pursuer

Příjemná večerní jednohubka, která tak trochu dává pocítit atmosféru dávných dob Vetřelce 4 a mé oblíbené hry Soma (ať mi tvůrci netvrdí, že se jí neinspirovali). Stewart mi tam vadila méně, než bývá obvyklé. Krátké vlasy jí sluší, machismus už moc ne. Film odsýpal překvapivě rychle, ani na chvíli mě nenudil a za to měsíční předplatné na hbogo to byl dobrý kauf. V dobách videopůjčoven bych za to těch 50 korun býval rád utratil.

Dokument o tom, jak se dá relativně dobrý komorní sci-fi film zabít posledními 10 vteřinami.

Scénáristicky laciné psychodrama s drahými kulisami. Herecké výkony slabé, až na Pitta tam skoro nikdo nehrál. Některé prvky a postavy nedostatečně využité či naprosto zbytečné (např. Donald Sutherland). Ústřední téma psychologického boje elitního kosmonauta nedotažené (nepo spíše na chatrném základu s ohledem na míru až orwellovského sledování jeho psychologického profilu). Pro fanoušky kosmu a fyziky buď na zblití nebo k smíchu - jedna fyzikální pitomost za druhou. Dialogy na sílu (především ke konci), monology a citové výlevy se hodí spíše tak do knihy než do filmu. Jsem rád, že po dlouhé době (Ex machina, Arrival) přišla do kin zase pro jednou klidná a komorní scifka bez hrdinských póz, gigantických přestřelek a egomasturbací, s touhou potlachat o nějaké té psychlógii, ale toto bylo tak nerealistické, že mi to beztak nedalo žádné nové téma k zamyšlení. Profesně je film zvládnutý dobře - povedená kamera, příjemný střih, atmosféra. Hudba nevýrazná. Pitt si může odškrtnout svého Marťana/Gravitaci a jdeme čekat dál na něco pořádného. Smutné je, že stejně jako u Interstellaru (toto přirovnání není myšleno jako lichotka) to širší obecenstvo bude považovat za "chytrý film".

Zde se jedná o dokonalou akční choreografickou orgii, ale bohužel, pokud trvá přes dvě hodiny, už po 40 minutách ustavičného střílení, bezduchého zabíjení a neucty k životu začne divákovi docházet dech. Skutečně, ještě před finálním bossem jsem byl víc unavený než John Wick sám. Psi jsou boží. Všichni. Chci je domů.

Bylo svěží vidět po dlouhé době nějakou scifku, která není od Marvellu. O to více bylo příjemné vidět v plné parádě evropskou produkci, a to ještě od Bessona. Leč, žel bůh, nebyl v tom už tolik cítit. Chyběl mi jeho typický evropský cynický humor, na který jsme si tolik zvykli v Pátém elementu, Leonovi nebo Wasabi. Valerian staví na zajímavé premise, odstartované charismatickým Rutgerem Haurem, kvůli kterému si chci taky pořídit naušnici. Film se pak rozvíjí, jak bychom to od Bessona čekali, jen aby to dost zruinovali maximálně nesympatiční hlavní hrdinové, u nich si nejsem jistý jednak jejich plnoletostí, jednak zda si nepřišli odkroutit další videobéčko. Scénář fakt jako pro teenagery, ostatně podobná stupidní a povrchní témata se tam i řeší. Oba agenti se snaží svými srdceryvnými proslovy přesvědčit diváky, ale tak okatě sotva stačí na to, přesvědčit sami sebe. Filmu to ale překvapivě tolik neuškodilo, protože fantastický vizuál, technologická invence a dynamický střih se špičkovou kamerou z Valeriana nakonec udělaly velmi slušnou podívanou, která stojí i za druhé zkouknutí.

Dvě. Fakt dvě. Nejen že to bylo hloupé a naivní, ale navíc se to své nedostatky snažilo vykompenzovat přílišnou překombinovaností, která se utopila ve svých nesmyslech, trapných předpokladech o fungování kontrarozvědky a chybách hlavní hrdinky. Docela to vykresluje mylné představy američanů o ruské psychologii, které jsou kamenem úrazu celého příběhu. Po hodině docela zajímavého rozjezdu jsem se jen nestačil divit, jak smutně už scénárista nevěděl, jak to vlastně ukončit.

Vzpomínka na dobu, kdy se padouchům zase tak moc nefandilo, nikdo z nich neměl hluboký, sentimentální a omluvitelný popud k onomu činu a nehrál v tom Denzel Washington. Překvapivě film taky funguje jako zajímavá sonda do špíny New Yorku v 70. letech, než tam banda ženských, které mluvily jen o šu*ání, propagovaly zboží luxusních značek.

Bujarý film o letní dovolené jedné americké rodiny vyšší střední třídy v 60. letech, kde se tatínek dozví, že jeho povedenější malá holčička už má funkční mindu a naproti tomu se dceruška dozví, že tatínek je pokryteckej elitář. Skvělý soundtrack.

Pitomoučká, naivní, sentimentální rodinná slátaninka, která nikoho neurazí, ale málokoho nadchne. Zmínit podobnost s E.T. si neodpustím. Až na pár opravdu teatrálních nebo naprosto nedomyšlených scének, u kterých se člověk poblije/praští do čela/přivře oči, scénář dává smysl. To vše samozřejmě vykompenzováno digitálními a zvukovými efekty pod taktovkou ILM a supervizí Stevena Spielberga. Znovu bych na to určitě nešel a na placce si to nepořídím, ale fandům bych to na jedno zkouknutí i doporučil, už jen na spravení chuti po Bayovkách.

Jako u většiny úchylných japončáren typu Casshern je hlavní myšlenka tak skrytá pod haldou symbolismu, že ji tam rejža nakonec vlastně zapomněl dát. Cákance krve jsou fajn, ale na polonahé děti mě neužije. Prý love it or hate it. Bohužel hate.