Silnice

Ďalší z radu Felliniho filmov, u ktorých spomienka na jeho premietanie pred desiatkami rokov nekorešponduje so súčasným pohľadom. Možno ma vtedy strhla klubová atmosféra, možno to spôsobila mizerná konkurencia v kinách, neviem. Cesta ma nenudila, tvár Giuletty Masiny by sa uplatnila aj v nemom filme, Quinnov hrubián nemal chybu, krásny bol aj hudobný motív Nina Rottu. Tak čo mi vlastne prekážalo? Nemôžem dať viac ako tri hviezdičky filmu, ktorý síce má všetky atribúty kvalitného filmového diela, ak ma príbeh potulných komediantov v povojnovom Taliansku nezaujíma a na to, aby som pátral "čo tým chcel Fellini vyjadriť" nemám čas ani chuť. (22.09.2011)

Svojim posolstvom predchnutým kresťanským duchom je tento film, ktorý Felliniho preslávil po celom svete, jednoducho krásny a čistý ako Duch svatý. Z pôvodného zámeru vytvoriť "chmúrnu rozprávku" vzniklo nadčasové veľdielo, ktoré má čo povedať každému, kto je ochotný načúvať. Film, ktorí jedni označili za "zradu neorealizmu" a druhí zas vyzdvihovali jeho "čisté kresťanstvo", pritom nebol myslený ako jedno ani druhé, šlo len čisto o vyjadrenie autorovho pohľadu na svet, strachu zo samoty, vízií zániku, znechutenia z našej civilizácie a nádeje, že ľudské hodnoty napriek všetkému pretrvajú. Nezačnem radšej rozoberať, či sú oné vyzdvihované hodnoty položené na správnych základoch alebo sú iba útechou pre slabých, chudákov a hlupákov, odpoveď by som aj tak nenašiel. Podstatné je, že CESTA je silne znepokojivá, nenechá diváka chladným a prinúti ho rozmýšľať, čo bol presne jeden z cieľov, ktoré Fellini svojimi filmami chcel dosiahnuť, hoci si to možno ani sám neuvedomoval. Každopádne, neexistuje vo svetovej kinematografií veľa filmov vyjadrujúcich sa tak výstižne a pôsobivo k téme pokory. Mám len trochu problém s tým, že je pre mňa z filmového hľadiska trochu málo výrazný, inak by som s hodnotením neváhal. (20.10.2006)

Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak... 80% (07.10.2015)

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)

Nenápadně se rozvíjející příběh vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými osobami, který však v posledních minutách jedinou scénou probudí takový přívál emocí, že nelze pochybovat o tom, že jde o dílo opravdového mistra. A taky Giuletty Masinové, která svou tváří vyjádří vše a od prvních minut si jí divák musí zamilovat. (25.05.2009)