ORIN

Spin-off mimořádně úspěšné animované franšízy Já, padouch, která má podobný komerční potenciál jako "kdysi" Shrek (a na áčkový animák dost nízký rozpočet okolo 70 milionů dolarů), je zároveň i prequelem celé série. Nutno podotknout, že zcela logicky, resp. pro projekt samostatného mimoňovského filmu se model prequelu jeví jako jediné možné řešení. Mimoni jsou totiž z kategorie těch postav, které velmi vhodně doplňují původní film, ale samostatný zdaleka neutáhnou. Poetika Mimoňů, jestli to tak vůbec nazývat a celá ta mánie kolem nich tkví v situačním humoru, doslova ve scénkovitosti, vizuálních gazích, jejich hatmatilce někde na pomezí angličtiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny a obecně o napodobování těch nejelementárnějších a často protichůdných lidských vlastností - Mimoni jsou milující, přátelští, závistiví, hraví, zbrklí, nešikovní, dobrosrdeční, společenští, sukničkářští atd. Je tedy ideální Mimoně v podstatě zcela dějově odtrhnout od Gruovy postavy a prezentovat je nezávisle s jen minimální návazností a standardním cliffhangerem. Takže komerční úspěch zaručen, na to je fanouškovská základna příliš silná, ale žádná přidaná hodnota. A navíc animace je až příliš precizní, což filmu paradoxně z mého pohledu spíše škodí.

Podobných tendencí v minulosti bylo už několik (Kinoautomat, Rozpaky kuchaře Svatopluka). Všechny ale narážely na limity filmového média a přinášely přes dílčí volby vždy jediné možné vyústění. Interande se posunulo dál v tom, že přináší více možností, jak film ukončit, nicméně podstatné okamžiky se vždy odehrají totožně a v jisté fázi to stejně skončí u metody "pokus - omyl". Já chápu, že tvůrci mají určitou vizi, že zkouší nový model a testují možnosti média, ale chtělo by to asi více profesionální propracovanosti a méně naivního amatérského nadšení. Těžko se totiž rozhodovat mezi třemi možnostmi, kdy ani nevíte, co znamenají, protože u nich není popisek a navíc holka, která odmítá klišé, je klišé samo o sobě.

Stylová žánrovka pro velké kluky.

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné.

Ukázkový feel-good rodinný film, kde každý motiv a každá dílčí zápletka najde svoje opodstatnění a rozuzlení. Je tu hodný, ale nešikovný medvěd (Whishaw), který nabourá stereotyp rodiny Brownových (Bonneville, Hawkins, Harris, Joslin). Je tu výrazný záporák, resp. záporačka (Kidman), je tu střelená hospodyně (Walters), je tu brblavý soused (proklatě nevyužitý Capaldi) a jednoduchá zápletka (Paddington cestuje do Londýna, aby našel nový domov u cestovatele, který kdysi navštívil jeho strýce a tetu v nejtemnějším Peru). Z otce morouse (Bonneville) se nedobrovolně stává hrdina, po němž celá rodina tak volala, tuto proměnu provázejí mnohé vtipné momenty atd. Prostě typický film, kdy víte, jak to dopadne, ale právě protože to víte, není důležité, jak to skončí, ale jak se k očekávanému cíli dostanete. Paddington tuto cestu podává vtipně, vkusně a co se stopáže týče, tak akorát.

Soutežit se dá v lecčems. Třeba v hláskování. Právě tento "contest" nám Jason Bateman ve svém nesmírně vyspělém režijním debutu představuje. Pro naše končiny těžko myslitelná věc má své kořeny v USA, kde se v roce 1925 konala první oficiální soutěž. Tzv. Spelling B(ee) si dnes užívá mezinárodního věhlasu a popularity. Soutěže se konají napříč kontinenty - přes USA, Kanadu, Blízký východ, některé asijské státy až po Austrálii. Jednotlivé národní šampionáty bývají často velmi prestižní záležitostí a není divu, že je účastník na soutěž připravován dlouhé měsíce. O to vtipněji vyznívají Sprosťárny, které skrze geniální postavu Guye Trilbyho tento specifický model systematicky nabourávají. P.S. Velmi dlouhou dobu jsem ve filmu neviděl tak nesympatickou a záměrně asociální a škodící postavu, se kterou bych se ihned ztotožnil a celou dobu ji fandil. Bateman je vskutku dobrý herec.

