StarsFan

Jednalo-li by se o “skutečné události,” šla bych s hodnocením o hvězdičku výše; vzhledem k tomu, že však neexistují žádné záznamy o Masarykové léčení ve Spojených státech, je scénáristovo rozhodnutí věnovat této zápletce polovinu příběhu poměrně nepochopitelné. Obzvláště, vezmeme-li v úvahu, že oněch historicky podložených a zároveň zajímavých aspektů, na které se mohl Masaryk zaměřit, je více než dost.

Některé animáky si mohou užít i dospělí. Tento mezi ně nepatří.

V rámci žánru si nedovedu představit, že by šlo Krásku a zvíře natočit lépe. Kostýmy jsou krásné, výprava velkolepá, nápady neotřelé (vystřelující klávesy!), obsazení skvělé, animace nábytku nádherná. A jelikož se považuji za emancipovanou ženu, musím uznat, že pohádky, kde hlavní hrdinka nečeká pasivně na záchranu a kde je naopak ztvárněna jako sebejistá, sečtělá, přemýšlivá dívka/žena, jsou mi více než sympatické.

Velká inspirace Vetřelcem a jedna nepříjemná situace na Mezinárodní vesmírné stanici, ke které by nemuselo dojít, kdyby astronauti dodržovali základní bezpečnostní protokoly nebo alespoň logiku. Závěr předvídatelný, pro mě osobně nicméně potěšující.

Came for Patrick Stewart, stayed for Carla Gugino. Nezávislá divadelní dramata mám ráda, a byť se toto řadí mezi ty předvídatelnější (hlavní zvrat odhadnete již v prvních minutách nebo po přečtení synopse), jeho poklidnější druhá polovina, která je prakticky jen jedním dlouhým dialogem mezi Lisou a Tobim, mě velmi bavila. A až za několik let zapomenu, o čem měl Match vlastně být, ráda se na něj podívám znovu.

Hlavní hrdina vstupuje do příběhu jako poctivý, nevýrazný, ostýchavý kluk a odchází z něj jako poctivý, nevýrazný, ostýchavý kluk. Nulový vývoj osobnosti, který mě následně vedl k nulovému zájmu o jeho osobu. Což je u sportovního filmu, jehož hlavní podstatou je snaha přesvědčit diváky, aby protagonistovi fandili, docela výrazný problém.

Přiznávám to narovinu: Tomu, proč je Magnolie tak opěvovaná, nerozumím. V úvodních třech povídkách je divákovi předloženo, že bude sledovat film plný náhod, které protknou životy jednotlivých postav a navždy změní jejich trajektorii, jenže ony osudové momenty jsou prakticky bezvýznamné (bavič lže moderátorce o své rodině v momentu, kdy se s ním člen rodiny chce spojit) a jediným vyvrcholením je biblická pohroma, která v rámci děje působí jako deus ex machina. Andersonovy filmy jsou pro mě "hit or miss" – Až na krev zbožňuji, Mistr mě minul. Magnolie se bohužel řadí do druhé kategorie. Svou stopáží, množstvím postav, prostřihy mezi příběhy a narážkami na knihu Exodus jako by se divákovi snažila vnutit, že je mistrovským dílem nezměrné intelektuální kvality, jenže když osekáte pozlátko, zjistíte, že jednotlivé postavy nejsou zdaleka tak komplikované, jak se nám PTA snaží vnutit, dialogy jsou průměrné a příběhová linka není ničím výjimečná. Kdybych neměla pocit, že je Magnolie tak sebestředná, falešně okázalá a domýšlivá, dala bych jí asi průměrné hodnocení, svou neoprávněnou onanií nad vlastní genialitou mě ale vytáčí tak, že navzdory hereckým výkonům a slušnému zpracování nad dvě hvězdy nejdu.

7 věcí, které mě naučil Kong: Skull Island: 1) Titulní role znamená, že ve filmu nemáte žádnou úlohu, ale scénáristé potřebovali někoho, do koho by se hlavní hrdinka mohla zamilovat. 2) Při focení polární záře několika vteřinovou expozicí byste měli používat blesk. 3) Pokud nemáte blesk, můžete ho nahradit zapalovačem. 4) Vojáci netrefí nic. Fotograf, který nikdy nedržel zbraň v ruce, trefí všechno, i když se cíl pohybuje rychlostí stovek kilometrů za hodinu. 5) Plynová pistole je mnohem účinnější než kulomet. 6) Samurajský meč je mnohem účinnější než automatické zbraně. 7) Jste-li nejdražším stopařem na světě a je-li vaším jediným úkolem dovést civilisty přes nebezpečný ostrov k řece, stačí, když po pěti minutách cesty ukážete dopředu a řeknete: "Jděte tudy." || Jinak nicméně relativně vtipné a zábavné. Je příjemné vidět pro změnu zase jeden akční film, který si svou absurditu dobře uvědomuje, a umí z ní těžit.

Past na Oscary? Asi ano. Jenže taky precizně natočené drama s chytře vystavěným příběhem, který se odehrává ve třech časových osách a řadu významných momentů úmyslně nezobrazuje. Trojice Alex Hibbert, Ashton Sanders a Trevante Rhodes dokázala nesmělost, nejistotu a nemluvnost vystihnout tak přesvědčivě, že jsem v nich Chirona viděla bez ohledu na měnící se podíl svalové hmoty, a James Laxton by si za kameru a umění najít krásné modro-fialové tóny na černošské kůži nějakou tu cenu jistojistě zasloužil. Můj jediný problém s Moonlight tedy nakonec spočívá v posledním aktu, od kterého jsem po zvratu ze středoškolské fáze přece jen čekala něco víc. Snad jasnější odpovědi na otázky z předchozích částí, snad větší náhled do Chironova života, snad výraznější katarzi.

Skotský přízvuk, edinburghské ulice, moje univerzita zaskakující za soukromou prestižní školu. Dvojí nostalgie – všeobecná po prvním dílu a osobní po Skotsku jako takovém. Jako naprostá většina pokračování ani tohle kultovnosti prvního dílu nedosáhne, odmyslím-li však, že jsem T2 čekala o něco syrovější, musím říct, že mě tenhle nostalgický návrat do Edinburghu bavil.