Renfield

Čistá novinařina je sice prokládána různými žánry, nebo vyššími cíli, ale práce reportéra sama o sobě zaujme nejvíce. Z jedné strany samozřejmě proto, že ho Russell Crowe pojal takovým fajn "Dudeovským" způsobem a z té druhé pro pocit, že tady to jednoduše filmu sedí. Informace střídá informaci, zájem se otáčí na toho v pozadí a vzápětí zas na někoho jiného, dění ze své intenzity nesleví. Postupně se střílí do nejvyšších řad, aby... aby to skončilo příběhovou sebevraždou? Z mého pohledu závěrečný zvrat už být nemusel a pokud ano, zasloužil i on více minut. Škoda toho, protože jinak je to natočeno parádně. Příběhové intenzitě podléhá i občas lehce zběsilá kamera, vždy výborná, ve scéně v garážích obzvlášť. Z té jsem měl pocit, že je i přes své napětí takovou přestávkou v ději, má svůj čas a je tomu tak dobře. Zase ovšem škoda závěru, totiž i střelec z garáží jakoby tam byl někým úplně jiným. 75%

Umělé, jako to městečko určené k likvidaci atomovou bombou. Velmi špatné efekty hold parádní kulisy z předchozích Indyho dobrodružství nenahradí, záběry na digitální krajinu raději ani neřešit. Být jejich kvalita alespoň o třídu výš, nemuselo to být tolik do očí bijící a k dobrodružství s nádechem sci-fi, by to vlastně sedlo. Jenže tahle souhra neklape ani v závěru, který nádech sci-fi promění ve sci-fi čistokrevné. Každopádně když odmyslím efekty, těch fajn momentů je tu docela dost, nejvíce rozhodně v džungli. A Harrison Ford? Ale jo, pořád to tam je. Za to Cate Blanchett byla nečekaně nevýrazná. 65%

Dalo by se říct, klasický Wes Anderson, jenže ona to není tak úplně pravda. Změny jsou sice drobné, přesto pro celkový pocit z filmu zásadní. Depeše je roztažena na více stran (kapitol) a je z větší části černobílá, s čímž jsem měl obzvlášť ve druhé, kvalitou zbylých nedosahující kapitole, docela problém. Představit si Andersonovu klasiku bez barev, tak úplně nejde, chce to něco trošku jiného a přesně to přichází po povedené Wilsonově cyklistické poznávačce města. Vězeňský, tím i vcelku komorní příběh o lásce mezi trestancem a dozorkyní, přesněji snad malířem a jeho múzou, v němž mají herci zdaleka nejvíce prostoru. Právě scénám s touto dvojicí ta černobílá sedne nejvíce, stačí vzpomenout na první pózování, nebo (ne)vyznání. Jenže hned následující kapitola toto nadšení především příběhově krotí, v ní je opravdu lepší nechat se unášet obrazem, nejlépe barevným. Toho tu samozřejmě není mnoho, ale když je, dostaví se i v této slabší části podstatně příjemnější pocit. To následující lehká krimi je na tom zase lépe, černobílá ji v některých momentech dává takovou příjemně noirovou atmosféru, navíc má mnoho krásných záběrů, například ten před a po přestřelce. Vrcholem kapitoly je potom výborná animovaná automobilová honička, jenž zase barvy nepostrádá. Wes Anderson se mi ještě neohrál, takže nadšení z do detailu dotažených statických kompozic, průchodů zdí, nádherných kulis, ale i kostýmů, opravdu nechybí. Jenom ten Alexandre Desplat je nějak netradičně nenápadný. 75%

Tři naprosto odlišné pohledy na cestu k činu, jenž životy této trojice navždy změní. Ale také studie mužské a ženské povahy, která zdaleka neplatí pouze na dobu středověku. De Carrouges je rytíř tělem i duší, silný, odvážný, na svoji ženu pohlížející "klasicky středověkým způsobem", do nějž se ale občas dostane i menší dávka dobrosrdečnosti. Tam kde De Carrouges používá sílu, dává Le Gris přednost inteligenci, je gramotný, tím jistě pro mnoho dam i atraktivní, což si ve své samolibosti dobře uvědomuje, navíc mu nechybí známosti na těch pravých místech. Za jiných okolností by mohl být atraktivní i pro Marguerite, mohl být, kdyby... Po dvou vyloženě mužských kapitolách, přichází silně ženská, u niž jsem měl pocit, že tato změna musela proběhnout i na režisérské stoličce. Marguerite je inteligentní, krásná, jemná, přitom však velmi silná, její kapitola je dokonalým kontrastem k těm předchozím a mistrovským kouskem Ridleyho Scotta. Právě v ní se nachází nejvíce odlišných detailů ve vidění celého příběhu. Zamilované pohledy, které už nejsou tak zřejmé, jako byly v kapitolách pánů. Ale také scéna znásilnění a následného dění vrcholícího soudem. Nejen poslední souboj "zarazí do sedačky", něco podobného jsem prožíval právě i ve scénách znásilnění a soudu. Celý film má patřičně syrové pojetí, nádherné interiéry a vždy do detailu dotaženou scénu, záběr kamery. Odrazem toho všeho budiž právě poslední souboj, jenž napětím a adrenalinem na několik minut přenese na tribuny mezi rozběsněný dav sledující fantastickou rytířskou akci! Ta ve světě filmu minimálně patří k nejlepším, přesto předešlé dění nezastíní, právě naopak. 95%

