ORIN

V Suzukiho v pořadí sedmnáctém filmu nejde primárně ani tak o jakuzu, ačkoli je film s gangem skloňován. Jde o gang mladistvých, kteří sami sebe nazývají rebely, parazitují na systému, kradou, jsou promiskuitní, nemají žádné cíle, poslouchají jazzovou hudbu a poflakují se. Takto vystupující mládež má svůj předobraz v subkultuře, na jejímž základě vzniklo především v 50. letech v Japonsku mnoho filmů, tzv. taijo zoku. Paralelu je možné nalézt s americkou rebelující mládeží, jejímž idolem byl James Dean. [==] Suzukiho počin nápadně připomíná některé filmy francouzské nové vlny, především Jeana-Luca Godarda. A není divu, oba používají obdobné postupy jako práce s ruční kamerou, střídání více typů záběrů, natáčení v exteriérech s velkým množstvím komparsistů/kolemjdoucích, asynchronní střih či zvukovou stopu zesílenou o ruchy okolí. Co však na jednu stranu vypadá v rámci stylu nadmíru osvěžujícím dojmem, to na druhou ve vyprávění film stahuje kvalitativně dolů. Ačkoli Suzuki dokázal prezentovat styl život mladé generace a její vykořeněnost poměrně autenticky a uvěřitelně, v množství postav, jmen a tváří se divák poněkud ztrácí, což ale není problém jen tohoto konkrétního snímku. P.S. Napodruhé překvapivě mnohem lepší. Více o filmu k přečtení zde: http://moviemorlocks.com/2011/09/15/seijun-suzukis-everything-goes-wrong-1960/

Fighting Delinquents je prvním Suzukiho barevným filmem a zároveň jedním z prvních, ačkoli stále béčkových, na které od studia dostal více peněz. Je zde velmi zřetelný střet staré a nové kultury. Střet dvou světů, které o sobě do teď jako by nevěděly a nerespektovaly se. Přestože film pojednává o jakuze poměrně zblízka (divák je svědkem, kdy vedení jednoho z klanů přechází do rukou sedmnáctiletého následovníka, jehož ztvárnil tehdy velmi populární Koji Wada), o fungování jakuzy se toho mnoho nedozvíme (jen to, že je tu šéf, který se respektuje a pravidla, která se po generace dodržují). Suzuki film konstruuje (určité subjektivizační stylové techniky jsou zde už přítomny) jako vzrušující podívanou plnou barev, revolty, ale i zábavy pro mladé publikum, které ještě není zatíženo starostmi dospělého jedince. Více o filmu k přečtení zde: http://www.midnighteye.com/reviews/fighting-delinquents/

Další z řady béčkových Suzukiho filmů, kterému vévodí specifický styl a banální příběh. Při převozu vězňů dojde k přestřelce, při níž jsou dva vězni zabiti. Přeživší dozorce Tamon je poté postaven na půl roku mimo službu, během této doby se snaží na vlastní pěst rozkrýt, proč k incidentu došlo. Stopy ho dovedou až k jakuzáckému konglomerátu a tajemnému muži, který tahá za nitky. Tamon je jakousi antitezí k ostatním (anti)hrdinům, které Suzuki staví do středu dění ve svých dalších formalistických opusech. Suzukiho přístup je v tomto filmu spíše mysteriózní, kdy každá odpověď generuje řadu dalších dílčích otázek. Takto měl být držen divák v napětí až do nervy drásajícího a šokujícího finále na vlakovém nádraží. Pozornější divák pointu samozřejmě prokoukne dříve. [==] Suzukiho styl se v tomto filmu dále cizeluje a unifikuje především co se rámování, délky, typu a kompozice záběru, střihu, experimentování s barvou a svícení týče. Suzuki tímto filmem pomalu opouští tzv. kajó eiga (neplést s kaidžu eiga) a noirové náměty a nadále se soustředí především na experimentování se stylem. Od roku 1960 se jen na výjimky pouští do práce s barevným materiálem. Více o filmu k přečtení zde: http://www.criterionconfessions.com/2011/12/nikkatsu-noir-take-aim-at-police-van.html

