novoten

Scott stojí na hranici mezi duchovním pokračováním Promethea a poctivým přírůstkem do vetřelčích setkání. O něco úspěšnější je v prvním případě, kdy u dialogu dvou androidů zapomínám dýchat, mozek frčí v přemýšlivé atmosféře na plné obrátky a někde vzadu mi tichý hlas našeptává, že právě za ony klidné pasáže bude tuhle kapitolu spousta lidí nenávidět. Krvavá setkání s legendami opředeným nepřítelem nemají trochu překvapivě tolik prostoru, kolik slibovala trailerová kampaň, čímž si vysvětluji nepochopitelné odchody diváků ze sálu ještě dlouho před pravým začátkem nekompromisního střetnutí. Protože celou mytologii xenomorfů dlouhodobě obdivuji a Promethea jsem si tehdy před pěti lety střihl s radostí hned dvakrát, zůstávám spokojen. Přesto mě mrzí, že k nejvyššímu hodnocení chybělo tak málo, jmenovitě pak trochu smolná nutnost dramatického oblouku, která musí Covenant zavřít v samostatné kapitole. Nechal bych dějové i náladové nůžky rozevřené klidně ještě víc, ty střihačovy bych pak odložil úplně, protože dvě hodiny jsou na dokonalé nasátí vážně málo.

O co patrnější je zacyklenost zápletek, do kterých se parta pátý díl po sobě vrhá, o to větší je moje natěšenost na výsledný film. Ještě před nějakou dobou jsem měl obavu, že není kam stoupat, kam šponovat očekávání a kam směřovat postavy. Už dlouho ale vidím, že nic z toho není potřeba. Vin Diesel z pozice hlavní tváře zakomponuje do scénářů všechna myslitelná přání fanoušků včetně vysněné (a překvapivě perfektní) představitelky hlavní záporačky, v pomalejších pasážích procedí nesrozumitelným basem několik hesel na slohové téma "My Family" a zároveň se pokaždé dokáže vyšvihnout s atrakcí, kterou nikdo nečeká (tentokrát je to zloděj scén Jason Statham). Nejrůznější výtky proti fyzice či logice ještě nikdy nebyly zbytečnější. Tahle sága si jede ve vlastním vesmíru a já budu jen rád, když v podobných dvouletkách bude ještě dlouho pokračovat.

Marvel si na přelomu druhé a třetí fáze svého nezměrného univerza pojistil svůj standard. Sólovky mají svoji sílu, humor a jasný cíl, týmovky pak jdou ambicemi o něco výš a hrdinové se v nich vypořádají s obecnějším problémem, který trápí celou společnost. A do toho si přijdou Strážci galaxie, všechno rozbourají a svou odtržeností od ostatního dění zase zvítězí. Nevím, jak to James Gunn dělá, ale ať chtěli fanoušci cokoli, on snad dokáže uspokojit každého. Týmová práce, hašteření mezi Strážci, silné příběhy jednotlivců, jedinečný nepřítel, změny stran, rozvoj známých vedlejších postav, dojemné katarze a na pozadí toho všeho opět i originální a neoposlouchatelný písničkový soundtrack, dokonale podporující vtípky jako od správného zastydlého puberťáka. Za překvapivě velký risk považuji změnu nálady při finálním boji, protože v prvním dílu se i v těch nejdramatičtějších chvílích hláškovalo a vůbec všelijak blblo, zatímco teď se atmosféra v kritickém bodě přece jen na slušnou dobu zmrazí. Právě tady série do jisté míry dospívá a příště bude muset přijít s něčím novým. Jedna konkrétní potitulková scéna ale naznačuje, že to nebude problém. Velké díky za tenhle ohňostroj nápadů, který ani na minutu neustává.

Podstata legendární fantasy Inuyasha pohledem extra pubertálním, romantickým a rozjíveným. Ne snad že by bylo snadné si zvyknout na fakt, že značná část postav většinu času huláká a blázní (a že to třeba u dua domácích bůžků trvá trestuhodně dlouho), ale ona emocionálně odvyprávěná mírumilovná pohádka si mě velmi brzy získala. Díky pohledu Nanami je v celém seriálu veselá jemnost a otesávání Tomoeho srdce je nejednou i dojemné. Za pomoci originálních vedlejších postav a telecích středoškolských gagů se dokonce míří až překvapivě vysoko s tím, že další příběh může v tomhle hranicemi nesvázaném světě směle cílit ještě výš.

