novoten

There were dragons when I was a boy. Nejlepší animovaná série se loučí a roky slibované finále příběhu o dospívání nerozlučných přátel předčilo veškerá možná očekávání. Snad protože jsem předchozí díly viděl vícekrát, snad protože jsem si s hlavními hrdiny zařádil i v osmi sezónách seriálu, snad protože takhle lidu- a drakumilné poselství jen tak někdo nepřekoná. Od první scény mráz po zádech a při poslední půlhodině i tep někde na dvou stovkách, k tomu nejedna očekávaná slza a pocit, že filmový svět je bohatší o pravou legendu.

Mohlo jít o kostýmní drama se zápletkou o přiblížení se luxusu, která je se subžánrem dvorních pletich neodmyslitelně spjatá. Snad proto je příběh nezdravého trojlístku dam obohacený o úplnou otevřenost, takže se na místním dvoře nechodí pro vulgaritu daleko, hodně se souloží a zvrací a o obou činnostech se i hodně mluví. Chápu, možná to tak bylo, možná jde o umělecký záměr. Z Favoritky tak ale je místo rafinovaného obrazu jen tuze nepříjemný zážitek, ze kterého se neoklepává zrovna lehce. Byť je ústřední triumvirát zahrán tak dobře, že mi zůstávala ústa dokořán.

Historka, která i přes svůj velký dramatický a střídmě sociologický potenciál pouze polechtá vlastní možnosti a potěší jen gradovaným nepředvídatelným závěrem. Ve zbytku času (a nejvíc v trestuhodně hloupě přilepeném epilogu) je to Spike Lee ve své nejhorší formě, tedy v podobě zaslepeného kazatele křičícího na celé kolo. S myšlenkami, které chce sdělit, plně souhlasím, ale jejich forma je tak strašidelně upachtěná, že týden po projekci mám problém rozpomenout se na příjemné špičkování Washingtona s Driverem a vybavují se mi jen donekonečna omílané narážky na tehdejší popkulturu a společenské stopy pro natvrdlé, proto jsem s hodnocením tentokrát přísnější.

Steven Knight se rozhodl napsat scénář stylem all-in a vsadit v něm na jedinou kartu. Vyzbrojen vědomím, že na mě v průběhu číhá nečekaný zvrat, jsem se v horku, ve kterém kolem sebe krouží klasicky rozevlátý McConaughey (což mu nepřekvapivě i tentokrát dokonale sedí) a žánrově snad až příliš vyumělkovaná Anne (které ale tato poloha k mé velké lítosti vůbec nesedí), snažil hledat vodítka, co mě nasměrují správným směrem, tedy k uhádnutí pointy. Neměl jsem šanci. Hra, která se začne hrát pomocí prapodivných "telepatických" narážek, vygraduje něčím, o čem nechci mluvit, abych neřekl příliš, ale bez čehož toho zároveň o moc víc říct nedokážu. Často čtu názory, že filmový svět už nemá čím překvapit. Všem podobně smýšlejícím bych plavbu na Serenity doporučil, ať už se se vším, co na ní potkají, rozejdou v dobrém či zlém. Pro mě se ale jedná o polovičatý zážitek, který od jisté chvíle nemá důvod dohrávat zdánlivě klíčové linky - a přesto to ještě dlouhé desítky minut dělá. Třetí hvězda proto jen za nevídanou tvůrčí odvahu.

Souboj malosti a ješitnosti s inspirací a zápalem. Nevím ale, jestli mám film chápat jako odraz nižších lidských pohnutek, nebo snad jen jako připomínku, že žila a psala jedna specifická odvážná dáma. Linie tvůrčí a životní se totiž nedoplňují, jen smutně srážejí. Keira možná není ve svých kostýmních fetiších vždy využitá, letos je ovšem poprvé zbytečná.

