Renfield

Ta pravá ospalá atmosféra by potřebovala více času. Nemá ho ani městská část, jenže do ní se ještě rychlost a intenzita vyprávění hodí. Newfoundlandu by slušel pozvolný děj, prostor pro spoustu zajímavých postav a právě pečlivě budovaná atmosféra. Rozhodně netvrdím, že tu nic z toho není, nakonec herci pozvednou mnohé, třeba i (zase) rychlý přerod hlavního hrdiny, ale ten čas prostě chybí. Znát je to i na chladnějším vyznění jinak emočně silných scén, což zase zachraňuje fantastické herecké obsazení. Za to kamera využívá prostředí ostrovů na výbornou, krom krajiny jsou velmi působivé například záběry domu na řetězech, jimž zvuk dodává lehce hororový nádech. Ten do převážně romantického vyprávění sedne, také proto je zase škoda pouhého mihnutí bratrance, i když děj samozřejmě ovlivnil, to jistě ano. A abych zakončil zase spíše romanticky, ústřední hudební motiv slýchám v hlavě roky. 70%

Kdyby pro některé neplatilo, že "zombies are people too", mohla všechno mnohem dříve vyřešit obyčejná nelidsky lidská bomba. Je to až do vesmírných výšin dobře rozehrané, ale nedohrané. Zkrátka se namísto řádné apokalypsy zůstane u takového lehkého jugoslávského popichování, na pozadí pandemie. Hlavní postavy zprvu pocitově zajímavě vybrané mají však jen málo silnějších momentů a naprosto postrádají jakýkoliv vývoj. Samozřejmě krom zrození Novosrba, tam je vývoje až až. 50%

Pokud je to třeba, zaslouží si i povídka více, než pouhých devadesát minut a tady to třeba bylo. První polovina nadchne svoji poetikou, jejíž převod z knihy na filmové plátno opravdu vyšel. Vlastně na to stačí několik povedených záběrů na zasněžené pohoří Karpat a je doprovázející hudba Petra Hapky. Ale také denní život ve vesnici, rituály obyvatel, z nichž mnozí tuhle okolní idylku rychle posílají zpět do reality. Až příliš rychle, postav je tu spousta, prostoru pro ně již podstatně méně, proto ani herci příliš nemají co předvést. Na základní seznámení s příběhem to sice stačí, ale rozvedení alespoň některých by neuškodilo. Podobný pocit jsem měl i ze vztahu Hanele s Ivem, příliš rychlé, přesto podstatně podrobnější a herecky obzvlášť od Lady Jelínkové výborně podané. Naštěstí čas na vrcholnou závěrečnou konfrontaci dvou světů, si Karel Kachyňa našel. 75%

Tým, který má naštěstí podstatně lepší pokračování, v Ghost Protocolu však ještě jede na půl plynu. Akce je přehnaná, bombastická (v některých scénách velmi doslovně) a zapamatovatelná? To právě ne. Jasný, je tu ta úsměvná Moskva, vrchol filmu v podobě parádního Dubaje, ale dál vlastně nic. Záporák s přestřeleným plánem má málo prostoru, snad i proto zůstává nevýrazným, respekt nebudícím. Tak alespoň ta strmá procházka proskleným Dubajem. 60%

Velkolepý vizuál posledních filmů Denise Villeneuva dostává Dunou další rozměr. Spojení obrazových kompozic a zvuku či hudby Hanse Zimmera, která místy, v tom nejlepším smyslu slova, připomene Jóhanna Jóhannssona, je strhující. Může to být pouhá návštěva jedinečných světů, scéna záchrany, nebo naopak útoku, může to být vlastně cokoliv. Příběh má tentokrát čas, nespěchá, obzvlášť v jeho začátku dobře uvádí do světa Duny. Postav je tu samozřejmě spousta, čas by měl však být i na ně, jenže není. Cesta k nim je složitá, působí chladně, občas snad až nezajímavě, ani plejáda hvězdných jmen tohle nezachrání. Podobně jako v Lynchově verzi i zde nejvíce zaujal baron Harkonnen, doufám ve více prostoru příště... Protože že je tohle pouze takové nebývale atmosferické intro, to je prostě fakt. 85%

