novoten

Pointa křičela dopředu, rozuzlení se také dalo uhodnout snadno a Sandra Bullock si kariéru chtěla zničit jen chvíli předtím, než přišel její vrchol. Předtucha se zkrátka potvrdila - zápletka připomínala příběh jako vystřižený z Věřte nevěřte roztažený na několikanásobnou délku a kvalita tomu odpovídá. Pozitivní dojmy přináší jenom scenáristicky topený McMahon a dojemný soundtrack. To všechno je ale na směšném konci, který k předchozím dedukcím nesedí snad v ničem, tak trochu zbytečné.

1. série - 85% - Navenek je vidět všechno. Všechno pozlátko, veškerá povrchnost či sobeckost. To, co zůstává skryto pod všemi úpravami či přetvářkami, musíme odkrýt sami. Tajemství, minulost, pravou povahu a nejskrytější touhy. Murphyho rafinovaný seriál používá k vyprávění zdánlivě jednoduchou, ale přitom účinnou zbraň. Odrazuje nechutnými operacemi a pohoršuje sexuální nespoutaností, ale při bližším zastavení začne ukazovat pravou tvář a s ní i problémy, které máme všichni. Jen jsme je nikdy neviděli v seriálu, nepodělili se o ně nebo se na ně báli pomyslet jako na řešitelnou věc. A ne, kosmetické fyzické úpravy tím opravdu nemyslím. 2. série - 90% - Takhle hluboko se do temnějších zákoutí lidské psychiky ještě nikdo nedostal. Co všechno se stačilo za pouhé dvě sezóny objevit, z toho lapám po dechu doteď. Transsexualita, incest, znásilnění, nevěra, závislost, pedofilie - a přitom všechno uvěřitelné, z kulis jako vystřižených z našeho života či z ruchu za oknem pokoje. Hodnocení se sice na úplný vrchol nedostalo, protože nesnáze a utrpení postav zkrátka někdy bolí až moc, ale přesto krotím nadšení jen stěží. Nové postavy totiž redefinují termín "rozhýbat děj" a jak omamná Ava Moore, tak třeba děsivý Carver jsou charaktery, které dokážou i na ploše pár minut vytvořit zápletku téměř nesmrtelnou. Perlou je pak závěrečný sled scén ze samotného finále, který snad nelze zhlédnout jen jednou. 3. série - 100% - Carverova hrozba jako temný mrak, vztahy, které přináší víc trápení než radosti a pokračující duševní masochismus, dokazující, že tihle hrdinové dělají všechny dobré věci jen proto, aby na ně problémy příště spadly z ještě větší výšky. Šťastného vzdáleného konce jsem se tak již definitivně vzdal, přesto mi McNamara/Troy vyráží dech čím dál víc a ve třetí sérii poprvé sahají po absolutních metách. 4. série - 100% - Prožili jsme s nimi všelicos, ale do vod deprese se dá klesnout ještě mnohem hlouběji. Naše top plastické chirurgy z Miami obestírá bez nadsázky duševní temnota, hrnoucí se ze všech stran. Začíná to halucinacemi, pokračuje přes vydírání a končí pocitem bezvýchodnosti. A potom, co jsem se do nich čtyři série zamilovával, se můžu jenom bát, co hlavní postavy čeká dál. V Miami totiž jejich cesta za duševní obrodou zdaleka nekončí. 