1. série - 85% - Zavítat do Twin Peaks v době vzniku musela být slast, jaké nebylo rovno. Takhle komplexní zážitek na samém začátku devadesátek, kdy se ještě na pečlivě provázané seriály zdaleka nehrálo, působil po zásluze jako zjevení a přestože jsme se ve zlatém i stříbrném seriálovém věku dočkali lecčeho, nezaměnitelná atmosféra funguje na výbornou i v roce 2017, kdy agenta Coopera poprvé potkávám i já. Vyšetřovací, vztahová i společenská stránka vyprávění mě zajímá na maximum, po nenápadných náznacích rozšíření místní mytologie také pokukuji zvědavě a navíc mi přijdou snad jen ony charakteristické lynchoviny (trpaslík), které z celkového obrazu vystupují až příliš nápadně. Díky perfektně napsaným a zahraným charakterům (zatím vede Dale, Norma a Shelly) jdu do místních lesů bloudit s čím dál větší radostí a rozechvěním. 2. série - 65% - Už dlouho jsem neměl v hlavě takový otazník, jakým je pro mě alespoň trochu vypovídající procentuální hodnocení druhé sezóny příhod a nehod z nenápadného města s lesy a vodopádem. Když se totiž v centru dění pohybuje Cooper, dokončuje vyšetřování Lauřiny vraždy a obklopuje se bezchybnými vedlejšími postavami (Denise, Gordon a Annie by si zasloužili minimálně jednou tolik prostoru), jedná se stále o takřka bezchybný seriál plný skvělých scén. Zároveň se tu ale dá narazit na hromadu charakterů, kterým nemůžu přijít na chuť a většinu času mě nehorázně otravují. A vzhledem k tomu, že Ben, Jerry, Leo, Bobby, James, Hank, Nadine a kvůli nešikovnému hereckému výkonu Jacka Nanceho i Pete mají linek nepočítaně, nebyl jsem daleko od nižšího hodnocení. Spásou Twin Peaks jsou naštěstí milostné i přátelské vztahy těch lepších postav. Dale + Audrey, Dale + Annie nebo Shelly + Gordon jsou během okamžiku vytvořená pouta, kterým fandím a díky Badalamentiho nezprotivitelnému soundtracku se u nich i pravidelně dojímám. O to víc pak bojuji se změnami jednotlivých nálad, nemožnými vedlejšími příběhy (James a tajemná neznámá, katarze Josie, Nadine zápasnice, ďábelské dítě Nicky) a s (ne)vývojem populární mysteriózní linky. Všechny možné sovy, Bob, jeskyně a tajné vchody a místnosti totiž dlouho zdánlivě nevedou nikam a když se ve finále přece jen do oněch míst podíváme, krotím jen těžko zklamání z toho, co tam nacházím. Lynch mě sice stále svým přístupem baví, ale používat ony nicneříkající výjevy jako pointy vyprávění je snad až příliš. Slavný poslední záběr bych při sledování v devadesátkách bral jako slušnou kudlu do zad, takhle se ho těsně před čtvrtstoletí dlouhým skokem jenom bojím. Fire Walk with Me - 80% - David Lynch a celé jeho milované městečko přesně v té formě, v jaké ho mám nejraději. Vrací se ke kořenům, vypráví, co bylo před začátkem, přesto mi po příjemných troškách dávkuje agenta Coopera a od nejvyššího hodnocení ho zdržuje jen příliš velké množství scén s Trpaslíkem a jeho partou. K němu sice chtě nechtě zůstávám zhypnotizovaně přikovaný, ale onou pointou plnou zadostiučinění pro mě stále není. V první řadě je ale výzva ohni tragickým příběhem nejslavnější místní antihrdinky, jejíž osud tak konečně poznávám z první osoby a můžu po jejím zmařeném životě truchlit o to víc, že nejde jen o kolektivní smutek. The Return - 80% - Spousta ticha, spousta paniku-spouštějícího hluku, spousta výjevů, jejichž význam nemám šanci pochytit, spousta slepých uliček a spousta okamžiků, kdy si nejsem jistý, jestli právě sleduji zásadní pointu celého vyprávění nebo jen Lynchův vtípek, roztažený na několik desítek minut. Nejnovější kapitola je starým epizodám podobná jen v náznacích, nikdy nedovoluje divákovi úplné pochopení viděného a přesto dokáže přikovat obrovskou silou, abych mohl žasnout nad famózní trojrolí, kterou vystřihl Kyle MacLachlan v životní formě, nad dojemnými chvílemi, které překvapují nejvíc tím, že je v daný moment vůbec nečekám, nad každou cameo roličkou kohokoli ze známých tváří. Aura Městečka Twin Peaks tak nemizí, naopak houstne do netušených rozměrů a i když nám není souzeno se dočkat finálního rozuzlení se zodpovězením zbývajících otazníků, já zůstávám spokojen. A vím, že se sem budu chtít vrátit, i když si teď po pozvolném zhlédnutí celého seriálu během čtyř měsíců budu potřebovat dopřát dlouhý nádech. Jen by nemusel trvat pětadvacet let.

