peproch

dva dávní přátelé vydají se na cestu ochutnávky vín ... aby se střemhlav pustili do testu proměnlivosti lásky a přátelství, přetrvávající osamělosti a snů a nekonečné války mezi Pinotem a Cabernetem. Příhody začínají když se Miles (Paul Giamatti) zatvrzelý rozvedený muž , jen učitel, protože ne spisovatel s porozuměním pro víno rozhodne darovat svému dávnému spolužákovi a bývalému herci Jackovi (Thomas Haden Church ) oslavnou cestu do vinic v Santa Ynez Valley - týden před Jackovou svatbou. Ti dva jsou velmi nesourodá dvojice. Jack je sexem překypující šarmér, Miles je malomyslný škarohlíd. Jack se těší na svůj "poslední doušek svobody", Miles jen chce ochutnat dokonalost v lahvi. Jack se spokojí i s laciným Merlotem, Miles touží po těkavém prvotřídním Pinotu. Zdá se, že mají společný pouze pocit zmařených ambicí a prchajícího mládí. A přece, když se vydají na pobřeží, brzy se Miles a Jack utápějí ve vínu a pohybují se ve společnosti žen. Jack propadne kouzlu servírky (Sandra Oh) a vyhrožuje, že odvolá svatbu.Miles začne své romantické setkání se servírkou - znalkyní (Virginia Madsen). Oba muži se blíží krizi středního věku. Svatba se blíží a s tím zároveň jistota, že Miles a Jack se nevrátí do Los Angeles takoví jací byli, ale spojeni více jistým tajemstvím flirtu a Miles s nadějí na oproštění se od své melancholie a frustrací

Ten originální autorský titul je o mnoho lepší, vrstevnatější a více vypovídající. Ten český distribuční titul spíše vypovídá o základní existencialitě, která je v příběhu postav situována, a o sekundární existencialitě, jejíž prvotní absence a finální mírné ukázání se může snad tuzemskému diváku pomoci porozumět filmu, pokud postrádá kontexty Ameriky. Ernst Toller, kněz některé z velmi tradičních evangelikálních církví, je instalován z milosti bohatého městského megasboru Abundnce of Live kamsi na venkov, okraj, výspu Nové Anglie, aby zde jaksi obhospodařoval kostel z druhé poloviny 18.stol, příležitostně sloužil bohoslužby pro maličko jen příchozích a hlavně ukryl se, a pokud možno, dal se dopořádku po prožitém traumatu ztráty syna ve válce v Iráku, do které jej sám osobně poslal, a v důsledku toho rozpadu manželství. Opuštěn v skoroprázdném kostele, opuštěn v vyprázdněné faře, kde rozhodně nenajdeme jedinou tretku, opuštěn v samotě duše, nechává se tak trochu sžírat nemocemi. Na jednu stranu musí být vděčný oné bohaté kongregaci Abundnce of Life, že dostal tuto existenční šanci, na druhou stranu je úplně mentálně a duševně jinde než je křesťanský provoz v hojnosti. Vidí, že život v hojnosti není místem setkání s Bohem. Může se místem setkání s Bohem stát nekompromisně psaný deník? Lze psát bez autocenzury, schválně rukou a bez škrtání? Lze, ale zjistí, že sebelítost zvítězila, že touto formou Bůh nemluví. V polovině příběhu, roku, filmu vytrhává, co je napsáno, a začíná znova. Netuší, jak může přijít jeho reforma. A pak chápe a je inspirován enviro-aktivistou Michaelem, zoufalým až k sebevraždě, který nechce přivést nové dítě na tak exploatovaný a zmrzačený svět. Ernst hledá a nalézá svou novou roli ve veřejném kladení naléhavé otázky, zda-li Bůh odpustí nám, jak devastujeme Jeho zahradu, Environment. Je mu nabídnuta šance, aby ovdovělá a těhotná Mary jej osvobodila od mučení se trýznivou minulostí, nabídla mu splynutí duší, nebo alespoň koordinaci jejich životních příběhu, odradila jej od okázalé sebevraždy, nabídla naději, oživila ztracenou modlitbu. Tvůrcem filmu – režisérem i scénáristou - byl Paul Schrader (nar. 1946), v době filmování sedmdesátiletý. Je mi znám jako autor scénářů Scorseseho filmů Taxikář (1976) Zuřící býk (1980) Poslední pokušení Krista (1988) Počítání mrtvých / Bringing Out the Death (1999) – portrétů velmi zvláštních lidí, kteří svoji zvláštnost musí překonat nebo potvrdit nějakým mimořádným činem. Travis (Taxikář) nespí, Jake LaMotta necítí bolest, Poslední pokušení vypráví o Kristových halucinacích, vizích a úzkostech. Mimořádný člověk není žádný pomníkový hrdina, vědec, vůdce, umělec apod. Mimořádný člověk má mimořádně nastavený život, a skrze mimořádného člověka je možné spatřit a rozpoznat všeobecné existenciality, u mimořádného člověka v mimořádné intenzitě.

