Dikaiarchos

Federico, chápu, že ses v čase natáčení Hlasu luny cítil opuštěný dobou, zkonzumnělou, zpragmatičtělou, odpoetizovanou, zunifikovanou, dobou, která, jak jsi to vnímal, vykázala tvůj Svět do muzea jako neužitečný anachronismus. Chápu-li toto, rozumím i postavě Gonella, snad tvému alter egu (Gonellova družka zdá se být ozvěnou Guiletty; viz motiv houslí, odkazující na houslový part v Silnici, nebo společný tanec, evokující Ginger a Fred), rozumím Gonellově nostalgii, skepsi a zpěčování se stáří, jakož i postavě Salviniho, herce-klauna, snílka, básníka, žalostně ztraceného a v přízemní každodennosti nenacházejícího uplatnění pro imaginativní vidění. Svou filmovou závěť jsi prodchnul poetikou svých dřívějších filmů (ba přímými odkazy na ně), trochu staromilsky ses ohlédl, artikuloval jsi pocit z ohrožení světa starého světem novým, ale zároveň jsi, byť s lehkou nedůvěrou, udělil pár otcovských rad mladší generaci. Kdyby ses dožil té letošní stovky, shledal bys, že mládí si jde jako vždy svojí cestou, ale také bys zjistil, že fantazie, snění, imaginace a poezie z filmového světa nezmizely. Poslední slova, která jsi nechal na filmovém plátně zaznít: “Myslím, že kdyby tu bylo víc ticha, kdybychom všichni byli trochu potichu, možná bychom mohli něčemu rozumět.“

Bartas hlavní ženskou postavu nevybavil (stejně jako jiné postavy svých filmů) tradiční, zavádějící identitou (řekni své jméno, povolání, řekni, jakým jazykem mluvíš, prozraď své názory, zájmy, touhy, trable), ale ponechal jí identitu nejvlastnější, sestávající z holé existence, zážehů instinktů a nezbadatelných hnutí mysli, jež obnažuje (ale nekonkretizuje) ženina motorika a výraz tváře. Kdo chce zažít dobrodružství, může sestoupat po prachem pokrytém schodišti k vlastní vlastní identitě a skrze ni pátrat po interpretačním klíči k příběhu.

Vjem střídá vjem, a přitom je mysl (aspoň ta moje) zachvácena osvobozující non-asociativností, podobně jako u série Prelude a Persian Series.

Režiséru Potužilovi dávám pět hvězd nikoli za samotný dokumentární počin, ale za holý fakt, že jako jediný (nepočítáme-li Divišův výstup ve Vachkově filmu Bohemia docta a patnáctiminutový Potužilův GEN z roku 1993) zaznamenal na filmový pás naturel jednoho z nejhlouběji cítících a nejsoustředěněji myslících našinců. „Já nemám této společnosti co nabídnout. Sračku jí nabídnout nechci a nedovedu, a nabídnout jí hodnotu podle svého dobrého svědomí? – obávám se, že se ta společnost o ni nejen nezajímá, ale dokonce se jí obává.“ (Diviš, Teorie spolehlivosti)

"Ten, kdo je od mládí pod takovým tlakem (smutku), je jako dítě vyrvané kleštěmi z matčina lůna, dítě, jemuž navždy utkví v paměti matčina bolest." (Kierkegaard)

Proutěný muž je koncipován jako detektivka s prvky hororu, na druhou stranu dílo disponuje přívětivým tónem, který umocňuje hudební, takřka muzikálová složka filmu a absurdní situace, do nichž je zapřisáhlý katolík seržant Neil Howie hnán. Konflikt katolictví a „osvíceného“ pohanství je příčinou humorných i dramatických situací; ať už ale panuje jakákoli momentální nálada, pel čehosi znepokojivého, zlověstného cítíme téměř nepřetržitě. Jako by každý žert byl latentním gestem zločinu či dokonce smrti a naopak i velmi neblahou situaci lze v okamžení proměnit v pouhý šprým... (více)

Čiré uhranutí! Cit prostupující veškerý časoprostor filmu. Vlající vlasy, psí srst, linie mrazivě oddělující netečné moře od mravenčení lidského světa. Mrtvé obrazy diáků, promítaných na dveře, do nichž vchází živý člověk. Ruchem a hudbou pukající sekvence střídané úderem ticha. Kolaps jazyka, zchromlého a nemohoucího dostát nepojmutelným dějům nitra. Zacyklení vět a pohybů, získávání času jeho ztrátou. A stále ten cit - navzdory i ve jménu nevyhnutelného. / Díky, Kiro! A díky ČT, že se občas vycajchnuješ!

Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího.

Jeden z nejutilitárněji (oboustranně) uzavřených sňatků v dějinách pohádkové říše.

Samozřejmě můžete vyrazit do exotických krajin (řekněme v nějakém bizarním vozidle), natočit o této cestě čtrnáctidílný dokument a neříct jím téměř nic, anebo se beze všeho humbuku vypravíte realizovat konkrétní záměr, naplňujete jej a ještě za sebou zanecháte úspornou, ale hutnou výpověď. (Omlouvám se, že jsem se v tomto komentáři zpronevěřil své zásadě „nikdy neporovnávat nesrovnatelné“).