Je až škoda množství vynaložené snahy k tomu, aby Jack vypadal podobně jako jeho žánroví příbuzní. V kontaktních soubojích jako Jason Bourne, v padouchových plánech jako James Bond a v osobním zakomponování partnerky pak jako Ethan Hunt. Jenže když se tyhle tři díly sečtou, zůstane sice příjemně staromilská špionská jízda, která nemá problém stát na vlastních nohách, ale vlastní tvář nezíská ani na chvíli. A to je neštěstí o to větší, že Pine v rolích tápajících hrdinů pořád boduje naplno.

Vidět Flower je jako sledovat interaktivní film, kde za mě potměšilí diváci volí pomocí nesmyslných voleb co nejabsurdnější dějovou cestu. Snad aby to nesympatické sbírce hlavních postav řádně osolili. Zoey Deutch by si zasloužila stokrát víc, tudíž její volbu zastavit se právě u tohoto scénáře upřímně nechápu.

Opět nadužívaný zcizovací efekt a opět neustálá snaha být nad věcí, i ve chvílích, kdy by se hodilo zvážnět a nechat danou informaci či zvrat v klidu dopadnout. A McKay se na mě z každého řádku scénáře usmívá a pomrkává, ale doteď jsem nerozklíčoval, jestli diváka považuje za nejlepšího kamaráda, nebo za natvrdlého blbce. Co je pak platné, že se Bale, Carell i suverénní Amy mohou přetrhnout, když je z životopisu legendárního chodce přes mrtvoly jen lehce kousavá satira, která v nejdůležitějších momentech pokaždé zamíří pohled jinam. Na slabší průměr to ale přesto stačí, příběh totiž i díky rázným časovým skokům chtě nechtě upoutá a na rozdíl od Sázky na nejistotu nemám pocit, že lekce z nedávné historie trvá pět hodin.

Seriálovou formou rozvíjené animáky tu už byly mnohokrát. Někdy příjemně uspějí, jindy je obtížné o nich vůbec zaslechnout zmínku - a někdy všechno sedne, až mě to zarazí. Filmového Draka můžu vidět kdykoli, proto jsem novým dobrodružstvím opatrně věřil a zpočátku si hlavně užíval jejich bezstarostnost. První dvě sezóny z Cartoon Network cílí v prvním plánu na usměvavé napětí a ponaučení pro děti. Epizodické rozjezdy mi nevadí, to očekávání něčeho většího mě odjakživa fascinuje, ale chápu, že dospělí diváci se takovým přístupem nechají klidně i odradit. Navíc vývoj postav je značně ovlivněn tím, že víme, jak se bude kdo chovat, kdo bude žít nebo bude vůbec v centru dění přítomen, takže manévrovacího prostoru není tolik. Takže i s vědomím, že se jedná (zatím!) jen o fajn výplň a rozjezd možností za jisté a překvapivě rozesmáté čtyřhvězdí.

Doba si žádá ostré pózy proti filmům, které štěpí publikum a než vyjít takovému případu trochu vstříc, je lehčí se mu začít smát. Skleněný je totiž stejně jako svého času Vyvolený pro trpělivé diváky, ale takovým dnes trendy příliš nesvědčí. Shyamalan oprašuje pozvolné tempo, jinakost a zatímco většinu stopáže slibuje novou generaci komiksu, nakonec přichází s pravým opakem, s antikomiksem, jehož finále kopne alespoň trochu empatického diváka přímo do slabin. Za pomoci perfektně využitých flashbacků musím uznat, že na některé pointy jsem zkrátka připraven nebyl a přestože si nemyslím, že právě takhle bylo všechno před dvaceti lety rozmyšleno, uvěřil bych, že to, co tvůrce dlouhé roky nosil v hlavě jako pokračování nezlomitelného vztahu Davida a Eliáše, mělo vypadat právě takhle, jen Kevin mu posloužil jako ideální roznětka. Tady není místo pro odbočky, takže stížnostem nad tím, že nás teď mají čekat sequely či spin-offy, se musím potutelně smát. Ty totiž nikdy nepřijdou, ani přijít neměly. Řečeno bylo vše, do poslední kapky. A nejvyšší hodnocení dávám, i když si nejsem jistý, jestli se sem dokážu ještě někdy vrátit a i když mě při odchodu z kina vnitřně bolelo asi úplně všechno.