Mikah

Jsem nadšená z každého nového střípku ze světa HP, a proto jsem na Fantastická zvířata dlouho netrpělivě čekala. Po zhlédnutí jsem však přesvědčena o tom, že by byl lepší nápad vydat je v knižní podobě. Během sledování jsem se totiž sice dobře bavila, ale po dvou dnech jsem trochu na rozpacích, když přemýšlím, o co tam vlastně šlo. Mám pocit, že vizuální stránka a speciální efekty jsou tam na úkor příběhu, na který jsem se tak těšila. Ten by mohl být daleko lépe vypracován, pokud by zkrátili nebo přímo vypustili několik akčních scén, které na mě působily rušivě. Za další rušivý element považuji většinu vtipných scén. Mám ráda, když ve filmech vtip působí přirozeně, kdežto zde je zjevné, že byl vytvořen jen proto, aby se diváci pobavili a ve výsledku vyvolávají trapný dojem. Fantastická zvířata také postrádají kouzelnou atmosféru filmů o Harry Potterovi a působí příliš civilně. O kouzelnickém světě samotném jsme se mnoho nového nedozvěděli. Musím však vyzdvihnout Eddieho Redmaynea, jehož jsem si oblíbila v jiných filmech a který ztvárnil hlavní postavu bezchybně – Newta Scamandera si ráda budu představovat jako Eddieho, na rozdíl od Daniela Radcliffa, který pro mě nikdy nebude Harry Potter. Samotný příběh by se mi líbil, ale mnohem raději bych si ho vychutnala v knize, kde by nešlo o to, učinit velkolepý dojem na diváky. Nicméně Fantastická zvířata přijímám jako poměrně povedenou součást kouzelnického světa, na niž se ráda podívám znovu a budu doufat, že v dalších filmech se dočkáme toho výborného propracovaného příběhu, který J. K. Rowling slibuje.

Není na škodu čas od času vidět nějaký hodně špatný film. O to víc ocením ty dobré. Vzhledem ke zdejšímu poměrně vysokému hodnocení a příznivým komentářům mě dost překvapilo, když se z toho vyklubala ta nejméně vtipná komedie, co jsem v poslední době viděla. Nejodpudivěji na mě působily rasistické vtipy na účet čínského studenta, zesměšňování dívky se zdravotním omezením, vtipy o znásilnění nebo pronásledování vyhlédnutých romantických a sexuálních objektů. Je-li Sixteen Candles opravdu typickou ukázkou komedií z 80. let, alespoň vím, že se jim mám vyhýbat.

Snad nikdy jsem neviděla syrovější filmové zpracování vyhlazovacího tábora. Film nás vrhne doprostřed chaotického, odosobněného procesu, v němž jde o co nejrychlejší zbavení se lidí, degradovaných na pouhé homogenní masy. Tvůrci se snažili o co nejrealističtější zobrazení, a proto nejsme ušetřeni drsných scén. Vidíme však jen malé fragmenty, neboť nám není dovoleno rozhlédnout se kolem sebe a o tom, co se kolem děje, vypovídá především zvuk. Čeho si hned všimneme je, že namísto hudby slyšíme pouze neustálý hluk a křik, který prohlubuje dojem, že jsme skutečně na místě dění. Avšak mám trochu problém s příběhem. Scénáristka Clara Royer během besedy na Univerzitě Karlově řekla, že jim šlo o to, zobrazit příběh robota, zbaveného lidského prožívání, v němž se najednou probudí lidskost. Hlavní postavu jsme však ve fázi „robota“ prakticky neměli možnost poznat, neboť téměř ihned objeví chlapce, který v něm má lidskost vyvolat. A i poté, co se tak stane a začne hledat rabína, nejsou u něj kromě fanatické snahy zajistit svému chlapci pohřeb zřetelné žádné emoce, tudíž jsem u něj „lidskost“ moc nevnímala. Saulův syn je nicméně silný a působivý film s velmi originálním zpracováním a myslím, že už jen kvůli tomu stojí za vidění.

U nás tento seriál není příliš známý, ale jinde je vnímán jako ten nejlepší seriál pro mládež a je považován za kult. Já s tím nemohu než souhlasit. Americké teen seriály většinou vyprávějí o lidech, kteří nepřipomínají nikoho, koho známe, a kteří prožívají věci, které jsou vzdálené realitě, v níž většina z nás žije. My So-Called Life je však realistický. Hlavní postavy jsou z obyčejných rodin, chovají se rozumně a pochopitelně a řeší otázky, jež se týkají většiny dospívajících. Díky tomu je snadné ztotožnit se s Angelou a cítit se jako součást příběhu. Připadalo mi, že jsem se vrátila v čase a těch necelých devatenáct hodin jsem strávila ve flanelové košili běháním po střední škole, rozmlouváním s přáteli na dívčích toaletách a toužebným očekáváním, že na chodbě zahlédnu toho chlapce, do něhož jsem tajně zamilovaná. Je těžké vyjádřit, čím mě My So-Called Life tolik zasáhlo, ale snad nikdy jsem se nesetkala se seriálem, který by mi navodil tak silnou a příjemnou nostalgii.

