby to nebylo jenom panoptikum kreatur) - o to víc by vynikla linie "žádná romantika, jen cynické štěstí nestát ve správnou chvíli na nesprávném místě. Škoda, mohl to být víc než slušný western...