Začátek fenoménu, po kterém už seriály nikdy nebyly stejné. Nebýt příjezdu agenta Coopera a divácké horečky, která mu následovala, nejspíš by se o pár let později nebylo možné vydat pátrat do lesů v Aktech X nebo si ještě o další dekádu poté užívat záhady zlatých hus jménem Ztraceni a Zoufalé manželky. Samotný začátek veškerých mysteriózních eskapád začíná nalezenou mrtvolou a začíná sympaticky skromně. Napnutě čekám na každou stopu a byť vím, že se rozřešení nedočkám, koukám na každého z přítomných jako na potenciálního vraha, ať už mi je zrovna sympatický nebo ne. Detektivkám se přibližuji jen když mají v sobě odlesk dalšího žánru a tady jich je naštěstí hned několik.

1. série - 90% - Kritiky odmítaný, diváky až překvapivě vysmívaný, pro mě ale téměř spásný. Zatímco takový Daredevil drží rovnováhu mezi akcí a dramatem a sahá tak na hranici, kam až seriózní komiks může dosáhnout, jeho následovníci Jessica a Luke byli mnohem více těžkým osobním (respektive ve druhém případě sociálním) dramatem a byť se u obou jednalo o skvělé počiny, začínal jsem pomalu cítit, že potřebuji oddych a změnu nálady, abych potřetí za sebou nemusel zase sahat až na dno sil. Možná právě proto teď za Dannyho oroduji všude, kam se jen vrtnu. Svoje vnitřní démony totiž chlapík s železnou pěstí má, ale nezapomíná u toho klukovsky blbnout, překvapovat a bavit přesně tak, jak si jen můžu od podobného konceptu přát. V kombinaci s fyzickým Tomem Pelphreym jako nevyzpytatelným Wardem, s životní kreací Davida Wenhama v kůži vševědoucího Harolda a hlavně s půvabnou Jessicou Henwick jako neodolatelnou Colleen jsem nevěřil, proč se právě na tuhle po všech stránkách vydařenou jízdu sneslo tolik špíny. Po pár negativních ohlasech se najednou hromada diváků pasovala na hodnotitele toho, zda je akce dostatečně špičková či uvěřitelná, což v případě těch komentujících, kteří o akční film nezakopnou, jak je rok dlouhý, působí více než směšně. Pro mě je ale akční stránka věci onou třešničkou na dortu, protože přináší víc rvaček, než předvedli předchozí dva Defenders dohromady a třeba zúčtování v dešti v předposlední epizodě je tak napínavou a osudově podanou etudou, že ve mně ono ticho rezonuje doteď. Iron Fist se stává nedílnou součástí budovaného příběhu a právě on může být tím vítaným kořením, které z budoucí týmovky udělá vrchol celého univerza. 2. série - 75% - Trochu dýchavičná snaha navázat na úplně všechny motivy z první série je sympatická, ale smutně nevychází v důležité oblasti hlavního záporáka. Davos, jeho zatvrzelý výraz a de facto jediný záměr a cíl toho budiž důkazem. Oproti tomu jsem až nadšený z toho, že zdánlivě nevděčný úkol pokračovat v životních strastech Warda a Joy zůstává snad i nejzajímavější linkou. Colleen totiž většinu času slouží jako morální kompas pro titulního hrdinu či pro celou čtvrť a na to navazující trable s gangy nemají šťávu a značí tak nepochopitelný příklon k nátuře typu Luke Cage. A to nechápu, protože mysteriózní fantastično bylo právě tím, co oddělovalo Dannyho od zbytku vesmíru a jeho minimalizace (či racionalizace, viz rituály) tak degraduje původní tvář seriálu. Přes to všechno je mi ale věčný blonďatý otloukánek pořád sympatický a držel jsem mu palce až do samého parádního konce. Ten sice s přimhouřením všeho, co mám, dokážu brát jako povšechný happyend, ale pomyšlení, že by další sezóna vypadala tak, jak naznačuje posledních pět minut, je při nepřekvapivém zrušení hodně hořkou pilulkou.

