FIBO

Pokud opomeneme silně vlastenecký až propagandistický charakter filmu, pak se jedná o výpravný a na tu dobu (!) hodně povedený filmový počin. Člověk si na jednu stranu uvědomuje, že jde o hodně starý film, na stranu druhou to nic neubírá a nemění na zážitku z něj. Můj jediný záměr, proč jsem si ho sehnal a pustil, bylo, že se touto hudbou Sergeje Prokofjeva inspiroval Basil Poledouris v Barbaru Conanovi (1982), což bylo dost znát. Herecké výkony a celkové ztvrárnění perfektní, i přestože místy dnes některé pasáže těžko uvěřitelné.

Superman II: The Richard Donner Cut nabízí pohled na původní tvůrčí verzi Supermana II (nutno dodat mezi lidmi prakticky neznámou verzi). Jedná se na první pohled o stejný, ale ve výsledku "jiný" film, což ho dělá docela unikátním. Spousta známých scén z klasického Supermana II zde chybí, oproti tomu jsou zde scény nové, které byly původně pro film natočeny, ve finální verzi však nikdy nepoužity. Velký prostor zde dostává Marlon Brando a na scéně je několik docela emotivních scén mezi otcem a synem. Některé scény jsou natočeny jinak, jiné jsou zde úplně nové. Pokud jste fanoušci původní filmové ságy, určitě si tuhle verzi nenechte ujít. Nezapomenutelný lesk a váhu má zde scéna, která teprve dává plný smysl původnímu tvrzení: The Son becomes the Father and the Father the Son.

Konfrontace dvou světů se nabízí jako námět na příběhy, které buď milujete nebo nenávidíte. Tak trochu mi to připomíná slohovou práci, kterou jsem psal na střední škole a dostal nedostatečnou proto, že moje názory se neztotožňovaly s konvenčním myšlením češtinářky. Film nebo spíš jeho synopse je reálným podkladem o tom, že i chudák může svým způsobem obohatit konzervativního milionáře a zároveň současně i tenhle prakticky bezejmenný chudák dokáže nevědomě přijmout něco z hodnot někoho, kdo je mu diametrálně vzdálen. Společenský rozdíl se po čase začně mazat a objeví se lidskost, což může urazit málokoho.

Nevšední synopse originálně zpracovaná na motivy toho, co se děje s člověkem, když spí. Film čerpá z dobře napsané předlohy a jeho ztvárnění na plátně je jak jinak než - originální. Jamin Winans coby renesanční tvůrce překvapil i hudbou, která je šitá jeho příběhu přímo na míru a co víc, dostala mě krom celkového zpracování snad nejvíc. Člověk pomalu bude věřit tomu, že když spí v reálu, že se kdosi v jeho blízkosti opravdu pohybuje a má vliv na to, jaký druh snu se bude spícímu zdát. Ne, teraz vážně, opravdu film, který stojí za pozornost.

Zhasněte světla, sedněte si do křesla a nechte se nést filmem. Člověk by nevěřil, jak film z počátků kinematografie dokáže diváka i v dnešních časech doslova rozbít. Nadčasový film, který dokáže i dnešního diváka dostat, pobavit a zejména - dokážete se vžít do děje a co hlavně - mít strach o život herce, což dnešní kinematografie nabídnout nedokáže.

Zajímavý pohled na osobní setkání ikon Star Treku a jejich vzájemné povídání nad vznikem jednotlivých filmů a seriálů z jejich osobního pohledu. Dozvídáme se zákulisní historky, jež popisují růst Star Treku coby fenoménu, herecké i režisérské působení jednotlivých představitelů a nechybí ani vzájemná konfrontace jejich názorů, která se nese v přátelské atmosféře. Divák tak má možnost nahlédnout pod pokličku, pod kterou Star Trek vznikl a nechybí ani vzájemný respekt herců ke svým kolegům, byť se nenese vždy ve zrovna formální rovině.

Vcelku raritní koncert, který vyšel do distribuce v omezeném počtu kusů 1200 kopií. Netrvalo dlouho a zaplnil se jím internet (osobně jsem měl tu možnost si koupit originál za nekřesťanské peníze). Pro skalní fanoušky Poledourise je koncert unikátním a docela emotivním pohledem jak na jeho práci, tak i jeho samotného. Vystoupení doplňuje dokument a rozhovory se skladatelem. Existuje příliš mnoho nahrávek a rerecordings Barbara Conana, ale pouze tahle jediná je pod taktovkou samotného autora. Sledovat celé vystoupení je zážitkem samotným o sobě. Bohužel, několik měsíců po vystupení prohrál boj s rakovinou a opustil nás. Nikdy nezapomeneme, maestro.

Killing Room alias KR 13 je film, na který musíte mít žaludek. I navzdory nízkému hodnocení ve mně zkouknutí traileru vzbudilo bližší zájem. Nejsem obecně příznivec tohoto typu thrillerů nebo myšlenky, kdy se pár lidí pod totálním psychickým vypětím vzájemně pozabíjí. Divák nahlíží na dění z perspektivy psycholožky, která neví do čeho jde. Hrůzostrašné prostory "režie" za černými skly, odkud se koriguje smrt, ožijí v momentě, kdy to divák prakticky nečeká. Peter Stormare alias "Matka" sice nijak zvlášť nezáří, ale jeho přístup se zapáleným cigárem s pohledem do blba a reakcemi na stěžejní otázky je unikátní sám o sobě. Škoda některých zásadních nelogičností a konce.

Když jsem viděl před několika měsíci trailer, už samotná myšlenka toho, že vznikne další opičí film, mě zarmoutila. Nebylo to ani tak trailerem jako tím, že nenechají tuhle látku už konečně na pokoji. Do kina jsem šel prakticky bez očekávání a jen skrytě doufal, abych neodešel znechucenej, což se ve výsledku nestalo. Nedá se říct, že bych odcházel nadšenej nebo s jasným zaškatulkováním filmu do té nebo jiné kategorie. V souhrnu: nová POA neurazí, na nic si nehraje ani divákovi neukazuje dobytí naší planety pod laciným nápadem a drahými sfx. Příběh ctí původní literární předlohu na jejímž základě vzniknul film z roku 1968 a zároveň přichází se svou originalitou, která sice není bezchybná, ale má hlavu a patu. Samotná synopse a celkové ztvárnění jakož prequel rozhodně má své kvality. Fanoušky fenoménu potěší některé pasáže, které více či méně odkazují na prvky z původního příběhu. Jenom už prosím, žádná další pokračování. Ad hudba: Nemám nic proti Patricku Doyleovi (celkově score nezní špatné), ale jiného skladatele bych si na jeho postu představit dokázal.

"Díra" uprostřed moderního panelákového sídliště. Kontrast dvou světů. Pro většinu to jsou špinavci, primitivové. Kontrast dvou naprosto rozdílných vesmírů mnohde není patrný jako právě tady. Co ale když právě oni jsou ti hodní, ti chytří, co se nenechají vtáhnout do okolního zlodějského, komerčního a úplatkářského světa? Je až zarážející, jaký dojem na mě udělala Yuliya Sokolova, ženská takového charakteru, jaký jsem ještě nepoznal. Čistě teoreticky, narodit se v jejich rodině, byl bych hrdý, že jsem Ukrajinec.