sportovec

Svébytný pohled opravdu do srdce severoamerického subkontinentu vládne bohatstvím dobře natočených záběrů, nenásilným komentářem a postižením generační směny u neobvykle široké škály savčích, ale i ptačích druhů. Záběry na jeřábí rodinku kráčející napříč dopravním ruchem jsou obdivuhodné. Stejně tak jako medvědí prabába-matka rodu s doloženými 22 porody. Je to svět džungle, nikoliv lidské společnosti. Scenérie Skalistých hor dotváří tento svátek dokumentárního filmu amerických autorů i Yellowstonského národního parku. Stownů je zkrátka víc. Tito stojí zato.

Demokratické Německo rozhraní třetí a čtvrté části minulého století představuje dnes již spíše historický vrchol německých dějin. Dokumentární tvorba tohoto typu naznačuje po sedmdesáti letech propracování k dřeni německé nacistické tragédie. Torgau je spontánním vrcholem této sebereflexe, následný pád do velmocenských hrátek a éry studené války naopak bohužel i dnes živým varováním. Tolerance není slabost a mocenské sobecké zájmy jsou jen obtížně mravně přijatelné. Padni, kam padni. Barevné filmové uchopení je dalším zvýrazněním právě popsaných fakt a souvislostí.

Triumf spravedlnosti byl aktem náhody a lidské malosti. Perfektní ztvárnění tohoto pozoruhodného případu se dotýká pomezí legality a kriminality. Vědecký přístup Bojarského si vynucuje úctu i po desetiletích stejně tak jako tento celý nevšední seriál slučující věcnost a uměleckost a ve výsledném tvaru se blížící dokudramatu. Soustřeďuje v sobě všechny přednosti hraného filmu a dokumentární tvorby. Je to ojedinělý a nadčasový výkon obou Moskalykových.

Největším přínosem tohoto dokudramatu je celostný pohled na keltský svět od Malé Ázie až do Velké Británie. Duchovní svět tohoto etnika na pomezí totemismu a polyteismu odpovídající pokročilé vojenské demokracii naznačuje velkou členitost keltské společnosti a její postupný přechod k otrokářské civilizaci. Neméně inspirativní jsou důkladná zobrazení archeologických vykopávek a demonstrace ukázek vyspělých řemesel pozdního laténu.

Evropská verze akčního filmu se vyznačuje tím, co bylo pro Jean Paula příznačné - jasnou humanistickou orientací, uvěřitelným námětem i příběhem vtěleným do filmově pojatého příběhu s napínavým dějem a také otloukaným hrdinou, který se dopouští chyb a omylů, jež občas stojí lidský život. Drobek artistických vložek nepůsobí příliš vyumělkovaně a pro laického řadového diváka vyzní přirozeně a uvěřitelně. Moderní mušketýr nejen upoutává, ale i strhuje. A je jedno, že zanedlouho od toho ohňostroje dobrodružnosti uplyne padesát let. Letité jsou už konec konců i postřehy členů ČSFD.

Utěšený pohled na české vědkyně, za něž není nutné se stydět - ba právě naopak. Nejenže nedělají ostudu, ale tvoří naopak skutečnou hodnotu - záchranu mimořádně vzácné, těžce ohrožené rasy jedinečného druhu antilopy. Prostřednictvím těchto zvířat navíc divák vnímá i Afriku, která si uvědomuje sebe samu a také si - namáhavě a poznenáhlu - začíná uvědomovat, co chce, oč usiluje a kam by případně měla a chtěla směřovat.  Tato forma Marshallova plánu je také součástí evropské odpovědi na živelnou, podsvětím živenou migraci. Zapomínat by se nemělo ani na manželské protějšky těchto sympatických žen - tvoří jim pozadí, dávají jistotu jejich mateřství a společně zakládají tu opravdu nosnou civilizační kvalitu XXI. století.

Normální, prosté i invenční lidství. Schopnost zůstat sám sebou, na nic si nehrát, před ničím  necouvat a žít. Žít bohatě a tvořivě. Čapkovsky: poezií a hrdinstvím všedního dnes. Žít plně a vlastně šťastně.

Francouzský dokumentární film je dobře promyšlen a výstižně zachycuje hlavní krajinné typy tohoto opravdu nikoliv tuctového státu. Je možné zblízka vidět jeho původní obyvatele a zajímavé jsou i průhledy do tradičních technologií, které jsou páteří ekvádorské sice skromné, ale přece jen patrné přijatelné životní úrovně. Bez modernizace se ovšem tato země neobejde. To je jasné.

Příběh jednoho soudu a poroty, kteří se dopustili zločinu - nepřesvědčivá nepřímých důkazů, ještě více rodinných drbů pošpinila pověst francouzské justice a upozornila na problematičnost trestně právních přešlapů, které nemají daleko k politickým zločinům nedávné minulosti. Gabinův výkon v titulní roli rodinného patriarchy ještě z 19. století voní syrovostí francouzského venkova předminulého století, zajímavá je i úložka nastupující osobnosti světové kinematografie hraného filmu Depardieua. Hraný film se svým ponorem blíží dokumentu a je zjevné, že těží ze skutečnosti. Nechtěnou "zajímavostí" jsou hrubé chyby policie i prokuratury (vyšetřujícího soudce), které až fatálně zmařily možnost dopadení a potrestání skutečného zločince (zločinců).

Lze-li i o klasické detektivce (je možné diskutovat o formě a vymezení klasičnosti) říci, že je dokonalá, pak LOVEC HLAV má ke konkretizaci takové představy až neuvěřitelně blízko. Mezní postavení stopaře na rozhraní organizovaného zločinu, zpravodajské služby a tajné kriminální policie připomíná anglický seriál RANDALL A HOPKIRK i americké lovce zločinců, kteří na základě zveřejněných oficiálních vyhlášek "dodávají" stíhané zločince do stanovených věznic prostřednictvím oficiální policie. Západoevropská akčnost je v porovnání s tou americkou reálnější, přesvědčivější a podloženou špičkovými výkony výtečných herců (Belmondo, Cremer). Nápaditý scénář a propojující se režie dotvářejí dojem dechberoucí profesionality citlivě zacházející se stupňovaným napětím provázeným nadprůměrným intelektuálním uchopením tématu.