Dávám tomu filmu úplně plný počet hvězdiček. Protože je laskavý, sice málo dramatický, ale takový byl i život obou aktérů. Jestliže vás nebavili, nevadí, bavili mnoho lidí. I mne. Je to jako u Holzmana, už jsem ten ftip, tu scénku slyšela desetkrát, a pořád se směju. Ten humor vůbec není lascivní, není fekální, je autorský. Být popletou, být pitomečkem, to je , alespoň pro mě, veselejší, než být frájou, co žertuje o souloži. (Srovnávám s filmem The Comedian, protože ten je také o relativně chudém a za zenitem komikovi, který sbírá motivaci ). Drama ten filmík není, protože poslední velká tour po Británii a Irsku nebyla dramatem, spíše úpornou dřinou a úsilím o Comeback, jen jeden je dramatický moment, když se Stan rozhoduje, jestli bude vystupovat s náhradníkem, a neudělá nakonec už tak vážnou chybu, jaká se jim stala tenkrát, před patnácti lety. Moc moc moc se mil líbili herci Steve Coogan a John C. Reilly, milí a věrní originálům. Laskavý seniorský film. Výborný do seniorhauzu. Bravo.

Sledovala jsem to jako padesátník, nikoli teenager, píšu to jako mizernej rodič a špatná učitelka. Cítím v tom filmu děsnou obžalobu těch, co jsou na tom stejně jako já. Nechali jsme je plácat se v nicotě, marnivosti, dokonce jsme jim i pokurvili život, tak teď se nepohoršujme, že nikam nesměřují, ničemu se jako vážně nevěnují, jsou oběťmi naší mizérie, našich sexuálních avantýr, našich zhulenejch lhostejností, naší vyprázdněnosti. Film je výborný, je vypovídající, pokud se místy nudíte, je to proto, že se hrdinové taky nudí, pokud je vám úzko, je to proto, že i jim je úzko, pokud se chvějete, i oni se chvějí, čili tvůrcům filmu se povedlo přenést na mě slovy reflektované a scénami prezentované pocity. Díky.

Johannes (Jojo) na konci války žije jen se svou půvabnou maminkou. Chodí do Hitlerovy mládeže, Hitler je jeho osobním vůdcem, idolem, společníkem v samotě, maminka má svůj svět, tajně odbojový, Jojo se spřátelí s ukrývanou židovskou dívkou…. No je to krásný film, hleďte na vše očima desetilého kluka a pochopíte, proč se baví s Hitlerem, proč mu není směšné to, co je fakt směšné, proč miluje svoji maminku a proč žije v nevědomosti, a dokonce začnete obdivovat i jeho hrdinství. Smějte se naší vlastní hlouposti, pokud jsme kdy propadli jakémukoli zbožšťování kohokoli, pokud jsme kdy byli nadutí a „hajlovali“. A kdo ještě znovu vzpomínkami prožívá Svěrákovu „Obecnou školu“, ví, že tady je potřeba víc laskavého soucitu. A Scarlett Johansson je skoro tak krásná jako Libuše Šafránková.