Příběhová skládačka je sice působivá, ale v tomto případě si její vhodností nejsem úplně jistý. Některým scénám by přímé pokračování slušelo, takto se ze zajímavě rozehrané situace rychle odchází a ta nemá čas doznít. Naštěstí to neplatí vždy, třeba nemocnice, nebo propuštění, doznívají ještě hodně dlouho, na čemž mají velkou zásluhu výborní herci. Těžko totiž v těchto scénách odhadnout, co se odehrává v hlavě Štěpána Kozuba a Pavly Gajdošíkové, co udělají dál. Barva a chlad jejich světům sedne, vizuální pojetí celkově je na solidní úrovni, zvuk znepokojivé atmosféře ještě pomáhá. 65%

Hlavní hrdinové ani jejich příběh zrovna pohodoví nejsou, ten pocit pohody je tvořen především kamerou a dvakrát tolik hudbou. Ten pocit tu však je, časem se k němu přidala nostalgie a takový příjemný portrét let devadesátých. Zvláštní dvojice v "kabrioletu" si sympatie získá především přes jejich "filozofování", aby je dalším činem zase ztratila. A pak je tu ona, skvěle zahraná a původně vůbec nestopující Aňa. A také závěr, který z této pohody rychle vrátí do reality. Proto pojedeme rovně. 85%

Mé nadšení z filmu bylo v průběhu jeho sledování vlastně srovnatelné s nadšením Eloise z šedesátkového, ale i současného Londýna. Inspirace Hnusem sice zaujala, složitější děj se přesto samozřejmě čekat nedal, což by nevadilo kdyby... Kdyby na pozadí solidních tanečních čísel, příjemně neónové atmosféry s fajn kostýmy a hudbou, nebyla úplně obyčejná školní historka, která navíc právě v době, kdy je tou školní historkou, funguje zdaleka nejlépe. Edgar Wright hold není Lynch, Polanski, ani Argento a i když má mimo závěr i druhá polovina své fajn momenty, je to na ni především v těch psychologických (hororových, detektivních...) pasážích znát. Thomasin McKenzie je ovšem výborná, o to víc zamrzí výše zmíněné, protože ona na ten Hnus rozhodně má. 55%

Náročné, jako cesta hlavní hrdinky ke dveřím "kliniky". Beznadějné, jako její následný nářek za nimi. A to i přes mírný náznak zlepšení přetrvává. Na beznaději nic nemění ani závěrečná otázka, právě naopak. Pamela Mendoza je ve své roli výborná, prožíval jsem s ní každý moment, obzvlášť ty výše popsané. Zaujme i lehce nenápadná hudba, kombinovaná s řekněme folkovými motivy. A samozřejmě kamera, jenž do nádherného čtvercového formátu sází jednu povedenou kompozici za druhou. Nezapomenu právě na schody ke dveřím kliniky, nebo několik záběrů z dálky na postavu jdoucí krajinou. To vše v černobílé, která zážitek ještě prohloubí. 80%

Justin a Ben mají dle očekávání největší prostor, je jim věnováno ještě více času, než tomu bylo v první sérii. Tento čas je na jednu stranu velmi dobře využit, na tu druhou se však zapomíná na spoustu zajímavých vedlejších postav. Když pominu nově příchozí z vypáleného cirkusu, je to třeba Stumpy s rodinou, Ruthie, Lila, ale i Samson. Kdo velkou měrou nezasáhne do dvou zmíněných linií, nemá příliš co říct. Naštěstí jsou obě výborné, Justin prožívá svoji úchylně ďábelskou proměnu a Ben pátrá. Jejich postupné sbližování vrcholící dvěma posledními epizodami potom nabízí ty nejlepší momenty. Benova linie také představí značnou část jeho rodiny, z nichž obzvlášť bratranci musí zaujmout. Až mysticky působící S. je ale po svém zobrazení lehkým zklamáním, pravý opak Managementu, jehož zásadní setkání s Benem je jednou z nejlepších scén série. Což platí i o kukuřičném poli, nejklidnější části uspěchaného závěru. Že by "třetí série nebude, tak ať je toho ve finále co nejvíc"? Minimálně posledních pár minut být nemuselo. 75%

Více závodní druhá polovina strhne, v ní je to skutečné drama, které v některých momentech chybí té první. Komornější scény rozhovorů postrádají emoce, navíc ani dialogy nejsou z nejlepších. Až se divím, že mě o filmové rivaly více šlo, že jsem především v onom závěru nevěděl, komu vlastně fandit, z tohoto pohledu zkrátka velmi dobré. Navíc na rozdíl od výborného Daniela Brühla, mi vyžehlený Chris Hemsworth do role vůbec nesedl, přesto jsem měl pro jeho Hunta pochopení. Závodní scény jsou dle očekávání opravdovým vrcholem, mají výborný střih, na všech okruzích fantastickou kameru a především neskutečný náboj, napětí, drama... Huntovo "vítězství" na Fuji má stejnou sílu, jako Laudova nehoda v Nürburgringu. Tady to zkrátka funguje na výbornou, za to z těch neepických scén zůstane v hlavě především Laudovo stopování a to včetně jeho diagnostiky ještě jedoucího vozu. 75%