Suzuki během 14-ti leté spolupráce se studiem Nikkacu natočil více než čtyři desítky filmů, z nichž minimálně polovina si zaslouží detailnější pozornost. Tři pak lze považovat za určité mezníky, které dále ovlivnily Suzukiho tvorbu. Prvním by byl právě Underworld Beauty (1958), kde poprvé pracoval s formátem 1:2,35 (Cinemascope) a kde poprvé použil svůj pseudonym Seidžun Suzuki. Druhým Youth of the Beast (1963), kterým si získal poměrně velké množství fanoušků a kde „standardizoval“ své specifické stylové postupy. Třetím pak Branded to Kill (1967), kde jeho experimentování s formou a stylem dosáhlo vrcholu. Krátce po uvedení pak následoval vyhazov ze studia Nikkacu. [==] Suzukiho v pořadí sedmý celovečerní film Underworld Beauty se nijak zásadně neodklání od postupů filmu noir. Ostatně nejinak tomu bylo i u další japonské (béčkové) produkce. Především citelná je inspirace americkými vzory, z nichž Suzuki nejednou čerpal. Vzhledem ke studiové zakázce neměl Suzuki příliš možností, jak ozvláštnit vyprávění, které ve finále mimo množství zvratů nepřináší v rámci žánru nic netradičního. Suzuki si ale tento handicap vynahradil mnohem širším spektrem stylových voleb, než tomu bylo u většinové japonské produkce té doby obvyklé. A právě Underworld Beauty byla jedním z prvních, kde jeho experimentování dostalo jasnější kontury. Více o filmu k přečtení zde: http://www.popmatters.com/review/underworld-beauty/

Povedený dokument, jehož přidaná hodnota tkví v tom, že máme možnost se podívat pod pokličku. Je dobré, že se dokument zbytečně nezabývá osobním životem Karla Zemana a cílí na to, co Zeman uměl nejlépe – točit trikové filmy. Trochu navíc se jeví četné pasáže, kdy studenti animované tvorby zkouší Zemanovy triky v reálu a dochází k tomu, co bylo od začátku zřejmé: že to byla všechno ruční práce a velká dřina, že to bylo obdivuhodně promyšlené a v mnoha případech tak jednoduché, až to bylo geniální. A taky, že se Zeman a další jeho souputníci zaslouží velký respekt v porovnání s tím, jakou námahu stojí vytvoření speciálních efektů dnes. A hodně pobavil Tim Burton, který v podstatě nic neřekl.

Ten typ komedie, která někomu přijde nestravitelná, někdo ji v množství odkazů na jiná filmová díla a sebeuvědomění považuje za geniální. Je pravda, že zápletky v některých filmech vypadají poměrně trapně a banálně a někomu může připadat, že tady tomu není jinak. Druhá věc je, že na přestřelených zápletkách a nečekaných zvratech je Je prostě báječná záměrně postavena. Do tagů bych přidal milostný šestiúhelník.

Poměrně důstojné zakončení asi nejúspěšnější young adult série. Pár slušných nápadů, pár nelogičností a vynucený happy end jako z Harryho Pottera. Nic víc, nic míň. P.S. Hunger Games pokračují v trendu „obsaď do filmu někoho z Hry o trůny.“

Film, který se nesmí brát vážně. Pokud by se vážně brát začal, začne vyvstávat velké množství nelogičností a námitek typu: „Proč dělá tohle, proč raději neudělá tohle, já bych udělal tohle.“ Proto je lepší nad filmem příliš nepřemýšlet, nechat ho volně plynout a užívat množství komických situací a montypythonovských gagů.

Jako když sledujete remake, ale on to remake ve skutečnosti není. Fanoušci budou nadšení, ti ostatní tak trochu pokrčí rameny.

Celý film je takový nevýrazný, ačkoli se výrazným snaží být. Až přehnaná šedesátková stylizace odvádí pozornost už od tak banálního příběhu. Herci mají náběh vytvářet komické a zábavné etudy, nicméně u náběhu to zůstává. Cavillovi poloha zloděje-sukničkáře poměrně sedí, Hammerovi se ty jeho exploze zuřivosti moc věřit nedají, Vikander je pak jednoznačně nejslabším článkem, kdy z výrazu její tváře nepoznáte vůbec nic (většinu času se tváří jako ženský Seagal za mlada).