ORIN

To je tak, když se dvě hollywoodské akční ikony 80. let snaží někdo napasovat do filmového prostředí 21. století, ale paradoxně se jim ho snaží uzpůsobit vůči tomu, na co jsou zvyklí. Děravý scénář s jasně vytyčenými body, kam se hlavní postavy prostě musí dostat a že to nevypadá zrovna uvěřitelně přece nevadí. Strašně nezábavné a zdlouhavé béčko je pro mě velkým zklamáním.

Mám k filmu několik výtek. Čekal jsem, že film obsáhne delší časové období a že interakcí mezi jednotlivými řídícími centry bude víc, protože potenciál tu rozhodně byl (např. scéna u večeře). Měl jsem původně pocit, že celý film je vlastně o začínající pubertě a že takový průběh je očekávatelný u většiny jedinců, leč nestalo se. V hlavě je přesto natolik kouzelný, barevný a dojemný animák a lze konstatovat, že Pixaru se ostatní stále jen dívají na záda. Pixar totiž umí to, co mu ostatní mohou jen závidět - velmi stylově odkazuje k vlastní tvorbě, tvorbě režisérských velikánů nebo dokonce celým kinematografickým obdobím, případně jiným druhům animace. Zakomponování do příběhu je přitom velmi hladké a naprosto přirozené. Je to komplexní a nápaditá mapa toho, jak to v hlavě může fungovat. Release the Kulich!

Na Black Hawk Down je krásně vidět, že by se film měl v ideálním případě hodnotit v kontextu doby, kdy vznikl. Z dnešního pohledu totiž působí jeden z nejznámějších počinů Ridleyho Scotta poněkud staře. To, co před 15 lety mohlo být vnímáno jako klipovitý střih, dnes vypadá trochu nadneseně jako "zívačka pro důchodce".

I po letech, kdy Pumping Iron změnil způsob nahlížení na kulturistiku jako na odchylku od normy, se při pohledu na profi kulturistiku nic zásadního nezměnilo. Hlavní protagonisté působí jako přerostlé obludy na steroidech, které neřeší nic jiného, než kolik kalorií už mají za sebou a kolik ještě před sebou, kolik sérií toho či onoho, a jestli ten či onen sval vypadá dobře. Často jde o samotáře žijící na okraji zájmu, kteří se dlouhé měsíce připravují na jeden až dva večery, kdy se napatlají, někdo je ohodnotí a dostanou cenu. Nejde jim snad ani o peníze, ale o ten pocit, že jsou Mr. Olympia.

Komplexní - to je první slovo, které mě ve spojitosti s tímto dokumentem napadne. Jeho autor, Chris Bell, se problematikou, která není ani zdaleka tak jednoduchá, zabývá do velkého detailu, ozvláštňuje ji případovou studií v rámci vlastní rodiny a postupně se dostává až na dřeň toho, co je Američanům a jejich povaze vlastní. Občas dokument sice působí jako vylepšené home video, nicméně výpovědní hodnota to bohatě vynahrazuje.

Film natolik zásadní, že dokázal změnit způsob uvažování Američanů o kulturistice. Byl to vlastně ale holý podvod a mystifikace, kterou si Arnold ukradl pro sebe (možná jeho nejlepší role vůbec, kdy ještě hercem ani nebyl). I přesto všechno nebo právě proto jde o nesmírně zábavný a svůdný počin, který zůstal dodnes nepřekonán.

Detailní analýzou by se dalo krásně ukázat, jak tenhle film je absolutně nefunkční jako celek. Jednotlivé segmenty, které mezi sebou asi mají určitou míru kauzálnosti, jsou za sebe napasovány prostě jen proto, aby to vypadalo jako film (wtf sekvence procházek a klábosení na ulici s kafem v ruce dovedeny ad absurdum). Herci jsou k uzoufání špatní, postavy neskutečně ploché, jednotlivé scény nepůsobí ani trochu uvěřitelně a celý příběh je vlastně totálně mimo (hlavně Mikeyho linie). Asi to vypovídá něco o moderním, znuděném světě vyšší (střední) třídy. A právě, protože to bylo tak špatné, jsem se docela bavil a dávám dvě hvězdy.

Jak to u dokumentů často bývá, ve výsledném hodnocení se odráží spíše zajímavost a informativnost zkoumaného tématu či osobnosti nežli zpracování samotné. Století Miroslava Zikmunda nepřináší vůbec nic nového, ale vyprávění hlavního protagonisty je natolik poutavé, že utáhne i jinak průměrnou kvalitu dokumentu. Tu sráží až zbytečně vysoké množství vypravěčů, které diváka mate (vyprávění samotného Zikmnuda a dalších postav, čtené pasáže ze Zikmundových knih, resp. deníků, archivní záběry s komentářem a osobní Horkého vzpomínky).

Jeden z nejlepších dokumentů poslední doby a to z několika důvodů: 1) S odstupem času víte, že sledujete z historického pohledu docela podstatné momenty a vidíte, jak to vlastně všechno začalo (téma); 2) Sledujete z velké části jádro celé události, tedy těch pár dní, kdy spolu Snowden, štáb a pár novinářů strávili v Hongkongu, resp. vidíte právě ty podstatné rozhovory, kde Snowden obhajuje svoje stanovisko a sděluje své motivy, než to přítomní novináři pustili do světa (zpracování/forma); 3) Samotná osoba Edwarda Snowdena, která je sama o sobě dostatečně zajímavá, aby dokument utáhla (a je zcela nepodstatné, že se jeho motivace mohou jevit jako čistě naivní a skautíkovské). [==] Právě tyto tři důvody (+ kdo taky nemá rád konspirace, že?) činí ze Citizenfour ojedinělý počin narozdíl od mnoha jiných dokumentů, kterým něco schází, nebo nejsou na takové úrovni - ať už kvalitním zpracováním, tématem či ústřední postavou. P.S. Po zhlédnutí Citizenfour si už nepřipouštím, že by realita byla tak zlá. Ne, je ještě horší.

Trochu to vypadá, jako kdyby byl zfilmován scénář z nějaké středoškolské soutěže. Naprosté vytržení z reality je jedna věc, mnoho bizarních zápletek a šestákových zvratů věc druhá, i ta okatost použitých prostředků a motivů by se dala při velké toleranci odpustit, pokud by film byl alespoň trochu vtipný, když už to má být komedie. Tahle česká rodinná čalamáda je ale bohužel úplně mimo, není vůbec vtipná, žánrově se snaží plout všude možně, ale kompas si s sebou nevzala (snad nejbizarnější je hororová etuda ve sklepě/ateliéru postavy Krause mladšího).