5. série - 80% - Dokážou si udělat legraci ze všech lidí kolem a tentokrát i ze samotné továrny na sny. A možná, že i sami ze sebe. Los Angeles přináší zvrácený seriál Hearts and Scalpels, hysterku Aidena v dokonalém podání Bradleyho Coopera nebo potvrzení toho, že některé vztahové chyby zkrátka člověk musí udělat, aby měl v duši klid. Škoda jen, že opětovná absolutní spokojenost trvá nějakých sedm epizod, protože pak se děj začne rozmělňovat a zápletky po všech těch letech nakonec přesahovat hranici únosnosti, konkrétně v podobě Colleen Rose. Po Adrianovi, Carverovi, James nebo Burtovi, psychologií nabitých záporácích, je psychopatická pseudoagentka trochu moc. Navíc finále (myšleno 5x14) trpí tím, že dvě hlavní dějové linky (Colleen-Sean a Eden-Julia) jsou natolik výrazné, že jedna musela utrpět a také se tak ve druhém případě stalo. Přesto je i v této řadě plno napětí, dojetí, překvapení a vtipu. A následující půlsezóna měla laťku vrátit zase nejvýš. Série 5.5 - 100% - Rány osudu pro všechny postavy, psychická bolest v každé epizodě a jako třešnička na dortu happyend protkaný ironií. Nip/Tucku stávka scénáristů překvapivě pomohla a dovedla ho k epizodám, které ve většině případů sahají po dokonalosti, ať už jsou nabité emocemi nebo satirickými bizarnostmi a humorem. Když pak i ústup některých hlavních postav do pozadí působí naprosto přirozeně, nemám co bych vytkl. Vytvořit na ploše osmi dílů rozjetého seriálu přirozený a téměř samostatně ucelený příběh, to je umění. 6. série - 90% - I ve chvíli, kdy jsem si myslel, že postavy znám jako vlastní rodinu, přijde chvíle, kdy zůstanu jenom smutně hledět na obrazovku, abych pochopil, že tohle jsou snad opravdoví lidé s těmi nejskutečnějšími chybami, nejhlubšími city a nejpochmurnějšími myšlenkami. Ona nenápadná mlha pesimismu už ze seriálu nezmizí nikdy, ale i tak musím fandit všem, ať jsou jakkoli sobečtí, zlí nebo zlomení. I přes to všechno, co se jim už stalo a co s každou další epizodou jejich trápení zase o něco prohloubí a z dlouholetého začarovaného kruhu dělá osudový seriál se vším všudy. 7. série / Série 6.5 / Nine final cuts - 100% - Každé skvělé drama má odejít na svém vrcholu, ale kdy odejít, když jich Nip/Tuck měl několik? Finiš druhé série, linie s Carverem, linie s Michelle, Christianova rakovina a nakonec i posledních pár epizod. Ze všech těchto období vznikly události a scény, které v jiných seriálech zkrátka k vidění nejsou a dělají z Plastik událost neopakovatelnou, pro někoho možná opovrženíhodnou, ale ve všech slova smyslech jedinečnou. A když skončí stá epizoda, tvůrci nám jako bonus nadělí legendární skladbu All I Know a děj skončí přesně tak, jak skončit musel, abychom ho mohli považovat za alespoň částečně šťastný, začne mi to všechno docházet v plné šíři. To, že některé vztahy nikdy nebudou dokonale naplňující, ale my vždycky budeme mít nutkání je zkoušet znovu (Sean + Julia, Christian + Kimber, Christian + Julia), že dát někomu sbohem někdy znamená darovat mu možnost být spokojený a že na některé happyendy se nám ve skrytu duše vyplatí čekat dlouhé roky, i když víme, že nalezené štěstí nemůže mít dlouhého trvání (Matt). Loučí se s nimi velmi těžko. Možná byli sobečtí, povrchní a až do konce života nenávratně poškození. Ale patřili k těm nejlidštějším a nejopravdovějším postavám, co jsem poznal. I love you and that's all I know..

