Silnice

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

A nejsmutnějším klaunem filmového plátna se stává... Gelsomina v podání Giulietty Masiny. Sakra, díky jejím krásně smutným očím bych ji snesl modré z nebe. No to je možná přehnané, vím. Ale rozhodně také vím, že bych se nechoval jako Zampano, jenž je opravdu velmi odpudivým člověkem - Anthony Quinn se zde herecky vyznamenal. 75% (01.03.2013)

Giulietta Masinová je naozaj veľmi maličká pri svojej výške 1,57 m, kedy je oproti Anthonymu Quinnovi až o dobrých 28 cm vzrastovo nižšia, pritom zasa taký Richard Basehart je na tom v podstate o čosi lepšie, keďže je od Gelsominy vyšší iba o 18 cm, čiže by si tým pádom mala lepšie sadnúť práve s Il Mattoom, než zrovna so Zampanòm, ktorý ju pôvodne „odkúpil” za 10 000 lír, aby ho následne sprevádzala, ako potulného artistu po rôznych vystúpeniach v rámci krajiny, skrátka dobrá asistentka po ruke, sa určite vždy hodí, len akonáhle by ju začal trebárs pre nič, za nič, „peskovať”, tak by mohlo kľudne nastať práve to, že by uvažovala nad potenciálnym útekom do rovného náručia tohto "Blázna", alebo by si to nasmerovala priamo domov, a či ešte jestvuje i úplne iná možnosť? / Ani celkový menší vzrast tejto mimoriadne talentovanej herečky jej nezabránil v tom, aby nepodala priam majstrovský, herecký výkon, pričom používa nielen klasickú, verbálnu komunikáciu, kedy miestami vedie zaujímavé rozhovory s hlavným protagonistom, či aj s ďalšou postavou v podaní Dicka Baseharta, ale zároveň by som vyzdvihol i jej neverbálnu komunikáciu so snáď ešte častejšími mimikami a gestami, ktoré ešte celkovo zvýraznili herečkino stvárnenie, a tak po spojení obidvoch prvkov dohromady, sa vskutku jedná o to, čo si divák z tohto filmu jednoznačne najviac odnesie a zapamätá! \ Nevravím, že by za ňou obidvaja zmieňovaní páni nejako zvlášť zaostávali, ale keď Zampanò momentálne zo seba nestrháva železnú reťaz, tak len väčšinou šteká, ako vzteklej pes, čo môže dokonca človeka i poriadne pohrýzť, a zase taký Il Mattoo sa iba ustavične uchechtáva, ako by akurátne utiekol z blázinca, že aj rovno do Zampanòvho ksichtu, čo by nejedného vyviedlo z miery, však? / Proste snímok je popretkávaný najrôznejšími, medziľudskými vzťahmi, z čoho sa vzápätí vytvárajú naprosto (ne)predvídateľné situácie s tým vari automaticky spojené, čo v konečnom dôsledku postavy zavedie do najrozmanitejších osudov, aké si vôbec dokážeme predstaviť, aj s prípadným, smutným dodatkom na záver. Jednu hviezdičku napokon strhnem, čo ale absolútne nemení nič na tom, že v tomto prípade stále ide o nadštandardne kvalitný filmový zárez, o akom môžeme v súčasnosti mimochodom iba snívať... (19.10.2022)

Kdysi dávno můj první Felliniho film. Silnice je na první pohled jednoduchý a obyčejný film, který však mocně rezonuje pod povrchem, stejně jako srdce - zvon v mužné a drsné hrudi neotesaného siláka Zampana, jenž umí jen řvát, rozdávat rány a ponižovat. Až křehké rozčepýřené ptáče Gelsomina v něm dokáže probudit nějaký kladný cit, jenže už je pozdě. Pro mě jeden z nejkrásnějších Felliniho filmů. (12.01.2011)

Po Sladkem zivote muj druhy Fellini a podle csfd reziseruv jednoznacne nejlepsi film. La Strada je mnohem pristupnejsi, emocionalnejsi a celkove lidstejsi kousek (asi prave proto si to vykoledovalo Oscara). Stale je tam ale poradny kus spinave italske deprese a hlavne neco, co se zda byt Felliniho trademark - strasne nesympaticke charaktery. Nemam rad cirkusaky a nemam rad italy, kdyz se to spoji a jeden z nich je cirkusovy hrubian a druha je pomatena mimonka hrajici si na Charlieho Chaplina, pak to na hodnoceni moc neprida, ale na rozdil od La Dolce Vita ma Cesta sve kouzlo. 6/10 (16.09.2011)