1. série - 85% - Tři grácie v rolích, za které je musím milovat ještě víc než doposud. Nepříjemně uvěřitelné klima všeznalého a senzacechtivého maloměsta se sice na štědrém prostoru sedmi hodinovek v klidnějších pasážích zbytečně mělní, ale technická stránka a herecké nadvýkony dělají z Velkých i Malých lží zaslouženou událost. Finále navíc všemu nasazuje krásnou korunku, protože vedlejší pointy jsem sice se štěstím uhodl, ale identitu oběti ne. Jen bych byl rád, kdyby se neobnovovalo, nenatahovalo nebo nenapodobovalo. Nejvíc by holkám slušelo právě to, kdyby zůstaly takhle potichu ve své malé bublině. 2. série - 85% - Z nechtěného dodatku nakonec teče stejná síla jako z originálu. Dozvuky klíčových rozhodnutí jsou u všech pěti sedmilhářek patřičně palčivé, nejistota jejich partnerů či protějšků jakbysmet. Druhá sezóna by tak dokázala sama o sobě obstát i v nenápadných rodinných přích, díky příchodu Meryl Streep coby Mary Louise je pak její zhlédnutí nutností. Škoda jen posledního dílu, který sice přináší všechny očekávané emoce, ale zapomíná na alespoň nějaké nečekané.

1. série - 80% - Castingem okouzlující komedie, která se nebojí bavit. Geniální slovní přestřelky, vizuální groteska, fekální záblesky pro fajnšmekry i kousavě satirická variace na Zoufalé zombie manželky, nejen kvůli přítomnosti Ricarda Chaviry - všechno tu je a každý si vybere. A dokonale sehraná dvojice Barrymore-Olyphant s přihrávkami od půvabně podivné Liv Hewson kombinuje uvěřitelné rodinné momenty s příjemně nejasným očekáváním všeho možného i nemožného, co může přijít za okamžik. Prodloužení na další sezónu trochu překvapuje, protože Santa Clarita dlouho připomínala nekompromisní jednohubku, ale o to sladší bude návrat k realiťákům od vedle, až zase přijde hlad. 2. série - 100% - Snad každá hláška posazená dokonale přesně, vedlejší linky nenápadně gradované až k nepředvídatelnému finále se stovkou zvratů, bláznivé dialogy a situace podpořené salvou hvězdných hostů. V Santa Claritě se letos usedlo k fenomenální hostině, která myšlenky na protahovanou jednohubku zahnala po jediném díle a potvrdila, že ne všechny perly dostávají na Netflixu takovou pozornost, jakou by si zasloužily. Dílko jak z toho nejluxusnějšího katalogu vraždících místností. 3. série - 90% - Čím dál komplikovanější scenáristická výzva, která neměla na seriálové scéně obdoby. Do jakékoli situace se tvůrci dostali, jakákoli nepředstavitelná postava se připletla Hammondovým do cesty, stejně se divák o dvě až tři epizody později ocitl v situaci zcela odlišné, s ještě bláznivější dynamikou. Jakkoli se poslední díl nedá ani při největší snaze brát jako úplné finále a zrušení mi zlomilo srdce jako už dlouho nic, jsem tak trochu proti své vůli vděčný, že jsme se dočkali alespoň třech sezón. A ještě víc pak za to, že si bizarní jednohubka našla takovou diváckou základnu, která za ní bude smutnit ještě několik let.

Neopakovatelný seriálový formát žije alespoň na malou chvíli dál a i přes původní nemalé obavy jsem za to rád. Legacy totiž do puntíku plní vše, co slibuje jeho titul a odkaz původní 24 táhne dál a inspiruje se jím. Občas ho ale i bohapustě vykrádá a to nejen v tom dobrém (hierarchie zlosynů z tehdejší první sezóny je víceméně zopakovaná, včetně několika klíčových zvratů), ale i v tom zlém, kdy se vždy v oné nejnapínavější chvíli vrátíme k postavám, které nás tolik nezajímají. Kdo tedy kdysi nadával na nadužívané trable Kim Bauer, ten si na eskapádách Ericových blízkých opravdu smlsne. Trochu smolné mínus ale vidím v tom, že nejzajímavějším charakterem není sám hlavní hrdina. Corey Hawkins se snaží z každé scény vytěžit maximum, ale taková Miranda Otto jako Rebecca si sezónu krade pro sebe svým nenápadným půvabem i neutuchajícím charizmatem a třeba Dan Bucatinsky je jako zprvu nenápadný Andy uvěřitelným a zároveň překvapivě odhodlaným ajťákem od vedle. Eric sám tak ve výsledku občas působí jako sympatický hybatel děje, kterému se ale spousta věcí odehraje spíš náhodou. Čtvrtá hvězda do hodnocení zapadla nejen za provázání s jednou z nejoblíbenějších postav originálu, ale hlavně za dojmy z posledního dílu, který sice zbytečně ošidil finální přestřelku, ale o to důraznější pocity přinesl v následcích pro všechny zúčastněné. Prudce klesající sledovanost a následné zrušení tak mrzí, protože tady se dalo snad jen stoupat.