Parta z Trpaslíka nám definitivně dospěla, zvážněla a z mého pohledu i důstojně a neskutečně chytře (dočasně) zakončila svou cestu. Divák britcomů se sice chce smát po celou stopáž jako kdysi, ale chtít po padesátiletých pánech, aby jen oprášili vtipy o Listerových spodkách nebo Rimmerově neschopností by zavánělo menší ostudou a hlavně odvarem. Proto se scénář vydal tam, kam celou dobu chtěl a z Davea Listera udělal na stará kolena chlapa, který se nemusí stydět za to, že je posledním přeživším. Tenhle nečekaně odvážný krok si zaslouží minimálně aplaus.

Komedie, která způsobuje melancholii, sci-fi, které vyvolává úsměv a překvapivý sladkobol, který zchladí několika anti-romantickými momenty. Absolutně neznámá debutantka Jac Schaeffer si zkrátka vybrala působivou a překvapivě kvalitní látku, která popírá pár obvyklých schémat a zanese do mozkových závitů náměty, které budou pár dní chtě-nechtě vrtat.

Clark Gable je fascinující, Claudette Colbert přesně naopak. Když je švihák Peter opilý, když provokuje nejbližší osobu, ale hlavně když stopuje (i po tolika desítkách let neskutečně vtipná etuda), nesleze mi úsměv z tváře. Když se herecky snaží jeho ústřední partnerka, je mi trapně, ať už se pokouší o humor nebo hrát na vážnou notu. Scénář mi navíc tuhle rozporuplnost moc neulehčuje, když dokáže předvést jednou za půl hodiny dokonalý gag, ale třeba poslední dvacetiminutovku natahuje doslova nesnesitelně. Tahle zlatá klasika zkrátka zůstala pořádný kus ode mě.

Je nadaný, je nezastavitelný a taky je strašně popudlivý, takže mu nezkoušejte říct jakoukoli poznámku o jeho vzrůstu nebo to nedopadne dobře. Edward Elric je sice mladý, ale zažil toho už spoustu. On a jeho bratr Alphonse udělali v životě chybu a teď ji musí napravit. Nejsou ale jediní, kdo si nesou životem chyby z minulosti a když se v jejich vyprávění objeví zachmuřený Scar, charismatický Roy Mustang nebo věčně pozitivní hláškař Hughes a alchymistické pozadí dostane pořádně temné obrysy, je zaděláno na nezapomenutelnou podívanou. S touhle partou jsem prožil cestu, na kterou zůstávají jenom epické vzpomínky. Takhle kombinovat humor s nostalgií a temnou fantasy už v jiném příběhu opravdu nepůjde. Fullmetal Alchemist zůstane králem.

Shyamalan sice o poznání slevil ze svého měřítka perfekcionismu, ale fantasy příběh dokáže ukočírovat s přehledem. I když jeho scénář fatálně selhává v dialozích a propletenou (a přitom ne nějak složitou) mytologii předkládá jako nejsamozřejmější skutečnost. Zásadní body navíc jdou na vrub poutavým soubojům a hlavně finální půlhodině, kdy mě osudy postav opravdu zajímaly a akce brala dech. Tři hvězdy tak působí možná až trochu alibisticky, ale nálepka nejhoršího Shyova filmu pořád zůstává. Jakkoli to v důsledku jeho předchozí tvorby neznamená nic zásadně negativního.

Příjemný šok v tom, že se Disney odvážil do vod svých nejklasičtějších příběhů v době, která bez popkulturních narážek či 3D animace fungovat snad ani neuměla. A posléze i v tom, jak moc si převrací pár nezaměnitelných archetypů známých pohádek. Jakkoli tak bažina nebo jazz mohly nabídnout o něco více, musím tohle snažení jednoznačně pochválit. Tím spíš, že místo labutí písně otevřelo studiu cestu k dalšímu výstupu vstříc slávě v podobě Na vlásku nebo megahitového Ledového království.

Zlobr vyhrál. Krize středního věku a podkopávání minulého šťastného konce sice v pohádkách nemají co dělat, ale Shrek s rodinkou a přáteli nám na závěr nadělili dobrodružství překvapivě parádní. Kocour jede na plný plyn, Oslíka je přesně tak akorát a i hlavní dějová linie proradného skřítka tentokrát se šarmem proběhne všemi potřebnými pohádkovými klišé bez zakopnutí. A ještě náramně pobaví a dodá pocit uzavření příjemné série. Po lehkém strachu z projekce tak musím být spokojen.

Film, který mi kdysi změnil život. Když pětiletý capart, odkojený večerníčky a Vinnetouem, vidí ve společnosti všeznalého dědečka dobrodružnou podívanou plnou rvaček, aut, mimozemšťanů, mnichů nebo velbloudů, je hotovo a vzpomínka na epické finále je hluboce zakořeněna. Dvacetileté pátrání po znovuobjevení jednoho z důvodů lásky k filmu se nakonec vyplatilo a i když dnes Wisely s Davidem působí v mnoha ohledech silně úsměvně, zásluhy má Perla pořád zásadní. Nostalgií se v hodnocení unést nenechám, ale vzpomínka je zlatá, víc než kdy předtím.