pursuer

Tarantino vyměknul. Asi po téhle větě vypadám jako blázen, protože je naopak s každým svým dalším filmem krvavější a brutálnější. Věřte mi, že v tomhle máte pravdu. A právě v tom. Quentinovým filmům se stále přisuzuje křiklavá brutalita, ale když si vzpomenete, nakolik krvavé byly Pulp Fiction nebo i Kill Bill, vždycky bylo těch pár kýblů barvy přebito nějakou silnou myšlenkou a určitou výpovědí. Ve svém osmém filmu se ale Tarantino vzdal puncující veřejnosti a udělal jim film na zakázku - bezduchou, krvavou lázeň. Asi jsme jako diváci dostali výsledek toho, že se na publikum nasral za uniklý scénář, který musel celý přepisovat. Jako by si řekl, když chtějí mít krvavou sračku, tak ať ji dostanou. Fuck 'em. Skutečný název by měl být Osmý hrozný. Poprvé totiž vznikla tarantinovka, ve které je viditelně zavražděno, a to brutálním způsobem, kvantum nevinných lidí. Oponenti mi mohou namítat s několika scénami z Death Proof, ale vzpomeňte si, že buď jsme přímo akt zabití přímo neviděli, nebo to byla celkem slabota. Dosud si každá umírající postava smrt zasloužila, nebo jsme ji umírat neviděli. Až doteď. Proč? Prvenství si po odchodu z kina odnáší největší zklamání. Poprvé nemohu najít v jeho filmu nějakou nosnou myšlenku. Každý Quentinův film ji měl. Tady hloubám sebevíc a stále nevidím nic než slepenec pár dobrých anekdot a krátkých mouder. Asi je v tom Kurt. Ač jako herec ze sebe ždíme maximum, je trochu prokletím, protože stejný problém jsem málem měl právě u Death proof. Poděkuju každému za odpověď či nápovědu. Hudbu i herecké výkony hodnotit nebudu, bo bych jen opakoval už zde tisíckrát vyřčené.

Předchůdce ušel a nakonec si zasloužil svou existenci. Z tohoto ale, dámy a pánové, smrdí touha svézt se na vlně populárního God Of War. Příběh s prominutím o hov*u, postavy na zabití, scénář sestává ze slepených výplní. Charaktery se s názory otáčejí jako korouhve, stránky z řeckých bájí jim přilétají do úst rovnou z pr*ele, jen aby scénář dával jakž takž smysl. Ke konci už chybí jen Dual Shock ovladač. Třeba by to s ním byla větší sranda. Nuda, smrad, prachy.

Dobře zahrané, dobře natočené, scénář pouze trochu překrucuje, na co jsme už třicet let zvyklí, ale dobré. Co mi kazí dojem ze snímku, je přílišná rychlost a soustředění se na (zbytečné) detaily. Nakonec jsou závěrečné titulky, aniž divák dostal šanci se zakoukat do postav, vžít do atmosféry a těšit se na finále. Film je pak zbytečně plochý a uspěchaný a je z toho cítit jen něco drahého. Vadí mi kompoziting, ze kterého je příliš cítit studio. Lepší 3*.

Stravitelné Equilibrium pro holky. Hlavní role: dětičky, alpaka, neomylnost a lááááááska. Nepoblil jsem se, takže za mě dobrý. Pokud bych měl se měl vžít do recenzí od Verbala, tak "se mi ale z toho filmu nepostavil". Čisté, pěkné, lepší 2 hvězdy, a nemyslím tím teď Bridgese a Streep. Na jedno podívání přijatelné. Pro spravení chuti naordinovat zmíněné Equilibrium. Při anafylaktickém šoku spíše silnější 1984.

Divák nemá důvod nedokoukat film do konce, což je rozhodně plus. Jsou anime, které takovou možnost nenabízí. Je to jednak díky zajímavému tématu, které tvoří celkem pevnou, leč těžko pochopitelnou kostru, dobré atmosféře blížící se tísnivým pocitům z Cesty (2009) a skvělé hudbě. Bohužel, předvídatelný scénář s milionkrát omílanou romantickou složkou milostného trojúhelníku s dětskými komplexy to trochu táhne k zemi. Musím ale pochválit tvůrce za herkulovskou odvahu pustit se po roce 2000 do animace pomocí tak komplexních miniatur. "Odvážný. Blbost, ale odvážný."

Rutinka, rutinka, rutinka. Agent, který všechno dokáže, ani neví jak. Za pomoci skvělé kamery a bandy dobrých kaskadérů to navíc i vypadá pěkně. Výprava povedená, hudba skvostná a akční. Důkaz, že lze natočit dobrou bondovku za racionální rozpočet a bez reklam. Smysl scénář nedává, ale to po takovém filmu ani nechceme. Lepší tři hvězdy. Kdyby byly čtyři, musel bych přehodnotit Salt, Jeden svět nestačí apod.

Stejně jako Tučňáci z Madagaskaru, nedokázaly maličké roličky, jež skvěle fungovaly v úsecích deseti vteřin, vytvořit smysluplný celovečerák, který by nebyl jen slepencem infantilních anekdotek. Maximální věk cílového diváka je sedm let. Na plátně objevivší se tahačka peněz, sestavená z našroubovaných sketchů inspirovaných Laurelem a Hardym pospojovaných dementní zpytleninou světových jazyků, vedle které je jazyk Blade Runnerů hotovou latinou, ve mně vyvolávala nevěřícnou grimasu, spíš než smích. Ne, kecám. Usmál jsem se dvakrát, jednou uchechtl a jednou jsem na to pomyslel. Do jediné hvězdičky se nakonec vešla brilantní grafika, vybraná muzika a narážka na The Beatles, Nixona a čaj britských fízlů. Chci ale tou hvězdou vyjádřit, že už to nikdy nechci vidět. Nikdy.

Ačkoliv by člověk čekal, že s přibývajícími roky a příchodem konce desetiletí další bondovka opět vyzraje a bude se snažit překonat vysokou laťku nastavenou Spottiswoodovým Zítřkem, udělal Jeden malý svět Michaela Apteda pravý opak, otočil se o 540° a shlédl se v Rogeru Mooreovi. Teď už jsem viděl všechny Brosnanovy bondovky a ano, Jeden svět prostě Tomorrow never dies nepřekonal. O hlouposti zápletky a Denise Richards mluvit nebudu. Alespoň film nabídl pár překvapivých momentů, když už se vyflákl na efekty, hudbu, herecké výkony, výpravu i scénář. Škoda, čekal jsem zábavu a poctu vrcholným devadesátkám.

Příjemná adrenalinová pitomost. Výbuchy od první minuty, ILM válí, pásmo basů dává počoudit reprákům a rty Scarlett, no... Croftovsky nabírají na objemu - s každým filmem i během něj. Bavil jsem se. O to šlo. A možná se za tři roky budu bavit zase. Při takových filmech se skvěle trénuje schopnost vypínat mozek. V budoucnosti se to bude hodit víc a víc.

První blízká setkání s indickým Bollywoodem bylo příjemným překvapením a žasnutím nad skvělým řemeslným zpracováním. Až na občasné kobrtnutí a občasnou, zbytečnou MIDI muziku a hereckou nejistotu se jedná o kvalitní dílko z cizokrajné produkce, které nabízí zamyšlení nad absurditami lidských kulturních výmyslů. Ačkoliv ta půltřetí hodina se kousala těžko (a chápu filmové přestávky), stálo to za to. Lepší tři.