Proč vlastně byla natočena parodie, když tohle originální Scary Movie je parodií na horory samo o sobě. Že přijde po velmi dobře natočené a dokonce lehce děsivé úvodní scéně vyloženě zábava, mi dříve úplně nesedlo, dnes už to ale vidím trochu jinak. Úvod zůstává nepřekonán, má atmosféru, občas dokonce nějaký ten povedený záběr kamery a hlavně zabijáka, co se ještě drží na nohou a má celkem originální nápady s provedením svých činů. Jenže dál je to prostě party, které se naštěstí účastní i průvodce světem hororů Randy, jehož proslovy baví. Ze zabijáka se stává spíše nemotorná komická figura, což vlastně při odhalení kdo jím je, dává dost smysl. A u toho všeho dobře funguje hudba, obzvlášť ta "vypůjčená". Herecky tomu sice nic moc nepomůže, ale tam stačí céčková verze Johnnyho Deppa v podobě koženého ksichtu a tam zase třeba zelené tričko. Nakonec je nejlepší stejně Fred, škoda, že do jeho role nesehnal Craven Englunda, ale on sám je více než dostačující. 75%

Pokusy o sociální přesah děj sice vyloženě neruší, ale klidně mohly být vypuštěny. Ten dům a dění v něm si do jisté doby vystačí. Duchařská část je fajn, má velmi dobrou atmosféru, které ještě přidává hudba Marka Korvena. Jejím vrcholem je souboj řekněme bytostí, entit, který lehce naznačí další směřování. To už mi tolik nesedlo, ale je to samozřejmě věc vkusu. Mě na té poslední dvacetiminutovce zaujalo především zavírání dveří. Říkal jsem si, že to bude Red, jenže ten zavře dveře, potom Becker a je tu totéž, aby nakonec vylezlo z krabice takovéto překvapení. Proč ne, jenom ta atmosféra duchařské části je pryč. 50%

Na poměry islandského filmu je soužití Maríe a Ingvara až idylické. Farma funguje, úroda je rok od roku lepší, dalo by se říci, že jim nic nechybí. Přesto je z velmi intenzivní první kapitoly cítit prázdnota, kterou je třeba vyplnit ztělesněným štěstím. To se podaří, jenže tam kde přichází více mytologie, vytrácí se příběhová intenzita, což je rozhodně škoda. Právě tam se dalo přitlačit, jít na hranice hororu, když k tomu příběh doslova vybízí. Takové momenty se sice najdou, ale převážně se děj drží v rámci netradičního rodinného dramatu. Touha po mateřství je z něj cítit, za to k vyjádření skutečné mateřské lásky stačí stát pod oknem. Herci jsou výborní, přesto je tento moment pravé matky jedním z nejsilnějších. Hudba a kamera jsou však bez výhrad. U druhého zmíněného to snad na Islandu ani jinak nelze. Příroda a mytologie tu stále mají hlavní slovo. 65%

Nebýt Kevinovi profese, které k tomu, aby mohla být označena za ďábelskou, stačí několik vět a záběrů z prvního případu, byla by úvodní část až idylkou mladého zamilovaného páru. Ten je zde velmi dobře představen, přesně tak, aby se ihned po přesunu do New Yorku mohl stát figurkami, s nimiž se dál bude hrát. Tedy takhle, s nimiž si dál bude hrát jistý John Milton. New Yorské exteriéry filmu sednou, Andrzej Bartkowiak se v nich činí, čímž atmosféru filmu ještě prohlubuje. Podobně však fungují i interiéry, obzvlášť pokud jde o Miltonovu kancelář (nebo bydlení), ve finální scéně! Souhra Bartkowiak, Newton Howard a Pacino tady nebývale funguje. Obzvlášť Pacino, jenž byl dosud pouze lehce zvláštním šéfem, se zde stává skutečným ďáblem a já mám pocit, že bych si tento dlouhý vrchol klidně ještě nějakou dobu užíval, i když řekl vše podstatné... záchodový dovětek ani být nemusel. Ještě se vrátím k figurkám, více a více temný Keanu Reeves byl velmi fajn. Mary Ann v podání výborné Charlize Theron mi potom nejednou vnukla vzpomínku na Rosemary, nakonec nejen ona. 90%

Škoda, že se Hasse Ekman nedržel svého tajemstvím zahaleného hrdiny déle. Přemíra vysvětlování se zamotává sama do sebe a film postupně ztrácí na zajímavosti a hlavně atmosféře. Přitom ta byla v úvodu patřičně mysteriózní, podobně jako pan neznámý a jeho první sny. Alespoň ty jsou z velké části natočeny velmi slušně. 55%