K tomuto filmu se vždy tak jednou za pět let vracím a znovu a znovu mě potěšuje, jak stárnu, tak pokaždé jinak a znovu na nové úrovni rozumím. Už mě nenadchávají jen briskní konverzace, jako před dvaceti lety. Dnes se raduji s Elinor, poučuji se od ní trpělivosti a věrnosti v závazcích a se zlomeným srdcem přeji všem kolem jen to nejlepší při vědomí, že tak jak to je, tak je to správně. Konečně, praví Elinor, je úžasné se domnívat, že naše štěstí záleží na jedné osobě, ale není to vždycky možné. A to musíme akceptovat.

Pan Nikdo se přihlásí na policii, že je vrah. Jak líčí svá přiznání, jednotliví policisté z oddělení umírají děsivým a brutálním způsobem. Až zůstane Black s patrně duchem umučeného tuláka, který snad unesl a zabil Blackovu dcerunku, sám. Dcerunka se zjeví, poradí taťkovi jak se zloducha zbavit – oslovit jej jménem, a je hepáč. Sedm mrtvých je jen drobná daň, stejně to byli jen zmetci v uniformách. Takže je to pro mě úplně hloupý, pro mě nelogický, chápu, že je to výstraha pro policajty, aby nebyli brutální, i když se jim osobně stalo neštěstí, vzkaz, že nikdo není pan Nikdo, takže jako film na policejní školení - dobrý.

Tato filmová adaptace Shakespearovy Bouře má dvě základní zásadní charakteristiky – fantasy výpravnost, čili je tak klasik prezentován v současném žánrovém trendu a jazykovou stručnost, díky značnému textovému škrtání, čili jsou vybrány jen zásadní partie textu. Původní drama je postaveno jen na textu, to je možné číst. Film nabízí to, co text poskytne jen zprostředkovaně, v řeči. Fantasy pojetí je myslím báječné. Prezentace Ariel je skvostná. A že je Prospero ženou? To je malichernost. Julie Taymor jí pak lépe rozumí.

Na téhle komedii oceňuji práve její adekvátní délku, nějakých 80 minut. A to přesně stačí na charaktery, jejich drama, zápletku a záplatku nakonec. Výborné je to k dopolední kávě, nebo při snídani, hned pak zavoláte kamarádkám a ujístíte je o tom, že je super že je máte a svoláte se na nějakou akcičku. A nezapomeňte že platí, jak to je ve filmu řečeno, sex ve snu je lepší než v reálu.

Obsah:. Jackie je jako komik již spíše legendou, dnes je dokonce za hrubost ve vězení nebo na prospěšných pracích a peníze si půjčuje od bratra. Jeho hrdost mu brání vzít cokoliv. Agentka se snaží, on se nepřizpůsobuje, spíše se zamiluje v 67 letech a dokonce zplodí s Harmony dítě… Vlastně to vůbec není komedie, vtipné jsou jen ty hlášky a vtipy, které Jackie předvádí ve svých výstupech. Smějete se právě jen tomu, a je to pravda, dokud se smějete, je všechno v pořádku. Můžete mít za sebou úplně podělanej život, v němž jste jako rodič, partner i člověk poměrně selhali, ale dostanete rozhřešení, pokud jste pobavili hromadu lidí, pokud umíte bavit seniory i adolescenty. Myslím, že film nepotřebuje žádnou podporu, určitě ho koukejte v původním znění, a že nebudete vždycky rozumět, to nevadí, spousta lidí těm vtípkům taky nerozuměli, brali se příliš vážně. Nikdy nebudu mít jachtu a seniorhauz na Floridě, ale snad jsem pár lidí v životě rozesmála. Vtipy o hovnech a orálním sexu budou vždycky politicky korektní