Film o předsudcích, o strachu z neznámého a o zdánlivé nemožnosti soužití dvou skupin je silný ve své jednoduchosti a přitom je aktuálnější než kdy předtím. [==] Asi by bylo na místě zdejší (trochu zmatené) informace uvést na pravou míru. Film měl premiéru v roce 2012 v původním francouzském znění (Wilson, Brunner ad.), po úspěších na zahraničních festivalech byl zakoupen i do americké distribuce. Na začátku roku 2014 vznikla anglicky mluvená verze (Whitaker, Foy ad.), a přestože film s rozpočtem téměř 10 milionů eur komerčně příliš úspěšný nebyl (informace o výdělcích se různí - mezi 5 a 9 miliony dolarů), vysloužil si v témže roce, tedy 2014 oscarovou nominaci za nejlepší animovaný film.

Mám k tomuhle animáku několik připomínek, které dost zásadně ovlivňují moje hodnocení: 1) Parsonsův hlas je příliš dominantní a každý si ihned představí postavu Sheldona Coopera, se kterou jsou spojena jistá očekávání, jež ale přirozeně zůstanou nenaplněna; 2) Buvové jsou strašně hloupí, otravní a celkově nesympatičtí (celá idea filmu vychází z jejich natvrdlosti); 3) Koncept separace známé z Districtu 9, zde v obráceném ranku, je nepropracovaný a stěží uvěřitelný (i když jde o animák); 4) Je to až moc infantilní a hlavně to není ani za mák vtipné.

Snaha o sdělení příliš mnoha věcí na příliš malém prostoru. Nabízela by se spíše třídílná minisérie po 90 minutách (pasáž na Zemi, základní výcvik, velitelský tábor), kde by byl vývoj hlavní postavy pozvolnější, propracovanější a tím uvěřitelnější a celkově by film nebyl natolik zkratkovitý. Každopádně první polovina je téměř bezchybná až na zminěný vývoj Enderovy postavy. Zlom, po kterém Enderova hra začíná upadat do průměru, nastává v momentě stanovení první deadline, kde konkrétnost útoku na Zemi odebírá vyprávění jakousi auru bezčasí, kterou jsem kvitoval s povděkem. Ačkoli se v rámci mainstreamu pro náctileté jedná o překvapivě inteligentní a komorní film, kde otevřený závěr vyzývá k sequelu, tak jednoznačný komerční neúspěch (film se při rozpočtu 110 milionů dolarů s tržbami 125 milionů sotva zaplatil) dalšímu dílu nejspíše zavřel dveře.

Klasické ferrellovky nikdy nebyly o kdovíjak promyšleném příbehu, dílčí zápletky a motivy, zjednodušeně řečeno, spíše generovaly situace, kde hlavní protagonista (obvykle postava nesmírně sebevědomého, ale zároveň dost hloupého a natvrdlého jedince) vrší jeden bizarní gag hraničící s mírou únosnosti za druhým, tím strhává pozornost sám na sebe jako herce a narušuje tak vyprávění, které divák do té doby stejně vnímal jako druhotné. V Zocelovací kůře, lehké variaci na Záměnu z roku 1983, nicméně Ferrellovy gagy nejsou natolik dominantní a není dominantní ani samotný Ferrell (Hart se mu vyrovná, v některých momentech ho dokonce přehrává). Divák se tak může více soustředit na příběh a ten je samozřejmě až příliš prostý na to, aby se to pozitivně odrazilo v celkovém přijetí, resp. hodnocení filmu.