Příliš jsem toho od tohoto seriálu neočekávala, ale záhy jsem byla ráda, že jsem si zvolila právě jej. Když Kiko se svým synem Harutem poprvé vstoupí do školky pro děti z bohatých rodin, cítí se zahanbeně, protože se setkává jen s povýšeným chováním ostatních matek, které se ji snaží přimět, aby i s Harutem odešla jen proto, že nemá majetného manžela. Kiko však brzy zjišťuje, že se tyto dámy pohrdavými výrazy a neustálou vzájemnou nevraživostí a pomluvami snaží skrýt rozličné problémy, jako jsou majetničtí manželé, šikana ze strany tchyně, nevěra, závislosti či finanční potíže. Je zde všudypřítomné (sebe)obviňování kvůli tomu, že nesplňují očekávání okolí a nejsou těmi dokonalými ženami, které v okamžiku narození dítěte přestávají být individuálními bytostmi a nadále jsou už jen matkami, co pro své potomky vše obětují. Je znepokojující, že se zde v podstatě setkáváme jen s ženskými postavami, následkem čehož se zdá, jako by otcové byli vyloučeni z rodinného života. Je trochu klišé, že Kiko se jakožto hlavní postava jako jediná o všechny kolem sebe zajímá a všetečně se jim snaží pomoci, ale nakonec možná může být vzorem, který nám připomíná, jak je důležitá laskavost a že bychom všichni měli myslet na své vlastní štěstí a nežít svůj život pro jiné. Vedle toho, že seriál řeší závažná témata, má zároveň příjemnou atmosféru a u sledování jsem se bavila.

Film o odvaze postavit se společnosti, ochotě měnit staré zvyklosti, snaze změnit svět k lepšímu, zhoubnosti fanatického náboženství a především o tom, jak klíčovou roli hraje vzdělání nejen v našem životě jakožto jedinců, ale i v celé společnosti. Kéž by na světě bylo víc takových lidí, jako je Malala.

Na sci-fi moc nejsem, ale chtěla jsem viděla alespoň několik prvních řad, abych věděla, o co vlastně jde, když o Dr. Who tolik lidí básní. Nečekala jsem, že během dvou měsíců zhlédnu celých dosud natočených osm řad a potom budu netrpělivě čekat na další. Zpočátku jde spíše o krátké příběhy v jednotlivých epizodách, ale postupně se celými řadami začnou táhnout komplexní zápletky, které seriálu dodávají na celistvosti a napětí. Je zajímavý nápad, že Doktor po smrti mění jak podobu, tak i povahu, protože díky tomu jeho postava nikdy nepřestane nudit. Má oblíbená sestava je jednoznačně Doktor v podání Matta Smithe + Amy + Rory.

Parta čtyř přátel se na střední škole společně začala bavit tím, že si ze sebe před ostatními lidmi dělali legraci, a o mnoho let později jim bylo umožněno začít točit pořad v podobném stylu. Spíše než reakce lidí sledujeme samotné tvůrce, to, jak se snaží vzájemně si ukládat trapné úkoly, jak je pro ně těžké je splnit a jak se u toho všeho baví. Díky tomu, že působí jako obyčejní lidé, co mají své hranice a úkoly často odmítají, je snadné se s nimi identifikovat a cítit se trapně společně s nimi. Především oceňuji, že se jim daří zesměšňovat spíše sami sebe navzájem než druhé. Nejedná se zrovna o intelektuálně náročnou zábavu, ale ráda se občas zasměju, což se mi u Impractical Jokers vždy podaří. Během tří let, co to sleduji, jsem si tvůrce oblíbila, zejména Sala, kterého Joe v jednom z pravidelných video chatů výstižně popisuje jako „a giggly cuddly teddy bear“.

Vzhledem k tomu, že je to romantický film, asi je špatně, že jsem hlavnímu páru nepřála, aby spolu zůstali. Trochu pochybuji, že Ellis začal Adaline respektovat soudě podle toho, jak se k ní od začátku choval – pronásledoval ji, ignoroval její odmítání, přesvědčoval ji, aby se s ním sešla, zjistil si, kde pracuje i kde bydlí. Navíc mi jejich vztah přišel poněkud incestní. Kdyby byl jejich vztah ztvárněn jinak, možná bych film ocenila mnohem více, protože jinak byl originální a poutavě zpracován.

Velmi příjemný a milý snímek plný úsměvných scén, který ve mně na okamžik probudil touhu přidat se k Júkimu a žít v zapadlé horské vesničce, kde to voní dřevem a život plyne poklidným tempem. Dokonale jsem se odreagovala a pobavila. Musím se přiznat, že ačkoli je Šinobu Jaguči jedním z mých oblíbených režisérů, od tohoto filmu jsem toho moc nečekala, a o to víc jsem si ho užila. Už teď se těším na jeho další.